V prvním pokračování čtyřdílného seriálu o bojových akcích japonských ponorek u břehů USA jsme se věnovali vzniku japonského ponorkového loďstva a jeho rozvoji až do vypuknutí druhé světové války. Druhá část se podrobně věnovala účasti ponorek a miniponorek na japonském útoku na Havajské ostrovy a teď přichází chvíle po další pokračování, které nás zavede až do bitvy o Midway.
Po nepovedeném útoku japonských miniponorek v Pearl Harboru zbylo v amerických vodách ještě dost člunů, které se snažily dělat škody. Poněkud zmatená, leč nadšená bojovnost kapitánů vyústila v jednu z nejúspěšnějších japonských hromadných ponorkových operací celé války. Později se na ni už ale nepodařilo navázat.
Útok na kontinentální pobřeží
Po desetidenní přítomnosti v oblasti Havajských ostrovů začal Šimizu své čluny stahovat. Pouze devět ponorek dostalo 14. prosince z Tokia pokyn (admirál Šimizu byl o něm pouze informován), aby se přesunuly k západnímu pobřeží Spojených států. Jejich hlavním úkolem byl tentokrát průzkum, protože po útoku na Pearl Harbor velení Spojené flotily nemělo žádné informace o pohybech amerických válečných lodí. Novým operačním prostorem se stala rozlehlá oblast od mysu Flattery ve státě Washington po kalifornské San Diego.
Rozmístění japonských ponorek u amerického západního pobřeží v prosinci 1941
Jenže se stalo něco, co žádný japonský admirál nečekal. I-26 hlásila potopení dvou plavidel, I-17 jakbysmet, I-25 se připojila zničením velkého parníku a tak dále. Japonským kapitánům zkrátka stačil větší operační prostor, samostatnost v rozhodování a bojovný samurajský duch, aby dělali to, co ponorkám šlo vždycky nejlépe – ničily nepřátelskou dopravu. Konečný součet činí osm zničených nákladních lodí (40 700 tun) a sedm dalších poškozených (47 500 tun). Ačkoli to v té chvíli nikdo netušil, pro japonské ponorkové loďstvo byl prosinec 1941 jedním z nejúspěšnějších měsíců z celé války.
Tanker Emidio rozstřílelo palubní dělo I-17, opuštěný vrak moře vyvrhlo na kalifornské útesy.
A právě v té době se jedné noci na velitelské věži I-15 odehrál rozhovor, který svědčí o tom, že ne všichni Japonci byli jen nemyslící stroje na zabíjení. Když I-15 připlula tak blízko k San Franciscu, že první důstojník Zendži Orita dalekohledem sledoval zář pouličních lamp, pomyslel si: „Oni si neuvědomují, že je válka a že taková iluminace skvěle ozáří všechny lodě plavící se podél pobřeží.“
Kapitán Hiroši Imazato jako by mu četl myšlenky: „Nikdy jsem nebyl v Americe. Kdyby nebyla válka, měli bychom skvělou příležitost podplout Golden Gate a navštívit krásné město San Francisco.“
„Pane“, odpověděl hbitě Orita. „Jestli si přejete, můžeme spustit letadlo. Máte skvělou příležitost k vyhlídkovému letu.“
Důstojníci se zasmáli, ale brzy je humor přešel. Všechny ponorky dostaly rozkaz, aby Američanům pořádně osladily Vánoce a o Štědrovečerní noci vyprázdnily muniční sklady palubních děl do ulic velkých měst.
O bezprecedentním rozkazu se ale v Tokiu ještě hodně diskutovalo a na osobní pokyn náčelníka námořního generálního štábu admirála Osamiho Nagana byl rozkaz odvolán...
Admirál Osami Nagano (1880–1947)
Japonské ponorky nepodnikaly jen plavby ke Spojeným státům. V srpnu 1942 přistála I-30 ve francouzském Lorientu.
Na přelomu let 1941–42 se i ponorky od amerického pobřeží začaly vracet na atol Kwajalein. Pak ale hlídky z I-18 zahlédly „letadlovou loď třídy Lexington“ a začala další honička, tentokrát úspěšná. 11. ledna velící kapitán I-6 Mičimune Inaba zpozoroval letadlovou loď, těžký křižník a torpédoborec. Jednalo se o svaz kolem Saratogy, která se rychlostí 15 uzlů plavila na dostaveníčko s Enterprise. I-6 se ponořila, zaujala útočnou pozici a ze vzdálenosti 4 300 metrů odpálila tři postarší torpéda typu 89. Jedno Saratogu zasáhlo, zaplavilo tři kotelny a zabilo šest mužů. Na víc už ale nestačilo, a tak Saratoga zvýšila rychlost a odplula do San Diega.
Letadlová loď Saratoga
Torpédoborec shodil do moře několik propagačních hlubinných bomb, což ponorce neublížilo, nicméně ji zahnalo do hlubin a Inaba ztratil možnost sledovat účinky svých torpéd. Proto když se člun v noci vynořil, Inaba odvysílal nadšenou zprávu, že letadlovou loď „pravděpodobně potopil“.
I-6 se slavně vrátila na Kwajalein s posledními litry nafty v nádržích a Jamamotův náčelník štábu admirál Matome Ugaki si do deníku spokojeně zapsal: „V oblasti hlídkovalo několik ponorek. Jestliže poškozená letadlová loď unikla potopení, ostatní ponorky by ji určitě dostaly. Ponorkoví důstojníci a námořníci prošli nekonečným utrpením, ale prokázali, že ponorky jsou pro nás nepostradatelné.“ Zbývá jen dodat, že Saratoga měla ke zničení daleko, ale na druhou stranu strávila v opravách půl roku a velkých bitev letadlových lodí v Korálovém moři a u Midwaye se nezúčastnila.
Trup Saratogy poškozený torpédem z I-6
Pro úplné dokreslení bojů první vlny japonských ponorek u amerických břehů zbývá ještě doplnit operace u ostrova Wake, který byl americkým územím s malou posádkou. Japonské velení se ostrov rozhodlo obsadit a pro invazi vyčlenilo několik postarších lodí včetně tří podmořských člunů. Jejich působení u Wake se však nedá označit jinak než jako trapné. Nejprve stíhačka Wildcat shodila na RO-60 dvě 50 kg pumy, které zničily periskopy a prorazily několik děr do balastních nádrží. Člun se už nemohl ponořit, musel oblast opustit a pouť zakončil nárazem na jeden z útesů atolu Kwajalein.
Plné torpédomety RO-60 na útesech asi 17 mil od ostrova Roi-Namur v roce 1999.
Na pomoc vyplula dílenská loď Džingej, leč záchranné práce selhaly a RO-60 byla ponechána osudu. Dále se u Wake srazily ponorky RO-62 a RO-66, přičemž RO-66 klesla ke dnu. Z její posádky přežili jen tři námořníci.
Není to tak snadné...
Po návratu ponorek na Kwajalein přišel čas zhodnotit získané zkušenosti. Důstojníci neskrývali zklamání, protože si válku představovali úplně jinak. Jak je psáno výše, na schůzce kapitánů z 15. ledna padl návrh na změnu strategie a přechod na ničení nepřátelské dopravy, na který Tokio nijak nereagovalo.
Avšak dřív než mohl admirál Šimizu revoluční myšlenku urgovat, u Kwajaleinu se objevil svaz admirála Williama Halseyho. Palubní letci z Enterprise nelenili a zničili dopravní loď, poškodily depotní ponorkovou loď Jasukuni Maru a škodám neunikl ani Šimizuův vlajkový křižník Katori. Sám Šimizu byl při náletu zraněn, avšak jako správný samuraj vydal svým ponorkám rozkaz Halseyho svaz najít a zničit. Ponorky pochopitelně nenašly nic, protože Halsey na odplatu nečekal a práskl do bot.
Většina člunů se tedy vrátila s nepořízenou, avšak Šimizu vyslal v Halseyho stopách tři ponorky, přičemž další čluny už dva týdny operovaly u Havajských ostrovů. S trochou štěstí Japonci mohli sevřít Halseyho svaz do kleští, ale tentokrát se nezadařilo.
V prvních měsících války velel americkým letadlovým lodím energický admirál William Halsey (1882–1959).
Když byl neúspěch zřejmý, tři čluny se vrátily do Jokosuky k opravám, zatímco šest ponorek v havajských vodách zůstalo. Nedosáhly ničeho, pouze I-9 vypustila hydroplán nad Pearl Harbor, jenže kvůli špatnému počasí pozorovatel nic nespatřil a pilot při přistání havaroval.
I-23 byla z neznámých příčin ztracena. Poslední zprávu odvysílala z pozice asi 200 mil od ostrova Oahu a od té doby o ní nikdo neslyšel. Nejbojovněji si počínal kapitán Kozo Nišino s I-17, který se vydal se na lov až ke kontinentálním břehům.
Nišino zvolil za cíl ropná pole v Ellwood City u Santa Barbary, na která palubní kanonýři vypálili několik ran. Jeden granát explodoval u ropného vrtu, poškodil molo a způsobil škodu v řádu několika set dolarů, jiné míjely cíl takovým způsobem, že ráno nad záhadnými jámami na svých pozemcích kroutili hlavou rančeři žijící i pět kilometrů ve vnitrozemí.
Útok I-17 na ropná pole u Santa Barbary se dočkal ztvárnění na japonských pohlednicích.
V zimě 1942 první větší úspěch zaznamenala také americká ponorková zbraň a její obětí nebylo nic jiného než japonský podmořský člun. Protože se v té době dešifranti z oddělení HYPO v Pearl Harboru v japonských kódech teprve rozkoukávali, snažili se využít aspoň skutečnosti, že japonské ponorky byly neskutečně ubrebtané a takřka každý den něco hlásily.
Experti z HYPO použili data z pozemních radiových zaměřovacích stanic v kombinaci s analýzou volacích znaků a celkem se jim dařilo zjišťovat přibližné pozice té či oné ponorky, přičemž z časové prodlevy a zeměpisného posunu mezi jednotlivými relacemi se už dal vypočítat přibližný směr a rychlost plavby.
Jednotce HYPO v té době velel major Joseph Rochefort (1900–1976).
Přesně tímhle způsobem zjistili trasu plavby ponorek I-18 a I-24, které se vracely od Havaje a svou polohu ještě upřesnily ostřelováním atolu Midway. Pak už nedalo moc práce do jejich předpokládané trasy navést ponorku Gudgeon, která se právě vracela z absolutně jalové mise poblíž Japonska. Její kapitán Elton Grenfell v lodním deníku 27. ledna 1942 barvitě uvedl: „Šinula si to kolem, tlustá, blbá a šťastná. Dokonce ani nekličkovala a nejméně šest mužů polehávalo na horní palubě, opalovali se a pokuřovali.“
USS Gudgeon. Sama byla potopena v dubnu 1944 japonským letadlem.
Grenfell na „tlustou, blbou a šťastnou“ ponorku vyprázdnil tři torpédomety, ale pak nezvládl vyrovnání ztráty zátěže a periskop se na několik desítek vteřin octl pod vodou. Grenfell žádnou velkou explozi neslyšel, jen jakési ťuknutí, z čehož usoudil, že jedním torpédem asi něco zasáhl, avšak vzhledem k vyhlášené nespolehlivosti amerických torpéd si iluze radši nedělal.
Když se Gudgeon vrátila na periskopovou hloubku, oceán byl prázdný a nezůstaly na něm ani žádné trosky. Grenfell soudil, že po neškodném zásahu vadným torpédem vyděšená posádka unikla nouzovým ponorem. Ať už se událo cokoli, jisté je jen jedno. Ponorky I-18 a I-24 bezpečně dopluly do Jokosuky a ze světa navždy zmizela I-73, kterou američtí dešifranti vůbec nesledovali!
Důstojníci ponorky Gudgeon. Kapitán Elton Waters Grenfell druhý zprava.
Jak válka pokračovala, japonské ponorky plnily lecjaké úkoly. Nový velitel Šesté flotily admirál Teruhisa Komacu, který 16. března 1942 vystřídal zraněného Šimizua, ale americké vody ze zřetele nepouštěl. Jeho cílem ovšem nebyla systematická ofenzíva podobná německé operaci Paukenschlag, nýbrž občasné diverzní nájezdy, které měly vázat část nepřátelských sil mimo hlavní bojiště.
Právě proto se Komacu v dubnu 1942 vážně zabýval myšlenkou přestavby I-34 a I-35, po níž by čluny mohly do amerického vnitrozemí vypouštět bezpilotní bombardovací balóny. To nebylo nic nového. Přesně touhle metodou už v roce 1849 bombardovala flotila maršála Radeckého obležené Benátky a Japonci podobným způsobem v rusko-japonské válce hodlali obtěžovat Vladivostok.
Radeckého balóny nad Benátkami
Komacu projekt do konce nedotáhl, o to intenzívněji se bombardovací myšlenkou zabývala armáda a její úsilí vyvrcholilo ofenzívou Fu-go. Z jižního cípu ostrova Honšú do konce války odstartovalo přes 9 000 balónů s malými bombami, asi 300 jich opravdu doletělo až nad území Spojených států (a také Kanady a možná i Mexika), nicméně si připsaly jen jeden dost pofidérní úspěch. 5. května 1945 u osady Bly v Oregonu japonská balónová bomba s číslem 244 zabila pět dětí i s jejich těhotnou skautskou vedoucí.
Japonský bezpilotní balón Fu-go
Japonské ponorky v bitvě u Midwaye
Důležité úkoly japonskou ponorkovou flotilu čekaly před bitvou u Midwaye. Admirál Jamamoto soudil, že pro úspěch nutně potřebuje letecký průzkum Pearl Harboru. Takový úkol mohly splnit jen létající čluny Kawaniši H8K, které ale někde potřebovaly doplnit palivo. Volba padla na Francouzské fregatní mělčiny; největší atol severozápadních Havajských ostrovů. Právě tam měly na hydroplány počkat ponorky I-121 a I-123 s potřebným leteckým benzínem.
Jenže američtí dešifranti zapracovali na jedničku a když ponorky do oblasti dopluly, kapitáni znechuceně hlásili přítomnost dvou amerických lodí. Z průzkumného letu nad Pearl Harbor sešlo a Spojená flotila do bitvy u Midwaye vyrazila naslepo. To na severu dopadl průzkum lépe. Japonské ponorky hledaly nepřítele a posílaly meteorologické informace od ostrovů Kure, Kodiak, od pobřeží Aljašky a z Aleutských ostrovů. Na nepřítele nenarazily, protože v oblastech žádný nebyl.
Hydroplán Kawaniši H8K
Přesný popis bitvy u Midwaye není smyslem naší prázdninové série, a proto se podíváme, co v ní vlastně dělaly japonské ponorky. Patnáct člunů nejprve kolem atolu Midway vytvořilo čtyři hlídkové linie – tři asi padesát mil západně od atolu, jednu pět set mil na východ. V těchto pozicích nespatřily nic. Teprve 6. června admirál Jamamoto ponorkám nařídil, aby se přemístily na západ. Asi to od něj nebyl moc dobrý nápad, protože některé čluny by nově nařízených pozic nedosáhly dřív než za pět dní.
Když se během bitvy ukázalo, že nepřítel operuje od Midwaye na východ, rozkaz byl zrušen. Jinak řečeno, ponorky díky zmateným pokynům jen bloumaly oceánem a nedosáhly absolutně ničeho. S jednou výjimkou. Ponorka I-168 nebyla součástí žádné linie, a tudíž se jí Jamamotovy popletené rozkazy netýkaly. Její kapitán Jahači Tanabe měl jen hlásit počasí přímo od atolu Midway, nic víc.
Jahači Tanabe
Brzy ráno však hydroplán z křižníku Čikuma objevil poškozenou letadlovou loď Yorktown, která ležela na hladině asi jen 150 mil od I-168. To už byla hodně velká výzva a Tanabe bez váhání vyrazil za kořistí. Druhý den za úsvitu hlídky I-168 bezvládnou letadlovou loď spatřily ve vzdálenosti 12 mil. Následoval rychlý ponor a velmi opatrná plavba k cíli. K útoku došlo až krátce po půl druhé.
Yorktown bojuje s japonskými bombardéry.
Protože Tanabe měl stále ještě jen stará torpéda typu 89 a u Yorktownu předpokládal solidní protitorpédovou ochranu, zvolil neobvyklé zaměření torpédové salvy. Stlačený vzduch zabublal nejprve v torpédometech č. 1 a 2 a smrtonosné doutníky zamířily k cíli v rozptylu dvou stupňů. Tanabe věřil, že trup „otevřou“ a torpéda č. 3 a 4, které vyrazily v přesných stopách svých předchůdců už měla explodovat přímo v útrobách lodi.
I-168 útočí na Yorktown.
Jenže to jako obvykle dopadlo trochu jinak. Dvě torpéda podle plánu zasáhla Yorktown pod můstkem, třetí bylo vadné a zamířilo pryč a čtvrté zasáhlo a zničilo torpédoborec Hamman, který se nacházel u zádi letadlové lodi a poskytoval jí pomoc. Škody byly přesto fatální a Yorktown se druhý den potopila. I-168 po útoku vykličkovala z palby hlubinných náloží torpédoborců Monaghan, Gwin a Hughes, byť beze škod se to neobešlo. Blízké zásahy zničily přední akumulátory, vyrazily kryt torpédometu, ale to bylo vše.
Yorktown a Hamman zasaženy
Po porážce u Midwaye admirál Jamamoto nutně potřeboval jakékoli úspěchy. Proto pět ponorek původně operujících u Aleut zamířilo na jih v naději, že dorazí některou americkou loď poškozenou v bitvě. Výsledky však dopadly nevalně.
Ponorky žádnou poškozenou loď nedostihly a tak – když už se dostaly do amerických pobřežních vod – si kapitáni vyzkoušeli lov na nepřátelský obchod. Ke dnu ale klesly jen tři parníky, k tomu I-26 vypálila sedmnáct ne moc přesně mířených granátů na radiotelegrafickou stanici Estewan Point u Vancouveru a palubní dělo I-25 vyhloubilo na golfovém hřišti u městečka Fort Stevens v Oregonu nový bunker.
Američtí vojáci si prohlížejí díru na golfovém hřišti u Fort Stevens.
Jak po návratu tvrdili kapitáni, lépe to nešlo a svorně si stěžovali na hustý letecký a protiponorkový provoz. Nevědomky tím vystavili dobré vysvědčení americkým dešifrantům, kteří se o „hustý letecký a protiponorkový provoz“ už uměli postarat.
Závěrečný (čtvrtý) díl seriálu bude publikován v neděli 11. 8. 2019.
Literatura:
Blair C., Silent Victory, Annapolis 1975
Boyd C., Yoshida A., The Japanese Submarine Force and World War II., Annapolis 1995
Hashimoto M., Sunk! The Story of the Japanese Submarine Fleet 1941 – 45, California 2010
Spang Ch., Wippich R., Japanese-German Relations 1895-1945, Ontario 2006
O´Neil R., Sebevražedné jednotky, Plzeň 1995
Orita Z., Harrington J., I-boat Captain, California 1976
Sakaida H., Nila G., Takaki K., I-400, obří japonská podmořská letadlová loď, Praha 2008
http://www.combinedfleet.com/sensuikan.htm
Alois Bělota
Někdo o mě říká, že jsem námořní historik, ale sám se cítím být spíš vypravěčem zapomenutých příběhů.
