Neil Young to řekl stručně: „Ze všech kytaristů, které jsem kdy slyšel, byli nejlepšími hráči na elektrickou kytaru Jimi Hendrix a JJ Cale.“ Mistr Eric Clapton Calea pro změnu označil za „jednoho z nejdůležitějších umělců v historii rocku“.
Legendární zpěvák, skladatel a kytarista JJ Cale zemřel 26. července 2013, ale odkaz, který po sobě zanechal, bude bezpochyby i nadále inspirovat muzikanty napříč kontinenty. Magazín Rolling Stone označil jeho vliv za „nezměřitelný“, což potvrzuje žánrově pestrý seznam jeho ctitelů a následovníků, mezi nimiž nechybějí Neil Young, Eric Clapton, Lynyrd Skynyrd, The Band, Johnny Cash, Captain Beefheart, Santana, The Allman Brothers Band, Jerry Garcia, Chet Atkins, Beck, Waylon Jennings, Tom Petty & The Heartbreakers, John Mayall, Dan Auerbach a mnoho dalších (samozřejmě i Mark Knopfler).
Poslouchejte: Americana Express 15 – JJ Cale a kytarová pohoda Tulsa soundu
J. J. Cale se narodil jako John Weldon Cale 5. prosince 1938 v Oklahoma City. Vyrůstal v Tulse v Oklahomě a v roce 1956 absolvoval Tulsa Central High School. Kromě toho, že se učil hrát na kytaru, začal ještě během života u rodičů v Tulse studovat principy zvukového inženýrství. Zde si také sám postavil nahrávací studio. Po ukončení studia byl povolán do vojenské služby, studoval na Air Force Air Training Command v Rantoulu ve státě Illinois. Cale vzpomíná: „Opravdu jsem nechtěl nosit zbraň a dělat všechny tyhlety voloviny, tak jsem vstoupil do letectva, kde jsem absolvoval technický výcvik a taky se trochu víc naučil o elektronice.“ Později se ukázalo se, že Caleovy znalosti o mixování a nahrávání sehrály důležitou roli při vytváření charakteristického zvuku jeho studiových alb.
Jako teenager hrál Cale v různých rock'n'rollových a western swingových skupinách, v jedné z nich hrál i Leon Russell. V roce 1959, ve svých 21 letech, se Cale přestěhoval do Nashvillu, kde ho jako muzikanta najala koncertní společnost Grand Ole Opry. Po několika letech se vrátil zpátky do Tulsy, kde se znovu spojil s Russellem a začali hrát v místních klubech. V roce 1964 se Cale a Russell spolu s dalším oklahomským hudebníkem Carlem Radlem přestěhovali do Los Angeles.
Johnny Cale i jeho celoživotní přítel tulsanský hudebník Rocky Frisco v polovině roku 1958
V Los Angeles Cale pracoval jako studiový inženýr, kdy nahrával umělce, mezi něž patřili třeba Freddie King a Bobby "Blue" Bland. Po nocích začal pravidelně vystupovat v klubu Whisky a Go Go a hrát s duem Delaney & Bonnie. S nimi ale spolupracoval jen krátce a v roce 1965 se vydal na sólovou dráhu. V tomto roce také natočil první verzi písně After Midnight, která se později stala jeho nejslavnější. Mnoho jeho raných nahrávek, včetně této, bylo pořízeno s elektronickými bicími automaty a většinu nástrojů nahrával sám, protože neměl tolik peněz, aby si mohl dovolit živé muzikanty.
Původní demo singl After Midnight. Ten byl nahrán ještě dlouho před albem Naturally a byl to právě ten singl, který díky Leonu Russellovi uslyšel Eric Clapton.
Roku 1966 založil Cale s písničkářem Rogerem Tillisonem skupinu Leathercoated Minds a v témže roce vydali psychedelické album A Trip Down Sunset Strip. Ačkoli deska obsahovala čtyři původní Caleovy instrumentálky, on sám později považoval celý projekt za zavrženíhodný. V rozhovoru s Maxem Bellem v roce 1999 Cale přiznal, že tenkrát nahrávali pod vlivem LSD a poměrně velkého množství trávy. „Nenávidím to album,“ řekl Cale. „Skočili jsme na špek psychedelické scéně, ale byla to jen špatná imitace. Vám se to možná líbí, ale v tom případě jste padlí na hlavu!“
Ostatně posuďte sami, jestli to byl velký průšvih. Do kontextu Caleovy tvorby to úplně nezapadá, ale že by to bylo až zas tak příšerné? Klikněte ZDE.
V klubu Whisky a Go Go začala dráha nejedné pozdější slavné hvězdy. JJ Cale nebyl vyjímkou.
Někdy v té době mu navrhl Elmer Valentine, spoluzakladatel kultovních klubů Whisky A Go Go, The Roxy a The Rainbow na Sunset Stripu, že by nebylo od věci začít používat přídomek J.J., , aby si ho lidé nepletli s avantgardním rockerem Johnem Calem z Velvet Underground. Valentine si navíc říkal, že by se to docela dobře vyjímalo na vývěsním štítu jeho klubu Whisky A Go Go.
V roce 1967 Cale usoudil, že v Los Angeles mu nejspíš pšenka nepokvete, a vrátil se znovu zpět do Tulsy, kde začal vystupovat v místních klubech. Během jednoho roku nahrál sadu demosnímků. Radle kopie nahrávek předal Dennymu Cordellovi, který právě s Leonem Russellem zakládal nahrávací společnost Shelter. V roce 1969 pak Shelter Records s Caleem podepsali smlouvu.
Originální Calem upravená kytara
Na mnoha svých klasických nahrávkách Cale používal výrazně upravenou kytaru Harmony H162 T, ročník 1960. Nástroj, který pořídil za pouhých 50 dolarů, byl značně poškozený, takže Cale sundal zadní část, dal na ni výřez a použil řadu kovových tyčí a kotev, aby tělo drželo pohromadě. Navíc nainstaloval pět snímačů na vrchní desku kytary a jeden do sedla. Pokud nevěříte, tak mrkněte na video, kde Cale svoji kytaru popisuje, včetně toho, jak do ní kladivem vyrazil díru, aby mohl dovnitř umístit mikrofon.
Během své kariéry měl Cale kolem 50 kytar, většina stála 100 dolarů nebo míň. Každou z nich si pak pro své potřeby upravoval.
Za volantem pickupu určitě poznáte Caleova velkého přítele Leona Russella, sám JJ Cale zcela vpravo
V roce 1970 přišel nečekaně zlom v Caleově do té doby nijak oslnivé kariéře – Eric Clapton udělal ze skladby After Midnight obrovský hit a autorovi tak zajistil nejen potřebné zviditelnění, ale také příjemné honoráře. Díky tomu v prosinci 1971 vydal Cale u Shelter Records své debutové album Naturally.
Deska přinesla znovu nahranou a výrazně zpomalenou After Midnight a také píseň Crazy Mama. Cale ji nahrál na jeden záběr se slide kytaristou kapely Barefoot Jerry Macem Gaydenem. Původně měla být Crazy Mama béčkem singlu Magnolia, ale DJ v Little Rocku v Arkansasu si melodii zamiloval, desku otočil a pustil ji do éteru. Píseň se v hitparádě umístila na 22. místě a stala se tak jediným Caleovým hitem v Top 40, který sám nazpíval. A byl rád, že se B-strana dostala do vysílání, protože sám považoval Magnolii za pomalou, rozvláčnou baladu. Jeho fanoušci si však zamilovali i ji, a tak nakonec je Cale obě hrál při každém koncertě.
Pro Caleouvu kariéru je na albu Naturally ale ještě další zásadní položka – Call Me the Breeze, kterou převzali Lynyrd Skynyrd a vytvořili z ní takřka jižanskou hymnu. Vedle jejich slavné verze existují ale i další neméně skvělé nahrávky, za zmínku určitě stojí ty, které pořídili Johnny Cash, Bobby Bare, Tom Petty nebo David Allan Coe. Mimochodem, u nás tenhle song nahrál velice zdařile Žlutý pes.
V našem vidláckém eshopu DixieGear.cz si svoji oblíbenou muziku můžete i voblíknout. Díky za vaše objednávky, jen díky nim pro vás můžeme psát a hrát.
Poslouchejte: Americana Express 15 – JJ Cale a kytarová pohoda Tulsa soundu
Skoro přesně po roce po Naturally vydal Cale své druhé album Really, na kterém se objevil menší hit Lies. S vydáváním dalších alb Cale nijak nepospíchal, třetí album Okie vyšlo v roce 1974 a o dva roky později vydal album Troubadour, které přineslo původní verzi písně Cocaine. V té době se Cale zařadil mezi kultovní umělce a zcela se vzdal ambicí prorazit do hlavního proudu. V roce 1979 vyšlo ještě jedno album u Shelter Records, jednoduše označené číslovkou 5, a poté změnil vydavatelství a v roce 1981 podepsal smlouvu s MCA, u nichž ale natočil pouze jedno album Shades (1981). Cale se následující rok přesunul k Mercury Records, kde vydal album Grasshopper.
Clapton o J. J. Caleovi jednou řekl: „Většina lidí ho špatně chápe a označuje ho za samotáře, přestože je velmi společenský, otevřený a charismatický. On prostě dává přednost své vlastní společnosti.“ Cale se dokonce nikdy veřejně nepřihlásil k manželství se svou dlouholetou kytaristkou a múzou Christine Lakeland. Poprvé se s Calem objevila na nahrávce jeho alba 5 z roku 1979, i když už tři roky byla členkou koncertní kapely. Schválně zkuste vypátrat datum jejich svatby…
Cale s manželkou Christine Lakeland někdy na přelomu sedmesátých a osmdesátých let
Cale nikdy netoužil stát se rockovou hvězdou. Ve skutečnosti se téměř celý život vyhýbal veřejným projevům a médiím. Důležitější než sláva pro něj byla muzika, kytary, elektronika a nahrávání.
V roce 1983 vydal Cale své osmé album, opět s prostým označením JJ Cale – 8. Přes své nesporné kvality bylo jeho prvním, které neproniklo do hitparád. Po jeho vydání Cale opustil Mercury a na dlouhou dobu se stáhl do ústraní, až koncem roku 1990 se znovu objevil s albem Travel Log, které vyšlo poněkud nečekaně u britského nezávislého labelu Silvertone – v Americe se album objevilo až následující rok. A i když stejně jako deska s označením 10, která vyšla v roce 1992, neuspělo v hitparádách, znovu upevnilo jeho pozici kultovního umělce. V roce 1994 přešel k velkému labelu Virgin a ještě téhož roku vydal album Close to You. V roce 1996 následovalo album Guitar Man, na dlouhou dobu poslední.
Je zajímavé, že přestože v letech 1996–2003 Cale nevydal žádnou novou desku, obdiv k jeho tvorbě a muzikantskému umění mezi jeho fanoušky i hudebními kolegy dál narůstal.
V roce 2003 se Cale vrátil k nahrávání a v roce 2004 vydal album To Tulsa and Back na labelu Sanctuary a v roce 2006 The Road to Escondido, společný počin s Ericem Claptonem (vyšlo na labelu Reprise).
Hrdinové rockové kytary – Eric Clapton & JJ Cale
Caleův vliv na Claptona začal nahráním After Midnight a znovu se projevil o několik let později na albu Slowhand (1978), které nejenže obsahovalo zásadní skladbu Cocaine, ale také hodně čerpalo z Caleova lakonického kytarového stylu. Ačkoli Clapton v průběhu 80. let postupně piloval svůj zvuk a často od blues zabrousil do popu, nikdy se zcela neodchýlil od předlohy, která vycházela z lásky ke Caleově hudbě. Rozhodnutí spojit se s Calem na plnohodnotném duetovém albu The Road to Escondido bylo tak zcela přirozené, možná mohlo přijít již mnohem dříve – Claptonova tvorba nesla otisk Caleova zvuku už více než tři desetiletí.
Původní Claptonova představa natočit desku s Caleem jako producentem se nakonec proměnila v duetové album, na kterém měl Cale ve výsledku větší podíl než Clapton. Ten sice přizval svého dlouholetého producenta a spolupracovníka Simona Climieho, ale Cale si přivedl členy své doprovodné kapely a napsal jedenáct ze 14 skladeb alba. Vliv producenta Climieho je nicméně znát – díky němu dorazila do studia řada skvělých muzikantů: bubeník Steve Jordan, baskytarista Pino Palladino; kytaristé Albert Lee, Derek Trucks a John Mayer a také hráč na klávesy Billy Preston v jedné ze svých posledních nahrávacích sessions.
Další roky již bohužel do Caleovy diskografie mnoho nových položek nepřinesly: album Roll On vyšlo v roce 2009 a začátkem roku 2013 vyšel CD/DVD set In Session at the Paradise Studios, který pochází ze sessions, jež Cale nahrál s Leonem Russellem v roce 1979. V červenci téhož roku Cale zemřel na infarkt v nemocnici ve čtvrti La Jolla v kalifornském San Diegu, bylo mu 74 let.
Přes všechna uznání, která jeho písně v průběhu let získaly, JJ Cale mnoho ocenění nepobral, což mu ale bylo docela fuk. V roce 2014 byl posmrtně uveden do Síně slávy oklahomské hudby. Grammy, kterou získal za společné album s Claptonem The Road to Escondido, zůstala po zbytek jeho života v krabici. Cale říkával: „Možná si ji někde pověsím, ale spíš asi ne. Své domácí úkoly plním jen zvolna. Můj život ta cena nijak nezměnila, bylo to jen příjemné poplácání po zádech. Docela prima pro mé ego.“
Eric Clapton na svého přítele nezapomněl ani po jeho smrti – pro nahrání alba The Breeze: An Appreciation of J.J. Cale (2014) sehnal speciální partu, ve které nechyběli John Mayer, Willie Nelson, Tom Petty, Derek Trucks, Mark Knopfler a další.
Právě Mark Knopfler se také hlásil ke Caleovi jako k osobnosti, která ovlivnila jeho tvorbu. Cale si však o Knopflerovi zpočátku nemyslel nic moc dobrého a měl pocit, že Brit vykradl jeho styl hry na kytaru i zpěvu. JJ však nakonec zakopal válečnou sekeru a vzal Knopflera na milost. Když v září 1985 zašel Knopfler do kavárny The Sweetwater Café v San Francisku na vystoupení JJ Calea, byl pozván, aby si zahrál na pódiu jako zvláštní host. Z tohoto vzácného okamžiku existuje jediná fotografie, kterou pravděpodobně pořídil kdosi z JJova doprovodu, protože o několik let později ji JJ někomu podepsal a daroval s datem 1988 (podle přátel své podepsané fotografie vždy datoval).
Unikátní foto ze společného hraní s Markem Knopflerem v roce 1985
V roce 2019 vyšla kompilace dříve nevydaných skladeb s názvem Stay Around, kterou sestavila a vydala Caleova vdova Christine Lakeland. Vybírat bylo z čeho – Cale byl proslulý tím, že na každé album nahrával víc, než potřeboval; přebytečné skladby si nechával pro sebe, aby je mohl zařadit jako béčka singlů nebo pro případné budoucí desky.
Roky plynou, ale písně JJ Calea zůstávají a nacházejí si stále další a další interprety, kteří s úctou a pokorou skládají hold jejich autorovi.
Poslouchejte: Americana Express 15 – JJ Cale a kytarová pohoda Tulsa soundu
Playlist
Eric Clapton – After Midnight
JJ Cale – Crazy Mama
JJ Cale – Lies
David Allan Coe – Call Me The Breeze
JJ Cale – Cajun Moon
JJ Cale – If You’re Ever In Oklahoma
JJ Cale – Cocaine
JJ Cale – Thirteen Days
JJ Cale – Carry On
JJ Cale – Don’t Wait
JJ Cale – Change Your Mind
JJ Cale – Low Down
JJ Cale – These Blues
Eric Clapton & JJ Cale – Don’t Cry Sister
JJ Cale – Where The Sun Don’t Shine
Eric Clapton & Willie Nelson – Songbird
Eric Clapton & Mark Knopfler – Someday
JJ Cale – Girl Of Mine
Evžen Müller
Jako dítě mě chytla Dylanova Blowin' In the Wind. V pubertě přišel Johnny Cash, v osmnácti Waylon s Williem a karty byly rozdány.
