Mazec jak u Midwaye: Česko-slovenské letadlové lodě proti carské flotile

Zejména díky Janu Drnkovi a jeho Žábám se alternativní historie pevně uchytila i u nás, takže vedle překladů zahraničních knih tady vycházejí i originální české počiny. A mezi ty zaručeně nejlepší patří nový román Nad českými zeměmi slunce nezapadá, který napsal talentovaný Jan Kotouč, známý spíše jako autor vesmírných sci-fi. Ve své nové knize však zúročil své znalosti druhé světové války, zejména pak bojů v Pacifiku, protože (jako řada dalších fandů vojenství) vyrůstal na knížkách Miloše Hubáčka. To se ostatně odráží také ve faktu, že většina plavidel a letounů v jeho čerstvém románu má skutečné předobrazy.

Válka mezi královstvím a carstvím

Píše se rok 1947, je to však úplně jiný rok 1947 než ten, který známe z dějepisu. Svět není pár let po válce, nýbrž na jejím samém počátku. V roce 1848 totiž zasáhla Zemi katastrofa, jež má v této alternativní historické linii označení „Velká bouře“. Celé velké plochy kontinentů náhle zmizely neznámo kam a zcela se změnilo rozložení souše a oceánů. Mnoho států zaniklo nebo utrpělo strašlivé škody, kdežto jiní na tom nemálo vydělali.

Evropa a jižní cíp Afriky v polovině 20. století v alternativním světě, který změnila „Velká bouře“ z roku 1848 (mapy: Tereza Kovanicová)

A do druhé kategorie patříme i my Češi, neboť chaos v Habsburské monarchii přivedl k moci skupinu českých šlechticů a nyní se uprostřed Evropy rozkládá Česko-slovenské království, které je i důležitou námořní mocností, protože z Dukly se stalo přístavní město. Válečné i obchodní lodě s naší vlajkou brázdí oceán, království se těší velkému vlivu po celém světě a získává si spojence a závislá území.

Ve finální bitvě v románu hraje důležitou roli československý nosič Blaník, který se inspiroval americkou lodí CV-5 Ranger (foto: US Navy)

Není ale samo, protože bojuje o moc (mj.) s carským Ruskem. To hodlá využít své převahy v bitevních lodích pro expanzi v Africe, neboť nutně potřebuje zemědělskou půdu pro pěstování potravin, což ve světě po „Velké bouři“ představuje snad nejdůležitější komoditu. U Afriky roste napětí a jedna česko-slovenská loď jde ke dnu. Kdo ji potopil? Do práce se pouští tajné služby, jenže odplatu musí provést naše námořnictvo.

Lehká letadlová loď americké třídy Independence, předloha pro románové nosiče třídy Čáslav československé flotily (foto: US Navy)

Česko-slovenské lodě plují vstříc ruským, přestože se téměř všechny výhody nachází na straně protivníka. Království tedy musí vsázet na vojenskou novinku v podobě palubních střemhlavých bombardérů. Těm však příliš nedůvěřují ani mnozí česko-slovenští velitelé. Kapitáni letadlových lodí i piloti se vydávají do riskantní operace, jež může přinést zářivý triumf i osudovou porážku. Propuká námořní a letecký konflikt, který určí další směřování tohoto originálního alternativního světa.

Románová stíhačka čs. námořnictva Škoda L-14 Lasička, zde podle vzoru amerického letounu Grumman F4F Wildcat (kresba: Václav Maděra)

„Transplantace“ bitvy v Tichomoří

Taková je dějová linka knihy Nad českými zeměmi slunce nezapadá, pod kterou je podepsaný mladý, ale vysoce talentovaný spisovatel Jan Kotouč. Jeho jméno dosud znali hlavně fanoušci sci-fi, a to díky jeho sérii románů Sektor Hirano, která se odehrává ve 27. století a představuje typickou „space operu“. Ve své nové knize se ale pustil do trochu jiného žánru (ačkoli zůstává věrný svému zaměření na válečné flotily a bojové piloty), a sice do alternativní historie, jež se již pevně zachytila i v originální české tvorbě.

Na začátku knihy přijde čs. loďstvo o těžký křižník Žilina třídy Hradec Králové, vzniklé podle americké třídy Northampton (foto: US Navy)

Kotoučův přístup odpovídá tomu, co se nazývá také „historická transplantace“ a co fakticky znamená přesun procesů a událostí z jistého času a prostoru reálného světa do jiného času a prostoru světa alternativního. (Mistrem tohoto stylu je americký spisovatel Harry Turtledove, jenž má na kontě mj. úspěšnou řadu románů o jiném výsledku americké občanské války.) Znalci dějin vojenství jistě poznají, že se v tomto případě jedná o parafrázi bojů v Pacifiku ve druhé světové válce, resp. bitvy u atolu Midway. Vice ale už o zápletce neprozradíme.

Bitva o Midway přinesla zlom v konfliktu v Pacifiku a částečně posloužila jako vzor pro bitvu u Madagaskaru v závěru románu (foto: US Navy)

Děj pozorujeme z pohledu dvojice mužů, z nichž jedním je Lukáš Berg, námořní pilot, jenž musí kromě nepřítele bojovat i s démony své minulosti. Druhým pak je kapitán Martin Melichar, který byl právě jmenován velitelem letadlové lodě, byť sám chová vůči palubnímu letectvu určitou skepsi. Ještě je třeba zdůraznit, že ačkoli je nepřítelem Rusko, kniha rozhodně nezapadá do soudobé proti-ruské vlny. Cara vlastně nutí k expanzi nedostatek potravin, Rusové zdaleka nejsou líčeni jako „padouši od přírody“ a jsou mezi nimi lidé dobří i špatní, stejně jako mezi Čechy a Slováky. Království zcela jistě není „rájem na zemi“, také jde o expanzivní imperiální mocnost, funguje v něm protekce a zabednění důstojníci se stále snaží „sabotovat“ rozmach perspektivního námořního letectva.

Slavná německá bitevní loď Bismarck, vzor pro románové bitevní lodě carského námořnictva třídy Alexandr Něvský (foto: Bundesarchiv)

Od bitevních lodí k nosičům letadel

Také v tomto smyslu lze Kotoučův román považovat za parafrázi skutečných událostí, protože střemhlavé bombardovací letouny a letadlové nosiče se neprosazovaly snadno. Dlouho platilo, že měřítkem síly na mořích jsou výhradně bitevní lodě a křižníky, zatímco letadla se hodí leda pro průzkum. Ani řada úspěšných útoků z britských letadlových lodí za první světové války se nesetkala s uznáním, jaký by zasloužila. Konzervativní admirálové se zkrátka nechtěli vzdávat ocelových gigantů se stále silnějším pancéřováním a většími děly.

Knižní bitevní lodě československého námořnictva třídy Jan Hus byly navrženy podle americké třídy North Carolina (foto: US Navy)

Tím, co nejvíce napomohlo rozmachu letadlových lodí, se potom paradoxně stala Washingtonská konference o odzbrojení a její výsledek, tzn. smlouva z roku 1921, která omezila zbrojení zejména v oborech bitevních lodí a bitevních křižníků. Omezení letadlových lodí byla takříkajíc druhořadá, a navíc bylo dle dohody možné dokončit rozestavěné bitevní lodě či křižníky jako letadlové nosiče. A právě to byl ten klíčový faktor. Starší letadlové lodě bývaly malé, nepancéřované a pomalé, jenže nová generace vznikla na bázi konstrukcí moderních kolosů, které pozbyly největší děla, ale získaly rozměrné a silně pancéřované paluby a hangáry. Letadlové lodě se tak náhle změnily na jednu z páteří námořnictev, což se týkalo zejména USA a Japonska.

Britská bitevní loď Queen Elizabeth, vzor pro románové plavidlo Wolde Selassie, které začínalo jako ruská Jekatěrina Velijaka (foto: Royal Navy)

Tak vznikly mj. velké americké nosiče Lexington a Saratoga, které jsou ostatně předobrazem jedné třídy plavidel z Kotoučova románu. Románové lodě totiž vesměs mají reálné vzory. V zásadě platí, že ty česko-slovenské vesměs odpovídají skutečným americkým třídám (nejsilnější třídou ve službě je třída Jan Hus, což je protějšek americké třídy North Carolina), zatímco plavidla carské flotily jsou zpravidla inspirována reálnými britskými a německými konstrukcemi.

Předlohou pro fiktivní letadlové nosiče třídy Sokol československého loďstva byla skutečná americká třída Lexington (foto: US Navy)

Vznik střemhlavého bombardování

Něco podobného platí také o letounech, protože také u česko-slovenských letadel nedá mnoho práce nalézt v US Navy jejich skutečné vzory. Tak např. torpédové bombardéry Škoda LTB-6 Oskar vycházejí z amerického letadla TBD Devastator, zatímco střemhlavé bombardéry Tatra SB-5 Albatros, okolo kterých se vlastně děj točí, jsou navržené podle typu SBD Dauntless. Za zmínku jistě stojí, že to byli Američané, díky nimž se metoda střemhlavého bombardování tak rozšířila, ačkoli si ji stále patrně nejvíce spojujeme s německou Luftwaffe a jejími stroji Ju 87.

Slavný střemhlavý bombardér SBD Dauntless, předloha pro letadla československé flotily typu Tatra SB-5 Albatros (foto: HD Wallpapers)

Jako první prováděli střemhlavé bombardovací útoky Britové za první světové války, neboť je iritovala extrémní nepřesnost shazování bomb z vodorovně letících strojů. Uvolnění bomby za střemhlavého letu, kdy se horizontální pozice letadla vůči cíli mění minimálně, nabídlo daleko vyšší přesnost, ačkoli samozřejmě vyžadovalo řešení řady taktických a technických problémů. Jejich spektrum sahalo od většího ohrožení protiletadlovou obranou (jež mohla snadněji mířit) po odolnost draků letadel, na něž se při rychlém letu a při jeho vybírání nízko nad zemí kladly velké nároky. Výsledky však rozhodně stály za to a tím, na koho koncept „dive bombing“ (jak se mu říká v angličtině) zajisté nejvíc zapůsobil, byli právě Američané.

Románové československé torpédové bombardéry Škoda LTB-6 Oskar vycházejí z amerického typu TBD Devastator (foto: US Navy)

Generál Billy Mitchell jím byl naprosto okouzlen a propagoval ho coby ideální metodu pro ničení lodí, jelikož přesný zásah bombou mohl prorazit i nejsilnější pancíř paluby. Mitchell pak zorganizoval cvičení, při němž přesvědčivě prokázal platnost svých tezí, a ačkoli vzbudil i enormní nelibost až nenávist admirálů, semínka změny již byla zaseta. Americké letectvo i námořnictvo tak záhy objednaly první stroje určené speciálně jako střemhlavé bombardéry.

Česko-slovenské torpédové bombardéry Tatra TB-14 z knihy byly navrženy podle amerických strojů TBF Avenger, z nichž jeden (verze TBM-3E) se má objevit také na letošní Aviatické pouti v Pardubicích (foto: Jiří Stárek)

Jak Amerika inspirovala Německo

Ne každý si to dokázal (nebo chtěl) uvědomit, v námořním válčení se však opravdu odehrával fundamentální zlom. Letouny byly dosud vnímány jako nástroje průzkumu, a když už se měly použít k útoku na lodě, tak jen za pomoci torpéd. Torpéda sice byla vysoce účinná, pokud loď zasáhla, neboť působila škody pod čarou ponoru, ale zásah torpédem byl ve skutečnosti velmi složitý, americká torpéda byla navíc notoricky nespolehlivá. Střemhlavé nálety proto nabízely ideální alternativu, a navíc platilo, že škody způsobila i exploze bomby poblíž lodě, zatímco u torpéda měl účinek jedině přímý zásah.

Románový torpédový bombardér čs. námořnictva Škoda LTB-6 Oskar podle vzoru amerického stroje TBD Devastator (kresba: Václav Maděra)

Nakonec se to potvrdilo i během války v Pacifiku, kde (navzdory nepochybným úspěchům torpédových letadel) platilo, že největší tonáž potopených japonských plavidel šla na konto střemhlavých letadel SBD Dauntless a SB2C Helldiver. Byla to koneckonců i impozantní ukázka střemhlavých náletů amerických strojů značky Curtiss, co tak ovlivnilo Němce.

Dva hlavní zastánci střemhlavého bombardování, americký generál Billy Mitchell a německý pilot Ernst Udet (foto: USAF a Bundesarchiv)

Slavný německý pilot Ernst Udet totiž sledoval tyto demonstrace během svých návštěv USA a byl z jejich přesnosti naprosto unesen. Vrátil se jako zapřisáhlý zastánce střemhlavých bombardérů a tuto ideu hlásal i v řadách nové německé Luftwaffe, v jejímž čele stál jeho starý kamarád z války Hermann Göring. Díky němu Udet získal finance na to, aby se z Ameriky přivezly dva dvouplošníky Curtiss Hawk, které stály na začátku vývoje německých střemhlavých bombardérů. Od dvouplošníků Henschel Hs 123 se poté došlo ke slavnému typu Ju 87, který již záhy rozséval zkázu a strach nad Evropou, ačkoli jeho potenciál měl své meze.

Americký letoun Curtiss Hawk II (zde již ve zbarvení Třetí říše) zásadně ovlivnil rozvoj střemhlavého bombardování (foto: Bundesarchiv)

Ke kontroverznímu německému letadlu, nejznámějšímu pod přezdívkou „Stuka“, i k bitvě, jež vlastně inspirovala román Jana Kotouče, se zanedlouho vrátíme v samostatném článku, ovšem trochu neobvyklým způsobem. Nechejte se překvapit.