Hacksaw Ridge: Příběh Desmonda Dosse překonává i Spielbergova jatka na pláži Omaha

Není to tak dlouho, kdy na našem webu vyšel článek Tomáše Chalupy detailně popisující příběh hrdiny války v Pacifiku a celoživotního pacifisty Desmonda Dosse. V současné době se dostal na plátna našich kin film s názvem Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny. Zašel jsem se na něj podívat a o své zážitky se s vámi rád podělím. 

Film je dalším režijním počinem známého herce Mela Gibsona, který po režírování filmů Statečné srdce, Umučení Krista a Apocalypto přidal do výčtu tento válečný příběh. I když je Melu Gibsonovi vyčítáno všechno možné (antisemitismus, rasismus, sexismus a Bůh ví co ještě dalšího), myslím, že jedna věc je neoddiskutovatelná. Jako herec i jako režisér si umí vyhledat velká témata a opravdu nosné příběhy. Osobně nezapomenu na roli plukovníka Hala Moora ve Wallaceově Údolí stínů nebo Benjamina Martina v Emmerichově Patriotovi (pětioskarové Statečné srdce nezmiňuji schválně). V příběhu Desmonda Dosse rozhodně našel vše, co potřeboval. Ve filmu uvidíte takové herce jako Sama Worthingtona v roli kpt. Glovera, Vince Vaughna v roli Sgt.Howella a v roli hlavní Andrewa Garfielda jako Desmonda Dosse.

Mel Gibson podle mého názoru svým novým filmem překonal i Spielberga

Desmond Doss

No ale zpátky k filmu nebo spíš k jeho předloze. Desmond Doss se pro službu v armádě rozhodl dobrovolně a narukoval. To, že za všech okolností odmítl nosit zbraň, mu v militantním armádním prostředí ozbrojených sil USA pobyt rozhodně neulehčovalo a dostával to pěkně sežrat. První zhruba polovina filmu vás protáhne v podstatě neustávající šikanou a nepochopením spolubojovníků, kteří na Dosse koukají jako na něco, co se včera vylíhlo zpod shnilé klády. Smutné (ale ne patetické) je to, že Doss to myslí opravdu dobře a je veden neochvějnou vírou v Boha a v pomoc bližnímu. Na to však armáda nehraje. Potřebuje potravu pro děla, těla pro hřbitovy a hrdiny pro národ. Desmond Doss se zkrvaveným obličejem a monokly pod očima od přátelských pozdravů svých spolubojovníků, kteří se mu tímto snaží naznačit, že nemají rádi zbabělce, prochází touto uličkou hanby a lidské blbosti nesehnut, ale také nepochopen. 

I když první zhruba půle filmu nepostrádá i směšné a až satirické momenty, pokud přilnete k postavě D.Dosse, bude vám těžko a strašně vztekle. Pod kůží vás bude svědit nepřekonatelné pokušení nakopat aspoň milion prdelí a každému dementovi, kterého potkáte přetáhnout nosní dírky až za uši. Já těmito pocity úplně přetékal. Dossova figura ve filmu totiž působí velmi životně, sympaticky a řekl bych místy téměř křehce vznešeně. Probouzí to ve vás chuť mu pomoci, nebo se za něj alespoň pomstít. Jenže film má i druhou polovinu a v ní je všechno jinak.

Viděli jste film Zachraňte vojína Ryana? Pokud ano, tak na vás určitě silně zapůsobilo Spielbergovo velmi naturalistické zpracování vylodění na pláži Omaha. Mrtvá těla, hvízdající kulky atd. Byl jsem přesvědčen, že tohle už překonat nejde, ale byl to omyl. Jde. Ten šílený masakr, který v Hacksaw Ridge nastane, když vojáci přelezou hranu útesu, překonal i Spielbergovu Omahu. Musím přiznat, že mi chvílemi bylo docela šoufl. Děj odsejpá hrozně rychle a vy v té záplavě výbuchů a válečných jatek úzkostlivě sledujete svého hrdinu se strachem, aby se mu něco nestalo. Do okamžiku, kdy Japonci smetou z útesu Amíky zpátky, by to mohl být snímek sice s výborně zpracovanou akcí, ale tuctovou zápletkou. Jenže přijde zlom. 

Desmond Doss se schová nahoře na útesu a provede to, za co mu nakonec prezident Truman pověsí na krk Medaili cti. Postupně z útesu spustí na laně a zachrání 75 raněných vojáků. Film vás tohle nechá prožít téměř fyzicky. Skoro se potíte, když ty kluky spouštíte jednoho po druhém dolů. Jste připosraní strachy, jak se schováváte před Japonci a ruce máte spálené od provazu. Je to pecka za peckou. Chvílemi jsem měl bulvy vyvalené tak, že by mi šly urazit násadou od koštěte. Cítil jsem s hlavním hrdinou to vítězství v duši, když útes opustil jako poslední živý a byl dole přivítán špalírem těch, kteří jím před tím pohrdali a teď tam stáli se slzami v očích. Obrovské zadostiučinění a při tom obrovskou pokoru. Bůh mu prostě svěřil úkol. 

Proto také když voj. Dosse trochu poslepovali, neváhal se zapojit do dalšího útoku na útes. Tolik štěstí jako poprvé ovšem už neměl. Tentokrát s těžkým zraněním eskortovali z Hacksaw Ridge na nosítkách jeho. Režisér Mel Gibson si tento okamžik vybral pro to mystické „mlhavění“, ve kterém mohou zaznít slova: „Otče, splnil jsem Tvoji vůli a jsem teď ve Tvých rukou.“ Po této scéně se film tak nějak doplíží do konce a dovolí vám odejít z kina. Já sice odešel, ale na Desmonda Dosse musím pořád myslet. Ten muž ve světě lidí působí zcela nepatřičně. Jsem přesvědčen o tom, že by mohl být prohlášen za svatého. Muži, které zachránil z Hacksaw Ridge a spousta dalších, které z válečného pekla dostal předtím nebo potom, v něm nic menšího než anděla zachránce neviděla. 

Další rozměr je jeho tiché a úporné hrdinství. Hrdinství, které je nevšímavé vůči všemu ostatnímu mimo zachraňování lidských životů. Nevšímavé k vlastní bolesti, nevšímavé k vlastní smrti. Mimo tohoto poselství osamělého člověka je ve filmu ještě jedno. To o válce. O tom jak strašný a nelítostný je tento způsob snižování populační zátěže planety Země. Chlubíme se tisíciletou kulturou a přitom naše města, chrámy, divadla a knihovny stojí na kostech těch, kteří zemřeli v tisíci válek minulosti. Nepoučíme se. Nikdy jsme se nepoučili!