Závody stíhaček: Přijde renesance nejrychlejšího sportu?

Zdá se, že Formule 1 ztrácí prestiž a pozici „královny motoristického sportu“. Ubývá diváků a přibývá kritiky, která cílí hlavně na malou atraktivitu automobilových závodů. Naopak tím, co popularitu získává, jsou letecké závody, v Evropě především seriál Red Bull Air Race, jenž se označuje za nejrychlejší motoristický sport. Ve hře jsou ale ještě vyšší rychlosti, protože přece existovaly doby, kdy v závodech měřila síly ta nejvýkonnější letadla světa (včetně špičkových stíhaček). Mohla by se tato slavná éra jednou vrátit?

Jedno ze závodních letadel Aero L-39 Albatros, která soutěží nad Nevadou, nese jméno „Violated!“ (foto: RacingJets.com)

Zrození a vývoj vojenských letounů

První letoun těžší než vzduch se vznesl v roce 1903. Následoval rychlý rozmach letectví, a jak už to v dějinách spolehlivě bývá, nová technologie byla záhy postavena do vojenských služeb. Ale ještě v dekádě před první světovou válkou se uskutečnily první letecké závody, ve kterých křehké konstrukce z drátů, dřeva a plátna měřily své zatím nevelké síly. Pravděpodobně vůbec první závody letounů proběhly v roce 1909 ve Francii a o čtyři roky později se připojily USA. Také díky těmto akcím, jež ukazovaly potenciál a rostoucí možnosti letadel, se takřka všechny země rozhodly vytvořit základy vojenských vzdušných sil, letadla ovšem přesto vstupovala do „Velké války“ jako spíše okrajová a někdy přímo vysmívaná záležitost. 

Zkoušky závodního letadla P-51 Mustang „Precious Metal“

Posměváčci ale rychle poznali, jak se mýlili, protože letouny brzy dokázaly, že nejsou pouze průzkumným nástrojem (za který byly zpočátku téměř výhradně považovány), ale i velmi účinnou ničivou zbraní. Tak se zrodily speciální kategorie od bombardérů po stíhačky a na konci roku 1918 se již vojenské letectvo nacházelo v pozici vysoce respektované zbraně. Za ony čtyři roky pochopitelně nastal i velký technický pokrok. Objevily se první kovové letouny, dramaticky narostl výkon motorů a v arzenálech se objevily malorážové kanony a synchronizované kulomety. 

Soutěží i letouny CT-133 Silver Star, tzn. kanadská varianta amerického cvičného stíhače T-33 Shooting Star (foto: RacingJets.com)

V průběhu 20. let vývoj poněkud stagnoval a spíš se jen opatrně rozvíjelo to, co přinesla první světová válka, ale od počátku 30. let se množily zásadní změny a v polovině předválečné dekády bylo zřejmé, že přichází nová éra. Pokročilejší aerodynamika, celokovové jednoplošníky, mnohem výkonnější motory, zatahovací podvozky, to vše dokládalo nástup nové generace letadel. Málokdo si dnes však vzpomene, že jako jeden z hlavních impulsů pro tyto změny a současně coby „zkušebna“ pro jejich aplikace v té době fungovaly letecké závody.

Stroj Aero L-29 Delfín nazvaný (podle přítelkyně pilota) „Raju Grace“ se účastní závodů Reno Air Races (foto: WarbirdsNews.com)

Letecké závody v Evropě i Americe

Sláva a respekt, jež vojenské letectvo získalo ve „Velké válce“, se zákonitě odrazily i v civilní sféře. Rozvíjela se letecká doprava, která za oněch dvacet meziválečných let přešla od luxusní záležitosti nejbohatších vrstev po zcela běžnou praxi střední střídy. Veřejnost hltala i zprávy o nejrůznějších rekordních, dálkových a vytrvalostních letech. Upínala také oči k obloze, kde se odehrávaly nádherné letecké akrobatické výstupy, jež tvořily (na což si nyní opět jen málokdo vzpomíná) také součást olympijských her. A tisíce nadšených diváků sledovaly rovněž letecké závody na obou stranách Atlantiku. 

V Evropě se největší prestiži těšila Schneiderova cena, jak se označovaly závody rychlých plovákových letounů; první dva ročníky proběhnuly ještě před první světovou válkou a po ní jich následovalo ještě deset. O výhru se zpravidla „přetahovaly“ letouny americké značky Curtiss či italské Macchi, největší slávu však nakonec získala britská značka Supermarine, která s letadly S.5, S.6 a S.6B vyhrála tři poslední závody v řadě. Kromě sportovních vavřínů patřila těmto letounům i ohromně důležitá úloha v dějinách, jelikož právě na jejich základě byla vytvořena slavná stíhačka Spitfire. 

Úspěšný závodní hydroplán Supermarine S.6B byl vzdáleným předkem legendární britské stíhačky Supermarine Spitfire (foto: RAF)

Na americkém území fungoval seriál závodů, jež nosily oficiální označení National Air Races, avšak nejznámější byly pod jménem „Pulitzerova cena“, neboť je sponzoroval novinář Ralph Pulitzer, jenž dal jméno také ceně pro nejlepší žurnalisty. V těchto závodech se většinou utkávaly speciální stroje hnané obrovskými hvězdicovými motory, např. groteskní letouny od značky Granville Brothers, známé spíše pod jménem Gee Bee. Letadla této firmy i dalších (např. Travel Air, Laird nebo Howard) se svými výkony pohybovala dokonce nad úrovní tehdejších stíhaček. Konstrukce některých úspěšných amerických letounů z druhé světové války dosti jasně napovídají, že se přinejmenším částečně inspirovaly oněmi „létajícími sudy“ z populárních závodů.

Replika úspěšného závodního letounu Gee Bee Model R ze seriálu National Air Races z meziválečného období (foto: ACMP.com)

Soupeření Němců a Čechoslováků

Ovládání takových letounů pochopitelně nebylo nijak snadné, jelikož (podobně jako současné vozy Formule 1) představovaly „plnokrevníky“, tj. závodní speciály vyrobené pro krátkodobé vysoké výkony. O nebezpečnosti tehdejších leteckých závodů vypovídá nejen řada smrtelných nehod, ale i fakt, že za „kniply“ závodních letounů velmi často sedali bývalí váleční piloti, pro něž to znamenalo skvělé uplatnění v „nudném“ mírovém světě. K takovým se řadil mj. slavný německý letec Ernst Udet, který se ostatně právě během působení v USA seznámil se stroji od značky Curtiss, které z něj udělaly fandu střemhlavého bombardování. (K tomuto zajímavému příběhu se brzy vrátíme v samostatném článku.) Pro Německo se pak letecký sport stal vysoce důležitým nástrojem prestiže a propagandy, na které se zásadní měrou podílela Luftwaffe, tzn. obnovené německé vojenské letectvo, v jehož vedení působil také už zmíněný Udet. 

Závody Reno Air Races dnes jako jediné nabízejí příležitost proudovým letounům, byť jen těm podzvukovým (foto: Reno Air Races)

Není jistě bez zajímavosti, kdo byl patrně nejobávanějším soupeřem německých pilotů na meziválečném evropském nebi. Ano, byly to vzdušné síly Československé republiky, jejichž síla se potvrdila mj. na letecké show v Paříži (1931) a nakonec i na oné olympiádě v Berlíně (1936), kde musel maršál Goring chtě nechtě pogratulovat také Čechům. Největší úspěch ale přišel o rok později na leteckém mítinku v Curychu, což byl čtvrtý (a poslední) ročník velké show, na niž vzdušné síly celé Evropy vyslaly své nejlepší letouny, aby předvedly a otestovaly své schopnosti a také samozřejmě prozkoumaly síly soupeřů. Náročné disciplíny zahrnovaly mj. akrobacii, stoupání či orientační let v Alpách. Čechoslováci v některých zvítězili a celkově skončili těsně druzí za Němci, ale dostali i velké varování. Bylo totiž evidentní, že éra dřevěných dvouplošníků (jako byla naše Avia B-534) již nezvratně končí a budoucnost náleží celokovovým jednoplošníkům, jejichž potenciál ukázal německý Messerschmitt Me 109.

Závody v Nevadě a seriál Red Bull

Poválečné snahy obnovit letecké závody ve velkém měřítku vesměs neuspěly. Až v roce 1964 se konal první ročník závodů na letišti u nevadského města Reno a tento podnik posléze získal velkou popularitu. Dnešní akce Reno Air Races se oficiálně označuje za nástupce historického seriálu National Air Races, což se projevuje mj. tím, že hlavní část tvoří závody okolo pylonů. 

Předvádění repliky závodního letounu Gee Bee Model R

Obdobně je pojat i seriál Red Bull Air Race, dnes nesporně nejúspěšnější mezinárodní letecké závody, jež se odehrávají na několika kontinentech, byť většina akcí se koná v Evropě. Jak lze poznat z názvu, hlavním sponzorem je producent energetických nápojů Red Bull, jenž funguje i jako sponzor řady dalších neobvyklých sportovních či adrenalinových činností. Nejde patrně jen o reklamu, ale rovněž o opravdové nadšení, které vůči těmto „bláznivým“ aktivitám chová zakladatel značky Dietrich Mateschitz. 

Letadlo „Precious Metal“ čili speciální závodní úprava legendární stíhačky P-51D Mustang (foto: Precious Metal Air Racing Fan Page)

V závodech „Rudých býků“ se většinou utkávají lehké vrtulové stroje poháněné pístovými motory značky Lycoming, např. Zivko Edge 540, MXS-R či Corvus Racer 540, které dosahují rychlosti až přes 400 km/h. Díky tomu o sobě mohou tyto závody tvrdit, že jde o nejrychlejší motoristický sport, ačkoli to je trochu zavádějící. Ostatně i sama firma Red Bull sponzoruje předváděcí tým Flying Bulls, do něhož patří mnohem silnější letouny, mj. stíhač F4U-4 Corsair či proudové cvičné stroje Alpha Jet. 

L-39 Albatros na leteckých závodech Reno Air Races 2011

A v závodech Reno Air Races se také utkávají mnohem výkonnější „mašiny“. V kategorii Unlimited totiž létají takřka výhradně modifikované letouny z druhé světové války (či období těsně po ní), např. P-51 Mustang, F8F Bearcat, F7F Tigercat či Hawker Sea Fury, zatímco v kategorii Jet soutěží vesměs reaktivní cvičné letouny. Téměř absolutně ji ovládají letadla značky Aero, tedy typy L-29 Delfín a L-39 Albatros, vedle nichž létají např. polské TS-11 Iskra či britské Jet Provost.

Závodů se někdy účastní i tento britský podzvukový stíhač De Havilland DH-115 Vampire (foto: RacingJets.com)

Znovu soutěžení stíhacích letounů?

V kategorii Unlimited se proto dosahuje rychlosti přes 400 mil za hodinu (640 km/h) a letadla kategorie Jet se běžně dostávají přes 500 mil za hodinu (800 km/h), což znamená, že pokud se dá mluvit o nejrychlejším motoristickém sportu, pak jsou to právě závody v Nevadě. Poněkud zvláštní ale je, že se tyto rychlosti vlastně příliš neliší od těch, kterých se dosahovalo již v oné „zlaté éře“ leteckých závodu mezi světovými válkami. Vždyť Supermarine S.6B vyhrál v roce 1931 s rychlostí okolo 655 km/h a německé Me 109 létaly nad Curychem průměrnou rychlostí kolem 400 km/h. (Stojí určitě za zmínku, že Luftwaffe vyslala na tuto akci speciálně upravené stroje, kdežto čs. letectvo nasadilo standardní B-534 z řadové služby.) 

Kategorie Jet na leteckých závodech Reno Air Races 2015

Zjednodušeně tak se dá říci, že ve 20. a 30. letech závodily nejvýkonnější stíhačky světa, případně letouny, které měly výkony ještě větší, zatímco v dnešních leteckých závodech, ačkoli jsou jistě atraktivní, soutěží letouny s výkony ležícími daleko za dnešní špičkou. Možnosti závodů nadzvukových letounů, resp. strojů s motory s přídavným spalováním, se dnes rovnají nule, protože pravidla kategorie Jet účast takových strojů výslovně zakazují. Faktem sice je, že kromě cvičných letounů bývají v těchto závodech někdy vidět i stíhačky, jde ovšem výhradně o podzvukové stroje ze samých počátků reaktivní éry (jako De Havilland DH-115 Vampire). 

Na závodech v Nevadě se vyskytují rovněž britské lehké proudové stroje Hunting Percival Jet Provost (foto: RacingJets.com)

Nabízí se proto otázka, zda by se nemohly znovu utkávat i ty nejlepší stíhačky světa. Možná to vypadá jako bláznivý nápad, ale to samé by se dalo klidně říct i o závodech seriálu Red Bull nebo amerických Reno Air Races. A firma Red Bull dnes a denně dokazuje, že se podobných aktivit nebojí. Coby forma reklamy by tento podnik mohl být zajímavý pro mnoho dalších progresivních firem, např. těch z oboru informačních technologií (mj. Apple, Google nebo Microsoft), ale i jiných, jako je Coca-Cola. Stačí se podívat na dlouhý seznam sponzorů Formule 1.

Mezinárodní šampionát leteckých závodů Red Bull Air Race představuje opravdu působivou podívanou (foto: Marek Vanžura)

Několik nápadů, jak to uspořádat

Sponzoři by pochopitelně jevili zájem zejména v případě, že by byla zajištěna sledovanost. To by s největší pravděpodobností neznamenalo problém. Závody seriálu Red Bull totiž získávají víc a víc diváků téměř úměrně tomu, jak o ně přichází Formule 1, která se postupně stěhuje na placené televizní kanály a sama o sobě značně pozbývá atraktivitu. Nebylo by tak překvapivé, kdyby začala ztrácet i některé velké sponzory, pro něž by taková investice zkrátka přestala být rentabilní a kteří by hledali jiné možnosti propagace. 

V rámci týmu Flying Bulls, který vlastní společnost Red Bull, létá mj. americká palubní stíhačka F4U-4 Corsair (foto: Marek Vanžura)

Zcela určitě by se našlo i dost ochotných závodníků s vhodnými letouny, protože v rukou soukromých majitelů (nejvíce amerických) se dnes nacházejí desítky, ne-li stovky vhodných strojů. V případě zapojení sponzorů, kteří by se chtěli zapojit prostřednictvím vlastního týmu, by počet „soukromých stíhaček“ pro závody asi ještě dále narostl. Nelze vyloučit, že by projevily zájem i vzdušné síly států, jako tomu bývalo v případě mítinků v Curychu. Takové Rusko nebo Čína by zaručeně chtěly poměřit síly svých letadel se západními stroji, a tudíž se dá očekávat, že by na tuto pomyslnou výzvu kývly země NATO. 

Na leteckých show v Rusku bývá k vidění stíhačka MiG-29UB létající v barvách televizní stanice Pěrvyj kanal (foto: Pěrvyj kanal)

Současné závody v Nevadě i historické závody nabízejí inspiraci, pokud jde o místo a disciplíny. Tisíce čtverečních kilometrů americké pouště poskytují více než dostatek místa pro závody čehokoli v nejrůznějších formách. Orientační či rychlostní lety, slalom, stoupavost, let nízko nad zemí, akrobacie, závody družstev… Jistě by se ozvaly rovněž hlasy, že by to mohlo být nebezpečné. Ano, to jistě mohlo. Jenže právě v nebezpečí a adrenalinu se skrývá to kouzlo pro diváky a závodníky. Piloti stíhaček mají sklon k riskování v krvi, jinak by to nebyli stíhací piloti. Zbývá proto doufat, že se najdou sponzoři, kteří poskytnou finance na vzkříšení závodů odvážných mužů (a žen) na nejrychlejších létajících strojích.