Hitlerova invaze do USA: Ponorky, amatérští špioni, láska, hromada peněz a nakonec elektrické křeslo

Hitler měl 30. června roku 1942 jeden ze svých pověstných záchvatů zuřivosti. Vyběhl před svůj bunkr ve Vlčím doupěti a rudý vzteky začal řvát na dvojici mužů. Šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris a jeho zástupce plukovník Erwin von Lahousen na vůdce čekali už osm hodin. „Na co mám tajnou službu, pokud dopustí takové fiasko?! Měl jste si ty lidi mnohem lépe prověřit! Vždyť se to tam hemžilo zrádci!“ Canaris opatrně namítl. „Všechno to byli zasloužilí a prověření členové strany. Byli vybráni přímo SS.“ Hitler vybuchl. „Měli jste tam poslat raději nějaké zločince nebo Židy! Vždyť je teď všechny pověsí!“

Hitlerův plán: Teror a strach na americké půdě

admirál Wilhelm Franz Canaris (1887-1945)

Kolem půlnoci 13. června 1942 zakopávala čtveřice mužů na pláži poblíž Amagansettu na Long Islandu do písku několik velkých beden. Z moře je pozorovali další dva muži na člunu a ještě několik set metrů za nimi z můstku ponorky U-202 kapitán Hans-Heinz Linder. Právě probíhala první fáze operace Pastorius.

Plán vymyšlený samotným Hitlerem byl jednoduchý. Tajná služba naverbuje, vybaví a vycvičí teroristické komando, a ponorka je dopraví do USA. Tam vyhodí do vzduchu významné továrny, elektrárny, obchodní domy, železnice, zkrátka všechno, co Amerika potřebuje pro válku. Je ale hlavně nutné zasít strach do srdce všech obyvatel, kteří si myslí, že válka se odehrává kdesi za Atlantikem.

Ponorka U-202

Abwehr Hitlerův rozkaz splnil, byť Canaris ani von Lahousen v úspěch akce nevěřili. Bylo vybráno osm mužů, kteří byli, nebo se alespoň zdáli být, oddanými nacisty a zároveň žili před válkou dlouhá léta v USA. Dva z agentů měli dokonce americké občanství. Několik týdnů je cvičili na farmě nedaleko Brandenburgu, vybavili výbušninami a dalšími předměty (nikoliv ovšem palnými zbraněmi) a po té poslali na palubách dvou ponorek přes Atlantik.

Sbírka amatérů ve službách Abwehru

Skupina mužů určených na tuto misi, byla vskutku bizarní. George John Dasch, nejdůležitější postava příběhu, se narodil v Německu, ale na palubě lodi se dostal ilegálně do USA, kde se živil, jak se dalo. Narukoval i k letectvu, později neúspěšně kandidoval na odborového předáka, zkoušel všecko možné, nicméně stále živořil. Nakonec se vrátil do Německa a začal pracovat pro nové vzniklou nacistickou vládu a později pro Abwehr. Prospěchář, zbabělec a egomaniak. 

Těchto osm mužů mělo zasít strach do srdcí Američanů. Nahoře zleva Dasch, Burger, Heinck a Quirit, dole zleva Kerling, Thiel, Neubauer a Haupt

Další muži ze dvou komand byli z různého těsta. Ernest Peter Burger a Edward Kerling byli přesvědčení nacisté, byť Burgera dva roky mučili v koncentračním táboře. Richard Quirit a Heinrich Heinck  byli primitivní rváči a surovci bez rozhledu. Herbert Haupt byl naivní dvaadvacetiletý mladík, který z USA utekl do Německa před otcovskými povinnostmi. Měl americké občanství stejně jako Burger. Werner Thiel, drobný muž se silným sklonem k pití, který podezříval Dasche, že je tajným agentem FBI. Hermann Neubauer byl voják zraněný na východní frontě. Tito muži byli všechno možné, jen ne profesionální agenti nebo teroristé. Nebyli ani fanatici, snad až na Burgera, ani nijak mimořádně odvážní. Abwehr je vybral pouze proto, že uměli anglicky a žili v USA. Navíc nikoho lepšího prostě neměl. Přesto právě od těchto mužů se čekalo, že srazí Ameriku na kolena.

Hlídkující příslušníci Pobřežní stráže

Vylodění vskutku nenápadné

Vylodění první čtveřice, ve které byli Dasch, Burger, Quirin a Heinck, neproběhlo příliš dobře. Skupinu podivně vypadajících mužů, kteří cosi kutí o půlnoci na břehu oceánu, nachytal hlídkující člen pobřežní stráže, devatenáctiletý John Cullen, ozbrojený pouze baterkou a pistolí na signální světlice. Došlo k nějakým dohadům, agenti se vydávali za lovce škeblí, ale vše se začalo rychle vyhrocovat, protože Cullen jim nevěřil ani slovo. Nakonec Dasch Cullena doslova uplatil částko 260 dolarů a přemluvil ho, aby je nechal jít. „Dobře si mě prohlédni. Moje jméno je George John Dasch. Ještě o mě uslyšíš ve Washingtonu,“ řekl mu při odchodu.

Příslušník americké Pobřežní stráže John Cullen (vlevo) byl za svou službu ve druhé světové válce vyznamenán

Mezitím ponorka, které je přivezla, uvízla na mělčině. Linder nařídil vystřelit světlice, aby přivolal člun. Dieselové motory ponorky řvaly naplno, aby vyprostily plavidlo z mělčiny a ozvěnou se jejich zvuk hnal na míle daleko.  Tohle bylo všechno jiné, jen ne nenápadné vylodění. Ozbrojení členové pobřežní stráže i s Cullenem, který mezitím ztropil u své jednotky pořádný poplach, také ihned začali prohledávat pláže. S Daschovou skupinou se minuli o pár set metrů. Německá ponorka stihla nakonec také odplout.

Skupina mokrých a olejem zapáchajících mužů se přepravila vlakem do Queensu. Ruch velkoměsta, neonové nápisy a lákavé výlohy obchodů na muže zapůsobily jako magnet. Dasch měl k dispozici 85 000 dolarů, což bylo tehdy obrovské množství peněz, a tak se všichni ubytovali v hotelu a vydali se na nákupy. Pořídili si kvalitní nové obleky a dali si hromadu jídla. S plnými žaludky a ve skvělých šatech se cítili povzneseně. Byli spokojeni, mise se zatím vyvíjela dobře.

Pohled na New York z moře v roce 1942

Udáme se FBI. Teď hned.

Dasch hned druhý den telefonem kontaktoval FBI. Svému kolegovi z pokoje Peterovi Burgerovi se po té bez obalu přiznal, že rozhodně nehodlá vyhazovat do povětří nějaké americké továrny, ale naopak celou operaci prozradit a zachránit tak Ameriku. „Budeme za hrdiny, až otevřeme Američanům oči a ukážeme jim, co jim od Hitlera hrozí,“ přesvědčoval Dasch svého kolegu. Burger, považovaný za horlivého nacistu, se málem rozplakal, ovšem štěstím. Ani on neměl nejmenší chuť pouštět se do šílené teroristické akce. S Daschovým postupem nadšeně souhlasil a doprovodil ho do telefonní budky, odkud Dasch volal na ústřednu FBI.

Nalezený kontraband

V FBI nejdříve jeho telefonátu nevěnovali žádnou pozornost. Celé jim to přišlo jako by volal nějaký šílenec. Dasch totiž prohlásil, že chce mluvit přímo s ředitelem FBI Edgarem Hooverem. Agent, který hovor vedl, málem vyprskl smíchy. Nakonec se však dohodli, že Dasche přijde k výslechu. Ani ten je příliš nepřesvědčil. Dasch se vyjadřoval jako blázen, koktal, mlel páté přes deváté a nikdo pořádně nechápal, o co mu jde. Dal jim nicméně pár konkrétních informací, které bylo možno ihned prověřit.  Když lidé z FBI našli v jeho hotelovém pokoji kufřík nacpaný dolary a na pláži na Long Islandu vykopali bedny s TNT, situace se okamžitě změnila. Bylo jasné, že na území USA operují nacističtí agenti. FBI urychleně pozatýkala zbylé dva členy skupiny, kteří vůbec nechápali, co se děje. Z Dasche se mezitím v mnohahodinových rozhovorech operativci snažili získat další informace. S hrůzou na něj hleděli, když jim oznámil, že do USA míří ještě druhá skupina teroristů. Vlastně se možná už vylodila.  

Hitlerovi špioni se dostali na titulní stránky amerických novin

Místo sabotáží plánoval svatbu

Luxusní hotel Sheridan-Plaza v Chicagu

Ponorka U-584 věhlasného ponorkového esa Joachima Deeckeho vysadila čtyři agenty 17. června 1942 na pláži u Ponte Vedra na Floridě. Bylo to v ten samý den, kdy Dasch poprvé volal do FBI.  Vylodění proběhlo bez komplikací a skupině se podařilo dostat do Jacksonvillu a po té do Cincinnati. Čtveřice ve složení Kerling, Neubauer, Haupt a Thiel se pak rozdělila. Kerling s Thielem dorazili do New Yorku, kde je vcelku rychle zatkla FBI. Nejmladší člen komanda Herbert Haupt skončil u svých rodičů v Chicagu. Rodičům řekl, že je nacistický agent na tajné misi, koupil si nové auto a požádal o ruku dívku, kvůli níž (respektive jejímu těhotenství) kdysi z USA uprchl. Dívka souhlasila, načež druhý den ráno zabušila na dveře domu Hauptových FBI. Neubauera našli v jednom z  nejdražších chicagských hotelů – Sheridan Plaza. Případ byl u konce.

Trest smrti na příkaz prezidenta

Edgar Hoover jásal, americká média měla žně, Hitler svolával hromy blesky na Canarise i celý neschopný Abwehr a Dasch se v policejní cele zmítal mezi nadějí, že bude za amerického hrdinu a obavami, že se to celé vyvrbí ještě nějak jinak. A bylo to skutečně nějak jinak.

Americký lid volal po tvrdém odsouzení nacistických teroristů. Prezident Franklin Delano Roosevelt nechtěl slyšet o jiném výsledku, než trestu smrti pro všechny sabotéry. Nařídil, že se případem nebude zabývat civilní soud, nýbrž speciální vojenský tribunál, který sám ustanovil.

J. Edgar Hoover, šéf FBI

Podobný tribunál byl naposledy ustanoven za americké občanské války. Pro obviněné neplatila práva, která byla přiřknuta obviněným před civilním soudem. Prezident dokonce zašel tak daleko, že nařídil, že se tribunál nemusí v určitých situacích řídit pouze literou zákona, ale také „zdravým rozumem“. Tím se celý proces dostal zcela mimo jakékoliv mantinely amerického právního systému. Obvinění nyní už zcela jasně začali tušit, že stojí před svým zničením.

Občanská práva pro nepřátelskou invazní jednotku?

To, co následovalo, byla mimořádná právní bitva, která však měla dopředu jasný výsledek. Soudci tribunálu nebyli právníci, ale generálové zvyklí plnit rozkazy. Přání prezidenta byl rozkaz. Žalobcem byl generální prokurátor Francis Biddle, obhajobu vedl plukovník Kenneth Clayborne Royall. Tribunál zasedal tváří v tvář veřejnému mínění, které nekompromisně požadovalo smrt obviněných. Los Angeles Examiner vydal v den zasedání tribunálu článek s titulkem Smrt pro špiony. Vyjadřovalo to názor celého amerického národa.

Třetí den soudu

Royall se přesto pustil do ztraceného boje se vší vervou a umem. Napadal neústavnost tribunálu a žádal o převedení procesu pod civilní soud s tím, že občanská práva se musejí dodržovat za všech okolností. Biddle oponoval, že nacisté jsou nepřátelská invazní skupina a těžko se dá očekávat, že by jakékoliv invazní síly nepřítele na území USA měly mít občanská práva. Stanoviska byla jasná. Podle vlády šlo v podstatě o invazi, obhájce oponoval, že muži přišli neozbrojeni, neprovedli na území USA jedinou sabotáž a minimálně někteří z nich se ihned šli ohlásit FBI.

Všechny žádosti o milost americký prezident Roosevelt zamítl

Přestože je celý průběh procesu mimořádně zajímavý, jejich popis přesahuje možnosti tohoto článku.  Podstatný je tak nakonec jen výsledek. Šest Němců (přesněji pět Němců a jeden občan USA) bylo odsouzeno k smrti na elektrickém křesle. Dasch dostal třicet let na nucených pracích, Burger doživotí tamtéž. Prezident Roosevelt zamítl šest žádosti o milost (Dasch a Burger žádnou neposlali) a podepsal rozsudek.

Smrt na elektrickém křesle

V popravčích celách čekala na smrt šestice mužů. Ta přišla 8. srpna 1942. Haupt vzlykal, když ho posadili do elektrického křesla. Heinck byl naopak klidný. Kerling, který sám sebe jako jediný před soudem nijak neobhajoval, prohlásil před popravou, že je hrdý Němec a lituje jen toho, že mise nebyla úspěšná. Neubauer se třásl v cele, neustále kouřil, poslední jídlo vůbec nejedl. Při popravě však působil překvapivě klidně. Podobně na tom byli Thiel a Quirin, byli vystresovaní, ale v posledních chvílích se dokázali vzmužit. Čtyři minuty po jedné hodině odpoledne bylo vše hotovo.

Konec cesty. Elektrické křeslo.

Když Dashovi generál Cox přišel oznámit do cely, že nebude popraven, ale dostane 30 let na nucených pracích, Dasch  začal silně rozrušený cosi blábolit, nesouvisle koktal, celý se třásl a chtěl, aby byl rozsudek změněn. Cox pár vteřin poslouchal Daschovo škemrání a pak beze slova odešel do vedlejší cely. Tam ho v pozoru přijal Burger. Když mu Cox přečetl rozsudek, Burger se ani nehnul. Nakonec si oba dva pobyli ve vězení jen do roku 1948, pak byli odesláni do Německa. Dasche přijali s opovržením jako zrádce, ale přesto se dožil spokojeného stáří. Zemřel ve věku 89 let.

Odvoz těl popravených špionů probíhal pod ozbrojenou stráží

Případ zpackané operace Pastorius nastoluje mnohá morální i právní dilemata, která jsou aktuální i v dnešní době. Kde začíná hranice terorismu? Jak s teroristy zacházet a jak je soudit? Je možné měnit pravidla soudního systému a demokracie jako takové, aby byla společnost chráněna před nebezpečím? Na tyto otázky stále hledáme odpověď.