Mohl Jih zvítězit? Alternativní historie americké občanské války

Na světovém i českém knižním trhu se vyskytuje dlouhá řada knih, které se s větší nebo menší vážností věnují hypotetickému vítězství Konfederace.

Jak dobře víme, americkou občanskou válku vyhrála severní Unie, která tak zmařila úsilí jižní Konfederace o oddělení a prosazování jiného politického, sociálního a ekonomického modelu. Zda to bylo správně nebo špatně, to samozřejmě záleží na osobním postoji každého, ovšem na otázku, zda to mohlo dopadnout i jinak, je třeba jednoznačně odpovědět kladně. Jih měl šance na vítězství a válka mohla skončit naprosto odlišně, což by pak nepochybně zásadně ovlivnilo i další vývoj světa. Je dokonce takřka jisté, že kdyby občanská válka skončila vítězstvím Jihu, vypadalo by potom úplně jinak i celé 20. století.

Alternativní historie (tj. historie psaná z pohledu „co kdyby…“) představuje lákavé kulisy pro romány, ale již dlouho není zdaleka jen tím. Většina českých historiků (čest výjimkám) pořád jenom opakuje nesmyslnou frázi „Historie nezná kdyby“ a otázka „A proč ne?“ je dost vyvádí z míry. Tím ovšem značně zaostávají za trendy v historiografii vyspělých států, zejména USA a Velké Británie, kde se alternativní historie etablovala také jako naprosto seriózní metoda pro popisování, vysvětlování a popularizaci dějin.

U nás dlouho platilo, že alternativní historie má význam nanejvýš v románech, zatímco odborná a populárně-naučná tvorba zůstávala v pozadí a omezila se na několik překladů zahraničních titulů (např. sborník Hitlerovy možnosti). Zlom tedy nastal až roku 2007, kdy Jan Drnek vydal již kultovní knihu Žáby v mlíku, v níž předložil variantu úspěšné obrany Československa v roce 1938. Obrovský úspěch „žabí“ série, jež by se na jaře příštího roku měla dočkat závěrečného dílu (Žáby na prameni), konečně způsobil rozmach alternativní historie v původní české tvorbě i vzrůst počtu přeložených publikací, a to jak románových (lze zmínit např. knihu Nadvláda, popisující Velkou Británii po prohrané druhé světové válce), tak faktografických (mj. Luftwaffe vítězí, kde je název trochu zavádějící, jelikož německé letectvo je nakonec přece jen poraženo, byť válka má značně odlišný průběh).

V každém případě platí, že pokud tvoříme seriózní historickou alternativu, musíme nejdříve přesně pochopit, co a proč se skutečně stalo, jelikož jen tak můžeme také navrhnout, co a proč se stát mohlo. Pokud jde o témata, nejpopulárnějším zůstává druhá světová válka (resp. vítězství Třetí říše), což asi platí i v celosvětovém měřítku. U amerických autorů je však značně rozšířené i téma tamní občanské války, tedy konfliktu, který je v Evropě zpravidla velmi podceňován a vnímán zjednodušeně a zkresleně. Možností vítězství Konfederace či obecně jiného průběhu americké občanské války se zabývá veliké množství publikací románového i faktografického charakteru, a tudíž jsme se rozhodli vám nabídnout přehled některých z nich.

USA, CSA, nezávislý Texas a Kalifornie, samostatný indiánský stát v místech dnešní Oklahomy, Kuba jako konfederační kolonie... I takhle mohla vypadat mapa Severní Ameriky po skončení války Severu proti Jihu.

Taktika Jižanů proti strategii Seveřanů

Dosud často zaznívá tvrzení, že boj Konfederace byl předem ztracená věc („Lost Cause“) a že vítězství Severu bylo prakticky nevyhnutelné. To je ovšem velmi zjednodušující. Přesnější by bylo, že dané rozložení sil a strategií vedlo k tomu, že z dlouhodobého hlediska bylo vítězství Severu (takřka) nevyhnutelné. Je nepochybným faktem, že se Unie těšila drtivé převaze, co se týče lidské síly a průmyslového potenciálu, a právě to se v závěru války ukázalo jako důležitý, resp. rozhodující faktor. V tomto smyslu tahal Jih za jednoznačně kratší konec provazu, avšak přesto existovaly i faktory hrající v jeho prospěch, např. mnohem kvalitnější důstojnický sbor, skvělá kavalerie (kdežto Sever nasazoval jezdectvo spíš jako „pěchotu na koních“), aspoň na začátku výtečná morálka, členité pobřeží s množstvím přístavů (které prakticky nešlo všechny plně zablokovat) a určitá podpora ze strany evropských mocností.

Robert E.Lee

S jistým zjednodušením lze ale příčiny vítězství Severu a porážky Jihu personifikovat do osob nejdůležitějších vojevůdců. Jižanský generál Robert Lee byl bezesporu vynikající taktik a při řízení bitev často prokazoval velké mistrovství, jenže jako stratég někdy jednal příliš opatrně a postrádal „útočného ducha“, jenž by jej vedl k rozhodujícímu úderu na Washington. Lee příliš dlouho vedl obrannou válku a hlasy útočněji přemýšlejících generálů, jako byl především Thomas „Stonewall“ Jackson, se míjely účinkem.

Generál Thomas "Stonewall" Jackson na obraze Johna Paula Straina "Destination Manassas"

Naopak unionističtí generálové Ulysses Grant a William Sherman sice nebyli (když to popíšeme s jižanskou zdvořilostí) právě nejlepšími taktiky, ovšem oba měli intuitivní strategický talent, jenž je vedl do útoku a umožnil jim rozpoznat a použít výhody Severu proti slabinám Jihu. Uměli nejen nemilosrdně využít lidskou a materiální přesilu, jak ukazovalo mj. Grantovo tažení v roce 1864, ale chápali i nutnost zničení ekonomiky protivníka, což ilustruje nechvalně proslulý Shermanův „pochod k moři“. Elegantní taktické manévry, které předváděl Lee např. v bitvě u Chancellorsville, mohly vyhrávat jednotlivé bitvy, ale nemohly postačovat v situaci, kdy Sever předvedl cosi, co lze označit za „prototyp“ totální války, v níž je protivník vyčerpán a rozdrcen krutou početní převahou. Brutálně řečeno, Grant a Sherman mohli posílat do boje tisíce vojáků a ztrácet je, protože je zkrátka měli.

Ulysses Grant

Ofenzivní strategie pro vítězství Jihu

Pokud uvažujeme o alternativní historii občanské války „systémově“, tedy jestliže vynecháme „náhodné“ zásahy typu nečekaného úmrtí důležitých osobností (jako byla reálná smrt generála Jacksona nebo jako by mohla být hypotetická smrt generálů Shermana nebo Granta), pak se tu nabízí nejméně dvě možné strategie, které by mohly vést k vítězství Konfederace. Ta první by znamenala, aby Jih ihned po propuknutí války (namísto váhání) zahájil rychlý postup na sever s cílem dobýt Washington. To, že byl za hlavní město Jihu zvolen Richmond, nalézající se jen 160 km od Washingtonu, se někdy označuje za chybu Jižanů, ve skutečnosti to však způsobilo vrásky spíše Seveřanům. Když v dubnu 1861 začaly ozbrojené střety, resp. když konfederační dělostřelectvo zahájilo palbu na Fort Sumter, v hlavním městě Unie vznikla panika, protože se očekával brzký příchod vojsk Jižanů. Washington byl de facto izolován, jeho obrana měla spíš symbolický charakter a několik tisíc odhodlaných konfederačních vojáků by patrně stačilo pro jeho obsazení.

Reálnou situaci popisuje knížka s výstižným jménem The Siege of Washington: The Untold Story of the Twelve Days That Shook the Union. Ochota Seveřanů bojovat za Unii, resp. za její vizi, kterou prosazoval Abraham Lincoln, byla na počátku války dost diskutabilní, a tak je velmi pravděpodobné, že rychlé obsazení Washingtonu by znamenalo téměř okamžitý konec války a formální uznání samostatné Konfederace. Ale navzdory bojovným prohlášením Jeffersona Davise a jiných jižanských politiků zpočátku evidentně chyběla vůle podobný krok uskutečnit a neexistoval ani plán vojenského postupu.

Další variantní scénáře pro Konfederaci

Obdobná šance se pro Jih naskytla po vítězství v bitvě u Bull Runu, kde Unie utrpěla skutečně šokující porážku a několik dní se potácela v totálním chaosu. Generál Jackson, jemuž náležely velké zásluhy za toto vítězství Konfederace, po postupu na Washington volal, avšak navzdory své reputaci neuspěl. Generál Lee se poté sice nejméně dvakrát pokoušel o tažení na sever, jež mělo zřejmě mířit na hlavní město Unie, ta však mezitím zkonsolidovala síly a značně posílila obranu města. Dokonce ještě v polovině roku 1864 dokázal jižanský generál Jubal Early svým výpadem do údolí Shenandoah vážně ohrozit Washington, ale to už bylo spíše jakési rekviem, jelikož v té době už se v plné síle projevovala zničující přesila a strategie Severu.

Hypotetický úspěch Earlyho plánu je jedním z deseti scénářů, jež se objevují ve sborníku Dixie Victorious: An Alternate History of the Civil War, který náleží do téže knižní řady jako zmíněné Hitlerovy možnosti. Z jeho dalších kapitol lze zmínit např. možnost bankrotu Unie v roce 1862, porážku Lincolna v prezidentských volbách v roce 1864, udržení toku řeky Mississippi v rukou Jižanů, nasazení většího počtu osvobozených černochů v armádě Konfederace či dva jiné scénáře, jež samy o sobě tvoří oblíbené náměty alternativně-historických textů, a to odlišný průběh krvavé bitvy u Gettysburgu a přímou vojenskou pomoc pro Jih ze strany armády Velké Británie. Tyto dvě varianty a jejich výsledky si zasluhují podrobnější prozkoumání, protože zejména ta první představuje dosud vysoce kontroverzní téma diskusí.

Gettysburg, rozhodující střetnutí války?

Bitva u Gettysburgu, k níž došlo v prvních třech dnech července 1863, je mnohdy považována za jakýsi zlomový moment celého konfliktu, po kterém již nemohlo být pochyb o definitivním vítězství Severu. To je však dosti zjednodušující pojetí, protože Konfederace poté koneckonců dokázala ještě téměř dva roky bojovat. Navíc dle názoru mnoha expertů znamenala ztráta toku řeky Mississippi pro Jih daleko větší problém než Gettysburg, protože území Konfederace tím bylo prakticky rozděleno na dvě části, a navíc ztráty Jižanů u Vicksburgu byly podstatně větší než ty u Gettysburgu. Pochopitelně nelze říci, že bitva u Gettysburgu byla nevýznamná, neboť navzdory všem níže jmenovaným kontroverzím zůstává největší bitvou v celé občanské válce, ale její důležitost byla spíše symbolická. Generál Lee totiž utrpěl svou snad nejhorší porážku a psychologie Jižanů byla těžce poškozena, navíc se hodně snížily šance, že by některá mocnost oficiálně diplomaticky uznala Jih.

Ze strategického pohledu však bitva u Gettysburgu vyřešila vlastně jen málo, za klíčový vojenský zlom se začala pokládat až po válce a tento její obraz se dosud pevně udržuje. Právě proto nemálo knih, jež pracují s vítězstvím Jihu v občanské válce, vychází právě ze scénáře, že by šedé uniformy Konfederace slavily v této bitvě úspěch, což se koneckonců v některých momentech docela dobře mohlo opravdu stát. Jako příklady lze uvést dvě „klasiky“ z oboru alternativní historie, a to román Bring the Jubilee (vydaný roku 1953) a esej If The South Had Won The Civil War (1960). Poměrně málo známým faktem ale je, že již v roce 1930 vznikl na toto téma článek s titulem If Lee Had Not Won the Battle of Gettysburg, pod nímž nebyl podepsán nikdo jiný než Winston Churchill!

Alternativní scénáře bitvy u Gettysburgu

Vítězství Konfederace u Gettysburgu jako rozhodující faktor vítězství v celé válce ovšem není jednoznačně přijímaný. Spisovatelská dvojice William Forstchen a Newt Gingrich (od které je v češtině známý román 1945 o vítězství Německa ve druhé světové válce) napsala románovou trilogii Gettysburg, Grant Comes East a Never Call Retreat, ve které sice Seveřané prohrávají u Gettysburgu, ovšem i navzdory tomu dovedou válku do vítězného konce, a to dokonce dříve než v reálné historii.

Další pohled pak nabízí uznávaný americký historik Peter Tsouras (který je i editorem zmíněného sborníku Dixie Victorious) v knize Gettysburg: An Alternate History, která mění hned několik předpokladů tohoto střetnutí. Pro fanoušky Konfederace to ale patrně nebude příjemné čtení, neboť zatímco reálný Gettysburg skončil prostě „jen“ velkou porážkou Jižanů, pak v Tsourasově podání znamená bitva pro Konfederaci naprosto zničující katastrofu, jež má za následek rychlý konec celé občanské války. Jak bylo uvedeno výše, reálný výsledek bitvy nebyl ze strategického hlediska jakýmsi zásadním zlomem (a naprosto jistě se nejednalo o „rozhodující bitvu“ srovnatelnou např. se Slavkovem nebo Stalingradem), třeba už proto, že ztráty Unie a Konfederace byly v absolutních číslech skoro stejné. Důležitý rozdíl ale spočíval v tom, že pro Konfederaci byly (vzhledem k menšímu lidskému potenciálu) daleko závažnější než pro Unii. Proto lze usoudit, že pokud by porážka Jihu byla u Gettysburgu ještě větší, mohl by to skutečně být důvod pro rychlejší konec konfliktu, zatímco hypotetická výhra Jihu by pro vítězné ukončení války vůbec nemusela postačovat.

Odlišné dějiny po vítězství Konfederace

Pokud bychom však vyšli z předpokladu, že Konfederace (ať už z jakéhokoli důvodu) vychází z občanské války vítězně, resp. severoamerický kontinent zůstává rozdělen na USA a CSA, dá se s jistotou konstatovat, že světové dějiny by následně kráčely výrazně odlišnou cestou. S tím ostatně pracují i zmíněné „klasiky“, které popisují svět dlouho po hypotetickém vítězství Jihu, byť prezentují dosti odlišné názory. V případě románu Bring the Jubilee se Konfederace stává jednou z dvou hlavních světových mocností a vede boje o dominanci s císařským Německem, jež zvítězí v první světové válce, zatímco Unie zůstává slabá a rozvrácená. Naopak esej If The South Had Won The Civil War se k možnostem Konfederace staví spíš skepticky, předpokládá oddělení Texasu jako nezávislého státu a soudí, že v USA i CSA by nakonec stejně převládaly tendence ke sjednocení. Něco podobného obsahuje i Churchillův text, v němž nakonec vzniká aliance Unie, Konfederace a Britského impéria.

Ovšem jistě nejpropracovanější variantu světa po vítězství Jihu v občanské válce vytvořil americký spisovatel Harry Turtledove v řadě, která je známa jako Southern Victory nebo Timeline-191. Druhý název je odvozen od čísla slavného rozkazu konfederační armády, jehož se před bitvou u řeky Antietam zmocnili vojáci Unie, což významně přispělo k porážce Jižanů. V alternativní časové linii k tomu však nedojde, Sever je v bitvě poražen a válka skončí v roce 1862 uznáním existence Konfederace.

Celkově jedenáct knih této řady poté líčí dějiny Ameriky a světa až do roku 1945 metodou, jež se označuje jako „historická transplantace“, což znamená přenášení témat z určitého místa a času do jiného. Na severoamerickém kontinentu se tak odehrává první i druhá světová válka (kde se Konfederace staví po bok Velké Británie a Francie, kdežto Unie podporuje císařské Německo), objevuje se fašismus i komunismus, proběhne holocaust a jsou použity jaderné zbraně. Tři knihy této řady byly pod titulem Velká válka vydány také v češtině.

Podpora evropských velmocí pro Jih

Jak bylo uvedeno, pro Jih se nabízely v principu dvě „systémové“ vítězné strategie, jež mohly eliminovat hlavní výhodu Severu, tj. početní a materiální přesilu. Tou první byl rychlý postup na Washington, než by Unie stačila svůj větší potenciál zmobilizovat. Jestliže ovšem k tomuto postupu nedošlo, pak bylo pro Konfederaci značně obtížné oné přesile dlouhodobě vzdorovat. Druhou strategii by proto představoval zvrat v podobě zásahu zvenčí, tzn. vojenská intervence Velké Británie (a případně i Francie). Obě evropské mocnosti poskytovaly Konfederaci velice silnou podporu, bez níž by zřejmě nemohla vést válku déle než čtyři roky, protože díky lodím, jež prorážely unionistickou blokádu a dovážely zásoby z Evropy, by asi Konfederace prohrála daleko dříve.

Motivací pro tuto podporu bylo více, protože kromě ekonomických vazeb, jež se pochopitelně týkaly hlavně jižanské bavlny a tabáku, hrála svou úlohu pragmatická mocenská politika Londýna a Paříže, jíž logicky vyhovovalo oslabení USA coby budoucího mocenského konkurenta. Na rozdíl od dobře známé nepřímé podpory je ale mnohem méně známým faktem to, že v některých momentech se Britové (a možná i Francouzi) skutečně připravovali k přímé intervenci ve prospěch Konfederace. Reálnou historickou situaci popisuje mimořádně úspěšná publikace A World on Fire: Britain’s Crucial Role in the American Civil War, variantu britské intervence zkoumá jedna kapitola sborníku Dixie Victorious (tam je Unie nakonec poražena) a podobný scénář má i román 1862 od Roberta Conroye.

Od britské intervence ke světové válce

Nejrozsáhlejší popis britské intervence ale obsahují dvě alternativně-historické knižní trilogie, z nichž první napsal už několikrát zmíněný Peter Tsouras. Série s titulem Britannia’s Fist stojí na scénáři zásahu Velké Británie a Francie ve prospěch Konfederace v roce 1863 v souvislosti s loděmi, které byly pro Konfederaci stavěny v Evropě. Početní přesila evropských velmocí je tím, co vyrovnává slabší pozice Jihu, na straně Unie ovšem stojí vyspělejší vojenská technika, protože válka její rozvoj v této časové linii zákonitě urychluje. Na stranu Severu se poté navíc přidává Rusko, jež touží po odvetě za krymskou válku, v níž bylo poraženo Brity a Francouzi, takže se z občanské války stává fakticky válka světová.

Předpoklad globálního rozšíření války a rychlejší technický vývoj je tím, co tuto řadu spojuje s druhou trilogií s podobným tématem, ale zatímco Tsouras vytvořil vlastně „fiktivní faktografii“, spisovatel Harry Harrison v trilogii Stars and Stripes předkládá více románové pojetí. Britové se pokouší o intervenci ve prospěch Jihu, ovšem shodou náhod dochází k tomu, že se ocitají ve válce jak s Unií, tak s Konfederací, jež náhle mají společného nepřítele. USA a CSA se musí spojit k boji proti Britskému impériu v konfliktu, který poté dostává globální charakter.

Zvláštností této trilogie, která byla vydána i česky pod názvem Hvězdy a pruhy, je silné „ideologické“ zakotvení, protože se jedná o jakýsi specifický způsob propagování republikánství a klasického liberalismu. Český čtenář má tudíž i zajímavou možnost srovnat toto dílo s tvorbou Jana Drnka, který ve svých knihách vyjadřuje naopak přesvědčení monarchistické a konzervativní.