Merle Haggard býval opakovaně trestaným recividistou, než mu podle legendy změnil život koncert Johnnyho Cashe ve věznici San Quentin. Po propuštění na svobodu se vydal na hudební dráhu a během let se stal jednou z největších legend žánru. S příběhem Merlea Haggarda se blíže seznámíme v dnešním profilovém článku.
Na úvod nás čeká obvyklý přehled novinek ze zámořské country scény.
Country zprávy – listopad 2023
Populární devadesátková kapela Sawyer Brown se po dvanácti letech vrací s novou muzikou. Pod producentskou taktovkou Blakea Sheltona natočili nové album Desperado Troubadours, které vyjde 8. března příštího roku, a zároveň zveřejnili první nadupaný singl Under This Ole Hat. Spolu s novou muzikou vychází i dokumentární film Get Me To The Stage, který mapuje historii kapely Sawyer Brown a kromě Sheltona se na něm podílela i Dolly Parton a Dierks Bentley.
Sawyer Brown
Ve věku 76 let zemřel legendární Jimmy Buffett. Muž, který vymyslel svůj vlastní žánr kombinující country, rock, reggae a karibské rytmy nakonec doplatil na roky strávené pod pražícím sluncem na lodičkách a plážích Karibiku a podlehl vzácné formě rakoviny kůže, která mu byla diagnostikována před čtyřmi lety. Buffett byl aktivní až do samého konce a v posledních letech točil nejlepší muziku svého života, ať už je to nedávná deska Life On The Flip Side z roku 2020 nebo nejnovější album Equal Strain On All Parts, které stihl dokončit krátce před svou smrtí a které vyšlo 3. listopadu. Na této desce si zahrál i Buffettův blízký přítel Paul McCartney, který se s ním v jeho posledních dnech také ještě stihl osobně rozloučit.
Po sedmileté přestávce se s novou deskou vrací Brad Paisley, který na začátek příštího roku naplánoval vydání své nové desky Son Of The Mountains, kterou vzdá hold svým kořenům v Západní Virgii. Podle prvních zveřejněných nahrávek lze čekat, že nová deska bude silně ovlivněna bluegrassem. Paisley se na jaře 2024 také opět vydá na turné po Evropě, přičemž na seznamu show má i termíny v Zurichu (29.2.), Berlíně (3.3) a Londýně (9.3.).
Brad Paisley
Na konci září se v Nashvillu konalo předávání cen People's Choice Country Awards a zlatým hřebem večera bylo předání ceny Country Icon Award Tobymu Keithovi, který již několik let bojuje s rakovinou a na veřejnosti se příliš neukazuje. Výrazně pohublý Keith také po delší době naživo zahrál, a to píseň Don't Let The Old Man In, kterou před pár lety napsal do filmu Clinta Eastwooda - The Mule (Pašerák).
Zpěvačka Sara Evans se stala nejnovější členkou souboru Grand Ole Opry. Jak je zvykem, pozvánka do elitního klubu se vždy plánuje jako velké překvapení a v případě Sary Evans tento okamžik nastal během jejího vyprodaného koncertu v Rymanově Auditoriu v polovině srpna, kde ji na podiu překvapil služebně nejstarší člen Opry Bill Anderson. Oficiální uvedení Sary Evans za členku souboru pak proběhlo začátkem října v den oslav 98. výročí Grand Ole Opry a slavnostního aktu se zhostila zpěvačka Crystal Gayle.
Sara Evans
Alan Jackson již řadu let trpí nevyléčitelnou neurologickou chorobou Charcot-Marie-Tooth, která ho čím dál více omezuje v pohybu a kvůli které ani nemohl dokončit své loňské rozlučkové turné. Po roce v ústraní dal o sobě Jackson nyní vědět 17. září, když ze své pracovny zveřejnil video s písní Your Cheating Heart k poctě Hanka Williamse v den, který připadl na výročí 100. Williamsových narozenin.
Díky, že se vobčas kouknete do DixieGear.cz, jedinýho echt vidláckýho eshopu široko daleko, a něco si tam vobjednáte. Jinak bysme tyhle podcasty museli stopnout a celý Rádio Dixie poslat do kytek…
Merle Haggard: Nejslavnější kriminálník v country music
Merle Haggard se narodil roku 1937 kousek od Bakersfieldu v Kalifornii, kam se jeho rodiče se dvěma staršími dětmi přestěhovali poté, co vyhořel jejich rodný domek v Oklahomě. Když bylo Merleovi devět let, jeho otec zemřel na krvácení do mozku a tento traumatický zážitek malého chlapce hluboce poznamenal. Matka poté nastoupila do práce, aby uživila rodinu, a z malého Merlea se postupně začal stávat mladistvý delikvent. Ve třinácti letech měl na kontě řadu loupeží a putoval z pasťáku do pasťáku, a když ho náhodou pustili domů, netrvalo dlouho a opět se rychle dostal do malérů a zase putoval zpátky do ústavu. Občas se na útěku potuloval po Kalifornii jako černý pasažér v nákladních vlacích a tyto své zkušenosti později zužitkoval ve svých písních.
Merle jako teenager se svou první kytarou
Když mu bylo dvacet, měl už za sebou sedmnáct útěků z nejrůznějších nápravných zařízení. Po pokusu o vyloupení motorestu v Bakersfieldu dostal dva roky natvrdo v nechvalně proslulé věznici San Quentin. Právě zde pak Haggard dne 1. ledna 1959 osobně spatřil koncert Johnnyho Cashe a díky tomuto formujícímu zážitku se rozhodl přehodnotit svůj život a vydat se na hudební dráhu, jakmile se dostane na svobodu. Po letech pak ve svém životopise napsal, že velký vliv na něho měly i popravy jeho dvou spoluvězňů, kdy se rozhodl, že nechce skončit jako oni.
Pokud internet nelže, tohle by měla být jediná známá fotka Merlea Haggarda (uprostřed) z dob, kdy seděl v San Quentinu
Začátek šedesátých let – přes den tvrdá práce a večer hraní po barech a malých klubech
Po propuštění z vězení začal kopat příkopy ve firmě, kde pracoval jeho bratr, a ve volném čase vystupoval po klubech. Brzy začal točit nezávislé nahrávky a po řadě nesmělých pokusů v roce 1964 zabodoval s menším hitem Sing Me A Sad Song. Poté mu někdo doporučil, aby zašel na návštěvu k jisté textující dámě, poslechl si její písně a třeba si nějakou vybral. Haggard později vypověděl, že poslední věcí na světě, na kterou měl chuť, bylo chodit domů k nějaké cizí ženské a poslouchat její slaďáky. Připraven nechat se unudit k smrti k ní přesto zašel a pak zůstal stát v úžasu: „Pane bože, byly tam, jeden hit za druhým. Muselo tam být tak čtyři nebo pět jasných #1 hitů.“
Tato textařka se jmenovala Liz Anderson (matka pozdější country hvězdy Lynn Anderson). První píseň, kterou od ní Haggard natočil, byla (My Friends Are Gonna Be) Strangers, v roce 1965 se stala jeho prvním Top 10 hitem a Haggard podle ní pojmenoval svoji doprovodnou kapelu Strangers. O dva roky později si pak s další písní od Liz Anderson - I’m A Lonesome Fugitive – připsal svůj první #1 hit.
Merle Haggard a Bonnie Owens
Roku 1965 se Merle Haggard oženil se zpěvačkou Bonnie Owens, která byla dříve provdaná za Bucka Owense. Společně utvořili populární duo a o rok později natočili album duetů. Velmi brzy pak Haggard začal slavit úspěchy se svými vlastními písněmi. Ačkoliv se zpočátku zdráhal mluvit o své kriminální minulosti, albem Branded Man se ke svému dřívějšímu životu veřejně přiznal a tato deska také odstartovala jeho úspěšnou komerční dráhu. Následovaly další velké hity s vězeňskou tématikou - Sing Me Back Home o posledním přání vězně jdoucím na popravu nebo autobiografická Mama Tried o matce, která se sice snažila syna řádně vychovat, ale on její vedení odmítal a zvolil si vlastní cestu.
Na konci 60. let se pak Haggard ve svých písních zaměřil na sociální a politická témata. Roku 1969 zabodoval s písní Workin‘ Man Blues a poté vydal skladbu Okie From Muskogee, k jejímuž napsání ho přimělo znechucení, když viděl v televizi protesty proti válce ve Vietnamu, kde zhulení hipíci pálili americké vlajky, a tuto píseň napsal, aby podpořil vojáky. Prezident Nixon mu za tuto píseň poslal děkovný dopis a pozval ho do Bílého domu. Další velkou patriotickou písní pak byla nahrávka The Fightin‘ Side Of Me. Paradoxem je, že právě těmito písněmi se Haggard zapsal do dějin a s odstupem desítek let se od svých tehdejších postojů z přelomu 60 a 70. let zcela distancoval. V roce 2003 v jednom rozhovoru řekl: „Když jsem psal Okie From Muskogee, tak jsem byl blbej jako pučtok“ a ještě dodal, že ohledně názorů na nutnost zákazu marihuany „jsme měli vládou úplně vymyté mozky“. V roce 1970 však byla jiná doba a Haggard byl díky těmto písním na vrcholu slávy a dosáhl pomyslné nejvyšší mety, když byl vyhlášen umělcem roku na ACM Awards i konkurenčních CMA Awards.
V 70. letech v mimořádně úspěšné kariéře pokračoval a několikrát byl vyhlášen nejlepším zpěvákem roku. V tomto období si připsal řadu dalších hitů jako If We Make It Through December, Movin‘ On, It’s All In The Movies, Cherokee Maiden nebo Ramblin‘ Fever. Dnes je Haggard znám díky svým silným textům a svým tehdejším postojům, avšak během 70. let si vytvořil dvě další polohy, na které se často zapomíná. Jednou z nich je Haggard coby instrumentalista a propagátor western swingu. Zručně uměl hrát na housle, se svou doprovodnou kapelou natočil pět instrumentálních alb a další desky pak nahrál k poctě průkopníka western swingu Boba Willse. Na začátku 70. let spolupracoval se samotným Willsem, v pozdějších letech pak s kapelou Asleep at the Wheel.
Druhou méně známou polohu Merlea Haggarda pak představují jeho komediální schopnosti, kterými kdysi bavil publikum, a častým hostem byl rovněž v zábavném pořadu Hee Haw. Skvělým příkladem budiž vzácné video z televizní show Glena Campbella, kde Haggard paroduje své kolegy Martyho Robbinse, Hanka Snowa, Bucka Owense a Johnnyho Cashe.
Začátkem 80. let se Haggardovi stále dařilo, přestože již začínal mít nálepku veterána. Přešel k vydavatelství Epic, kde vydal velmi ceněné album Big City a velké úspěchy slavil i s duety s Georgem Jonesem – Yesterday’s Wine a Williem Nelsonem – Pancho And Lefty. Po rozvodu se třetí manželkou, zpěvačkou Leonou Williams, však Haggarda roku 1983 zastihla krize středního věku a on se začal potýkat se závislostí na alkoholu a drogách a časem se též dostal do finančních potíží. Jeho posledním #1 hitem byla skladba Twinkle, Twinkle Lucky Star z roku 1987, poté své aktivity stále omezoval a většinu 90. let strávil prakticky v ústraní.
Jistého comebacku se dočkal až po roce 2000, kdy podepsal nahrávací smlouvu s nezávislým labelem Anti a vydal pozitivně přijatou desku If I Could Only Fly. Tento nový úspěch mu vlil čerstvou mízu do žil a on zase začal intenzivně tvořit. Založil si vlastní vydavatelství Hag Records a prakticky každý rok přišel s novou deskou – jmenovat můžeme třeba alba Haggard Like Never Before (2003), Chicago Wind (2005), The Bluegrass Sessions (2007), I Am What I Am (2010) nebo Working In Tennessee (2011).
Kromě toho byl coby žijící legenda zván k nejrůznějším kolaboracím a natočil mnoho duetů s mladší generací country zpěváků. Velmi intenzivně též koncertoval a to i pro velká publika – jako svého předskokana ho totiž opakovaně brali na svá turná Toby Keith a Brooks & Dunn, takže Haggard hrál i po sedmdesátce pro desetitisícové stadiony, což bylo pro umělce v jeho věku docela neobvyklé.
I přes stále zhoršující se zdraví se snažil vystupovat, jak to jen šlo, ačkoliv byl stále častěji hospitalizován a koncerty se neustále přesouvaly. Jedním z jeho posledních projektů bylo společné album s Williem Nelsonem – Django & Jimmie z roku 2015. Merle Haggard nakonec zemřel v den, který o několik měsíců dříve sám předpověděl, a to přesně v den svých 79. narozenin – 6. dubna 2016. Merle Haggard patří podobně jako George Jones k největším legendám country hudby a k jeho odkazu vzhlíží celé generace dalších umělců.
Playlist:
Sawyer Brown - Under His Ole Hat
Jimmy Buffett - Mozambique (feat. Emmylou Harris)
Brad Paisley – Son Of The Mountains
Toby Keith – Don’t Le The Old Man In
Sara Evans – Born To Fly
Alan Jackson – Midnight In Montgomery
Merle Haggard - (My Friends Are Gonna Be) Strangers
Merle Haggard - Sing Me Back Home
Merle Haggard - The Fightin' Side Of Me
Merle Haggard - Cherokee Maiden
Merle Haggard - Ramblin' Fever
Merle Haggard - That's The Way Love Goes
Merle Haggard - Haggard (Like I've Never Been Before)
Merle Haggard - Working In Tennessee
Petr Mečíř
Nejsem hudební kritik, ale hudební chválič, protože píšu jen o tom, co se mi líbí. Za dobrou muzikou pojedu kamkoliv.
