V prvním dílu nového speciálu Southern Legends s názvem Lynyrd Skynyrd 1 – Počátky jsme se ponořili hluboko do prehistorie kapely, do časů, kdy si ještě říkali The One Percent a v polorozpadlé boudě uprostřed bažin hráli jak o život a vytvářeli svůj nezaměnitelný sound. V dnešním druhém dílu si připomeneme zlatou éru Lynyrd Skynyrd. Světový megaúspěch, klasická alba i nezapomenutelné koncerty před jásajícícmi davy. Katastrofu, která jejich rozlet tragicky přerušila, si necháme na příště.
Nový podcastový pořad Southern Legends Erika Kriššáka vám bude přinášet podrobné profily těch největších kapel southern-rockové historie. Laďte ve vysílání Radia Dixie vždy každý poslední pátek v měsíci od osmi večer anebo poslouchejte z našeho podcastového archívu. Kdykoliv, kdekoliv a zdarma.
Na producentovi záleží
V roce 1972 se za bicími opět zjevil Burns a ke skupině se přidal i klávesák Billy Powell (narozený 3.června 1952), který jim už nějaký čas dělal bedňáka a před vystoupeními kapely si na klavíru hrál intro k Freebird. Jak ho Ronnie uslyšel, hned ho angažoval jako stálého člena sestavy. V tomto složení ještě nahráli nějaké skladby v Musle Shoals, ale efekt to mělo nulový.
LS při focení na obal jejich první velké desky
Billy Powell
V Atlantě kapela hrála, kde se dalo, využívajíc peněz Ronnieho nové ženy Judy. Kluby jako Richard´s, The Mad Hatter a Funochio poskytovaly nejen příležitost, ale byla to i pěkně divoká místa, kde se ohrožení života považovalo za zvyk, který je třeba dodržovat jako Písmo svaté. A právě v posledním jmenovaném klubu Skynyrdi díky Waldenovi koncem roku 1972 hrávali celé týdny, přičemž se tam jednoho večera zjevil slavný americký hudebník a producent Al Kooper (Blood, Sweat and Tears, spolupráce s Mikem Bloomfieldem a sólová dráha), který zastupoval značku South of the South Recordings pod vydavatelstvím MCA. Po několika jamovacích večírcích a chvilkovém oťukávání nakonec Skynyrdům nabídl kontrakt.
Byl to úspěch, ale jak se někdy stává, ne každý se s ním dokáže vyrovnat. Leon Wilkeson se polekal a na nahrávání bylo třeba sehnat náhradu. Ronnie si vzpomněl na Eda Kinga (narozen 14.září 1949) ze Strawberry Alarm Clock, který se zrovna zašíval v nějakém baru v Severní Karolíně a ten souhlasil, že se připojí. Po obligátní sehrávačce v Hell House je Kooper vzal do Studio One v Atlantě, tam natočili nějaká dema a mohlo se jet naostro. Za pět dní se zrodil debut.
Ed King, nova posila skynyrdovské kytarové armády
Z asi dvacítky skladeb se na album dostala osmička, která se díky Kooperovi zvukově vzepjala k něčemu, co se později stalo etalonem jižanského rocku. Jako správně sebevědomý producent neváhal doplnit tu mellotron, tam perkuse a v neposlední řadě přinutil Collinse k dohrání druhé sólové kytary do sóla ve skladbě Freebird. A ukázalo se, že je to dobré!
Allen Collins doplnil slavné solo ve Freebird o druhou kytaru a zrodil se HIT
Freebird se stal hymnou skupiny. Balada, která se v polovině změní na nekonečné svižné solo, to tady dosud tuším nikdy nebylo a od té doby se každá správná jižanská kapela musela vytasit s něčím podobným, pokud měla být brána vážně. Dne 13.8.1973 se dílo (pronounced ’lěh-‘nérd ‘skin-‘nérd) objevilo na pultech a nevedlo si úplně zle, když se v americkém žebříčku koncem roku dostalo na 27.místo. Ještě před vydáním desky se vrátil Wilkeson (zapózoval na fotce, která se dostala na obal desky) a King se natrvalo chopil kytary, aby Freebird zněl dobře i naživo.
Al Kooper (vpravo) má jakožto producent nehynoucí zásluhu o rozlet LS
Alabamo, sladký domove
Před vydáním alba se odehrála ještě jedna důležitá událost. Vznikla skladba Sweet Home Alabama. „Byl to žert“, řekl později Ronnie. „Ani jsme o tom nepřemýšleli, ty slova se prostě zjevily jen tak a hrozně jsme se u toho nasmáli. Neila Younga máme rádi a jeho hudbu milujeme.“ Proč zmínil právě kanadského klasika? V písni se totiž zpívá:
Jó, slyšel jsem o ní zpívat pana Younga
Jó, slyšel jsem, jak ji Neil pěkně setřel
Fajn, tak doufám, že si Neil Young dobře zapamatuje,
Že my Jižani ho tady vůbec nepotřebujeme
V zásadě šlo o reakci na dvě Neilovy písně, Southern Man z alba After the Gold Rush a Alabama z desky Harvest, které kritizovaly rasismus na jihu USA. Na základě toho se z Lynyrd Skynyrd okamžitě stala „rasistická“ kapela a mnohé nacistické spolky si z písně udělaly svou znělku, i když úmysl tvůrců byl přesně opačný.
Neil Young se stal „duchovním otcem“ nejslavnějšího hitu LS, Sweet Home Alabama
Text kromě jiného kritizuje guvernéra Georga Wallace z Birminghamu, známého to zastánce segregace. Ba co víc, Neil evidentně fandil Skynyrdům a naopak to platilo dvojnásobně, koneckonců jak Ronnie Van Zant, tak Neil Young se objevovali na pódiu i na fotkách v tričku svého „protivníka“. A aby toho nebylo málo, Young jim poslal skladbu Powderfinger, kterou Lynyrdi nakonec ale nenahráli (tak si ji Neil posléze nahrál sám) a stejně dopadly i další dvě písně, které Neil Young pro Lynyrd Skynyrd složil – Sedan Delivery a Captain Kennedy.
Konfederační vlajka nebyla pro LS (ani pro naprostou většinu jejich fanoušků) symbolem rasismu, ale tradic amerického Jihu
Samotná skladba Sweet Home Alabama měla zvláštní zrod. Jak se v roce 1998 vyjádřili Rossington a King pro časopis Maximum Guitar, píseň vznikla tak, že si Garry Rossington něco brnkal na akustice, když se na zkoušku dostavil Ed King a hned se chytil. Té noci se mu prý zdálo sólo, které následně zahrál a nahrál. Akorát že skladba byla v déčku a on sóloval v géčku. Protože, jak se vyjádřil, ve snech vnímal všechno naopak. Al Kooper z toho nijak nadšený nebyl a chtěl, aby se sólo hrálo v D, ale Ed si trval na svém a dopadlo to super. Hudební teorie si mohla jít hodit mašli. Ale pojďme dále.
Bez Eda Kinga by Sweet Home Alabama neexistovala
Tričko Alabama z nabídky našeho vidláckého eshopu DixieGear.cz. Cože? Vy ho ještě nemáte? Tak to koukejte bleskem napravit. Díky vašim objednávkám toitž může Radio Dixie vůbec fungovat a připravovat pro vás speciální pořady jako třeba právě Southern Legends. Díky!
A davy šílely…
Jedné neděle, konkrétně 29.6.1973, Lynyrd Skynyrd vystoupili na tiskovce firmy Sound of the South v Richard´s Clubu v Atlantě a kromě jiného odehráli pro tento účel speciálně složenou píseň Workin´ for the MCA. Publicisté byli nadšeni a manažér slavných The Who Peter Rudge rovnou nabídl skupině hraní na jejich americkém a kanadském turné k ambiciózní desce Quadrophenia.
Hraní před The Who bylo zásadním zlomem a definitivní vstupenkou do první ligy
Hned před úvodním vystoupením kluci, kteří doposud hráli jen po barech a malých klubech, propadli panice. Vždyť se 20.11.1973 před Cow Palace v San Franciscu srocovaly davy posluchačů soupeřící se záplavou mraků na nebi. Co s tím? Skynyrdi to vyřešili klasicky. Ožrali se jako prasata a na pódiu odehráli se smrtí v očích pětipísňový set. Odezva byla brutální. Davy šílely.
Oproti tomuto úspěchu se první album (a stejně tak i singl Gimme Three Steps) nijak výrazně neprodávalo, takže se Ronnie a spol. začátkem roku 1974 opět zavřeli ve studiu (Record Plant v Los Angeles) a pod taktovkou Ala Koopera nahrávali další album a vybíral se i nový singl. Ronnie chtěl prosadit Sweet Home Alabama, ale Kooper se obával, že je to díky textu příliš regionální záležitost a s vidinou dobytí celého kontinentu a světa jedním vrzem nařídil zvolit Don´t Ask Me No Question. I když je to klasický kus jižanského boogie, hitové ambice z něj zrovna netrčely a tak se po jeho nepřekvapivém neúspěchu nechal Kooper přemluvit a v půli roku vyrazil k celosvětové slávě hit Sweet Home Alabama, který zná každý, kdo se někdy dostal k rádiovému přijímači a v době uvedení na trh se umístil v singlovém žebříčku na sedmém místě. 
Vlajka se 13 bílými hvězdami - klíčový prvek image jižanského rocku
Album Second Helping vyšlo 15.4.1974 a díky zmíněnému singlu dostalo zlatou desku a to samé se koncem roku podařilo i jejich debutu. Na koncertech začala kapela věšet na pódium konfederační vlajku, čímž si zajistila nejen publicitu (rasismus, pamatujete?), ale zároveň definovala další klíčový prvek image jižanského rocku.
Mučení a zlaté desky
Turné po Státech i po Evropě (v listopadu předskakovali holandské hardrockové kapele Golden Earring) si vyžádalo svou daň. Koncem roku se vzdal členství v kapele absolutně vyčerpaný bubeník Bob Burns a nahradil ho hráč ze Severní Karolíny Artimus Pyle (narozen 15.července 1946). Společně nahráli singl Saturday Night Special, ale když se kapela vrátila do studia (Wegb IV Studios) v Atlantě, neměli žádný materiál k nahrávání. Během koncertování na něj prostě nezbýval čas.
Nová tvář za bicí soupravou – Artimus Pyle
A tak se po dobu tří týdnů zavřeli na šestnáct hodin denně ve studiu a vytvořili dalších sedm skladeb, které se staly obsahem alba Nuthin´ Fancy. To se objevilo na trhu 24.3.1975 a okamžitě se umístilo v žebříčcích (USA 9.místo, Británie 43.místo). Pro skupinu znamenalo další zlatou desku a uspěl i dodatečně vydaný singl Freebird. Opět se rozběhl kolotoč koncertů, devadesátidenní turné s 61 vystoupeními kapela pojmenovala Torture Tour a tato muka plná rvaček v barech, rozmlácených hotelových pokojů, nevyrovnaných pódiových výkonů i zrušených termínů měla za následek to, že si v polovině turné Ed King sbalil kufry a vzdal se členství v kapele. Zbytek vystoupení Skynyrdi dohráli jen se dvěma kytaristy.
Eddieho Kinga (vlevo) poznáte na fotkách LS naprosto spolehlivě.
Navzdory jeho úspěchu se skupině třetí album tak úplně nelíbilo a odnesl to strůjce úspěchu Al Kooper. Manažér Peter Rudge zařídil, že další desku produkoval Tom Dowd, známý svoji spoluprací na albu Derek and the Dominoes Layla a na slavném Live At The Fillmore East jižanské veličiny Allman Brothers Band. Na rozdíl od Koopera, který rád dohrával do skladeb, co ho právě napadlo, Dowd nechal kapelu všechno nacvičit a ve studiu nahrála podklady najednou.
Vynikající záběr Ronnieho Van Zanta při některé z nahrávacích sekvencí, výjimečně bez klobouku
Koncem září 1975 takhle Skynyrdi nahráli čtyři písně ve studiu Record Plant v L.A., ale další koncertování způsobilo, že se zbytek alba nahrál až v listopadu v Capricorns Studios v Maconu. Album Gimme Back My Bullets se stejnojmennou skladbou v čele vyrazilo k posluchačům 2.2.1976 a hned atakovalo žebříčky, v USA se umístilo na 20.místě a v Británii se usadilo na 34.pozici. Song Double Trouble to ale v singlech dotáhl jen na 80.místo.
Další kumpáni do party
Ronnie Van Zant byl v té době takový rváč, že každou chvíli seděl za mřížemi, což však kapele nepřekáželo v intenzivním koncertování. V té chvíli bylo jasné, že jižárna potřebuje další klasický symbol, a to doprovodné ženské vokály, které se sporadicky objevovaly už na předcházejících deskách. Proto se ke skupině přidalo ženské trio The Honkettes ve složení Jo Billingsley (narozena 28.5.1950), Leslie Hawkins (???) a Cassie Gaines (narozena 9.1.1948).
The Honkettes – bez bab to není furt vono…
Navzdory všemu si Collins a Rossington zvykli na trojkytarovou armádu, takže intenzivně hledali dalšího kumpána do party, a i když padala i slavná jména typu Leslie West (Mountain), nedařilo se jim. A tak se iniciativy chopila Cassie a doporučila jim svého mladšího bratra Stevieho.
Steve Gaines zapadl do kapely dokonale
Steve Gaines (narozen 14.9.1949) hrál profesionálně od roku 1971, vystřídal mnoho skupin (jednu měl dokonce i s Mitchem Ryderem z populární kapely Mitch Ryder And The Detroit Wheels), ale v poslední době stagnoval v kapele Crawdad. Během večera 11.5.1976 si s Lynyrd zajamoval a když mu Ronnie za pár týdnů zavolal, aby mu nabídl flek, souhlasil. Při vší úctě k předcházejícím kytaristům získala skupina výjimečného hráče a skvělého skladatele, jehož pozitivní energie hnala kapelu k neopakovatelným výkonům. Sám Ronnie o něm řekl: „Čekám, že nás jednoho dne všechny zastíní. Ten kluk je hráčský i skladatelský blázen. Už stihnul vyděsit všechny v kapele, takže hrají skvěle, jako už dávno ne.“
LS v poslední sestavě „zlaté éry“
Míň chlastu, víc hraní
Mezi 7. a 9. červencem nahrávají Skynyrd svoje koncertní vystoupení na první živé dvojalbum. V srpnu se Lynyrd Skynyrd objevili na festivalu v britském Knebworth, kde spláchli z pódia nejen Todda Rundgrena, ale i hlavní hvězdu Rolling Stones (což britský tisk patřičně okomentoval) a nikdo nezáviděl kapele 10cc, která vystupovala po Skynyrdech.
Záznam koncertu LS na festivalu v Knebworthu vyšel nedávno v remasterované podobě na CD, vinylu i DVD
V září se začalo prodávat EP se skladbami Freebird, Sweet Home Alabama a Double Trouble, které v Británii dosáhlo na 31.příčku žebříčku a 11.9.1976 vyšlo i live album One More From The Road, nádherná ukázka síly aktuální pódiové sestavy. Tato deska byla ještě téhož roku platinová a v žebříčcích bodovala na 9.mnístě v USA a na 13.místě v Británii.
Skvělý záběr z knebworthského koncertu
Skynyrdi zároveň nepřetržitě koncertovali, přičemž se stávali v této disciplíně jednou z nejlepších kapel své doby. Zároveň se zlepšovalo i klima v kapele. Ronnie se snažil omezit přítok whiskey, hlavně poté, co se mu narodila dcera Melody a kapela se vzdala konfederační vlajky i znělky Dixie, kterou si zvykla otevírat své koncerty. Pravda, ne vždy se dalo alkoholu vyhnout. Na Svátek práce se ve svých autech vymlátili jak Allen Collins, tak Gary Rossington, což vedlo k nucenému omezení koncertování a pozdržení nahrávání dalšího alba.
Ronnie v plném nasazení
Do studia v Miami (Criteria Studios) se kapela dostala až v dubnu 1977 a i když nahrála, co potřebovala, vypukly neshody jak album zmixovat. Leč toto všechno bylo třeba odložit bokem, protože skupina konečně vyrazila na své další mamutí turné po USA, na kterém plnila stadiony stejně jako v našich končinách spartakiáda. Do studia se Skynyrd vrátili až koncem léta, konkrétně do Georgie (Doraville´s Studio One), aby dokončili rozpracované album se zvukařem Rodney Millesem. Tom Dowd zrovna makal s Rodem Stewartem, takže pověřil Barryho Rudolpha, aby ho zastoupil a co se nestalo. Rudolph dříve spolupracoval s Merle Haggardem, Ronnieho velkým vzorem a tak kapela nahrála i Merleho píseň Honky Tonk Night Time Man.
Díky tomu se na albu Street Survivors (vyšlo 17.10.1977) nenachází žádná zmínka o producentovi. Zato tam ale najdeme skvělou sestavu skladeb, Gainesovu perlu I Know Little, jižanské klasiky That Smell a You Got That Right a v neposlední řadě se na něj dostala i píseň One More Time nahraná jako demo v Muscle Shoals v roce 1971 s Medlockem a Walkerem v roli rytmické sekce! Aby se nezapomnělo na Neila Younga, Ronnie má na obalu desky navlečené tričko s Neilovým albem Tonigh´s The Night. Obal zobrazoval skupinu v plamenech, což ve světle toho, co přišlo, vyznělo prorocky. Na podzim kapela nachystala další megaturné nazvané Tour of the Survivors, Skynyrdi měli vystoupit i ve slavné Madison Square Garden v New Yorku, ale zasáhl osud.
Létání se stalo pro LS nezbytností a i jejich osudem. Více se dočtete v dalším pokračování Southern Legends, které vyjde poslední pátek v květnu 2021. Stay Tuned!
Playlist:
Sweet Home Alabama - Second Helping (1974)
I Need You - Second Helping (1974)
On The Hunt - Nuthin' Fancy (1975)
Whiskey Rock-A-Roller - Nuthin' Fancy (1975)
Gimme Back My Bullets - Gimme Back My Bullets (1976)
Cry For The Bad Man - Gimme Back My Bullets (1976)
T For Texas (Live) - One More From The Road (1976)
Travellin' Man (Live) - One More From The Road (1976)
That Smell - Street Survivors (1977)
I Know A Little - Street Survivors (1977)
Erik Kriššák
Fanúšik rockovej muziky z prelomu 60. a 70. rokov, bubeník a neúnavný propagátor zabudnutých kapiel, ktoré za to stoja.
