Byla to jasná měsíčná noc 23. února 1940, když se na břehu San Diego Bay vynořil z vln nahý, zcela vyčerpaný muž. Chtěl přeplavat záliv, ale s hrůzou zjistil, že doplaval na ten samý břeh, ze kterého vyrazil. Navigační světla zakotvených lodí ho jaksi zmátla, bylo mu zle a celá ta situace ho začínala štvát. Jediná šance, jak se dostat pryč, byla najít hlídku pobřežní stráže. To se mu naštěstí po několika minutách povedlo, když na pobřeží spatřil malou dřevěnou boudu s označením Coast Guard. Nejdůstojněji jak mohl, vstoupil dovnitř a zasalutoval. Velitel na něj od stolu šokovaně zíral, ale zachoval klid a pronesl, jakoby se nic nedělo: „Nevím, jestli jste se zbláznil nebo ne, ale vsadím se, že jste mariňák.“ Nahý muž se pokusil o cosi jako úsměv. Gregory Boyington byl pilotem letectva americké námořní pěchoty a všechno nasvědčovalo tomu, že jeho kariéra právě skončila.
Major Gregory Boyington, USMC. Povšimněte si vojenským cenzorem silně vyretušovaného Corsaira v pozadí.
Pravdou je, že v roce 1940 byl život Gregoryho Boyingtona naprosto v prdeli. Chlast, dluhy, rvačky, problémy byly zkrátka všude kolem. Boyington byl všechno možné, jen ne výstavní člen letectva americké námořní pěchoty USMC. Jeho opileckých eskapád (jako byl právě pokus přeplavat v noci San Diego Bay, aby se dostal na jakousi tancovačku) a rvaček měli už všichni nadřízení dost. Manželství se ženou Helenou se hroutilo bez ohledu na to, že čekali druhé dítě. Boyingtonovu existenci držela nad vodou jediná věc - byl excelentní pilot. Dokonalý stíhač schopný v souboji dostat kohokoliv z kolegů. Jeho pilotáž byla obdivuhodná. Mnoho lidí z letky VMF-2 však mělo za to, že to nemůže vynahradit absenci jakékoliv morálky a disciplíny. Když kvůli jakési holce srazil pěstí svého nadřízeného důstojníka, misky vah se začaly definitivně převažovat. Konec byl nadohled.
Vought F4U-1A Corsair používaný majorem Boyingtonem na záběru z ostrova Bougainville
Záchrana u Létajících tygrů
Jenže pak se stal doslova zázrak. Američané zrovna v té době hledali piloty - dobrovolníky, kteří by byli ochotni bojovat v Číně proti Japoncům. V podstatě šlo o žoldnéřskou jednotku, nic oficiálního, přísně tajná akce. Boyington pochopil, že tohle je jeho poslední šance. Vypadl z VMF-2 i od námořní pěchoty a dal se k Central Aircraft Manufacturing Company (CAMCO). Tenhle název, který by se spíš hodil pro nějakou fabriku, bylo krytí pro leteckou jednotku, známou později jako Létající tygři.
Boyingtonův P-40B Hawk v markingu AVG si můžete v tištěné podobě zakoupit na Acesinaction.com
A tak se Boyington jednoho dne probudil na palubě lodi Boschfontein a mířil do Rangúnu v Barmě. CAMCO platí skvělé peníze, dluhy se rychle podaří zamáznout, žádní důstojníci mu nebudou dýchat na krk - život Gregoryho Boyingtona vypadal zase jednou skvěle. Létající tygři navíc létali na poměrně solidních letounech P-40 Tomahawk určených původně pro britskou RAF. S nimi se mohli směle střetávat s japonskými letadly. O jednotce Létajících tygrů jsme podrobněji psali zde.
Sporné sestřely a status stíhacího esa
Boyington zde získal první sestřely. Ve statistikách jich má zas své působení u Létajících tygrů šest (což mu vyneslo status stíhacího esa), ale ve skutečnosti sestřelil jen dva letouny. Byly to dvě pomalé a v té době už zastaralé stíhačky Ki-27 Nate, vyzbrojené pouhými dvěma kulomety. Zbylá čtyři vítezství byly letouny zničené při náletu na letiště Chiang Mai, které se jakýmsi podivným přepočtem rozdělovaly mezi všechny účastníky akce. To však Boyington nikde nerozmazával a užíval si slávy stíhacího esa. Ovšem ne nadlouho. Jak už bylo skoro tradicí, opět si nepadl do oka s velícím důstojníkem jednotky, kterým byl Claire Lee Chennault. Rozhodný a neústupný generál neměl pro neustále nasávajícího větroplacha Boyingtona příliš pochopení. Boyington navíc stihl sbalit manželku nadřízeného důstojníka Harveyho Greenlawa Olgu (která o tom pak napsala knihu). Oficiálně Boyington u Létajících tygrů skončil koncem května 1942 z vlastní vůle, ale traduje se, že ho Chennault hodlal vyhodit a navíc mu napsal doporučení, které ho zcela znemožňovalo pro další službu.
Jeden z mála barevných záběrů na Corsair VMF-214
Zpět u mariňáků…a u flašky
Na přelomu jara a léta byl Boyington zase zpět ve Státech. Jeho manželství se rozpadlo, brzy však uzavřel nové s jistou Lucy Malcolmsonovou. Podařilo se mu také dostat zpět k letectvu námořní pěchoty. Jeho pověst excentrického alkoholika byla všeobecně známá, ale mariňáci zoufale potřebovali zkušené piloty a Boyington měl přece na kontě už šest sestřelů…
F4U-1 Corsair z VMF-214 na polním letišti v Turtle Bay na ostrově Espiritu Santo, rok 1943
Zakotvil u letky VMF-122 na Espiritu Santo na Nových Hebridách jako výkonný důstojník. Jeho službu provázely neustálé konflikty s velícím Elmerem Brackettem. Ten však byl nakonec převelen a Boyington dostal velení nad celou jednotkou. Místo létání však spíše papíroval a pil, takže ho jeho nadřízený Joe Smoak v květnu 1943 zbavil velení. Dozvěděl se o tom v nemocnici, kde si léčil zlomenou nohu (opět důsledek jakýchsi opileckých aktivit). Dlouho nad tím však nemusel truchlit, protože jeho hvězdná chvíle se blížila.
Corsairy VMF-214 na Bougainville, rok 1943
Zrození Černých ovcí
Američané hodlali zapojit do bojů s Japonci nové stíhací letouny Vought F4U Corsair. Někdo přišel s nápadem (Boyington ve svých pamětech přirozeně tvrdí, že to byl on sám) na vytvoření další letky složené z těchto letadel. Problém byl, že letka neměla ani letadla ani piloty. Boyington dostal za úkol vše nějak vyřešit a pustit se co nejdříve do boje. Podařilo se mu dát dohromady různorodou skupinu složenou ze záložních pilotů, kteří zrovna nebyli přiděleni k žádné jednotce. Také letadla pocházela z původně vyřazených nebo opravovaných strojů.
Originální nášivka VMF-214 Black Sheep z druhé světové války
Jednotka na začátku neměla prakticky žádný pozemní personál, vše se řešilo za pochodu. Některé stroje neměly funkční motory a ty se musely shánět v opravnách. Celé to byl od počátku neskutečný cirkus, ale Boyington úkol splnil a jednotku sestavil. USMC skupinu zařadilo jako letku VMF-214. Ta již existovala, ale její původní členové, kteří si říkali Swashbucklers, byli posláni do Států na zotavenou. Jednotka tak měla zcela nové osazenstvo, složené z Boyingtonovy party. V srpnu 1943 přeletěli na letiště Henderson Field na Guadalcanalu.
Piloti VMF-214 nacvičují poplachový start. Ostrov Espritu Santo, 11.9.1943
Nejprve bylo nutné najít správnou bojovou přezdívku letky. Swashbucklers nepřipadalo v úvahu, z původní sestavy zde totiž nikdo nebyl. Všemi navrhovaný název Boyingtonovi bastardi zase neprošel u nadřízených s tím, že by takový název nikdy neotiskly americké noviny. Důstojník pro vztah s veřejností kapitán Jack DeChant navrhl název Black Sheep - Černé ovce, což bylo všemi přijato. Přesně tak se Boyingtonovi chlapi cítili, jako ti nejhorší vyděděnci letectva. Jejich veliteli Boyingtonovi bylo třicet, všem ostatním pilotům kolem dvaceti. Rychle mu vznikla přezdívka „Gramps“, tedy slangově děda. Ono věhlasné „Pappy“ si podle všeho vymysleli novináři, v jeho jednotce mu tak nikdo neříkal.
F4U-1 Corsair z námořní stíhací perutě VMF-214 při startu na bojovou misi z letiště na mysu Torokina na ostrově Bougainville, 10.1.1944
Vyděděnci letectva decimují Japonce
Černé ovce se utkávaly s japonskými piloty na Šalomounových ostrovech osmdesát dva dní. Za tu dobu zničily nebo poškodily 203 letadel, zaznamenaly 93 vítězství ve vzdušných soubojích, potopily nespočet lodí, bombardovaly letiště a nejrůznější pozemní zařízení. Pro Japonce byli Boyingtonovi letci postrachem. Neohroženě nalétávali nad nepřátelská letiště, kroužili vyzývavě kolem a sestřelovali všechno, co se snažilo dostat do vzduchu. Lovili Japonce, kdekoliv to šlo. Na základně Černých ovcí vládla uvolněná „boyingtonovská“ morálka. Konečně se nikdo nemusel ohlížet na vyšší šarže, takže se hodně pilo, občas byly i nějaké strkanice, ale jinak chlapi drželi při sobě a Boyington byl nezpochybnitelným velitelem. Jeho pilotní schopnosti byly neuvěřitelné.
Piloti VMF-214 a jejich Corsairy se dostali i na na malířská plátna. Zde dílo Johna D.Shawa Black Sheep Squadron
V prvním turnusu Boyington nashromáždil 14 sestřelů za 32 dní.
Jednotka se pak přesunula na letiště v Mundě a začala napadat japonskou základnu na ostrově Bougainville. Například 17. října 1943 zde 24 pilotů v čele s Boyingtonem masakrovalo šedesátku japonských letadel na stojánkách. Dalších dvacet nepřátelských strojů sestřelili ve vzduchu. Vlastní ztráty žádné.
Piloti VMF-214 pózují s F4U-1 Corsairem na základně Vella Lavella 27.12.1943. Baseballový tým St.Louis Cardinals jim poslal na bojiště za každý sestřel jednu svou týmovou čepici, esa (s 5 a více sestřely) obdržela baseballové pálky. Boyington dole čtvrtý zleva.
Boyington se chlubil, že mu Japonci z napadených letišť dokonce posílali anglicky mluvené radiové vzkazy. To už měl na svém kontě celkově 25 sestřelů a jediný ho dělil od rekordu Eddieho Rickenbackera, amerického esa z první světové války. Reportéři obletovali Boyingtona sotva dosedl na zem a tisk větřil velkou senzaci. Ta přišla, ovšem jiná, než si zástupci tisku představovali.
Boyingtonův F4U-1 Corsair Lucybelle v markingu VMF-214 si můžete v tištěné podobě zakoupit na Acesinaction.com
Poslední mise
Tři dny po Novém roce 1944 odstartoval Boyington a tři další piloti z jeho letky na „sweep“ nad velkou japonskou základnu v Rabaulu. Z ostatních letek se připojilo dohromady pětačtyřicet stíhačů a Boyington velel celé formaci. Nad Rabaulem začala gigantická bitva se desítkami japonských stíhaček A6M Zero. Boyington jednu z nich sestřelil, čímž se v tabulkách dotáhl na Rickenbackera. Ovšem v mracích se ztratil ostatním a jen se svým wingmanem kapitánem Georgem Ashmunem se naráz ocitl přímo uprostřed letky Zer. Nastal divoký tanec.
„Pappy“ v kabině Corsairu těsně před startem na svou poslední misi
Ashmuna Japonci rychle dostali a Boyington s hrůzou sledoval, jak se jeho parťák s hořícím motorem rozbil o hladinu moře. Sestřelil ještě jedno Zero, ale dál už nebylo na co čekat. Hnal svého Corsaira na plný plyn pryč, ale po několika minutách se mu z palivové nádrže vyvalily plameny a kouř. I on dostal v souboji zásahy. Byl příliš nízko, aby vyskočil a tak s hořícím letadlem nouzově přistál na hladinu. Těžce zraněný a popálený se dokázal dostat z kokpitu a vlézt do záchranného člunu, který se na hladině automaticky nafoukl. Japonští letci nad ním několikrát vítězně zakroužili. O několik hodin později se vedle člunu vynořila ponorka. Bohužel byla japonská.
Obraz Gunfight Over Rabaul od Jacka Fellowse zachycuje Boyingtonův boj s A6M2 Zero 27.12.1943 a jeho pětadvacátý sestřel
Peklo alá Zamperini
Boyingtona nyní čekalo stejné peklo, jako jiného známého letce a sportovce Louise Zamperiniho (více o něm zde). V Rabaulu ho šest týdnů mlátili do bezvědomí, pak ho převezli na hlavní japonskou námořní základnu Truk. Tam ho v malé dřevěné boudě drželi zavřeného se šesti dalšími Američany. Byla sotva dost velká pro dva lidi, jediný otvor byl uprostřed a sloužil jako záchod. Není divu, že všichni onemocněli strašnými průjmy. Další štací bylo nechvalně známé tajné vyšetřovací centrum japonského námořnictva Ofuna poblíž Jokohamy, kde byl zavřený také Zamperini. Oba pak čekal tábor Omori a nechvalně známý dozorce Bird.
Maj.Boyington přebírá Medal of Honor z rukou prezidenta Trumana
Bití a mučení zde bylo na denním pořádku. Hladovění bylo nepředstavitelné a Boyington napsal, že během dvou dní snědl ohromnou kost o velikosti lidské ruky, kterou našel v hrnci s polévkou. Jediné rozptýlení byly stále častější nálety amerických bombardérů na Jokohamu, které značily blížící se konec války. Po osmnácti měsících Japonci kapitulovali a na kost vyhublý Boyington se vrátil do států jako hrdina. Byl vyznamenán Medailí cti za příkladné vedení jednotky a bojové operace proti Japoncům.
Konečně doma. „Pappy“ s příslušníky svých Černých ovcí
Místo, kde konečně najde pořádnou rvačku
Jeho další život byl podobný tomu předválečnému - dluhy, hazard, rozpadlá manželství a alkohol. Boyingtonova šťastná hvězda ještě jednou zazářila v sedmdesátých letech, kdy se na televizní obrazovky dostal televizní seriál Baa Baa Black Sheep natočený velmi volně podle jeho pamětí. Zatímco Boyingtonovi se líbil (ostatně podílel se na jeho vzniku jako konzultant), mnoho jeho bývalých spolubojovníků mu kvůli filmové podobě jejich jednotky, ztvárněné jako neukázněná banda opilců a vagabundů, nemohlo přijít na jméno.
Robert Conrad jako Boyington ve filmu Baa Baa Black Sheep 2
Boyington zemřel 11. ledna 1988 na rakovinu. Když ho pohřbívali na Airlingtonském vojenském hřbitově, jeho kamarád Fred Losch si všiml, že vedlejší hrob patří boxerské legendě Joe Louisovi a poznamenal: „Tady starej Pappy nebude muset jít daleko pro pořádnou rvačku.“
A jestli nemáte pořád dost informací o Černých ovcích, doporučujeme shlédnout tento profesionální dokument. Ale chce to trochu umět anglicky.
Zdroje:
http://acepilots.com/usmc_boyington2.html
https://en.wikipedia.org/wiki/VMA-214
http://www.historynet.com/pappy-boyington-interview-with-the-us-world-war-ii-ace.htm
https://www.washington.edu/alumni/columns/dec98/back_pages1298.html
http://www.pappyboyingtonfield.com/pappy.htm
http://acesofww2.com/USA/aces/boyington/
http://acesinaction.com/product/pappy-boyington-corsair-map/
http://www.donhollway.com/blacksheep/
http://www.brooksart.com/Gunfightoverrabaul.html
Kniha Black Sheep One - The Life of Gregory „Pappy“ Boyington, Bruce Gamble
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
