Zakladatel Commandos s modrou krví

Rangers, Zelené barety, Delta, Seals, ale také Spetsnaz, Sayeret, Grom či 601. skss. Předobrazem všech těchto speciálních jednotek se už počátkem 20. století stali Lovatští průzkumníci a na ně navazující Commandos i Special Air Service . Pojďme se tedy podívat na s nimi související příběhy hrdých Skotů, především však klanu Lovatů a jeho 25. náčelníka Simona Frasera, jenž i přes určitou extravagantnost dokázal výhody těchto elitních armádních složek přímo na bojištích 2. světové války

Prapředci klanu Fraserů přišli na britské ostrovy pravděpodobně již spolu s Vilémem I. Dobyvatelem (cca 1028 – 9. září 1087). Podle jedné varianty je jejich rodový název odvozen od zkomoleného jména některého z význačných předchůdců ještě z dob, kdy sídlili v dnes již neexistujícím hrabství Anjou, jenž se kdysi rozkládalo na území Francie. Jiná, o něco romantičtější verze tvrdí, že příslušník klanu jakýsi Julius de Berry, předvedl na dvoře tehdejšího krále západofranské říše Karla III. (879 – 929) řadu pokrmů z jahod. Ačkoliv to prameny výslovně nezmiňují, dá se předpokládat, že panovníkovi zachutnaly. Jak jinak vysvětlit, že od něj dostal ono údajné svolení začít používat erb obsahující tři kusy květu tohoto sladkého ovoce, francouzsky zvaného právě fraisier. Tak jak tak, jako první do skotské nížiny, ve které pak žili Fraserové po celá staletí, přibyl nejprve jistý Simon, jenž dle dochovaných zpráv v roce 1160 přistál kdesi v lothianské oblasti, rozkládající se východně nedaleko od současného hlavního města Edinburgh.

Mapa klanů a ukázka jimi používaných barevných vzorů tradiční látky z česané ovčí vlny zvané tartan používané zejména k výrobě proslulých kiltů. Není bez zajímavosti, že tyto společenství představují ojedinělý sociální fenomén vyskytující se ve skotské společnosti. Každý z klanů v čele s náčelníkem je tvořen skupinou osob se společnými předky. Často se však do něj zařadily a tudíž přijaly jeho jméno i další osoby, pro které to bylo z nějakých důvodů výhodné, například z hlediska záruky určité bezpečnosti (wikimedia.org)

Se Statečným srdcem

Jméno Simon patří spolu s Hughem v rodu k jednoznačně nejfrekventovanějším. To ostatně potvrzuje i další z jeho nositelů, jenž se výrazně zapojil do tehdejších snah o získání národní suverenity. O pět generací mladší Simon Fraser (1246 – 1306) totiž mimo jiné patřil k jednomu ze tří mužů, kteří veleli v málo známé a zatím zřejmě, soudě dle nevelkého množství dostupných informací, historicky nepříliš zmapované bitvě ve válce za skotskou nezávislost, která proběhla poblíž osady Roslin či Rosslyn (únor 1303). Přesilu třicetitisícového anglického invazního vojska táhnoucího dále na sever se pokusilo zastavit 8 tisíc obránců. Nesmírně krvavá řež skončila fatálně vlastně pro obě strany, neboť naživu zůstalo údajně jen tisíc Skotů a přibližně dvakrát tolik nepřátelských vojáků. Vzhledem k počátečnímu poměru sil je ovšem považována za velké vítězství „domácích“, kterým pomohla nejen výborná znalost místního terénu spolu s velmi obratným velením, ale také jejich neochvějná víra ve svobodnou existenci.

Co společného má kaple, ve které vychází najevo „božský původ“ Sophie Neveu Saint-Clair ztvárněné ve filmu Šifra mistra Leonarda francouzskou herečkou Audrey Tautou a první naklonovaný savec ovce Dolly? Obé spojuje obec Rosslin, nedaleko níž počátkem 14. století Skoti pokračovali ve svém boji za nezávislost (i.dailymail.co.uk, wikimedia.org)

Skotský národ nakonec svou první válku za nezávislost (1296 – de facto 1314 / de iure 1328) vyhrál. Konečného vítězství se ovšem nedočkala celá řada mužů včetně Wiliama Wallaceho (přibližně 1270 – 1305). Pro klan Fraserů je ovšem mnohem podstatnější, že stejný osud potkal Simona i jeho bratra Johna. Podobně jako legendární národní hrdina také oni padli do anglického zajetí a jen několik měsíců po Wallaceho drastické exekuci je jejich věznitelé týž nelidským způsobem připravili o život.

Tehdejších bojů s Angličany se zúčastnil i další významný představitel rodu, bratranec popravených mužů Alexander Fraser (? – 1332). Přežil a díky sňatku s Mary Bruce se stal švagrem samotného Roberta I. (1274 – 1329), kterého osvobozenecké hnutí vyneslo až na královský trůn. I proto Alexander posléze obdržel titul barona z Cowie, rozsáhlé pozemky a funkci jednoho z nejvyšších úředníků nového státu. Jenže o pár let později, už po smrti jeho ženy Mary, vyrazil znovu do dalších bojů druhé války za nezávislost Skotska (1332 – 1357) a padl hned v jedné z jejích prvních bitev u Dupplin Moor (srpen 1332).

Předpokládaná podoba Williama Wallaceho a jeho filmový představitel Mel Gibson, který se současně ujal taktovky režiséra snímku. A dá se říct, že právě tento americko-australský umělec má hlavní zásluhu na tom, že se skotský národní hrdina dostal na konci 20. století do povědomí široké světové veřejnosti. Kromě úspěchu v popularizaci historického tématu dosáhl velkofilm Statečné srdce (Braveheart, Mel Gibson, 1995, Spojené státy americké) i na umělecké pocty, včetně pěti Oscarů (thefamouspeople.com, vignette3.wikia.nocookie.net)

Rozštěpení, avšak i nadále bojechtiví

Čtrnácté a patnácté století znamená pro klan dělení na dvě části. Zatímco ta původní dodnes zůstává v oblasti nížiny (Lowlands) a dá se říct, že její vliv na dění v zemi slábne, nová větev Fraserů z Lovatu přesídluje k městu Inverness, které je naopak považováno za centrum skotské vysočiny (Highlands). V erbu čerstvě odštěpené části se objevuje jelen spolu s francouzským nápisem „Je suis prest“ česky tedy „Jsem připraven“. Jako by tím chtěli jeho nositelé říct, že se ani tímto rozdělením nic nezměnilo a nadále u nich zůstává touha po bitevní vřavě. Což ostatně potvrzují dějiny obou větví rodu, neboť se jimi jako pověstná červená niť táhne účast mužských příslušníků ve všemožných válkách. No a když se právě neodehrával žádný větší konflikt, nemohli chybět alespoň u různých mezi či alespoň vnitroklanových šarvátek.

Původní znak skládající se z tří květů jahodníku klanu Fraserů obývající dodnes skotské nížiny možná vybojoval jejich dávný francouzský předek díky svému kulinářskému umu. Druhý erb patří odštěpené větvi Lovatů stejně jako znak s rodovým heslem (wikimedia.org)

A když nebylo ani velkých konfliktů, ani malých půtek? Další z těch, honosících se jménem Simon Fraser (1667 – 1747) přezdívaný okolím kvůli své mazanosti respektive úlisnosti a nevyzpytatelnosti Liška, chtěl dosáhnout lepšího mocenského postavení. Aby získal vytoužené místo náčelníka klanu, začal se zajímat o dceru svého zemřelého příbuzného Hugha (1666-1696), který tuto pozici před svou smrtí zastával. Jenže jednání o jejich sňatku s vdovou po 9. lordu Lovatovi selhalo. Sáhl tedy k otevřenému násilí a se svými kumpány mladou dívku unesl. Přesněji řečeno chtěl unést, jenže kvůli pro nás nepochopitelného omylu Simonových druhů se v jeho sídle místo dcery ocitla její ovdovělá matka. To ale muži se skutečně příznačným přízviskem Liška vůbec nevadilo, neboť podle pramenů i starší ze žen oplývala půvabem a navíc pochopitelně disponovala výrazně větším majetkem. Vdově se pochopitelně situace pranic nelíbila, ale na její názor se nikdo neptal. Simon Fraser, budoucí 11. Lord Lovat si ji vzal i přes její odpor. Ženiny hlasité výkřiky nesouhlasu během obřadu a zejména následné svatební noci přehlušili svým hraním pánovi dudáci.

11. lorda Lovata nelze rozhodně považovat za vzor cnosti, ale skotskou prý uměl vařit dobrou a především silnou, aby dodala jemu i jeho mužům odvahu v boji. Tuto láhev zatím běžně neprodejného nápoje „zdobí jeho podobizna, aby jí dodala jedinečný charakter ve srovnání s ostatními druhy jinak strohé whisky“. Alespoň to na svých webových stránkách hlásá její výrobce 18. Lord Lovat a potomek Simona „Lišky“ Frasera (clanfraser.org)

Pro úplnost dodejme, že tento starobylý dechový nástroj původem z přední Asie sem postupně pronikl díky arabským výbojům přes kontinentální Evropu během 14. a 15. století, aby se posléze stal neoddělitelnou součástí skotského života. Hráči na dudy svými písněmi zpestřovali nejen běžný život, ale doprovázely vojska na cestách a dokonce je povzbuzovali i během bitev. Není tedy divu, že v té době měl prakticky každý aristokrat svého osobního dudáka. Vraťme se však ještě na chvíli k postavě Simona „Lišky“ Frasera, 11. Lorda Lovata. Nakonec také on skončil na šibenici, ovšem nikoliv za onen únos a znásilněním, neboť v případě těchto činů došlo k jeho omilostnění. Nicméně osudnou se mu stala podpora Karla Eduarda Stuarta (1720 – 1788) v rámci takzvaného jakobitského hnutí proti tehdejšímu anglickému králi Jiřímu II. (1683 – 1760) během dalšího pokusu o znovuobnovení skotské samostatnosti, za kterou ho odsoudili a posléze coby údajného velezrádce i popravili.

Snímek bojové scény z filmu Statečné srdce, k němuž neznámý pisatel přidal vtipný podtext „skotský uvítací výbor“. Existuje celá řada vtipů, která si bere na mušku příslovečnou šetrnost tohoto národa, jenž ovšem vyplývá z jejich nelehkého života v krásné, ale drsné krajině. Ve skutečnosti jsou však Skoti popisování jako lidé pohostinní, jen jim nesmíte brát jejich svobodu. Nebo činit jiná příkoří. Pak se projeví možná ještě podstatnější rys jejich národní povahy a tím je obrovská bojovnost, kterou originálním způsobem vystihl Angličan John Cleese (1939), člen legendární komediální skupiny Monty Python.

Deset let po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku svým osobitým a v tomto případě navíc i značně politicky nekorektním humorem popsal fiktivní bezpečnostní stupně reagující na hrozbu terorismu v 21. století u jednotlivých evropských národů. U svých krajanů ji popisuje takto: „Vzhledem k teroristickým hrozbám z poslední doby se cítí ohroženi a zvýšili proto stupeň pohotovosti z Rozladění na Namíchnutí. Stupeň pohotovosti však může být brzy znovu zvýšen na Podráždění nebo dokonce na Mírné naštvání. Angličané nebyli mírně naštvaní od roku 1940, kdy během bombardování Londýna téměř došly zásoby čaje. Teroristé byli přeřazeni z kategorie Únavní do Zatracená nepříjemnost. Angličané naposledy vydali varování před Zatracenou nepříjemností v roce 1588, když hrozil útok španělského loďstva“.

Nutno dodat, že nakonec Cleesovo ironické hodnocení nedopadlo pro jeho krajany ještě tak špatně. To u ostatních národů si zdaleka nebral takové servítky a dá se říct, že většinu z nich zesměšnil coby zbabělce. Jedinou světlou výjimku činí právě jen v případě Skotů, když doslova uvádí: „Zvýšili svůj stupeň pohotovosti z Nasrání na Jdem těm hajzlům rozkopat držky. Jiné stupně neznají. Proto jsou také už 300 let nasazováni do předních linií britské armády“ (i.imgur.com)

Elitní dobrovolníci

Tradici bojovníků doprovázených osobním dudákem neporušil ani hlavní hrdina našeho příběhu, Simon Christopher Joseph Fraser, 15. Lord Lovat , 4. baron Lovat a 25. náčelník klanu Fraserů (9. červenec 1911 – 16. března 1995). Nejen přátelé ovšem tuto záplavu titulů vynechávali a říkali mu prostě „Shimi“, což je vlastně anglický přepis fonetické verze jeho jména z rodné skotské gaelštiny. Už na střední škole v malém městě Ampleforth v hrabství Yorkshire na severu Anglie se zařadil mezi rezervisty, když začal s dobrovolným armádním tréninkem coby příslušník takzvaného důstojnického výcvikového sboru (Officers' Training Corps, OTC). A ve svém snažení pokračoval i při studiu vysoké školy v Oxfordu, kde se stal členem místního univerzitního jízdního praporu.

Po absolvování starobylé, avšak dodnes prestižní vzdělávací instituce se v roce 1930 začlenil coby poručík do řad Lovatských průzkumníků. Ty zformoval v období druhé burské války (1899 – 1902) jeho otec původně jako dobrovolnický teritoriální pluk. Na tomto místě je třeba podotknout, že se nejednalo jen o jakýsi zájmový spolek příznivců vojenství, jak by se viděno optikou současnosti mohlo třeba zdát. V té době měly podobné útvary nezanedbatelnou sílu a často působily i ve válečných konfliktech.

Shimiho otec a zakladatel Lovatských průzkumníků brigádní generál Simon Joseph Fraser, 14. Lord Lovat, třetí baron Lovat a 23. náčelník klanu Fraserů (1871 – 1933) na dobové fotografii z roku 1908. Kromě vojenské kariéry působil také, jako vysoký úředník v britské státní správě. Mimo jiné pracoval pro meziválečného premiéra Stanleye Baldwina (file2.answcdn.com)

V případě Lovatských průzkumníků můžeme jít ovšem ještě dál. Vždyť pluk tvořili takříkajíc větrem ošlehaní horalé, zvyklí na život v drsné přírodě. Řada z nich měla zálibu v lovu, takže skvěle ovládali zbraně. Výjimečný charakter jednotky podtrhují i další skutečnosti. Jako první na světě nosili její muži unikátním maskovacím oděvem „hejkal“ který si až mnohem později osvojili snipeři celého světa. Ostatně, první jednotka takzvaných ostrostřelců neboli dnešní terminologií ostřelovačů v britské armádě vznikla právě v rámci Lovatských průzkumníků.

Ani taktika pluku, kterou nadřízený velitel charakterizoval slovy „napůl vlci, napůl zajíci“, rozhodně nezapadala do tehdejších armádních zvyklostí. Zdánlivě zvláštní výrok vysvětlující stěžejní myšlenku operační činnosti útvaru není možná úplně srozumitelný. Proto si ještě pomůžeme slovy jednoho z důstojníků Lovatských průzkumníků, podle kterého „Kdo střílí a uteče, žije, aby bojoval i další den“. Tato filozofie poukazuje na fakt, že pluk výrazně předběhl svou dobu, neboť si v tomto směru v ničem nezadá se dnešními jednotkami, provádějícími v soudobých asymetrických konfliktech operace typu „vyhledej a znič“ („search and destroy“), aby se poté vrátily do dobře bráněné základny. Když k tomu všemu připočteme ještě velmi tvrdý výcvik, dostáváme vojenský útvar, který bychom dnes nazvali jako elitní či dokonce speciální.

Druhováleční kanadští ostřelovači v maskovacím obleku zvaném „hejkal“ (ghillie suit), jenž je tvořen řadou třásní a umožňuje skrýt přítomnost jeho nositele v terénu. Lovatští průzkumníci ho používali dávno předtím již na počátku 20. století a dali mu i tento zvláštní název inspirovaný světem pohádek a pověstí (i42.servimg.com)

Novodobí Vikingové

V roce 1937 Shimi, jak mu říkali přátelé, opustil jednotku, která tak významně formovala jeho vojenské myšlení. Oženil se s Rosamondou Broughton (1917 – 2012), se kterou zplodili šest potomků. O dva roky později, s přibližující se válkou, se do ní v rámci mobilizace opět vrátil, avšak již v hodnosti kapitána. Jen o něco později, na přelomu května a června 1940 z pláží v okolí severofrancouzského Dunkerku námořnictvo v rámci operace Dynamo hromadně evakuovalo britský expediční sbor (British Expeditionary Force, BEF) i část zbylých spojeneckých sil. Po porážce země galského kohouta se tak velká část kontinentální Evropy stala kořistí nacistického Německa. Aby nedovolil Hitlerovi úplný oddych a posílil morálku vlastního národa, dal britský premiér Winston Churchill přímý rozkaz k založení jednotek Commandos. A právě k nim se nechal Simon Fraser ihned po jejich vzniku i s částí Lovatských průzkumníků převelet. Dokonce ihned stanul v čele nově zformovaného 4. praporu této elitní složky britské armády. Své vojáky okamžitě přesunul do jemu důvěrně známé oblasti Skotské vysočiny, kde je podrobil velmi náročnému a tvrdému výcviku. Aby jeho muži dokázali přežít v přírodě, museli jíst i trávu když měli hlad. Také s nimi často trénoval lov vysoké zvěř, neboť jak podotkl „mezi ´skopčákem´ a jelenem je jediný rozdíl – Němec se pak nedá sníst“.

Simon „Shimi“ Fraser se svou novopečenou chotí na svatební fotografii z roku 1938. Při tak slavnostní příležitosti samozřejmě nesměl chybět ani dudák (thetimes.co.uk)

Velká Británie vstoupila do války a Commandos zahájili první bojové akce. Ačkoliv šlo jen o několik praporů, každý čítající kolem 500 mužů, Němci velmi brzy tvrdě pocítili výsledky jejich odvážných, dalo by se říct až drzých obojživelných útoků. Ne nepodobni vikingským nájezdníkům přicházeli z moře, aby ničili předem určené cíle, případně plnili další úkoly. Jednou z nejvýznamnějších akcí v počátcích jejich činnosti se stal útok na norské Lofotské ostrovy v březnu 1941, jenž dostal krycí název operace Claymore, podle tradičního skotského obouručního meče. Během ní se podařilo palbou doprovodných lodí i sabotážními činností mužů 3. a 4. praporu Commandos posílených ženisty zlikvidovat veškerá zejména obchodní plavidla používaná protivníkem. Kromě toho obojživelný výsadek zničil továrnu na zpracování rybího tuku a výrobu glycerinu, důležitého pro nepřátelský válečný průmysl.

Při akci se Britům také podařilo zajmout více jak dvě stovky Němců spolu s řadou místních přisluhovačů kolaborantského režimu Vidkuna Quislinga (1887 – 1945). Spolu s nimi dobrovolně absolvovalo jednosměrnou cestu z Lofot do Velké Británie více jak 300 norských mužů, aby se posléze přidali ke spojeneckému boji proti nepříteli. Co do objemu nejmenším avšak obsahově nejcennějším úlovkem se stal prakticky neporušený německý kryptografický stroj Enigma s aktuální sadou rotorů a kódovou knihou, objevený na ozbrojeném trawleru Krebs, jenž mimochodem jako jediný stačil alespoň vystřelit. Kromě okamžité kořisti měla operace i dlouhodobý význam, protože donutila Hitlera udržovat v Norsku poměrně početnou vojenskou posádku, která tak nemohla být nasazena na jiných světových bojištích. Přitom se ze strany Britů obešla bez obětí a jediné zranění si způsobil jeden z důstojníků sám při nešťastné manipulaci s osobní zbraní.

Hořící obchodní lodě v přístavu a ukořistěná nacistická vlajka v rukou britských důstojníků, jako důkaz více než vydařeného obojživelného útoku na okupované Lofotské ostrovy (museumnord.no, wikimedia.org)

Krvavá řež v Dieppe

Zcela opačné výsledky měla britsko-kanadská operace s krycím názvem Rutter, později přejmenovaná na Jubilee, jenž proběhla 19. srpna 1942. Jednalo se o kombinovaný úder na okupovaný francouzský přístav Dieppe s cílem provést průzkum bojem, krátce místo obsadit a před ústupem zničit veškeré jeho vybavení. Především však šlo o ostrou zkoušku na vyloďovací akce, které spojenci připravovali. Se vzdušnou podporou, kterou mimo jiné poskytovali i českoslovenští letci v řadách 310. a 312. stíhací perutě RAF, zahájili pozemní síly útok v pět hodin ráno. Ale už před jedenáctou došlo, vzhledem ke katastrofálním ztrátám zejména pěších jednotek, ke stažení zbylých sil, následované rychlým ústupem spojenců.

Jedině příslušníci 4. praporu Commandos obstáli na souši se ctí. Nejen, že zničili určené cíle. Ale především z celého boje vyšli s minimem ztrát, což příkře kontrastovalo s více jak čtyřmi tisíci mrtvými, zraněnými i zajatými z ostatních spojeneckých jednotek. Podle očitých svědků Lord Lovat posléze působil dojmem, jako by se operace vlastně ani nezúčastnil, přestože celý útok absolvoval spolu se svými muži. Jak jeden z nich později poznamenal „prošel bitvu ve starých manšestrácích klidný jako ryba“. Podle vzpomínek jiného „se po splnění úkolu jejich velitel ještě přesvědčil, že jsou těla mrtvých vojáků přikryta britskou vlajkou. Pak teprve zamířil zpět“.

Mrtvoly spojeneckých vojáků i jejich zničená vojenská technika. Dobová fotografie jasně demonstruje zmar a zkázu útočících jednotek v Dieppe. Pro západní spojence tato akce před plánovanou invazí do Evropy představovala jakýsi symbolický varovně vztyčený prst (edu-geography.com)

Jednotka Commandos se tak opět stala příkladem pro všechny ostatní pozemní vojska spojenců. Ukázala pozitiva tvrdého výcviku kombinovaného s perfektní přípravou na akci. Na základě výjimečného úspěchu 4. praporu v jinak katastrofické operaci v Dieppe vyšla brožura pro pěchotní výcvik, která měla nejen motivovat, ale především zlepšit bojové schopnosti ostatních vojáků. Lord Lovat obdržel za svůj podíl na akci další vysoké vyznamenání, tentokráte Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Následovalo povýšení do generálské hodnosti a spolu s ním mu vzhledem k jeho prokázaným schopnostem svěřili velení nově založené 1. brigády speciálních sil (1st Special Service Brigade) složené z jednotlivých Commandos praporů, se kterými se ihned začal připravovat na den D. To už ovšem po jeho boku stál William „Bill“ Millin (14. červenec 1922 – 17. srpen 2010), kterého v duchu rodové tradice jmenoval svým osobním dudákem.

Dobová fotografie zachycuje Simona Frasera na palubě spojenecké lodi po návratu z útoku na Dieppe. Za povšimnutí stojí jeho až stoický klid po tak dramatické akci. A i když jde o černobílý snímek, tak je patrné, že má na sobě značně nestandardní ústroj v podobě manšestrových kalhot (commandoveterans.org)

Aristokrat v bílém svetru

Ráno 6. června 1944 se na hladině Lamanšského průlivu objevilo několik tisíc plavidel. V jednom z invazních člunů druhé vyloďovací vlny plul také brigádní generál Simon Fraser se svými muži ze speciálních sil. Když doprovodná šalupa HMS Stork signalizovala „Dobré ráno a hodně štěstí“, Lord Lovat nechal odeslat odpověď „Díky, budeme ho potřebovat“. Hned poté jako jeden z prvních seskočil z paluby přímo do chladných pobřežních vod se pověstnou loveckou winchestrovkou přes rameno oděn ve značně nepředpisovém bílém svetru, který mu jak tvrdí některé zdroje údajně upletla jeho kojná. Jen o něco později se takříkajíc mokrou cestou za svým velitelem vydal i voják v kiltu se skotskými dudami na ramenou ozbrojen pouze tradičním horalským nožem. Poté co dosáhl břehu, na pokyn Simona Frasera zmáčkl měchy a ozvaly se první tóny.

Méně ostrý snímek obrovské dokumentární hodnoty. Lord Lovat se svými muži míří na pláž Sword. Bill Millin díky perspektivě zakrývá svou postavou takřka celou pravou dolní čtvrtinu fotografie, přičemž vlevo od obličeje vyčnívá část píšťal jeho dechového nástroje (wikimedia.org)

Na tomto místě je nutné podotknout, že britské velení po I. světové válce kvůli vysokým ztrátám dudáků hru na tento nástroj v boji zakázalo, na což se Bill Millin snažil svého velitele taktně upozornit. Odpověď Simona Frasera z Lovatu zněla jednoznačně „Ale to je nařízení anglického válečného úřadu. Ty i já jsme oba Skoti, takže pro nás neplatí!“. A tak, navzdory nepřátelské palbě i předpisům, povzbuzoval lordův dudák muže 1. brigády speciálních sil již od prvních kroků po kontinentální Evropě. Konkrétně, přímo na pláži zazněly populární lidové písně „Highland Laddie“ a „The Road to the Isles“.

Neuvěřitelná scéna, kterou napsal sám život zachycená ve filmu Nejdelší den (The Longest Day, Ken Annakin, Andrew Marton, Gerd Oswald, Bernhard Wicki, Darryl Zanuck, 1962, Spojené státy americké). Postavu brigádního generála Simona Frasera z Lovatu ztělesnil americký herec britského původu Peter Sydney Lawford. Proti realitě ovšem došlo k některým změnám, například dudák Millin začíná hrát již ve vodě. V tomto obraze stojí za zmínku i účast „největšího žijícího Skota“, jak někdy titulují herce Seana Conneryho. Ten jen těsně předtím natočil svou první bondovku Dr. No. V tomto filmu si ovšem takříkajíc střihl roli občas překážejícího nemotory tak trochu alergického na zvuk dud

Nejvýchodnější prostor vylodění s kódovým označením Sword ležel nedaleko města Caen, které současně představovalo hlavní cíl dalšího postupu. Příslušníci 3. britské pěší divize před sebou měli méně náročný terén, navíc zde německá obrana nedosahovala takové intenzity jako u ostatních invazních oblastí. Není tedy divu, že již po 45 minutách vojáci z první vlny vylodění vytlačili obránce z pobřeží a zahájili postup do vnitrozemí. Nedokázali se však podle plánu spojit s Kanaďany z pláže Juno. Navíc proti nim odpoledne zaútočila německá 21. tanková divize, kterou se podařilo zastavit teprve po těžkých bojích a to ještě za vydatné podpory letectva. Pokud jde o klíčové město Caen, v den D. se spojencům nepodařilo ani probít k jeho pomyslným branám. A jeho obsazení, které mělo být otázkou několika dnů, se díky houževnaté nepřátelské obraně změnilo na více jak měsíc trvající urputnou bitvu, které padla za oběť velká část budov tohoto historického sídla.

William „Bill“ Millin hraje odpočívajícím vojákům své jednotky na blíže neurčeném místě v létě roku 1944. A socha věnovaná jeho památce na pláži Sword (nfs.stvfiles.com, wikimedia.org)

Úkol 1. speciální brigády vyloděné na pláži Sword ve druhé vlně spočíval v prolomení obrany a následném rychlém postupu k přejezdu přes řeku Orne i zdvihacímu Pegasovu mostu (Pegasus bridge) přes vodní kanál vedoucí z Caen do moře. Oba objekty již ráno obsadili vojáci z 6. výsadkové divize, kteří zde přistáli v bezmotorových kluzácích. Kolem poledne parašutisté, nepříjemně tísněni dotírající nepřítelem, s údivem sledovali, jak se prakticky přesně v plánovaný čas pod německou palbou za zvuku dud přibližuje Lord Lovat s příslušníky jeho 1. brigády speciálních sil.

Opět jedna z unikátních dobových fotografií. Spojenečtí pěšáci střeží i po odchodu prvosledových jednotek obsazený zdvihací přejezd přes kanál z Caen do moře. Dosud neodklizený bezmotorový kluzák v pozadí stojí jako by symbolicky přímo na místě, kde přistál s muži ze 6. výsadkové divize (wikimedia.org)

Následovaly zdvořilostní fráze mezi Shimim a velitelem výsadkářů, v jejichž přesném znění se jednotlivé prameny rozchází. „Doktor Livingstone, předpokládám“ zeptal se zřejmě šéf parašutistů v narážce na v Británii známou repliku novináře Henry Stanley, jenž právě nalezl skotského cestovatele Davida Livingstona kdesi uprostřed Afriky. Lord Lovat prý jen suše, ale zcela podle pravdy odvětil „Omlouvám se, máme dvě a půl minuty zpoždění“. Poté obě jednotky společně rozehnaly nepřátelskou pěchotu a po předání mostu dalším příchozím spojeneckým silám vyrazily hlouběji do vnitrozemí k plnění dalších úkolů.

Další ukázka opět z filmu Nejdelší den zachycuje příchod Simona Frasera se svými muži na pomoc výsadkářů držících obsazený Pegasův most. Ani v tomto případě neměli scénáristé příliš mnoho práce, protože její protagonisté vymysleli dramatický a velmi efektní děj prakticky za ně.

Nástroj dudáka Millina vydržel celé čtyři dny, než ho zasáhla nepřátelská střepina. Věnoval ho muzeu spolu se svým stejně legendárním kiltem po otci. Mimochodem, také ten jej nosil v boji, když hrával ostatním vojákům, v jeho případě ovšem v I. světové válce. Později se Bill zajatých německých ostřelovačů ptal, proč se nestal jejich terčem. Vysvětlili mu že „po něm střílet prostě nemohli, protože si mysleli, že je naprosto šílený“. Měsíc po začátku invaze v Normandii se Simon Fraser nacházel na pozorovatelském stanovišti, kam dopadl zbloudilý dělostřelecký náboj. Na rozdíl od většiny ostatních důstojníků přežil, ale zranění, které při tomto incidentu utrpěl, byla natolik vážná, že už nemohl zasáhnout do další bojové činnosti. K jeho byť formálnímu propuštění z britských ozbrojených sil nicméně došlo až v roce 1962.

Že slova o bojovnosti Skotů nejsou rozhodně planá a že jablko nepadá daleko od stromu, dokazuje i další velký válečník, plukovník sir Archibald David Stirling (1915 – 1990). Tento Shimiho bratranec zvaný major Přízrak založil v roce 1941 jednotku složenou zejména z dobrovolníků nazvanou Zvláštní letecká služba (Special Air Service, SAS). Její muži měli na africkém bojišti vzduchem překonávat linii fronty, seskočit padákem a poté provádět diverzní činnost v týlu nepřítele. Kromě toho měla jednotka posloužit i k dezinformační činnosti, simulujíc svým názvem Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby i činností přítomnost mnohem většího vojenského útvaru. První akce skončila nezdarem, takže leteckou přepravu vystřídali rychlé, avšak silně ozbrojené džípy, se kterým Stirlingovi muži dokonale potrápili zázemí italských i německých vojsk. Po válce byla krátce rozpuštěna, ale nová bezpečnostní situace si vynutila její znovuobnovení. Později se díky svým skvělým výsledkům stala a doposud vlastně je jakýmsi etalonem speciálních jednotek na celém světě (wikimedia.org)

Zvěsti o činech Lorda Lovata se dostaly až k samotnému Winstonu Churchillovi (1874 – 1965), který mu chtěl svěřit velení organizace s pro nás velmi kostrbatým anglickým názvem Her Majesty's Bodyguard of the Honourable Corps of Gentlemen at Arms, což lze do češtiny přeložit asi jako ochranný sbor jeho veličenstva gentlemanů ve zbrani. Ten fungoval již od počátku 16. století, kdy v něm coby osobní strážci panovníka sloužili mladší synové pocházející z nejvyšších šlechtických rodin země. Postupně však došlo k transformaci této organizace a z jejích členů, které nyní tvořili zasloužilý důstojníci, se stali ceremoniální úředníci, kteří asistovali při nejvýznamnějších státních událostech.

Simon Fraser nabídku legendárního britského ministerského předsedy odmítl a místo toho se stal podsekretářem na ministerstvu zahraničí, kde měl během stále ještě zuřícího konfliktu na starosti problematikou ekonomického boje. S vítězným koncem 2. světové války ovšem překvapivě padla Churchillova vláda, což jeho samotného vedlo k rezignaci na funkci. Do vysoké politiky se již nevrátil, ale celý zbytek života se angažoval v lokálním dění. Nejvíce času v poválečné době ovšem strávil při správě svého rozsáhlého panství. Konec života mu však přinesl především neradostné chvilky. Při nehodách zemřeli dva z jeho synů a postihl ho finanční krach, kvůli kterému musel s těžkým srdcem prodat tradiční sídlo rodu Beaufortský hrad. I přes svůj velmi dobrodružný život a těžké zranění se dožil úctyhodných 83 let. Posledním rozloučením se Shimi symbolicky doprovodil svou hudbou kdo jiný než jeho věrný dudák Bill Millin.