Dva muži stáli na hradbách středověké pevnosti. Jeden z nich, oblečený v americké tankistické uniformě, pozoroval dalekohledem přijíždějící náklaďáky plné vojáků. „Je jich moc,“ zamračil se a podal dalekohled vedle sebe stojícímu důstojníkovi Wehrmachtu. „Tak dvě stě. Všichni SS,“ prohlásil Němec lámanou angličtinou. „Dnešek je možná poslední den týhle zatracený války a já bych byl nerad poslední padlý Američan v tomhle krautlandu,“ zavrčel Američan a zapálil si cigaretu. „Stalingrad, Normandie. Přežil jsem. Také nechci dnes umřít v tomhle…verfluchte Schloss Itter,“ řekl Němec a zamyšleně se zahleděl kamsi do dálky.
Jo, takhle to vypadá romanticky...
Onen proklatý Schloss Itter leží na vrcholu kopce v rakouském severním Tyrolsku a střeží vstup do údolí Brixental. Impozantní středověká stavba sloužila od roku 1943 jako vězení pro nejdůležitější vězně, převážně Francouze. Byla to opravdová zlatá klícka, ve které uvízla politická elita tehdejší Francie. Bývalý ministerský předseda Eduard Daladier, ministr Paul Reynaud, odborový vůdce Leon Jouhaux, generálové Maurice Gamelin a Maxime Weygand, pravicový vůdce plukovník Francois de La Rocque, syn premiéra a politik Georges Clemenceau, tenisová hvězda Jean Borotra a také jistý Chorvat Zvonimir Čučkovič, kterého sem bůhvíproč přivezli z Dachau.
Schloß Itter
K výčtu je potřeba přidat manželky Borotry, Weyganda, Reynauda a Jaohaeuxovu sekretářku. Pánové trávili život na hradě nekonečnými politickými diskusemi, hádkami a intrikami. Reynaud nenáviděl Daladiera, Daladier se nesnesl ani s Weygandem, Gamelin sice také nesnášel Weyganda, ale rovněž nemohl přijít na jméno ani Daladierovi a pravičák La Roque nemohl ani vidět odboráře Johauxe… Celý ten politický bleší cirkus hlídala dvacítka esesáků pod velením kapitána Sebastiana Wimmera. Jako kuchař na hradě sloužil Čech jménem Andreas Krobot.
Sebevražda řezníka z Dachau a úprk stráží
Jak se válka blížila ke konci, na hradě se stále častěji objevovaly plně naložené vozy s vysokými důstojníky. Ti se většinou zdrželi pár hodin nebo jednu noc a odjeli někam, kde čekali, že by mohli být v bezpečí před postupující frontou. 30. dubna 1945 na hrad přijel i velitel koncentračního tábora Dachau Eduard Weiter se svou družinou čítající i ženy a děti.
Eduard Weiter, poslední velitel koncentračního tábora Dachau
O dva dny později se řezník z Dachau, zodpovědný za smrt tisíců Židů, střelil do srdce. Jenže svůj pokus o sebevraždu zpackal a tak se musel střelit ještě jednou, tentokrát do hlavy. Po nálezu jeho mrtvého těla už nikdo na nic nečekal. Velitel Itteru Wimmer odjel druhý den i s rodinou a zbylí esesáci se vypařili krátce po něm. Vězni zůstali na hradě Itter po třech letech věznění najednou cela sami.
Všichni ovšem tušili, že jejich životy stále zdaleka nejsou v bezpečí. Regulérní německá obrana v oblasti se hroutila, slabé německé síly generála Georga Rittera von Hengla se ve zmatku stahovaly před rychle postupující americkou 12. obrněnou divizí. V prostoru se pohybovaly četné menší jednotky SS mimo von Henglovu kontrolu, které hodlaly dál zabíjet ve jménu mrtvého Führera. V okolí hradu se potloukala spousta těchto band, zatímco spojenecké jednotky ještě k hradu nedorazily.
Po krátké poradě se vězni rozhodli, že je potřeba zkusit co nejdříve najít kontaktovat Američany. Bylo nutné je přesvědčit, aby hrad obsadili a vězně odtud vyvedli dřív, než to napadne bandy esesáků. Na kola nasedli hned dva muži, český kuchař Andreas Krobot a Zvonimir Čučkovič. Zatímco Krobot zamířil do nedalekého města Wörgl, Čučkovič vyrazil směrem k Innsbrucku.
Hrad Itter v zimě
Čech a Chorvat na kolech zachraňují hrad
Cesta obou mužů byla velmi dobrodružná. Oba narazili na esesáky a oběma přitom přálo štěstí. Čučkovič dorazil do Innsbrucku a našel tu předvoj 103. pěší divize generála Anthonyho McAuliffa. Jenže Američané dorazili do města teprve před hodinou a rozkaz byl jasný, neopouštět Innsbruck dokud nedorazí posily a velení. Z Innsbrucku žádná pomoc do Itteru prozatím nevyrazila.
Do Wörglu to je z Itteru (červená značka) kousek, Innsbruck už je o trochu dále...
Krobot ve Wörglu našel vylidněné ulice, na kterých bylo tu a tam vidět hlídky SS. Krobot nakonec zapadl do jednoho z domů a ke svému obrovskému překvapení zjistil, že mluví s hlavním místním představitelem protinacistického odboje Aloisem Mayrem. Ten mu představil majora Josepha “Seppa“ Gangla. Gangl, zkušený voják Wehrmachtu, který prošel bitvami v Rusku i na západní frontě, velel sotva dvěma desítkám mužů a už delší dobu spolupracoval s místními odbojovými skupinami. Situaci na Itteru znal a věděl, že je nutné rychle něco udělat. Společně se svým pobočníkem a jedním členem hnutí odporu nasedl do svého Kübelwagenu, za který se zařadil malý náklaďák s deseti vojáky a s velkou bílou vlajkou pod sedadlem vyrazil do nedalekého Kufsteinu.
Kübelwagen
Tady našel čtyři tanky M4 Sherman z 23. tankového praporu. Tankům velel poručík John “Jack“ Lee, kterému se Gangl a jeho muži formálně vzdali. Zároveň mu Gangel řekl o situaci vězňů na Itteru. Následovala krátká radiová komunikace s velitelem Kelso Clowem. Ke svým mužům se Lee vracel už ve značně pochmurné náladě. Místo poklidného čekání na konec války se z nejvyššího rozkazu pojede na jakousi zříceninu zachraňovat partu Francouzů.
Ze sedmi tanků dorazil jeden
Lee vzal s sebou na záchrannou výpravu sedm tanků Sherman a několik náklaďáků naložených pěšáky. Za ně se zařadil Gangl v Kübelwagnu, kolonu uzavíral náklaďák Mercedes s vojáky Wehrmachtu. Lee jim všem nechal zbraně, protože se Gangl zaručil, že hodlají aktivně pomoci chránit Francouze. Celý konvoj vyrazil odpoledne 4. května směr Wörgl a hrad Itter.
Velmi brzy potkaly Leea a jeho konvoj komplikace. Při přejezdu jednoho mostu se zřítila část konstrukce a tři Shermany se neměly jak dostat přes řeku. Lee je poslal zpět do Kufsteinu i s většinou pěchoty. Další dva Shermany nechal ve Wörglu, kde hrozilo nebezpečí, že místní obyvatele s bílými vlajkami v oknech napadnou rozzuření esesáci. Ve městečku se ke skupině připojilo několik místních Ganglových Němců.
Tank M4A3E8 Sherman, stejný jako ten, který bránil hrad
Další Sherman nechal Lee hlídat strategický most, který představoval jedinou cestu zpět na Wörgl. Ve zbytku cesty ještě narazil konvoj na silniční zátaras obsazený esesáky, který ovšem nebyl pro poslední zbývající Sherman žádnou překážkou.
Pozdě večer dorazil konvoj do hradu. Před branou čekali všichni význační vězňové a při pohledu na své zachránce jen nevěřícně kroutili hlavami. Elitu Francie měl chránit pouhý jeden tank, který na korbě vezl čtyři vojáky. A co horšího, za nimi dorazil náklaďák s tuctem Němců a jejich velitel. Francouzi navíc zažili hned z kraje menší kulturní šok. Zatímco Gangl se k Francouzům choval poměrně galantně, Lee měl typické sebevědomé chování amerického cowboye. Paul Reynaud byl z Leea totálně rozčarován a ve svých pamětech ještě po letech lamentoval: „Pokud je poručík Lee odrazem americké politiky, čekají Evropu velmi těžké časy.“ Jenže těžké časy měly brzy čekat hlavně osazenstvo hradu Itter.
Lee a Gangl velí obraně
Na odvoz lidí z hradu neměl Lee dostatek vozidel a tak zbývalo jediné – držet hrad, dokud nedorazí posily. Tank Sherman pojmenovaný Besotten Jenny postavil Lee před hradní bránu, aby svým 76 mm dělem kryl okolí a přístup k hradu přes most. Ostatní Američané pod jeho velením se rozmístili na palebných postech kolem brány. Gangel a jeho muži, měli na starosti obranu hradeb. Mezi Němci byl i důstojník SS Kurt Sigfried Schrader, který už minulý den dobrovolně přišel na hrad, aby pomohl chránit místní vězně.
Ještě v noci zahájili esesáci z okolních lesů palbu na hrad z pušek a samopalu. Když jim ale začal odpovídat kulomet a kanón na Besotten Jenny, nepřátelská palba postupně utichla. Francouzi včetně žen a také rodina důstojníka SS Schradera se nacházeli ve velké místnosti s krbem. Lee sice nařídil, aby všichni zůstali ve sklepě, ale to Francouzi odmítli kvůli zimě. A to Lee netušil, že to zdaleka nejsou jediné problémy, které ho s Francouzi čekají.
Kurt Siegfried Schrader
Celou noc se ozývala v okolí hradu sporadická střelba, ale Lee věděl, že hlavní útok přijde ráno. Ještě před rozedněním provedli s Ganglem poslední obhlídku svých slabých sil. Němci oběma důstojníkům hlásili, že v noci utekl jeden z Němců z hradu rovnou k pozicím nepřátel. Američané si navíc přisadili, že po uprchlíkovi ani jeden z Němců nevystřelil. Lee si vzal Gangla stranou a vedl s ním vážný rozhovor. Neví se, co bylo jeho obsahem, každopádně Ganglovi zůstalo velení nad jeho muži a všem byly ponechány zbraně. Leeova důvěra v Němce však byla v tuto chvíli nejspíš hodně nahlodaná.
Obránci ztratili Besotten Jenny
Brzy po té se Gangl a Lee znovu potkali na cimbuří hradu, tentokrát kvůli neradostnému pohledu na okolí. Bylo vidět náklaďáky, které přivážely na svých korbách esesáky. Spatřili i v lese ukrytý obávaný 88 kanón a o něco blíže postavení rychlopalného protiletadlového děla. Pak začala prudká palba bušit do kamenných zdí. Lee s hrůzou zjistil, že někteří z Francouzů se volně procházejí po nádvoří. Zjevně ani nepřátelský útok je neodradil od pravidelné ranní procházky.
Tankista doslova zuřil, ale neměl čas starat se o neposlušné politiky, protože právě zjistil, že Besotten Jenny utrpěla smrtelný zásah z protitankového kanónu. Posádce se sice podařilo včas uniknout, ale tank kompletně shořel. Obránci rázem přišli o svou nejsilnější zbraň. Palba útočníků sílila, hrad byl obklíčený ze všech stran a esesáci neochvějně postupovali k hradbám.
Jack Lee
Boj politiků a smrt velitele
Leeovi se uprostřed bitvy naskytl pohled, který ho naprosto šokoval. Reynaud, Clemenceau, Borotra, LaRoque a Gamelin zaujali pozice na hradbách a vyzbrojeni samopaly MP-40 z hradní zbrojnice pálili do nedalekých stromů po Němcích. Lee na fascinující výjev, kdy výkvět Francie bez ohledu na politické rozepře bojoval bok po boku, upozornil i Gangla. Oba sledovali pálící muže, když se Reynaud najednou napřímil a začal se zcela bez rozpaků přesouvat nebezpečně blízko k hradní bráně.
Zatímco Lee chtěl vydat rozkaz jednomu z vojáků, aby Reynauda stáhl zpět, Gangl vyběhl přímo za Francouzem. Uběhl jen pár metrů, když upadl na zem. Lee napřed myslel, že jen uklouzl, ale pak spatřil krev prýštící z jeho hlavy. Gangl byl na místě mrtev, zasažen kulkou snipera. Reynaud si ničeho nevšiml a dál v dlouhých dávkách pálil do lesů.
Joseph „Sepp“ Gangl
Lee byl několik chvil ochromen ztrátou nečekaného spojence, ale už musel řešit další problémy. Nepřátelský tlak sílil, palba houstla, dělostřelecké granáty osmaosmdesátky dopadaly okny dovnitř hradu. Navíc jeho mužům začala docházet munice. Kromě mrtvého Gangla byli z boje vyřazeni dva Němci, které s těžkými zraněními odnesli do hlavní místnosti s krbem.
Situace začala být kritická a Lee uvažoval, že se s celou posádkou uzavře v hlavní budově hradu jako v citadele. V tu chvíli mu jeden z mužů ohlásil, že má na telefonu majora Johna Kramerse. Lee se dozvěděl, že Kramers vede vyprošťovací skupinu a jsou již na radnici ve Wörglu. Je s nimi jakýsi Chorvat Čučkovič… Lee Kramersovi sdělil, že jeho lidem právě došla munice, když se spojení přerušilo.
Daladier mluví se svými zachránci
Záchrana v poslední chvíli
Lee věděl, že Kramers netuší, jak silné vojsko je kolem hradu a měl neblahé tušení, že jeho skupina může dorazit pozdě. Telefon už nefungoval a jediné rádio shořelo na Besotten Jenny. Jean Borotra, slavný tenista, se nabídl, že se pokusí projít přes nepřátelské linie, najde Kramerse a dovede ho na hrad. Lee to považoval za naprosté šílenství, ale Borotra tak dlouho naléhal, až Američan souhlasil. Pak dal rozkaz všem mužům opustit hradby a uzavřít se dovnitř hradu.
Jean Borotra na tenisovém kurtu ještě před válkou
Esesáci pod hradbami viděli, že mají vyhráno. Brzy se u hradeb objevil voják s panzerfaustem na rameni. Jeho zbraň by udělala spolehlivě díru do kamenné zdi. Jenže voják už spoušť nezmačkl. Skácel se k zemi prostřílený kulkami kulometu. Němci pod hradem začali zděšeně křičet „Amerikanische Panzer!“ Americké tanky právě dorazily. V jednom jeepu seděl i Borotra, kterému se podařil doslova zázrak a pod nosem esesáků se spojil s Američany.
O několik minut později už velitel jednotky, kterou tenista přivedl, podával ruku Leeovi. Ten mu jen klidně řekl: „Co tě zdrželo?“ Na nádvoří se objímali Američané, Francouzi, Němci i rakouští partyzáni, kteří rovněž vyrazili Itteru na pomoc.
Daladier opouští hrad Itter
Cesty cti
Boj o hrad Itter skončil. Nebyla to ve skutečnosti žádná bitva, spíše drobná přestřelka, která by ve válečných memoárech stěží zabrala jednu řádku. Jenže zároveň šlo o unikátní historickou událost, protože to byla jediná bojová akce, ve které se spojili Američané a Němci, navíc doplněni francouzskými politiky, rakouskými partyzány, chorvatským vězněm a českým kuchařem.
Lee dostal za tento boj Záslužný kříž za vynikající službu a kapitánské frčky. Dával četná interview do novin, kde celou slavnou bitvu o hrad Itter shrnul slovy: „Byla to jen taková zatracená věc.“ Gangl, který byl jedním ze tří padlých na straně obránců, se stal rakouským národním hrdinou. Dodnes se ulice vedoucí ke hřbitovu ve Wörglu jmenuje Sepp Gangl Strasse.
Příběh o neobvyklé bitvě o hrad Itter inspiroval ke složení písně Poslední bitva skupinu Sabaton
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
