Podívejme se na příběh trojice mužů, kteří zahynuli tváří tvář šílenému vraždění, jaké nemělo v Pacifiku obdoby. Každý sám se snažil splnit svou povinnost a udělat maximum co mohl, aby odvrátil zkázu. Každý byl nakonec postaven před tu nejtěžší volbu, jakou voják může učinit.
Rukávová nášivka 27th Infantry Division US Army z období druhé světové války
William O´Brien (*1899) a Thomas Alexander Baker (*1916) pocházeli z městečka Troy, pojmenovaném po slavném řeckém starověkém městě Trója. Benjamin Lewis Solomon (*1913) byl Žid z Milwaukee ve Wisconsinu. Všichni tři byli mladí, naivní a nadšení, když se zapisovali do armády Spojených států amerických. V roce 1944, kdy se odehrává náš příběh, sloužili u stejné jednotky, kterou byl 105. pěší pluk 27. pěší divize. O´Brien to dotáhl na podplukovníka a stal se velitelem 1. praporu. Baker byl rovněž u prvního, v hodnosti řadového vojína. Solomon byl kapitánem – zdravotníkem u 2. praporu. Jeho specializací byla stomatologie, ale prošel kompletním pěchotním výcvikem se specializací na pušky a pistole.
Letiště na Mariánských ostrovech (Guam, Saipan a Tinian) americké letectvo nutně potřebovalo jako základny strategických bombardérů B-29 Superfortress
Jejich první ostrou bojovou akcí bylo vylodění na Saipanu. Americké velení se v na počátku roku 1944 rozhodlo, že je potřeba zvýšit tlak na Japonsko tím, že se obsadí Mariany, skupinu sopečných a korálových ostrovů, které patřily k vnitřnímu obrannému kruhu Japonska. Byla to už japonská domácí půda, ale hlavně to bylo dost blízko, aby z letišť na ostrovech mohly startovat bombardéry B-29 přímo na Japonsko. Admirál Nimitz rozhodl, že se obsadí Saipan, Tinian a Guam. Operace dostala název Forager, vylodění na Saipanu mělo proběhnout jako první a dojít k němu mělo 15. června 1944.
Kdeže je ten Saipan? Přesně uprostřed.
Cíl Saipan
Saipan má 184 kilometrů čtverečných a i když je menší, než Guam, je centrem celého souostroví a jeho obsazení bylo klíčem k úspěchu. Byly nasazeny nejlepší jednotky, ostřílené 2., 3. a 4. divize námořní pěchoty. 27. pěší divize měla zůstat v záloze a velitelé doufali, že na její nasazení ani nedojde. Nikdo nevěděl, co od nezkušené jednotky čekat. K Saipanu se vydala ohromná invazní flotila 533 transportních i válečných lodí. Byla to téměř Kolumbovská výprava, vždyť Saipan je od Pearl Harboru vzdálen 5600 kilometrů, nejbližší spojenecká základna Eniwetok byla od Saipanu 1600 kilometrů. Svaz měl na palubách 127 571 mužů. Někde v podpalubí přepravní lodi byli i naši tři hrdinové. Zatím zápasili jen s nudou a mořskou nemocí. Nikdo si pořádně neuměl představit, co je čeká. Nikdy neviděli žádného Japonce.
Flotila amerických vyloďovacích plavidel se blíží k pobřeží Saipanu
gen.Saitó
Na Saipanu jich na ně čekalo 30 000. V Tokiu tušili, že Mariany mohou být napadeny a systematicky posilovali obranu ostrova. Americké ponorky ostrov obklíčily a potápěly konvoje plující k jeho pobřeží. Takto kleslo ke dnu i 5 transportních lodí vezoucích na ostrov vojáky 43. pěší divize generála Jošicugy Saitóa. Většinu z nich (včetně generála) se podařilo z vody zachránit zbylým dvěma lodím. Saitó se stal velitelem ostrova poté, co původní velitel ostrova generál Obata zůstal odříznut kdesi na Guamu, když tam byl na inspekční cestě. Na Saipanu měl rovněž velitelství admirál Čuíči Nagumo, z jehož letadlových lodí startovaly před třemi lety bombardéry na Pearl Harbor.
Saitó i Nagumo spatřili 13. června na obzoru gigantické americké invazní loďstvo. Pochopili, že jsou odříznuti a že žádná pomoc už v nejbližších dnech na ostrov nedorazí. Saitó však měl k dispozici vycvičené a fanatické vojáky, množství děl, minometů a také tanků. Pevnosti a obranná postavení byly rozmístěny nejen u pláží, ale i hluboko ve vnitrozemí. Bitva se mohla táhnout měsíce a za tu dobu mohly k ostrovu prorazit japonské válečné lodě. Saitó byl pevně odhodlán bránit každý metr posvátné japonské půdy.
Vyloďovací čluny LST v některých případech nemohly překonat korálovou bariéru a poslední metry k saipanským břehům musela většina amerických vojáků urazit po svých.
Invaze začíná
Na tu brzy začaly dopadat stovky dělostřeleckých granátů a bomb. Američané zasypávali ostrov salvami ze svých bitevních lodí. Vojáci sledovali z palub výsadkových lodí impozantní divadlo, které trvalo dva dny. Z jejich pohledu to vypadalo, že na ostrově nemohlo nic přežít, byl přeorán a zcela rozbombardován. Ve skutečnosti byly výsledky palby mizerné, za což mohl nedostatečný výcvik dělostřelců. Japonská obrana byla pošramocena, ale zdaleka ne zničena. O tom se přesvědčili vojáci 2. a 4. divize mariňáků, když se vylodili před rozedněním 15. června na ostrově. Japonci je drtili palbou ze všech stran, boje na plážích byly krvavé a stejně tak i další postup směrem k letišti Aslite a na sever na Garapan.
Muži z 4.divize USMC při vylodění na Saipanu
O´Brian, Baker i Solomon dál přebývali v nuzných podmínkách na invazních plavidlech. Věděli, že bitva se nevyvíjí podle předpokladů, že mariňáci postupují jen pomalu a doufali, že se brzy také zapojí do bojů. Ve skutečnosti by se do bojů možná nezapojili nikdy, jenže pak přišla zpráva, že se blíží silné japonské loďstvo. Japonci vyslali vše, co měli, aby svedli rozhodující námořní bitvu. Silný svaz bitevních a letadlových lodí měl prorazit k Saipanu a zničit Američany. Bylo rozhodnuto, že na ostrov se pro jistotu vylodí i záložní 27. pěší divize a bitevní a letadlové lodě vyplují vstříc Japoncům. O´Brian a spol. se tak konečně dostali na pevnou zem. A to zrovna v době, kdy vyčerpaní mariňáci odrazili největší japonský tankový útok za celou válku. Zničili přitom 40 japonských tanků, ale bylo jasné, že boj o ostrov bude dlouhý a tvrdý.
27th Infantry division se vyloďuje na ostrově Saipan
Do Údolí smrti
Válka začala i pro naše tři hrdiny. Probíjeli se džunglí v hlubokém údolí, kterému se říkalo Údolí smrti. Zní to sice jako ze špatného westernu, ale byl to přiléhavý název. Desítky bunkrů a pevnůstek ukrytých na svazích údolí znemožňovaly jakýkoliv postup. Velitel 27. pěší divize generál Ralph Smith byl dokonce odvolán, protože odmítal plýtvat životy svých mužů. Jak později řekl, pokud by útok pokračoval, pluk by byl zcela vyhlazen.
Solomon se rozhodl, že se dobrovolně stane chirurgem. Praporní chirurg byl těžce raněn, zubařské práce moc nebylo, zato amputace a operace probíhaly prakticky neustále. Se svým skalpelem zachránil život mnoha mužům. Baker se mezitím neohroženě probíjel džunglí. Jeho četa byla v jednom místě přišpendlena k zemi zuřivou palbou Japonců. Baker se sám plazil s bazukou skoro sto metrů k bunkru. Pak zblízka vypálil a z obranného postavení zbyla jen díra v zemi. Pomalý postup celé jednotky mohl pokračovat. O pár dní později našel v husté džungli skupinu deseti Japonců pod vedením dvou důstojníků. V zuřivé přestřelce je sám zlikvidoval dřív, než k němu dorazili jeho kolegové. O dvě stě metrů dál se opakovalo to samé se skupinou šesti Japonců. Den za dnem se Baker probíjel v zeleném pekle a likvidoval Japonce, kdekoliv na ně narazil. Bazukou, karabinou, kulometem, pistolí, prostě čímkoliv, co měl po ruce.
Při dobývání japonských pevnůstek a jeskyní Američané hojně využívali plamenometů.
Ani O´Brien se nenudil. I on viděl, jak zoufalý je postup Údolím smrti. V jeden moment musel dokonce povolat tři Shermany, aby zlikvidovaly několik japonských bunkrů ve svahu. Jenže když obrněnce dorazily, zahájili na ně palbu Japonci. Tankisté zavřeli poklopy, věže tanků se otáčely zběsile sem a tam a nakonec posádky zcela ztratily orientaci a zahájily palbu na vlastní jednotky. O´Brien viděl tu spoušť a vyrazil sám k tankům. Zatímco po něm stříleli všichni Japonci v okolí, vyšplhal na věž jednoho Shermana a zabušil pažbou koltu na poklop. Tankisté otevřeli a zřejmě si vyslechli pár peprných slov. O´Brien nasměroval tanky na Japonce a nesesedl z korby, dokud nebyly bunkry zlikvidovány.
Americký tank Sherman zachycený kdesi na ostrově Saipan v roce 1944
O pár dní později se situace opakovala u další série bunkrů ve svazích údolí. Tentokrát už tanky nebyly k dispozici. O´Brien vedl učebnicový obchvat ze dvou křídel na nepřátelské pozice. Ovšem obchvat narazil v jeden moment na zuřivou palbu nepřátel a zastavil se. O´Brien v čele čtyř mužů vyrazil do svahu a rozpoutal mezi Japonci inferno. Zlikvidoval odpor zuřivou palbou. Když dorazila jeho jednotka, hřeben už byl obsazen. Zůstala jen hromada mrtvých Japonců, pět kulometů a jedna 77mm houfnice.
Postup Údolím smrti byl pomalý, nesmírně krvavý, ale nakonec úspěšný. Díky hrdinství a odvaze pěšáků se na 27. divizi začali jinak dívat i mariňáci. Velitelé všech třech divizí námořní pěchoty se shodli, že sedmadvacátá to měla ze všech nejtěžší a že její výkon byl fenomenální. „Nikdo neměl těžší úkol,“ řekl k tomu velitel 4. divize námořní pěchoty Harry Schmidt. Japonská obrana se začala hroutit. Padl Garapan, Japonci se houfně stahovali na sever ostrova. Z Tokia přišla Saitóovi zpráva, že japonská flotila utrpěla ve Filipínském moři zdrcující porážku a žádná pomoc už k němu nedorazí. Japonci drželi už jen severní čtvrtinu ostrova, byli bez zásob a bez jakékoliv naděje. Byl to konec, nebo tedy měl být. Místo toho se teprve schylovalo k největšímu dramatu.
Zničené japonské tanky Type 97
„Raid“
Zraněný Saitó se sešel v jeskyni se svými štábními důstojníky a s Nagumem. Věděli, že jsou v bezvýchodné situaci, a tak se rozhodli, že celou bitvu skončí ve stylu japonských tradic posledním mohutným sebevražedným úderem zvaným gyokusai. Vznešená smrt v boji byla jedinou možností. Saitó nechal odvysílat dvě depeše. Jednu do Tokia, v níž se omlouval císaři, že nedokázal ubránit svěřený ostrov. Druhou všem obráncům i civilistům na ostrově: „Ať zaútočíme nebo zůstaneme tam, kde jsme, čeká nás jen smrt. Přesto, i ve smrti je život. Zaútočím společně s vámi a zasadím americkým ďáblům mocný úder, při kterém složím kosti na pevnosti Saipan. Od této chvíle není rozdíl mezi civilistou a vojákem. Pro civilisty bude lepší připojit se k útoku vyzbrojeni bambusovými kopími, než se vzdát.“ Byl večer 6. července.
Jeden z japonských vojáků, kteří našli svou smrt na ostrově Saipan
Ještě v noci navštívil velitel celé saipanské operace generál Holland Smith George W. Grinera, který velel 27. pěší divizi. Varoval ho, že se dá očekávat japonský sebevražedný útok. Věděl, že přesně tohle Japonci dělají, když jsou v koncích. Navíc zachytili Saitóovy radiové depeše. Griner nejspíš udělal, co mohl, ale nic ho nemohlo připravit na to, co přišlo s rozbřeskem. „Raid“, stačí tohle jediné slovo, a každý voják, který prošel Pacifikem, dobře ví, o čem je řeč. Saipanský raid neboli nájezd se zapsal do dějin jako největší sebevražedný útok za celou válku.
Mariňáci se kryjí za tankem M4 Sherman při vyčišťovací operaci v severní části Saipanu, 8.7.1944
Za rozbřesku se vyvalilo z džungle s šíleným řevem na 3000 Japonců (podle jiných zdrojů jich mohlo být až 5000). Vepředu běželi nosiči velkých vlajek, za nimi nekonečné řady vojáků vyzbrojeni vším možným, do boje vyrazily dokonce i poslední tanky, to vše se jako živá lavina hnalo na pozice 1. a 2. praporu 105. pěšího pluku. Američané čelili téměř středověkému útoku ohromné živé síly, kterou jeden z vojáků přirovnal ke stádům bizonů na prériích, vlnící se nekonečně až k obzoru. Japonci smetli vše, co měli před sebou. V tuto chvíli začal i boj našich třech hrdinů.
Bakerova smrt
Priv. Thomas Alexander Baker
Na Thomase Bakera a jeho rotu se řítili Japonci ze všech stran. Baker byl brzy raněn, ale odmítl jakoukoliv pomoc. Pálil ze svého Garandu, dokud mu nedošly náboje. Pak mlátil útočící Japonce pažbou jako kyjem. Byl to beznadějný boj, příliv nepřátel byl nekonečný. Američané ustupovali, jeden z vojáků vzal Bakera na záda a táhl ho pryč. Jenže byl brzy zasažen a nemohl ho dál nést. Baker zůstal ležet na zemi, ale kolem běželi další vojáci. Jeden ho chtěl vzít na záda. Baker věděl, že by to znamenalo jen další zbytečnou oběť. Odmítl, aby ho dál kdokoliv nesl a požádal, aby mu nechali jeden nabitý Colt 1911. Pak se s ním opřel o kmen stromu a zamířil hlaveň směrem, odkud se řítili Japonci. Naposled ho viděli, jak klidně sedí a míří pistolí kamsi do džungle.
Solomonův poslední boj
Capt. Benjamin Solomon
Zdravotnický stan Benjamina Solomona byl pouhých 45 metrů za předními obrannými liniemi. Během deseti minut od začátku útoku byla celá polní nemocnice zaplavena Japonci. Solomon uvnitř stanu dál operoval, dokud se přímo ve stanu neobjevil Japonec, který vrazil bajonet do jednoho ze zraněných Američanů. Solomon ho omráčil úderem pažby, ale už musel pálit po dalším. Ve stanu se strhla bitka muže proti muži. Solomon zastřelil, ubil nebo podřízl nožem několik dalších Japonců. Vyběhl před stan, aby se podíval, jaká je situace a rychle pochopil, že jsou naprosto bez šance. Všude kolem byli jen Japonci, pouze kousek dál se bránil zoufale malý hlouček Američanů. Solomon se vrátil do stanu a nařídil okamžitou evakuaci, kterou kryl palbou z pušky. Pak se přidal k několika posledním vojákům, kteří bránili postavení. Když ho viděli naposled, stál za kulometem a pálil na útočníky. Kolem něj už byli všichni mrtví nebo ranění.
Vojáci 105.pěšího pluku zachycení objektivem fotografa kdesi na Saipanu. Výraz jejich tváří hovoří za vše…
O´Brien jako pistolník z westernu
Lt. Col. William O´Brien
William O´Brien viděl, jaká hrůza se kolem odehrává a jak Japonci masakrují jeho prapor. Nebyl čas na nějaké taktické finesy nebo spásné nápady. Byl to boj o holý život. O´Brien povzbuzoval muže kolem sebe, stál v přední linii s Coltem 1911 v každé ruce a téměř jako John Wayne střílel po Japoncích. Jeho přítomnost zabránila totálnímu rozpadu obrany. Jeho příklad strhl ostatní, aby pokračovali v marném, ale zuřivém odporu. O´Brien byl několikrát raněn, ale odmítl se stáhnout nebo nechat ošetřit. Když mu došly náboje do pistolí, naskočil na opodál stojící Jeep s těžkým kulometem Browning na korbě. O´Brien s ním kosil Japonce jako lány obilí. Tak si ho pamatují jeho muži, kteří ho viděli naposled.
Americký voják si prohlíží japonský kulomet Typ 99, který nemálo připomíná známý britský BREN. Není to vůbec náhoda, protože oba typy vycházely z čs. kulometu ZB vz. 26, jenže zatímco Britové u nás řádně zakoupili licenci, Japonci zkopírovali prvky z našich kulometů, které ukořistili v Číně.
Masakr pokračoval. Oba prapory se stáhly do Tanapagu, kde po celý den zuřily naprosto šílené boje. Japonci převálcovali dvě baterie 105mm houfnic a pobili jejich obsluhu. Jako vrchol všeho na zoufale bránící se Američany v Tanapagu začalo střílet vlastní dělostřelectvo. Vojáci prchali na pláže, naskákali do moře a mnohé musely torpédoborce zachraňovat až z nedalekých korálových útesů. Boje pokračovaly až do šesté hodiny odpolední, kdy konečně dorazily posily a japonský útok se konečně podařilo zlikvidovat.
Výsledek japonského sebevražedného útoku. Stovky a tisíce mrtvých těl…
Tisíce mrtvých
Oba prapory měly dohromady přes 1000 mrtvých a raněných. Těla mrtvých Japonců ležela po celém perimetru útoku. Byl to příšerný pohled. Ani zkušení mariňáci nic podobného neviděli. Před zraky Američanů navíc skákali z útesů civilisté včetně žen a dětí. Jak jim vzkázal Saitó, je lepší zemřít, než se nechat zajmout a oni ho poslechli. Američané marně shazovali na ostrov letáky, že civilistům naprosto nic nehrozí. Tyto hrůzy už Saitó sledovat nemusel. Spáchal harakiri svým mečem a nechal se ještě střelit do hlavy svým pobočníkem. Nagumo se zastřelil revolverem v nedaleké jeskyni. Sebevraždu spáchal kompletní japonský štáb vyjma jediného důstojníka. Tomu Saitó nařídil, aby zůstal naživu a podal osobní svědectví o obraně Saipanu.
Masová sebevražda japonských vojáků a civilistů už na výsledku bitvy o ostrov nemohla nic změnit.
Bakera Američané našli mrtvého. Jeho Colt byl prázdný, všech osm nábojů bylo vystřeleno. Kolem jeho těla opřeného o strom leželo sedm mrtvých Japonců. Osmou kulku si nechal pro sebe. Solomona objevili ležícího na hlavni kulometu. Doprovod na jeho poslední cestě mu dělalo 98 mrtvých Japonců. V Solomonově těle bylo napočítáno 76 kulek. Podle lékařů 24 z nich ho zasáhlo, když byl ještě naživu. O´Briena našli na Jeepu, s desítkami mrtvých Japonců kolem. I jeho tělo bylo prostříleno mnoha kulkami.
Mnoho japonských civilistů zvolilo dobrovolnou smrt skokem z některého ze saipanských útesů před (pro ně) potupným zajetím.
Zdravotník nemůže střílet z kulometu
Všichni tři byli navrženi na Medaili cti. V případě O´Briena a Bakera nebyl s žádostí žádný problém. Se Solomonem to bylo horší. Generál Griner odmítl podepsat žádost, protože podle Ženevské konvence zdravotník nesmí použít zbraň v útoku proti nepříteli. Medici mohou dostat vyznamenání pouze za záchranu životů, nikoliv za bojové akce a boj s nepřítelem. Podle jiného, obvyklejšího výkladu, je sice možné použití osobní zbraně pro svou obranu, jenže těžký kulomet je těžko možné označit za osobní zbraň. Přes všechny možné snahy tak byl návrh na udělení Medaile cti pro Solomona opakovaně odmítán. Nakonec mu ji udělil prezident George W. Bush v roce 2001.
Tihle chlapi to dokončili. B-29 Enola Gay, která svrhla atomovou pumu na Hirošimu, startovala právě z letiště na Mariánských ostrovech.
Bitva o Saipan byla rozhodujícím střetnutím v Pacifiku. Japonci pochopili, že válka je pro ně prohraná. V den, kdy byla v Tokiu oficiálně oznámena ztráta Saipanu, podal demisi premiér Tódžó s celým kabinetem. Jeho nástupce, guvernér Koreje generál Kuniaki Koisó prohlásil: „Jsem přesvědčen, že pád Saipanu znamená naši porážku ve válce.“ Měl pravdu. Z letišť na Saipanu, Tinianu a Guamu vzlétaly americké B-29 a zasypávaly bombami celé Japonsko. Odstartovala odtud 6. srpna 1945 také Enola Gay, aby proměnila v prach a popel Hirošimu. Nic z toho by se nestalo, pokud by v armádě Spojených států nesloužili muži jako Baker, O´Brien a Solomon. Čest jejich památce.
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
