Sebevražedný speciál aneb Jak se ladilo v roce 1880

Jak je znalcům obecně známo, ladění kvérů je díky specifickým zákonným limitům v USA prakticky lidovou zábavou. Tradice sahají daleko do koloniálních dob a samotný pojem „ladění“ je širší, než dokáže jakýkoliv kontinent pojmout. Většinou se začíná u spouště s cílem zlepšit její chod a snížit odpor, pokračuje miřidly a po nich pažbou či pažbičkami – ne vždy jejich tvar či povrch stoprocentně vyhovuje ruce majitele. Pak dochází na zámek/další mechanismus zbraně a případně na hlaveň. 

Své zbraně ladí jednotlivci individuálně i prostřednictvím firem, lze si objednat kvér vyladěný profesionální firmou podle individuálních požadavků, nebo zakoupit pytel vylepšených součástek od různých dodavatelů a sestavit si to doma dle vlastního gusta. V současnosti stále ještě hrají prim „1911“ a jejich nesčetné variace, po propadnutí patentů je velmi rychle dohánějí „glockoidy“ a v dlouhých zaujímají přední místa četné modifikace a odvozeniny AR-15/M-16 (416), které ve velmi vysoké kvalitě a tomu odpovídající ceně produkují už i české firmy. Jak je poznamenáno výše, tato bohulibá činnost má dlouhou a pestrou tradici.

Čistě náhodou se mi podařilo narazit na revolver silně vyladěný někdy kolem roku 1880. Zajímavostí daného kusu bylo, že tehdejšímu ladiči šlo patrně primárně o design a až potom o zvýšení přesnosti.

Základem pro ladění byla tuctová dvaatřicítka Hopkins & Allen Ranger No. 2.

Pro tyto zbraně obecně dnes američtí sběratelé razí název „sebevražedné speciály“ – jde o malé levné kapesní revolvery v rážích .22, .32 a podobně, které měly krátké hlavně, byly vyrobeny z nepříliš kvalitních materiálů a pro vybití vystřílených nábojnic je zhusta bylo třeba rozebrat. A nadělaly se jich spousty. Časem byly nahrazeny takzvanými „speciály sobotní noci“, což byly výrobky obdobných cen a kvality. Jen firma Hopkins & Allen je za svou existenci nabízela pod několika desítkami názvů a v téměř stejném množství provedení. Náš případ je ukázkou pokusu o pozvednutí levného šmejdu na vyšší kvalitativní úroveň.

V honosně se tvářící lepenkové kazetě…

… s růžovým tapecírunkem na nás vykoukne elegantní kousek se šestipalcovou hlavní a střenkami z efektního, leč velmi nezvyklého materiálu. Také je tam plátěné pouzdro na zbraň.

Ražba na rámu je původní, leč utopená v niklu, co ale nesedí, je ráže. Zbraň byla přestavěna na ráži .22.

Náš ladič použil kompletní rám i válec původní dvaatřicítky, vyšrouboval z rámu původní dvaatřicítkovou hlaveň v délce 2 a 5/8 palce a nahradil ji šestipalcovou hlavní ráže .22. Na stejnou ráži vyvložkoval komory původního válce pomocí trubky vhodného průměru.

Výsledek začistil, přeleštil a silně ponikloval. Posléze doplnil nové střenky s efektní kresbou – měly by být z celuloidu, což byla tehdy nová a moderní záležitost.

Celá zbraň bohužel působí dojmem, že byla vytvořena primárně na efekt. Miřidla jsou klasická – na hlavni ploutvovitá muška, hledí tvoří výřez v rámu. Pažba v původním tvaru ptačí hlavy je sice objemnější, než byla původně, ale úchop relativně hladkého dřevního plastu není o moc lepší, než byl úchop původních dřevěných či gumových střenek. 

Chod mechanismu je standardní (SA mechanika), jeho díly nenesou stopy po úpravách. Dlouhá hlaveň nese kresbu vývrtu, ale ve skutečnosti je po letech téměř hladká. Zbraň ve shodě s výchozím modelem nemá vyhazovač, ani nabíjecí klapku – jen otevřený výřez v rámu. Vystřílené nábojnice je tedy nutno vytloukat z válce vyjmutého ze zbraně buďto jeho osou, nebo za tím účelem pořízeným nástrojem. 

Obecně tenhle kousek působí dojmem dárku od někoho, kdo měl hluboko do kapsy, ale přesto chtěl zapůsobit něčím luxusním. Rozhodně jde ale o zajímavý technický artefakt a historický doklad své doby.