Top 10 zajímavých zbraní Konfederace aneb Do It Youself, Johnny Reb!

V jednom z předcházejících článků jsme si představili deset zajímavých, někdy až bizarních uniforem vojáků konfederační armády. Nyní stojíme před krátkým exkursem, který nás seznámí s desítkou ručních zbraní, které Jižané během války používali. Některé lze označit za novátorské, zatímco jiné udivují svou archaičností.

Vojín, rota C, 20. mississippský pěší pluk, 1861.
Voják na obrázku je vyzbrojen zastaralou mušketou s křesadlovým zámkem. Takové starožitné zbraně vojáci na začátku bitvy obvykle zahazovali a nahrazovali je perkusními puškami, které v boji ukořistili. Za opaskem má navíc zastrčený revolver. Jeho klobouk, klopený ve stylu 18. století, je vpředu opatřen plechovou hvězdou. Rekrutační středisko v malém jižanském městě je označeno vlajkou Konfederace, zhotovenou podle prvního vzoru „stars and bars“ (hvězdy a břevna).

Úděsná inovace

Americká občanská válka je klasickým příkladem konfliktu, v němž technika předběhla taktiku. Na jejím počátku velitelé uplatňovali taktiku na úrovni války za nezávislost z konce 18. století, k čemuž stačily muškety s hladkým vývrtem hlavně, jakžtakž přesné jen na minimální vzdálenost. Nicméně již v letech před občanskou válkou proběhla skutečná revoluce v oblasti pěchotních zbraní. Staré muškety ustoupily puškám s drážkovanou hlavní (v anglosaské terminologii rifled muskets = muškety s drážkovanou hlavní), které byly standardní zbraní obou nepřátelských armád.

Pěchota Konfederace v akci

Ačkoli to stále byly předovky s perkusním zámkem, používaly již nový typ kulových střel, nahrazujících dosavadní jednoduché kule. Jednalo se o těžké olověné projektily (obvykle ráže .58) s účinkem do 500 yardů (kolem 450 m), které v r. 1847 vynalezl francouzský důstojník Claude Minié. Miniého střela při výstřelu expandovala a přizpůsobila se drážkování hlavně, což výrazně zlepšilo přesnost střelby.

Výsledek těchto inovací při nárazu projektilu do lidského těla byl úděsný. Zavedení zdokonalených pušek způsobilo, že na rozdíl od minulosti byli nyní na bojišti ve výhodě obránci před útočníky. Střelci v zákopech nebo ukrytí za jinými překážkami, kteří dokázali vypálit několikrát za minutu, mohli snadno vyřadit z boje mnohem vyšší počet útočníků postupujících otevřeným terénem.

Vojín roty C Mountain Guard státu Virginie, 1861, vyzbrojený armádní kulovnicí s perkusním zámkem

Změny v pravidlech vojenské taktiky pochopili rychleji než Seveřané důstojníci armády Konfederace, především generál Robert E. Lee, od 1862 velitel Severovirginské armády. Sám Lee se však dopustil dvakrát té chyby, že poslal svou pěchotu skrze otevřené pole na zteč pozic protivníka (v bitva u Malvern Hillu 1. července 1862, příp. u Gettysburgu 1. – 3. července 1863).

Potíže s výzbrojí

Zatímco dílny a zbrojovky na Severu stačily poměrně dostatečně zásobovat vojska zbraněmi (nehledě na krátkodobý nedostatek v prvních měsících války), Jih neměl rozvinutý průmysl, trpěl nedostatkem surovin a kvalifikovaného personálu, takže byl odkázán na dovoz zbraní z Evropy, ve velkém také na kořist ze Severu. Nicméně import zbraní (a nejen zbraní) ze zámoří byl čím dál obtížnější, kvůli námořní blokádě jižanských přístavů námořnictvem Unie.

Jižanský pěšák vyzbrojený puškou s perkusním zámkem; na opasku má zavěšen tulejový bodák, nůž Bowie, vpravo schránku na zápalky a patrontašku

Bez nadsázky lze říci, že Jižané zahájili svůj zbrojní program z ničeho, a situace se příliš nezlepšila ani poté, co se zmocnili arzenálu v Harper’s Ferry (Virginie), jejíž strojní vybavení posloužilo jako základ pro vytvoření malých zbrojovek po celých Konfederovaných státech. Tyto dílny pak v omezené míře dodávaly pušky, děla a další zbraně – napodobeniny federálních vzorů. Konfederační zbrojovky se snažily kompenzovat nedostatek zezadu nabíjených karabin pro jezdectvo. Vznikla tak nepovedená napodobenina karabiny, zadovky Sharps, tzv. „Richmond Sharps“, o níž se gen. R. E. Lee vyjádřil, že „… je tak poruchová, že demoralizuje naše muže“. Celkem se vyrobilo jen asi 5000 těchto „sharpsek“.

Mnozí konfederační vojáci se zpočátku museli ozbrojit puškami z domova, takže např. 27. alabamský regiment nastoupil do války s „tisícem dvojhlavňových brokovnic a tisícem podomácku zhotovených loveckých tesáků“.

Lovecká brokovnice, jednuška s křesadlovým zámkem.

Detail zámku. Délka brokovnice 120 cm, ráže 17 mm (ze sbírky autorů)

10. Muškety od galského kohouta

Každý pěšák věnoval největší pozornost své pušce. Podle původních předpokladů měli vojáci vstoupit do služeb Konfederace s ručnicemi přinesenými z domova. Výsledkem bylo množství loveckých pušek, křesadlových mušket a terčovnic různých typů a ráží.

Předem bych rád zdůraznil, že pro označení dlouhé palné zbraně pěchoty považuji za vhodný termín „puška“ případně „mušketa“, jde li o pušku s drážkovanou hlavní – „kulovnice“. Velmi neodborně působí šroubované výrazy jako „pušková mušketa“ apod., často se vyskytující – a slepě opakované – i v literatuře odborného rázu. Takových laických výrazů se hodlám vyvarovat, což bych doporučoval také ostatním autorům.

Ačkoli křesadlové muškety z dob válek proti Angličanům již kolem r. 1860 patřily do vitrín muzeí, byly na počátku války zastoupeny v poměrně hojném počtu. Oproti palným zbraním s perkusním zámkem měly jistou výhodu: křesací kamínek (pazourek, pyrit) byl levnější a dostupnější, nežli zápalky (kapsle), použitelné pouze pro jeden výstřel. Právě proto upřednostňovali křesadlový zámek farmáři, domobranci a trapeři na Jihu.

Americký zálesák s variantou dlouhé kentucké kulovnice s křesadlovým zámkem

Především v severokarolínských městech Richmondu a Fayetteville byly urychleně zakládány zbrojovky, jejichž výbavu tvořily stroje pocházející z Harper’s Ferry. Dělníci na těchto mašinách pak vybrušovali pěchotní pušky se třemi (v Richmondu) nebo dvěma (ve Fayetteville) objímkami, zcela srovnatelné se svými yankeeskými protějšky. Byly to takřka přesné napodobeniny mušket s drážkovanou hlavní a kulovnic M 1855, ráže .58 – vynikajících zbraní s účinným dostřelem kolem 500 yardů (přes 450 m).

Kontrakty na ručnice s perkusním zámkem dojednávali také schopní agenti, které Jih vyslal do Evropy. Díky nim 3. února 1863 proplula skrze blokádu loď s bohatým nákladem 70 980 dlouhých pušek, 9715 krátkých pušek a 354 karabin britského systému Enfield, 27 000 rakouských pušek, 21 040 britských mušket a 2020 pušek brunšvického původu. Na jinou loď mělo být naloženo dalších 23 000 pušek z Londýna a 30 000 z Vídně. O přítomnosti zbraní ze zámoří vypovídá mj. záznam jednoho důstojníka Stonewallovy brigády z ledna 1863, že bylo „… Druhému a Pátému pluku (oba z Virginie) vydáno několik rakouských pušek …“.

Do výzbroje jižanských vojáků se mohly dostat i muškety francouzského původu, jako tato M 1840, v r. 1842 vylepšená drážkovanou hlavní (nahoře). Detail perkusního zámku této pušky (vlevo uprostřed). Značení s rokem výroby na dnovém šroubu hlavně (vpravo uprostřed). Tulejový bodák k pušce M 1840. Délka pušky 142 cm, ráže .71 (18 mm). Celková délka bodáku 53,5 cm (dole).

Nicméně, takové množství zbraní přinášelo značnou rozmanitost kalibrů, a množilo vrásky na čelech ubytovatelů konfederační armády. Pušky původem z Richmondu a seveřanských zbrojovek – nejhojnější v Severovirginské armádě – měly ráži .58, enfieldky .577, starší US muškety (s hladkou hlavní) .69 a rakouské pušky .54. K tomu se vyskytovaly další typy mušket rakouských, pruských i ruských, s ráží kolem .75. Takový chaos musel skončit. Vzhledem k tomu, že průměr střeliva do amerických a britských zbraní byl takřka totožný, došlo k vyhlášení standardní ráže – .577.

Dva typičtí rebelové v otrhaných šatech, ale s puškami v bezvadném stavu

Do května 1863 puškami sjednocených ráží .577, případně .58, pocházejícími z dovozu, kořisti i domácí produkce, disponovala většina vojáků Severovirginské armády. Britský pozorovatel podplukovník Fremantle byl překvapen tím, jak nakládali s přebytečnými zbraněmi: „… viděl jsem obrovské hromady skvělých pušek rezavějících pod širým nebem. Byly ukořistěny u Chancellorsvillu; nicméně konfederáti měli již tak velké zásoby ručnic, že si zřejmě mohli dovolit nechat tyto zkazit.“

US armádní mušketa Springfield M 1816/1834, transformovaná z křesadlového na perkusní systém

Systém nabíjení pěchotní pušky, předovky se v podstatě neměnil od počátku 18. stol.: Před výstřelem voják sáhl do nábojové brašny po pravém boku a vytáhl papírovou patronu. (V sumce neboli patrontašce z doby občanské války bylo uloženo 40 nábojů; dalších dvacet měl každý voják v chlebníku. Celkem tedy 60 nábojů.) Ukousl dno patrony (v období „ládovaček“ si chlapci, kteří nechtěli vstoupit do dlouholeté, svízelné vojenské služby, občas vyráželi přední zuby, aby tak nemohli nabíjet muškety) a vsypal její obsah do ústí hlavně. Následovala střela, a vše bylo nutné pečlivě utěsnit nabijákem. Pak natáhl kohoutek, a nasadil do pistonu zápalku s třaskavou směsí (v případě perkusních zbraní), nebo z malé prachovnice nasypal trochu jemného střelného prachu na pánvičku, jejíž kryt předtím odklopil (v případě křesadlového systému). Na povel zamířil, a vystřelil. Tento proces mohl vycvičený infanterista provést asi třikrát za minutu …

Proces nabíjení slavné muškety Brown Bess (Hnědá Bětka), která sloužila anglickým vojákům více než 100 let (od 1722 do 1838)

9. Brokovnice místo šavle

Oblíbenou palnou zbraní jižanské kavalerie, přinejmenším na počátku války, byla brokovnice, nejlépe s dvěma hlavněmi, které si vojáci často nechávali zkracovat. Je zajímavé, že brokovnice zpočátku často tvořila jedinou zbraň, s níž kavalerista nastupoval do služby. Brokovnice byly často opatřeny popruhem, umožňujícím při jízdě zavěsit zbraň přes rameno.

Perkusní dvojka se zkrácenými hlavněmi.

Detail zámku. Délka zbraně 88 cm, ráže 16 mm (ze sbírky autorů)

Jiná zkrácená brokovnice s perkusními zámky a bohatě vyřezávanou pažbou, tentokrát francouzské provenience.

Detail zámkové desky s rytým jménem výrobce (ze soukromé sbírky)

Kromě brokovnic se v rukách „Honzíků“ z Jihu objevovaly další, neméně zajímavé individuální zbraně.

Ke „sportovní“ střelbě na malé vzdálenosti se hojně používalo perkusních pušek, zpočátku vyráběných z odložených těžkých kulovnic. Na konci hlavně se zapustila do vývrtu krátká, asi 20 cm dlouhá hlaveň; na zadním konci měla zašroubován zápalkový komínek (piston). Kuličky se nabíjely ústím hlavně. Dostřel těchto terčovnic byl velmi malý – 15 až 20 kroků.

Ve čtyřicátých letech 19. stol. se vyvinula terčovnice s osmihrannou hlavní, která postupně přibývala na váze. Také se zdokonalovala mířidla: muška byla opatřena chránítkem, hledí bylo obyčejné dvojité, klapkové. Za hlavní se upevňoval dioptr. Typický tvar pažby terčovnic vznikl z německé pažby pušek s kolečkovým zámkem; od ní byl převzat i typický harfovitý tvar spoušťového lučíku, s opěrami pro prsty. Značně se rozšířila tzv. tyrolská pažba s velkou lícnicí a těžkou botkou s hákem (podobala se jí lehčí švýcarská pažba).

Typické terčovnice s perkusními zámky a dioptrem, umožňujícím lepší míření

Tyto pažby se vyráběly individuálně podle tělesné konstituce střelce. Věhlas si získaly např. terčovnice, které vyráběl John Rigby v Dublinu; měly hlaveň dlouhou 44 nebo 46 palců a ráži .45. Terčovnice se dostaly do Severní Ameriky prostřednictvím přistěhovalců z Bavorska a tyrolských zemí. V druhé polovině 19. stol. dosahovali závodníci skvělých výsledků ve střelbě na velké vzdálenosti (až na 1000 yardů = cca 900 m) perkusními terčovnicemi. Není divu, že terčovnice patřily do výzbroje jižanských odstřelovačů. Kvůli jejich velké hmotnosti (přes 5 kg) jim je – alespoň na počátku konfliktu – často nosili černí sluhové.

Konfederační střelec v jedné ze svých oblíbených pozic

V Severní Americe vznikla kolem r. 1730 kulovnice s křesadlovým zámkem (rifle – doslova puška s drážkovaným vývrtem hlavně), známá jako „kentucká“ nebo „pensylvánská puška“. Stala se proslulou zbraní amerických lovců a osvědčila se také ve válkách. Vyvinula se z myslivecké pušky, kterou vyráběli přistěhovalí puškaři z Německa a Rakouska. Měla dlouhou hlaveň s drážkami, ráži na tehdejší dobu malou – .45 (11,45 mm), a lehkou štíhlou pažbu se schránkou v hlavišti (lovec v ní měl uloženy maštěné vložky pod střely).

Jiná varianta terčovnice, tentokrát zadovka systému Sharps

Později měly kentucké pušky také perkusní zámek. Vyznačovaly se přesností zásahu a sloužily také k závodní střelbě, především na krocana, později rovněž k terčové střelbě.

Intermezzo: Není kolt jako Colt

Poručík jižanské kavalerie s revolverem Colt Army M 1860

Za jednoho z „otců“ revolveru v moderním pojetí lze bezesporu považovat Samuela Colta (1814–1862), jehož zbraně (příp. zbraně jím propagované a jeho firmou vyráběné) dosáhly takového věhlasu, že dodnes pod hovorovým pojmem „kolt“ chápeme jakýkoli revolver. S velkou lítostí však musím zklamat romanticky založené čtenáře, kteří věří báchorkám o tom, jak mladý Sam Colt coby plavčík na lodi pozoroval otáčející se kormidlo, což mu vnuklo myšlenku na zkonstruování palné zbraně na této bázi. Skutečnost je mnohem zajímavější: Palné zbraně opatřené otočným bubínkem na náboje existovaly již v dobách třicetileté války, kolem roku 1650.

Již dávno před americkou občanskou válkou byly známé nejen opakovačky, ale také zadovky: Zde US kulovnice Hall M 1817 s blokovým závěrem

A v období občanské války byl již v Evropě i Americe k mání poměrně široký sortiment revolverů různých typů a značek. Snad nám pan Colt odpustí, když se v tomto článku nebudeme věnovat „bubínkovým pistolím“ (na všechny krátké ruční palné zbraně se dlouhou dobu aplikovalo souhrnné označení „pistole“; k přesné diferenciaci na „pistole“ a „revolvery“ došlo až ve 20. století), na jejichž konstrukci se osobitým způsobem podepsal. Naopak si přiblížíme tři typy revolverů, které jsou dnes jen málo známé, nicméně ve své době byly poměrně rozšířené – také mezi bojovníky Konfederace.

Zcela odlišné od Coltu, přesto však ve své době oblíbené revolvery systému Lefacheux

8. Revolver závislý na výsledku války

Jednalo se o neobvyklý pětiranný jednočinný revolver, vyráběný v l. 1859–1866 britskou společností London Armory Company. Konstruktér zbraní James Kerr založil spolu se svým bratrancem Robertem Adamsem (vynálezcem jiného systému revolverů) roku 1856 zbrojovku, která vyráběla vojenské pušky a revolvery.

Revolver Kerr určený pro potřeby Konfedrace

„Jednočinný“ znamená, že kohoutek se musí nejprve natáhnout, a poté se spustí tlakem na spoušť. V případě „dvoučinného“ se kohoutek natáhne tlakem na spoušť, ačkoli zbraň lze uvést do střelby i stejně, jako v prvním případě. Zatímco v prvním případě máme zaručenu rychlou střelbu (např. při sebeobraně), v druhém případě je umožněna přesnější střelba.

Kerrův revolver, vyráběný v rážích .36 a .44, se v Británii příliš neujal, o to větší měl však úspěch záhy poté, co v Americe vypukla občanská válka. Již v listopadu 1861 armáda Unie zakoupila 1600 těchto revolverů (v ceně 18 dolarů za kus). Mnohem lukrativnějším odběratelem se však stala Konfederace: její nákupci zbraní, major Caleb Huse a kapitán James D. Bulloch, uzavřeli s Kerrovou firmou kontrakt na všechny revolvery a pušky, která zbrojovka vyrobí. London Armory Company tak Konfederovaným státům prodala většinu z celkového počtu 11 000 revolverů Kerr: údajně šlo o zbraně sériových čísel od 3000 do 10000, ačkoli přesná dokumentace neexistuje.

Jiná, nepatrně odlišná varianta Kerrova revolveru

Většina dodávek sjednaných Jižany v Evropě musela prorazit pobřežní US blokádou, takže přesná čísla dnes nezjistíme (a těžko mohla být známa již ve své době). Podle mnoha současných historiků považovala Konfederace zbraně (nejen revolvery Kerr, ale i pušky podle špičkového vzoru 1853 Enfield) vyráběné London Armory Company za vůbec nejlepší, jaké jí byly ze zahraničí dodávány.

Je smutné, jak výsledek války ovlivnil existenci Kerrovy a Adamsovy londýnské zbrojovky: Postupem času si vytvořila závislost na objednávkách Konfederace, a na jaře 1866 firma svou činnost ukončila.

7. Revolver LeMat – rodák z Jihu

Tato unikátní zbraň má na Jihu přímo domovské právo – její konstruktér totiž pocházel z New Orleansu. Jean Alexandre François LeMat (1821–1895?) se narodil ve Francii, avšak v r. 1843 přesídlil do Spojených států, kde se roku 1849 oženil s Justine Sophie LePretre, sestřenicí majora U.S. Army, Pierra G. T. Beauregarda. LeMat byl praktickým lékařem a vášnivým vynálezcem, jehož některé nápady finančně podporoval právě Beauregard. Dělo se tak i v případě nového typu revolveru, patentovaného 21. října 1856. Šlo o jednočinný perkusní dvouhlavňový revolver s bubnem na 9 nábojů ráže .42 nebo .46, se spodní hlavní pro střelbu broky. Maximální dostřel zbraně činil 100 yardů, účinný dostřel 40 yardů.

Funkční napodobenina revolveru LeMat v luxusním provedení

V roce 1859 LeMat prostřednictvím Beauegarda odprodal revolver armádě, kde se měl stát primární zbraní jezdectva. Poté, co vypukla občanská válka, uzavřel kontrakt s armádou Konfederace na 5000 těchto zbraní, jejichž výroba měla probíhat v zahraničí, neboť na Jihu k tomu nebyly podmínky. První, předválečné modely revolveru dodal John Krider z Philadelphie, další vyráběli puškaři v Paříži a belgickém Lutychu . Kvůli zlepšení kvality se uvažovalo o přemístění výroby do Birmingham Small Arms Company v Anglii, což ale nebylo uskutečněno; něco málo revolverů možná zhotovila výše zmíněná London Armory Company.

Běžnější provedení revolveru LeMat

Je zajímavé, že LeMatovy revolvery kontinentální produkce byly do Konfederace expedovány přes Velkou Británii, a tam opatřeny ověřovacími značkami (ověřování cizích zbraní je ve Spojeném království povinné dodnes), což dnes může vést k mylným názorům na jejich skutečný původ. Během konfliktu bylo vyrobeno celkem asi 2900 kusů revolveru LeMat, z nichž některé si prostřednictvím šikovných prorážečů blokády našly cestu až na Jih.

P. G. T. Beauregard byl jedním z prvních amerických důstojníků, kteří se postavili za věc Konfederace – a zcela první, kdo vydal povel k zahájení palby na Fort Sumter v charlestonském přístavu. Byl také jedním z jižanských generálů, kteří LeMatův revolver s oblibou používali; k dalším patřili např. generálové Braxton Bragg, Richard H. Anderson, nebo slavný jezdecký velitel J. E. B. Stuart, který „… byl znám tím, že upřednostňoval revolver LeMat“. Nicméně, v průběhu války si jezdci, zejména konfederační, přivykli nosit více revolverů, aby neztráceli čas a nejednou i život nabíjením jedné zbraně.
Po válce se J. A. F. LeMat vrátil do Francie, kde v době francouzsko-pruské války vedl Americkou legii. Přestože mnoho zdrojů uvádí rok jeho úmrtí 1883, podle nápisu na jeho hrobě v Paříži se tak stalo až v r. 1895.

Některé sběratelské makety revolveru LeMat jsou takřka k nerozeznání od originálů (Legendární zbraně.cz)

6. Novátorský systém Lefaucheux

Francouzský puškař Casimir Lefaucheux (1802–1852) se proslavil konstrukcí náboje s tzv. kolíčkovou zápalkou. Roku 1835 si nechal patentovat pušku zadovku, komorovanou na jednotný náboj zvláštní konstrukce, který měl papírovou nábojnici a mosazné dno se zápalkou, k jejíž aktivaci sloužil kovový zašpičatělý kolíček, umístěný rovnoběžně se dnem a vyčnívající do strany, tzn. kolmo k ose náboje.

Casimirův syn Eugene pak zbraně pro tento náboj vyráběl do poloviny 19. stol. Známé jsou především revolvery systému Lefaucheux, pro něž byly určeny náboje s celokovovou nábojnicí. Tento náboj s kolíčkovou zápalkou se stal jedním z tří rozšířených druhů nábojů (spolu s Paulyho nábojem a Flobertovým nábojem). Náboje Lefaucheux měly pro své nedostatky poměrně krátkou životnost, přesto se však vyráběly až do 1. světové války.

Civilní revolver Lefaucheux. Délka 19 cm, ráže 7 mm (ze sbírky autorů)

Kavaleristé a důstojníci obou stran v americké občanské válce používali často revolver Lefaucheux M 1854 s bubnem na šest nábojů ráže 12 mm, označovaný jako „francouzský tranter“ (podle jiného typu revolveru). Do Ameriky bylo odesláno celkem asi 12 000 těchto revolverů, ačkoli více než polovinu z nich odkoupila Francie zpátky v r. 1870, v době války s Pruskem. Podobný revolver M 1858 (původně určený pro francouzské námořnictvo) se v Americe objevil jen v omezeném množství, používala jej také kavalerie francouzského expedičního sboru v Mexiku.

Stylových triček a dalších doplňků pro fandy černého střelného prachu či války Severu proti Jihu najdete v našem vidláckém eshopu DixieGear.cz dost a dost...

5. Nebezpečné pepřenky

Zde se vracíme do období před klasickými revolvery – o to však je tento předmět exotičtější. Počátky vícehlavňových pistolí spadají do Anglie 18. století. Patřily do kategorie tzv. kapesních pistolí, jejichž tvar byl zjednodušen tak, aby nepoškozovaly kapsu. Již v první polovině 18. stol. puškaři přesunuli zámkový mechanismus do středu hlavně a zkonstruovali skládací spoušť, která vyčnívala jen tehdy, byla-li zbraň natažena. Počet hlavní, často otáčivých, se zvyšoval, a aby nevzrůstala jejich váha, došlo koncem 18. stol. k redukci jejich délky. Protože tyto pistole měly ústí připomínající pepřenku, nebo – dle jiného výkladu – když vypálily všechny hlavně najednou, řádně „opepřily“ svůj cíl, dostalo se jim téhož názvu (angl. pepperbox).

Pěkně zachovalé pepřenky Allen & Thurber (Heritage Auctions)

Pepřenky se těšily velké popularitě dříve, než došlo k rozšíření revolverů. Na rozdíl od revolveru, který má jen jednu hlaveň a střílí z otočného válce, pepřenky mají několik otočných hlavní – obvykle čtyři až šest.

Leták, vtipně propagující současné repliky pepřenek

První americkou pepřenku si nechal patentovat puškař z Massachusetts, Ethan Allen (1806–1871) v r. 1836 (dle některých pramenů 1834), který se svým švagrem provozoval firmu Allen & Thurber. Pepřenky tohoto výrobce dokázaly střílet v rychlém sledu díky svému odpalovacímu systému, kdy jedno stlačení spouště otočilo hlaveň do potřebné polohy a vedlo k výstřelu. Pistole byla bezprostředně poté schopná při novém stlačení spouště znovu vystřelit.

Nicméně pepřenky nevynikaly přesností. Vtipně to vyjádřil Mark Twain v jedné ze svých povídek: „Když nedostala [zbraň] to, co chtěla, našla si prostě něco jiného. Tak to bylo. Měla trefit pikové eso přibité hřebíkem na strom a místo toho trefila mezka, stojícího asi třicet yardů daleko od stromu.“

Přesto pepřenky Allen & Thurber prosluly svou dokonalou konstrukcí – např. hlaveň tvořil jediný ocelový válec s navrtanými šesti komorami. Délka hlavní se pohybovala od 3 do 6 palců (7,5–15 cm), nejběžnější byly ráže .32 a .34, rovněž .36. Objevovaly se také „kapesní ráže“ .28 a .30.

4. Pistole a tesák v jednom

Konstrukce kombinovaných chladných a palných zbraní sahá do 17. a 18. stol. Z toho období známe jak vojenské šavle, tak i lovecké tesáky nebo oštěpy kombinované s pistolí. Výsledkem spojení dvou zbraní v jednu měl být především moment překvapení protivníka. Při střetnutí se soupeřem měl majitel možnost nejprve vystřelit – a v případě úspěšného zásahu soka vyřadit z boje nebo alespoň oslabit zraněním. Až poté došlo k obvyklému boji nebo souboji. Samozřejmě nelze mluvit o přesné střelbě, kterou kombinované zbraně obvykle neumožňují, navíc nebývají ani ideálně vyvážené.

Kombinovaná zbraň Elgin s pochvou na tesák

V r. 1838 přijalo námořnictvo Spojených států do výzbroje jednorannou perkusní pistoli s hladkou hlavní ráže .54 (13,7 mm), kombinovanou s 11,5 (28,75 cm) palců dlouhou, 2 palce (5 cm) širokou čepelí typu Bowie, zkonstruovanou Cyrusem B. Elginem (patentována 5. července 1837).

Patent z 5. července 1837, autorizující Elginovu „pistoli-nůž nebo tesák“

Nevýhoda kombinované pistole Elgin spočívala v její velké hmotnosti (2 ½ libry = 1,134 kg) a nepřesnosti, což vedlo k produkci pouhých 150 exemplářů. Zajímavé však je, že šlo o první zbraň s perkusním zámkem, zavedenou do výzbroje amerického námořnictva. Přesto, že tyto zbraně nepatřily k oblíbeným, dožily se občanské války. Pistole-tesák vzor 1838 a její napodobeniny dnes patří k artiklům, vyhledávaným sběrateli po celém světě.

Ačkoli jsem nenalezl přímé důkazy o používání této nebo jiných kombinovaných zbraní konfederáty, nejsou mi známy ani zprávy, které by tuto skutečnost vyvracely.

Zajímavá kombinovaná zbraň je dnes předmětem zájmu sběratelů

3. Po vzoru římských legionářů

Zajímavá zbraň, kopírující francouzský tesák pro pěší artilerii M 1816 byla zavedena do výzbroje U.S. Army v roce 1832. Jejím výrobcem byla Armes Manufacturing Company ve Spriengfieldu (později v Chicoppe), stát Massachusetts. Jako původní vzor pro tyto tesáky (někdy jsou uváděny jako meče), sloužil gladius římských legionářů. Tesák byl poboční – a vlastně jedinou – předpisovou zbraní pěších dělostřelců, kterým měl v tehdejším pojetí „lítých bojů“ sloužit mj. k párání břich koní útočící kavalerie – což je ovšem diskutabilní, protože se nepočítalo s reakcí jezdců.

Americký dělostřelecký tesák/meč M 1832

Jeho design byl však pro vlastní boj nevyhovující, a tesák používali američtí vojáci především k drobným ženijním úkonům, nebo k prosekávání cest v zarostlých močálech Floridy během války proti indiánskému kmeni Seminolů v l. 1835 až 1842. V té době jej nosili také seržanti a hudebníci pěchoty. K prosekávání husté vegetace se zřejmě hodil nejlépe, o čemž svědčí i pojmenování, které mu dali francouzští vojáci: coupe-choux = řezačka na zelí. Tesáky, jejichž účel byl spíše dekorativní, se přestaly vyrábět v r. 1862, ačkoli z výzbroje byly vyřazeny až r. 1872.

Z dělostřeleckého tesáku vzor 1816 vycházel také francouzský pěchotní tesák M 1831 (zde v nálezovém stavu, ve společnosti kordu a šavle z dob Napoleona III.)

Americký dělostřelecký tesák vzor 1832 měl jílec odlévaný z mosazi nebo bronzu s krátkou záštitnou příčkou a mohutnou obousečnou čepel. Délka celé zbraně činila asi 63 cm, délka čepele kolem 48 cm, šířka čepele 4,5 cm. Na jílcích tesáků vyráběných na území Konfederace, bylo vždy vidět úhledné iniciály „CS“.

2. Kopí – zbraň prvního úderu

21st Regiment Texas Cavalry, známý také jako 1st Texas Lancers - 1. texaský kopinický pluk, vznikl na jaře 1862, kdy jeho velitel, ministr George Washington Carter, obdržel z Richmondu povolení k jeho zřízení.

Vojín 26. texaského jezdeckého pluku zvaného „Debroyovi jízdní myslivci“ (původní akvarel: Edgar Pachta)

Pluk, značně propagovaný na jihu centrálního Texasu, byl jediný svého druhu v konfederační armádě. Myšlenka služby u jízdních kopiníků byla mezi Texasany velmi populární, protože tak čelili možnosti zařazení k pěchotě, a Carter naverboval dostatečný počet rot k tomu, aby jeho podplukovník a major mohli převzít velení nad dvěma dalšími regimenty, zatímco Carter se považoval za „staršího plukovníka“. Šlo fakticky o brigádu, sestávající z texaských kopinických pluků 1, 2 a 3, které byly později přeznačeny na 21., 24. a 25. texaský jezdecký. Celkový počet jezdců představoval 800 mužů.

Voják (zřejmě ze státu Mississippi), který drží jakousi dřevcovou zbraň – snad kopí?

Nicméně brzy poté, co brigáda dorazila do Arkansasu, zůstal Carterovi pouze 21. jezdecký pod jeho osobním velením, zatímco zbývající dva pluky musely z koní sesednout. Carter urychleně vřadil svůj pluk do jezdecké brigády plk. Williama Henry Parsona, aby tak předešel odebrání koní alespoň svému pluku. Dvacátý první se tak stal regulérním jezdeckým plukem, ačkoli kvůli neshodám Cartera s Parsonem operoval většinou odděleně od Parsonovy brigády.

Jízdní kopiníci konfederační armády v útoku

Dvacátá prvá kavalerie se zúčastnila nájezdu brig. gen. Johna S. Marmadukea do Missouri na jaře 1863. Po návratu do Arkansasu operoval 21. v jižní části státu. Zde prováděl hlídkovou službu podél řeky Arkansasu, a ve strážní a přepadové činnosti pokračoval i po pádu hlavního města státu 10. září 1863 a kapitulaci Pine Bluff.

Jezdecké kopí (nyní v soukromé sbírce, původně asi z Jižní Karolíny. Celková délka 114,5 palce (290,83 cm). Ratiště mělo železné kování vč. patky na konci (sloužila též k vyvažování zbraně) a tří úchytek pro připevnění praporku.

Detail hrotu kopí

V roce 1864 se pluk přesunul do Louisiany a podílel se na pronásledování federální armády při jejím ústupu podél řeky Red River. Svou poslední větší akci 21. regiment provedl u Yellow Bayou 18. května 1864. Po návratu do Arkansasu působili „Jedenadvacátníci“ opět jako zvědové a nájezdníci, a mj. zabraňovali tomu, aby yankeeové překročili hranice Texasu. Dvacátý první jezdecký byl rozpuštěn na jaře 1865.

Je pozoruhodné, že 21. regiment texaských „kopiníků“ zřejmě kopí nikdy neobdržel. Kopí s největší pravděpodobností patřilo do výzbroje 26. texaského, o čemž mohou svědčit i cínové figurky vojáků tohoto pluku. 26. texaský jezdecký pluk byl zformován v březnu 1862, kolem jádra v podobě 7. jezdeckého praporu; rozpuštěn byl 26. května 1865, v Houstonu, stát Texas.

Příslušníci texaské kavalerie – vlevo voják 26. jezdeckého

Nicméně je známo, že guvernér státu Georgie, Joseph E. Brown, v r. 1862 kvůli nedostatku zbraní navrhl, aby byly milici vydány píky. Údajně jich byly vyráběny a vydány tisíce, neví se však nic o tom, zda byly použity.

Cínoví vojáčci zpodobňující jízdní myslivce/kopiníky a praporečníka 26. texaského jezdeckého

1. Předchůdci útočných nožů

„Velký Jim“ Bowie, džentlmen z Bayou, s nezbytným bowiákem za pasem

Původ této zbraně je zahalen rouškou tajemství. Jeho pojmenování je údajně odvozeno od slavného amerického pionýra, hraničáře a obchodníka s otroky Jamese Bowieho (asi 1796 – 6. 3. 1836), který padl v bitvě o Alamo. Bowie, rodák z Kentucky, strávil většinu života v Louisianě, ačkoli nejvíce se proslavil během texaské revoluce. Svůj masivní nůž použil v šarvátce známé jako „Vidalia Sandbar Fight“, která se odehrála 19. září 1827 na písčině u řeky Mississippi, v Louisianě.

Mississippští střelci v bitvě u Buena Vista (22.- 23. 2. 1847). Jižané vyzbrojení bowiáky atakovali Mexičany se stejným elánem, jako o něco později yankee (předtím odložili své kulovnice Mississippi M 1841)

V souboji, který přerostl v násilnou rvačku, zahynul generál Samuel Cuny a major Norris Wright, a sám Bowie vyvázl s těžkým zraněním. K vítězství mu měl dopomoci jeden z bojových nožů, vyráběných známým zbrojířem Jamesem Blackem (1800–1872).

Mohutný bowiák nesměl chybět ani ve výzbroji proslulých louisianských Tygrů

Definice nože Bowie není snadná, kolem poloviny 19. stol., kdy dosáhl největší slávy se termín „bowiák“ používal pro nože s širokou škálou čepelí. Je nesporné, že podobné nože používali američtí zálesáci již v 18. stol., a jméno Jamese Bowieho mělo jen zvýšit reputaci těchto zbraní na trhu. S jistým zjednodušením lze říci, že délka bowiáků činila 12–18 palců (30–46 cm), při délce čepele 5–12 palců (13–30 cm).

Jižanský voják, hrdě třímající nůž Bowie a pistoli s perkusním zámkem

Existovaly však i mnohem delší exempláře, o čemž svědčí daguerrotypy jižanských vojáků z počátku občanské války. Ti si často podomácku vyráběli napodobeniny bowiáků z pilových listů nebo zemědělského nářadí. Bojové nože, stejně jako revolvery byly oblíbeným doplňkem výzbroje nejen konfederačních kavaleristů, ale také dělostřelců a pěšáků, z nichž příslušníci dvou posledně jmenovaných kategorií je záhy shledali „přebytečným haraburdím“, a předávali ordonančním důstojníkům svých jednotek, nebo je prostě odkládali.

Jeden z nožů Bowie, nabízených v současnosti firmou Wiking. Celková délka 41 cm, délka čepele 27,5 cm, max. šířka čepele 12 cm, hmotnost 671 g

Fotografie a obrázky pocházejí z archívu autora.

Hlavní prameny:
Chuck Wills: Ilustrované dějiny zbraní, Perfekt a. s., 2007
Jaroslav Lugs: Střelci a čarostřelci, Naše vojsko Praha, 1973
Philip Katcher, Michael Youens: The Army of Northern Virginia, Osprey, Men-at-Arms