Top 10 nejzajímavějších uniforem Konfederace aneb V čem Jižané bojovali

Již od počátku občanské války nosily konfederační jednotky uniformy, pořizované na náklady jednotlivých států. Nicméně od konce roku 1862 začala vláda CSA zřizovat centrální sklady, v nichž byly šity více či méně standardizované stejnokroje. Přestože bylo na Jihu množství bavlníkových plantáží,  Konfederace vzhledem k blokádě pobřeží používala bavlnu jako platidlo za dodávky zbraní a válečného materiálu (především z Anglie.

Někteří konfederační důstojníci si objednávali látky z Anglie, nebo si nechali dovážet již hotové uniformy, např. od irského průmyslníka Petera Taita. Anglické sukno bylo kvalitní, jeho problém však spočíval v tom, že jeho obvyklá modrá varianta („English Jersey“) i na krátkou vzdálenost připomínala „Union Blue“ kabátce Seveřanů, o kalhotách v barvě „Royal Blue“ nemluvě. Ovšem většina uniforem CSA byla domácí provenience a byla zhotovena z vlněného sukna, později z látky vzniklé kombinací vlny a bavlny.

Převážná většina českých i evropských reenactorů války Severu proti Jihu bojuje především na straně Konfederace. Možnost improvizace při výrobě „uniformy“ k tomu možná přispívá…

Bez bot se vám půjde do nebe snáz

Na počátku války, kdy výroba šedých uniforem ještě zdaleka nebyla v plném proudu, bylo běžné, že část jižanských jednotek byla vystrojena ještě z federálních zásob ze skladů, které Jihu padly do rukou po vyhnání unionistických jednotek. Vedlo to ovšem k tragickým záměnám, a to především v prvním roce války, k ojedinělým dalším incidentům ve stylu "friendly fire" docházelo až do konce komfliktu. K jedné z nepříjemných záměn došlo na počátku bojů v Divočině (září 1864), jak zaznamenal jeden důstojník:

„Jenkinsova brigáda patřila k těm, které se před nedávnem vrátily z Jihu, a její lidé byli oblečeni do uniforem z tmavošedé, téměř černé látky. Opodál, v hustém podrostu se však pohybovala část Mahoneových mužů, kteří, jakmile zpozorovali masu vojáků v tmavých stejnokrojích a zaslechli jejich pokřik, považovali je za yankee a vypálili na ně salvu. Naštěstí mířili hodně vysoko, jinak by způsobili strašné krveprolití.“

Jižanský voják pózuje s ukořistěnou, zadem nabíjenou karabinou

Jižanští vojáci používali též nebesky modré yankeeské kalhoty, největší poptávka však byla po obuvi. V této souvislosti je známa příhoda z bojiště u Fredericksburgu (11. – 15. prosince 1862), hraničící s černým humorem. Krátce po vyhrané bitvě se jeden konfederační voják sehnul nad tělem domněle padlého seveřanského důstojníka, s úmyslem přivlastnit si jeho holínky. Když mu začal zouvat první botu, „mrtvola“ slabě pootočila hlavou a vychrlila příval kleteb na rebela, který okrádá raněného. „Račte prominout, pane,“ pronesl Jižan nonšalantně, „ale domníval jsem se, že se vám do nebe půjde bez bot snáze.“ 

Součástí uniforem dělostřelců (jak Unie, tak Konfederace) bylo vyložení a doplňky v červené barvě 

Malebné, výpravné uniformy různých miličních útvarů v teplém a vlhkém klimatu záhy uvolnily místo praktičtějším kazajkám a kalhotám z bavlněné tkaniny podobné džínsovině, podle možností barvené na šedou či hnědou v nejrůznějších odstínech. Jak usoudil jeden dělostřelecký důstojník již na počátku roku 1861, uniformy jeho mužstva byly pro táborový život a službu v poli značně nepohodlné, takže pro ně objednal „košile z červeného flanelu“. 

Na bojištích občanské války se běžně používalo mnoho technických novinek, k nimž patřil i triedr. Zde je jím vybaven podporučík konfederační jízdy nebo lehkého dělostřelectva (flying artillery).

Z výše sděleného plyne, že dříve než se pro konfederační vojáky staly typickými jejich šedé uniformy, panovala ve výstroji jednotek obrovská variabilita. Vzhledem k tomu, že jejich důsledný výčet by nebral konce, zvolili jsme deset příkladů, které považujeme za nejpozoruhodnější.
Tak hurá do toho!

Čestné 10. místo pro kněze - Reverend T. Davis, 4th Texas Volunteer Infantry Regiment, 1861

reverend Nicholas Davis na dobové fotografii…

4. texaský dobrovolnický pěší pluk byl zorganizován v „Texaském táboře“ poblíž Richmondu ve Virginii, kolem 1. října 1861. Tvořily jej roty (rota, setnina, kompanie má de facto stejný význam, vztahuje se na nižší bojovou jednotku o síle kolem 100 mužů), které dorazily do Richmondu koncem září, po namáhavé cestě z Texasu pěšky, na lodích a vlakem. Regiment, jemuž velel plukovník John Bell Hood, byl postupně vytvarován do podoby prvotřídní bojové jednotky. Uniforma Tom Green Rifles byla v různých odstínech šedé, s černými lemovkami, a nijak výrazně nevybočovala ze všeobecných zvyklostí.

Za povšimnutí však stojí černý oděv, který nosil kaplan čtvrtého pluku, reverend Nicholas Davis, převelený v té době do Richmondu. Jak sám uvedl: „Jediný rozdíl mezi uniformou kaplana a měšťanským oděvem je ten, že kabát má dvě řady knoflíků po sedmi (…) Kabát a kalhoty 45,00, což je o něco více, než bylo smluveno, ale kabát byl ozdoben, s čímž se původně nepočítalo – velmi pozoruhodně.“ Hotový kabát navíc neměl dvě, ale jen jednu řadu knoflíků, a Davis láteřil na „přemrštěné požadavky krejčích“. 

… a zde rekonstrukce jeho uniformy (původní akvarel Edgar Pachta)

Nepochybně však byl upokojen, když si přečetl dopis ministra z Richmondu, otištěný v novinách Enquirer 25. září 1861:
"Včera jsem si všiml kaplana rev. Nicolase A. Davise z Texasu v uniformě, která se mi líbila nejvíce ze všech, jaké jsem kdy viděl. Byla ušitá přesně na tělo z černé látky, s jednou řadou mosazných knoflíků, jednoduchými špičatými manžetami s malou olivovou ratolestí dlouhou kolem šesti palců [cca 15 cm], vybíhající vzhůru po rukávu. Zjistili jsme, že ji zhotovil C. Wedlinger, č. 146, Hlavní třída."

Davis také vylíčil epizodu související s jeho kloboukem, když si ho při projíždění obrannou linií Richmondu spletli se špehem. Davise si vojáci připomínali jako „našeho ctihodného starého kaplana … který stál při nás po celou válku, povzbuzoval vlažné a konejšil nemocné, nabádal muže, aby se více modlili a méně hřešili, nosil s sebou Bibli, pistoli s mosazným kováním a láhev brandy …“.

9. místo pro rangery - Terry‘s Texas Rangers (8th Texas Cavalry Regiment)

Za zásluhy v souvislosti s první bitvou u Bull Runu/Manassasu byl B. Frank Terry z okresu Fort Bent v Texasu jmenován plukovníkem s oprávněním zřídit pluk texaských „Rangers“. V červenci 1861 začal Terry se svým společníkem Thomasem Lubbockem svolávat dobrovolníky. Muži měli být vybaveni vlastními zbraněmi a výstrojí; konfederační vláda pak plnohodnotnému pluku poskytla koně.

Útočící Terryho texasští rangeři na obrze Bruce Marshalla

V necelých třiceti dnech bylo již deset rot, celkem přes tisíc mužů, na cestě do Houstonu, kde byli zařazeni do Armády Konfederovaných států jako 8. texaský jízdní pluk, na dobu „dokud bude trvat válka“. Jejich oři byli vybíráni losem z „asi tisíce uvázaných koní “ u Fair Grouns v Bowling Green v Kentucky. 

Ačkoli minimální požadavky pro přijetí do řad Terryho rangerů uváděly brokovnici, nejlépe dvouhlavňovou, a šestiranný revolver (základní výzbroj rangerů), plus kompletní koňskou výstroj zahrnující uzdění, vázák neboli cabristu, sedlo a sedlovou přikrývku, existují pádné důkazy, že k individuální výstroji patřily ještě minimálně dvě pistole/revolvery, nůž bowie a velká čutora. Navíc je známo, že asi jeden muž z deseti nahradil svou ztracenou nebo poškozenou brokovnici puškou s delším dostřelem. 

Uniformita byla zřetelnější v otázce výzbroje jednotlivců a v koňské výstroji, nežli v oblečení. Za nejvhodnější prostředek k identifikaci 8. jízdního sloužila texaská sedla, která se vžila rovněž do povědomí Yankeeů. 

Je však jisté, že žádný z Terryho rangerů by nešel na věc bez insignie v podobě Osamělé hvězdy (Lone Star), umístěné přinejmenším na jedné části jeho oděvu nebo výstroje, nejlépe na klobouku a často i na opaskové sponě a pistolových pouzdrech. Tuto hvězdu většinou vyráběli ručně z olova, cínu nebo jejich slitiny, v různých velikostech i profilech.

Na obrázku výše znázornění rangeři na „zastávce u napajedla“ mají takovou hvězdu na opaskových sponách a pistolových holstrech; k rámu sedla opěšaného jezdce je připnut složený plášť yankeeské kavalerie. Všimněte si červené košile tohoto muže a stejnobarevných doplňků jeho kamarádů, které měly tvořit jakýsi náznak uniformity v rámci jednotky.

Části předpisové konfederační uniformy má na sobě pouze rotní důstojník: šedý polní klobouk s jedinou, šikmo posazenou hvězdou, krátkou šedou jezdeckou kazajku se žlutým vyložením (standardním pro jezdectvo), kalhoty z nebarvené látky se žlutými pruhy. Jeho kůň v barvě izabela jako jediný nemá cabristu. 

Příslušník 8th Texas Cavalry Regiment  na obraze Dona Troianiho

Kadeti na 8. Místě - Virginia Military Institute, 1864

Tato prestižní vojenská škola byla založena v roce 1839. Kadeti Virginské vojenské školy se vyznamenali v bitvě u New Marketu ve Virginii, 15. května 1864. Jejich sbor tehdy ztratil 56 kadetů z celkového počtu 225 chlapců.

Již v květnu 1862 byli kadeti odveleni k vojsku Stonewalla Jacksona, operujícímu proti Seveřanům v údolí Shenandoah. Dorazili příliš pozdě na to, aby se mohli zapojit do bojů, během pochodu však opotřebovali beze zbytku své mírové stejnokroje, honosící se bílým překříženým řemením a nablýskanými přezkami. Pak se museli spokojit s hrubými kazajkami a kalhotami v barvě šedé ovčí vlny, „se sedmi knoflíky a hladkým černým pruhem na čapkách“ modré nebo šedé barvy (obvykle se jednalo o polní čepici neboli kepi, typickou pro toto období). Když bojovali u New Marketu, neměli již své krátké springfieldky, ale „belgické, zepředu nabíjené kulovnice, nemotorné jako krumpáče“.

Chlapci z Virginia Military Institute v bitvě u New Marketu

Pamětník dále uvádí:
"Jak válka pokračovala, naše uniformy přestávaly být uniformami; jelikož se látky sháněly čím dál obtížněji, bylo nám povoleno chodit v čemkoli, co naši rodiče dokázali stlouct, až jsme se po nějakém čase objevili ve všech odstínech, od šedého melíru po georgijský ořešák."

Kadet Virginia Military Institute zachycený těsně před vypuknutím války v roce 1860

Toho nedělního rána u New Marketu tvořili kadeti třetí linii bitevního pořádku, pod ochranou mírného návrší. „Tlumoky, přikrývky, všechno kromě pušek, čutor a patrontašek jsme složili na zem … Podivně nervózními trhavými pohyby jsme posunuli své patrontašky dopředu a utáhli si opasky.“ A takto ustrojený, jak je znázorněno na obrázku výše, vyrazil kadetský prapor přes hřeben kopce, lehkým poklusem francouzské pěchoty, proti federálním vojskům. Nervózní je i profesor/kapitán, což lze poznat podle toho, že si ani neuvědomil, jak nešikovně uchopil svou šavli a šmátrá za chlopeň holstru, ve snaze vytáhnout revolver pravou rukou místo levou.

Osudy kadetů VMI v pekle války Severu proti Jihu popisuje americký film Field Of Lost Shoes z roku 2014

7. místo – prosté, ale líbivé uniformy - Sussex Light Dragoons, kavalerie státu Virginie, 1861

V roce 1861, dříve než se Virginie odtrhla od Unie, byly po celém státě urychleně stavěny dobrovolnické roty, aby mohly čelit případnému útoku ze Severu. Jednou z těchto raných setnin byli Sussexští lehcí dragouni, předkládající krásnou ukázku různorodých úborů a výstroje v tomto období. Obrázek tří vojáků této setniny byl nakreslen podle daguerrotypu, pořízeného v létě 1861.

Důležité je, že oblečení – prosté a neformální, jak jen to šlo – mají všichni tři muži na snímku stejné, takže lze předpokládat, že se jednalo o uniformu. Univerzální vzor jejich šedých košil se vyskytuje na mnoha portrétech virginských kavaleristů z počátku války, nicméně s rozdílnými typy přednic a uspořádáním knoflíků. Vysoké látkové varianty kepi se běžně nosily od 50. let 19. stol., a zde na nich vidíme mosazná písmena „SLD“ nad zkříženými šavlemi. Posledně jmenované jsou zčásti překryty koženým podbradníkem. Nejsou žádné důkazy o pruzích na kalhotách nebo hodnostních označeních. 

Rotní důstojník je zde zpodobněn v předpisovém konfederačním převlečníku, jaký mohl nosit takřka při všech příležitostech. Nehledě na to, jak otrhaným a nesourodým se oděv jižanských jednotek později stal, důstojníci měli tendenci držet se svých dlouhých šedých kabátů. Jeho vyložení i hedvábná šerpa je žlutá, což byla „zbrojní barva“ kavalerie.

Mezi konfederačními jezdci nebyly vzácností dvouhlavňové brokovnice, každopádně na počátku války, kdy byli mnozí z nich odvedeni do služby přímo „od pluhu“. Často měly zkrácené hlavně a byly opatřeny závěsným řemenem.

Jiný typ košile, oblíbený mezi příslušníky jižanské gerily

Sussex Light Dragoons byli zorganizováni v okrese Sussex ve Virginii v lednu 1861. Dne 21. dubna 1861 se rota přesunula do Suffolku ve Virginii a následně, 22. 4. byla zařazena do služby na období dvanácti měsíců. Tentýž den jezdci odtáhli do Norfolku, kde se stali součástí vojska pod velením brigádního generála Benjamina Hugera. Jednotka byla zaregistrována jako kompanie C, jíž velel kapitán Benjamin Belsches, v neočíslovaném jízdním pluku. Počátkem roku 1862 tvořili Sussexští lehcí dragouni součást legie pod velením brigádního generála Henry Wisea, který v únoru napsal: „Kompanie kapitána Belschese je vázána službou v předních strážích od Currituck Court House po Norfolk a od Elizabeth City po South Mills.“ 

Když v květnu 1862 došlo k evakuaci Norfolku, Sussexští lehcí dragouni kryli ústup Hugerova sboru a byli poslední rotou, která opustila město. 25. června 1862 rota, nyní pod kapitánem Williamem N. Blowem, dostala příkaz, aby se spolu s dalšími jednotkami podílela na vytvoření jízdního praporu majora Belschese. Po závěru sedmidenních bojů (Seven Days Battles) v okolí Richmondu v červenci 1862, kdy sloužili jako odloučená jednotka pod generálem D. H. Hillem, byli Sussexští lehcí dragouni převeleni do Pettersburgu, kde došlo k jejich přejmenování na rotu H, 13. virginského jízdního pluku. 13. virginská kavalerie v listopadu 1862 spolu s dalšími jízdními pluky z Virginie vytvořila brigádu, a po zbytek války sloužila pod generálem W. H. F. Lee. 

6. místo zasluhují stateční Virgiňané - 17th Regiment, Virginia Volunteer Infantry, 1861

Deset rot tvořících 17. virginský dobrovolnický pluk bylo shromážděno pro státní službu jako individuální setniny ještě dříve, než z nich byl 10. června 1861 vytvořen 17. pluk, pod velením plukovníka Montgomeryho D. Corseho. 

Seržant roty G

Jádro 17. pluku tvořilo pět rot z okresu Alexandrin: rota A, Alexandria Riflemen; rota E, Mount Vernon Guards; rota G, Emmett Guards; rota H, Old Dominion Rifles; a rota I, O’Connel Guards. Poslední rota, stejně jako Emmett Guards, byla rekrutována z irských občanů města. 
Zbývající setniny pod písmeny B, C, D a F byly shromážděny v okolí. Existence roty K, Warrenton Riflemen, se rozběhla s volbou Johna Quincy Marra kapitánem v listopadu 1859 v okrese Fauquier County ve Warrentonu. Dne 1. června 1861 byl kapitán Marr zabit při obraně předsunuté pozice u Fairfaxu, a stal se tak prvním vojákem Konfederace, který přišel o život v boji.

Na ilustracích vidíme první seržanty rot G a E poté, co byl pluk zorganizován. Ze záznamů pořízených při rotním mustruňku a z výplatních listin za období končící 30. červnem 1861, lze zjistit stav ošacení a výstroje v rámci pluku. Jejich odlišné uniformy se zakládají především na zprávách z novin a fotografiích.

Seržant roty E

Zelenou polní kazajku a kalhoty, jaké má první seržant z roty G, Emmett Guards, obdržela jednotka kolem 1. května 1861. Podle písemných zpráv pocházely od místních dam, které je svýma „šikovnýma rukama a šicími stroji“ vyrobily „dvakrát rychleji“, než se očekávalo. Nicméně, po téměř dvou měsících aktivní služby byly tyto uniformy již téměř na odpis. Nicméně, jejich domovský stát již zařídil nákup materiálu na nové stejnokroje, které měly být brzy dodány.

První seržant setniny E, Mount Vernon Guards, má na sobě šedou polní kazajku a látkovou čepici s glazé potahem, kterou garda obdržela v lednu 1861. Navíc měla rota šedé převlečníky se třemi řadami knoflíků na přednicích a se stříbrnými lemovkami. Kalhoty byly šedé se stříbrnou šňůrkou v bočních švech.

Vojáci 17. Virginského pochodují pod vedení generála Stonewalla Jacksona

Stejným přechodným obdobím v oblasti odívání, jako 17. virginský, si prošlo mnoho dalších jižanských pluků zformovaných v roce 1861 – v době, kdy byly původní malebné uniformy setnin vynošeny, nebo se projevily jako nevhodné pro aktivní službu, až byly nahrazeny provozuschopným ošacením sestávajícím z důvěrně známé šedé kazajky a kalhot. Některé z rot, jako např. Warrenton Riffles, měly polní (či cvičné) uniformy, zatímco ostatní musely pro službu v poli upravovat své standardní uniformy. Uniformy z roku 1861 byly všeobecně pořizovány obyvatelstvem z domovského místa jednotky, nebo konkrétním státem, často i některým štědrým jedincem. Až v srpnu 1861 došlo k tomu, že vláda Konfederace začala přebírat jistou zodpovědnost za dodávky ošacení státním jednotkám, které byly začleňovány do její armády.

Žádnou ze zmiňovaných konfederačních uniforem v našem vidláckém eshopu DixieGear.cz sice nenajdete, ale originálních triček, mikinm, čepic a dalších ptákovin je tam dost a dost.

Střelci z Georgie na 5. místě - 5th Georgia Infantry, „Clinch Rifles“, 1861

Rota A, 5. georgijského, si od počátku války říkala Clinchovi střelci, a nikdy se svého titulu nevzdala. Nevzdali se ani své nápadné uniformy, pro niž bylo příznačné, že ve většině rot tohoto pluku byly odlišného střihu, díky čemuž je generál Braxton Bragg nazýval „regiment Piškotový dort“. 

Někteří nosili uniformu zelenou, ale většina se rozhodla pro světle modré kalhoty a tmavě modrý kabát, jak má desátník vpravo na obrázku. Zřetelná je také tmavě modrá kepi s označením „CR“ a opasková spona státu Georgie. 
O podobné situaci psal domů jeden anglický pozorovatel ze samého počátku války:

"Regimenty nastoupené zde k přehlídce poskytují velmi pozoruhodný obraz pro oko Evropana! Mnohé z nich sou složeny z kompanií, jež mají uniformy rozdílných barev; nicméně v tomto případě vždy existuje nějaký rozlišovací odznak, který svědčí o jejich příslušnosti k tomu kterému sboru. Příčinou tohoto opatření neskutečnost, že jednotlivé kompanie byly zřízeny v rozličných krajích. Na nápravu se však dbá málo, neboť později přimašírovaly celé pluky, jejichž stejnokroj byl tak různorodý, jako u Jízdních gard [britský elitní sbor Horse Guards]."

Voják na obrázku drží armádní kulovnici vzor 1841 Harpers Ferry, a typickou dřevěnou čutoru, která byla k vidění u mnoha rebelů. 

Vzácný dobový snímek mužů od roty A 5th Georgia Infantry

Jak se válka začala protahovat, byly 5. pluku vydávány standardní uniformy, jakou má voják vlevo, i když si muži nadále ponechávali své pestrobarevné košile. Ať byli oblečeni jakkoli, nacházeli se tito Georgiané na mnoha hlavních bojištích Jihu a nesložili zbraně až do samého konce.

4. místo pro elitní jízdu - 1st Virginia Cavalry Regiment, 1861–1862

1. virginský jízdní pluk byl vytvořen na jaře 1861 kolem jádra v podobě několika jízdních setnin z Virginie, soustředěných pod velením majora J. E. B. Stuarta. Plukovní organizace byla dokončena zároveň s povýšením Stuarta na plukovníka 16. července 1861. Jednotka byla složena z deseti setnin, označených písmeny A – M, s mužstvem, které vstoupilo do služeb Konfederovaných států na dobu jednoho roku. Pluk byl reorganizován 22. dubna 1862, a poté sloužil po většinu občanské války. 

1. virginský jízdní byl často zobrazován v prvních dnech války. Když Stuart, s rotami H a B, jimž velel R. Welby Carter, příp. John Blair Hoge, provedl rázný útok na Elsworthovy Ohnivé zuávy v první bitvě u Bull Runu, chopili se události umělci obou stran, a zpravodajci interpretovali obě roty jako „Kavalerii na černých koních“. Vojáci si v této bitvě vedli velmi zdatně, a za krátkou dobu, pod inspirujícím vedením Stuarta a Fitzhugha Leeho, se proslavili jedním z nejslušivějších oděvů, jaké nosily jednotky ve službách Konfederace.

Obrázek „Black Horse Cavalry“ se objevil v Harper’s Weekly ze 17. srpna 1861. Jezdec je na něm znázorněn v širáku s perem a šňůrovaném kabátci (obrázek výše) často spojovaném s 1. virginskou kavalerií, ačkoli to nemuselo být nutně omezeno jen na tento regiment. Nicméně, nejcennějším zdrojem pro studium uniforem tohoto pluku je dřevoryt v Harper’s Weekly z 27. září 1862. Původní kresbu zhotovil Alfred R. Waud, kmenový výtvarník těchto novin, jehož komentář k náčrtu zní následovně:

"Když jsem uvízl mezi nepřátelskými liniemi, naskytla se mi příležitost naskicovat si jeden z dvou atakujících pluků ve službách Konfederace. Zdálo se, že jsou na značné společenské úrovni – alespoň mi to tak připadalo; nejen že to byli pohlední muži atletických postav, ale vcelku působili pulzním a příjemným dojmem. S výjimkou důstojníků nosili vzájemně podobný, doma vyráběný oděv světle šedé nebo ořešákové barvy; ačkoli byly jejich šaty rozmanité, zpola civilní i polovojenské, dalo by se s jistotou hovořit o jejich uniformitě. Světlé kazajky a kalhoty s černým vyložením a měkké klobouky jasně hovořily pro to, že se mohly stát řádnou plukovní uniformou svých nositelů. Jejich koně byli dobří v mnoha ohledech, a bylo mi řečeno, že jsou majetkem těchto mužů. Jejich výzbroj sestávala z US jezdecké šavle, Sharpovy karabiny a pistolí. Někteří z nich nosili staré šavle z dob revoluce, zakřivené, ve velkých a těžkých pochvách.

Kapitán George W.Hackworth z roty F 1. virginského jízdního pluku na dobové, novodobě kolorované fotografii

Pokud jde o jejich karabiny, tvrdili, že je většinou ukořistili naší [federální] kavalerii, k níž chovali naprosté opovržení, pocit, s nímž bohužel pohlíželi na celou naši armádu. A konečně, chlubili se, že mají své vlastní koně, a, v mnoha případech, že nepožadují žádné výplaty od své vlády, protože nepotřebují mizerný žold řadového vojáka."

Na 3. místě „ztracený“ Maryland - Maryland Guard Zouaves, 1861–1862

Zuávové měli původ v koloniálních válkách, které po roce 1830 vedla Francie o Alžír. Původně to bylo těleso složené z profrancouzských příslušníků kmene Zouava; od druhé poloviny 19. století však byli zuávové rekrutováni výlučně z Francouzů. Francouzští zuávové prosluli svou udatností, takže je za americké občanské války napodobovali na obou stranách fronty.

Marylandští zuávové, původně součást 47. virginského pěšího (rota H), se v dalším průběhu války stali součástí Steuartovy brigády Severovirginské armády; zde tvořili rotu E 1. marylandského praporu a rotu E 2. marylandského pěšího pluku.

Gardoví zuávové se podíleli na prvním větším vítězství konfederačních vojsk u prvního Manassasu/Bull Runu. Setnina E v rámci 1. marylandského regimentu (Steuartova brigáda, Johnsonova divize, 2. armádní sbor) se také zúčastnila bitvy u Gettysburgu. 

Řadoví vojáci nosili červenou čepici s tmavomodrým okolkem, tmavomodrou kazajku s červenými okraji a mosaznými knoflíky. Tmavě modré byla také kalhoty, s červenými pruhy po stranách, zasouvané do bílých kamaší. 

Za zmínku stojí, že Jižané si příliš nepotrpěli na obvyklý vojenský dril, jaký ukládala např. vojenská příručka konfederačního generála Hardyho z dob, kdy ještě sloužil v U.S. Army. Britský pozorovatel v roce 1861 k tomu poznamenal:
"… armádní dril je srovnatelný s francouzským, krok ještě rychlejší nežli u zuávů, a poněkud delší, než u anglické pěchoty. Povely jsou prováděny dosti pečlivě a s větší razancí, ve srovnání s vojáky anglických praporů lehké pěchoty."

2. místo – kavalíři ze Starého Jihu - Prapor Washington Artillery z New Orleansu, 1861

Když prapor 27. května odcházel do války ve Virginii, byl pýchou New Orleansu. Občané města přispěli částkou 7000 dolarů na jeho vybavení, zatímco celkem stála jeho výstroj téměř 20 000 dolarů. Příslušníci praporu si pořídili své vlastní uniformy, které musely projít kontrolou stálého Výboru pro uniformy a výstroj. Šili je přední krejčí ve městě. Hedvábný prapor, bohatě vyšívaný stříbrem, byl údajně zhotoven v Paříži za cenu 750 dolarů, a dámy z New Orleansu jej věnovaly praporu před jeho nástupem do služby. Žlutý na jedné a červený na druhé straně, nesl erb Louisiany a emblém batalionu. 

Stejně jako většina dělostřeleckých jednotek té doby, i Washingtonova artilerie byla vycvičena a vystrojena jak pro pěší službu, tak i pro obsluhu děl. Jako pěchota nastoupila odpoledne 9. ledna 1861 na palubu parníku National, směřujícího k Baton Rouge, a svůj spíše pěchotní charakter si zachovávala ve svém oděvu i doplňcích ještě po první bitvě u Manassasu.

Původní setnina Washingtonova dělostřelectva se rapidně rozrůstala od prvních dnů roku 1861. Dne 21. ledna byly jeho dvě roty označeny jako prapor; do března již byly roty čtyři. Když vypukla válka, byl prapor prostřednictvím mnoha ceremonií 26. května připraven pro službu Konfederaci, a následující den odtáhl do Virginie. Jeden z jeho příslušníků vzpomínal na to, jak balili tlumoky a skládali přikrývky před odjezdem; nejsou však zmínky o mušketách a překříženém řemení. Místo toho byl batalion přestrojen na lehký dělostřelecký, takže mužstvo mělo šavle pro lehké dělostřelectvo a revolvery, určené pro „těsnou blízkost“.

Dělostřelectvo je zlatým hřebem současných reenactorských bitev

Modrý převlečník uniformy měl šupinaté epolety, šarlatový límec a špičaté manžety. Na každé straně límce byly našité zkřížené dělové hlavně z modré látky. Šarlatová kepi měla tmavomodrý okolek a zlaté lemování pro všechny hodnosti; jednotka ji přijala koncem roku 1860. K výstroji patřilo překřížené řemení a opasek z hrubé bílé bavlněné tkaniny, stejně jako bílé kamaše. Víko patrontašky zdobily malé zkřížené dělové hlavně. Spona se zkříženými hlavněmi a řetízkem, kterou má seržant na obrázku, se objevuje na mnoha dobových fotografiích; její význam není jasný.

VLEVO: Francouzská markytánka 2. husarského pluku z doby Napoleona III. Lze předpokládat, že velmi podobně vypadaly "vivandieres", které doprovázely Washingtonovy dělostřelce do Richmondu

Čtyři kompanie praporu Washingtonova dělostřelectva přijely do Richmondu 4. června časně zrána, se vší parádou, v čele se svou kapelou a „třemi nádhernými markytánkami oblečenými à la mode“, pochodovali k Exchange Hotel na snídani, za niž zaplatili 250 dolarů ve zlatých mincích.

Nové šedé uniformy Washingtonova dělostřelectva, zavedené v roce 1862 (v popředí desátník)

Modrou uniformu, ovšem bez překříženého řemení, nosili příslušníci praporu u prvního Manassasu; kvůli odlišení od jejich modře oblečených federálních protivníků měli na levém nadloktí uvázanou pásku z červeného flanelu. Na podzim 1861, kdy se muži zdržovali v táboře nedaleko Centreville, odeslali své převlečníky do Richmondu, aby si je mohli vyzvednout na dovolené. Podrželi si červené čepice a také bílé kamaše, které nosili v poli k nově ušitým uniformám regulérní šedé barvy. Šavle si mužstvo záhy znechutilo, a ty, které nezmizely dříve, byly předány kavalerii. Podobný osud potkal i těžké revolvery. V březnu 1862 bylo nošení pistolí zakázáno všem, kromě důstojníků. 

1. místo pro Tygry - 1st Special Battalion, Louisiana Infantry (Wheat’s Tigers), 1861–1862

Tvůrcem praporu nazvaného Louisianští Tygři byl Chatham Roberdeau Wheat, syn episkopálního duchovního a dědic starých dvorních tradic hugenotské rodiny z Marylandu. Přes šest stop (více než 183 cm) vysoký, fyzicky zdatný a se způsoby, které odpovídaly jeho výchově, byl mimo jiné organizátorem jednoho z nejznámějších vojenských těles, jaké kdy na americkém kontinentu vznikly. 

Chatham Roberdeau Wheat

Když měl Wheat dvacet let a studoval práva, zúčastnil se jako dobrovolník války s Mexikem a byl jmenován kapitánem. V příští dekádě se Wheat zapojil do revolučních aktivit v Mexiku a Nikaragui a stal se regulérním důstojníkem mexické armády. Po krátké odmlce se vydal ke Garibaldimu na Sicílii, kde se stal členem známých Rudých košil. Zprávy o probíhajícím střetu mezi státy v jeho vlasti přiměly Wheata, aby se vrátil domů a připojil k věci Jihu. Nabídl se, že založí setninu, a za tím účelem se logicky obrátil k drsnému živlu, který tak dobře poznal v zahraničí.

Wheat hledal své rekruty v New Orleansu mezi nádeníky a městskou spodinou irského původu, a „neodmítal ani ty dobrovolníky, jejichž jména stála v rejstříku trestů“. K jeho rotě záhy přibyly čtyři další, a 9. června 1861 vstoupily do konfederačních služeb jako 1. louisianský speciální prapor (nebo 2. pěší prapor) v čele s Wheatem povýšeným na majora.
Dobrodružná povaha velitele spolu s nezákonnými činy jeho původní roty brzy zabarvily celý batalion. Pojmenován byl Louisianští Tygři, a získal „dobrou“ pověst díky rvačkám a krádežím. Záznam v deníku W. A. McClendona, rovněž z Louisiany, shrnuje postoj ostatních konfederačních vojáků: „Opravdu jsem se jich bál; bál jsem se, že je někde potkám a dopadnu jako Tom Lane z mé setniny; že by mě srazili k zemi a téměř udupali k smrti.“

I Louisianští tygři mají u nás v ČR své následovníky

Když se Tygři konečně dostali do akce u prvního Manassasu, předvedli, že se umějí rvát i v bitvě. Jeden anglický pozorovatel o nich napsal: „Navzdory svému malému počtu tito hrdinní vojáci neztratili hlavu a neochvějnou odvahu, a nejedenkrát odhazovali pušky a vrhali se mezi nepřátele jen s dlouhými noži bowie. Protože většina z nich byli louisianští Irové, okrádali mrtvé o jejich whisky a byli v dobré náladě.“ 

Ohledně uniforem Wheatova praporu lze udělat jednoduché shrnutí. Je pravděpodobné, že každá rota byla zpočátku oblečena odlišně, v částech uniforem, jaké byly zrovna k mání. Během roku, kdy jednotka existovala, nebyla zjevně přijata žádná zvláštní praporní uniforma, je však velmi pravděpodobné, že díky určitým specifickým rysům oděvu bylo možné Tygry snadno rozlišit. Za prvé, pozorovatelé vždy hovoří o červených košilích; nebylo by divu, kdyby k volbě tohoto barevného doplňku vedla Wheata dřívější služba u garibaldistů. 

Dalším výrazným prvkem byly nabírané kalhoty z bílo-modře pruhovaného materiálu, což byla podle některých lůžkovina. Použití této pevné látky na výrobu kalhot nebylo novinkou, takže je docela možné, že její původ byl skutečně takový. 

Kdo z nastoupených vojáků je Tygr, asi poznáte na první pohled

Generál Bradley Johnson ve svých pamětech zaznamenal:
"Byli oblečeni v groteskních uniformách své roty, šarlatových fezech nebo kulatých čapkách, světle hnědých kazajkách, vpředu otevřených, odhalujících košili, v objemných tureckých kalhotách, nabíraných a spínaných pod koleny, s bílými a modrými pruhy, bílých [kamaších] a střevících."

Příslušník 79. newyorské milice popsal Tygra zajatého u prvního Manassasu, který je „pobavil svými zvláštními poznámkami“, takto:
"Naši pozornost upoutala jeho uniforma: červená zuávská čapka, modrá kazajka spolu s kalhotami vyrobenými z modře a bíle pruhovaného materiálu, bílé legíny, mu dávaly poněkud provokativní vzezření; prozradil nám, že náleží k praporu Louisianských Tygrů, jemuž velí major Wheat."

Hesla na kloboucích používají i naši domácí Tygři

Stojí za to učinit poslední poznámku k ošacení Wheatovy roty. Jeho muži měli zřejmě v oblibě klobouky se širokou střechou, které zdobili obrázky nebo hesly, jako např. „Lincoln’s Life or a Tiger’s Death“, „Tiger by Nature“, nebo „Tiger in Search of a Black Republican“. Na jejich prvním praporu byl vyobrazen kudrnatý beránek a motto: „as gentle as“ (stejně jemní).

Wheat, odvážný až k lehkomyslnosti, padl 27. června 1862 u Gaine’s Mill. Tehdy prapor poprvé zakolísal a utekl z bojiště. Po Wheatovi již nebylo nikoho, kdo by dokázal Tygry zvládnout, takže byl prapor 21. srpna rozpuštěn a jeho muži převedeni do ostatních louisianských pluků, sloužících ve Virginii. Nicméně, jméno „Louisianští Tygři“ přežívalo nadále v označení Louisianské brigády, jak se probojovávala až k Appomattoxu. 

Epilog

Jak válka pokračovala, a frontové podmínky se zhoršovaly, dostával vzhled jižanských vojáků značně nevojenský charakter. Zpráva současníka hovoří jasně:

Rekonstruktor jako ypický "Johnny Reb" z druhé poloviny konfliktu

"Čelo rámuje rozcuchaná kštice, korunovaná omšelým a větry ošlehaným, starým vlněným kloboukem, jehož krempa je vzadu zplihlá k ramenům, zatímco vpředu je ohrnuta směrem k vytahanému a pomačkanému zvonu.

Přes špinavou, u límce rozepnutou košili, je oblečena rozedraná šedivá kazajka, která nesahá ani k bokům, s rukávy o dobrý palec kratšími. Beztvaré, plandající kalhoty nepopsatelné barvy, stažené koženým opaskem, na němž je vzadu u kyčle zavěšena patrontaška, vlevo se pohupuje pochva bodáku.

Nohavice kalhot jsou u kotníků těsně svázány a zastrčeny do špinavých ponožek, vězících v sešlapaných, groteskně pokroucených střevících. (…) Šikmo přes trup od levého ramene nosí srolovánu ošumělou deku se svázanými konci, spadajícími pod kyčel. To je Jeníkovo lůžko. Uvnitř této rolky má uložen jediný nadstandardní kus oděvu, náhradní košili."

I takhle nějak mohly vypadat varianty uniforem vojáků konfederační armády ve druhé polovině války

Problém ovšem spočíval také v tom, že jednotlivé státy Konfederace nesly zodpovědnost pouze za „své“ jednotky. Tak v době, kdy otrhaní muži generála Lee na jaře 1865 složili zbraně, ve skladech Severní Karolíny leželo 92 000 zbrusu nových uniforem – určených pouze pro vojska tohoto státu …

Hlavní zdroje:
MINIATURAS MILITARES POR ALONSO CANOVAS, Guerra Civil Americana (Internet)
Peter F. Copeland: Civil War Uniforms, New York, 1977
Philip Katcher: The Army of Northen Virginia, Osprey Publishing
Jan Vogeltanz: Malý slovník starého vojenského názvosloví, Paseka, 2008
Fotoarchív redakce Rádia Dixie