V prvním pokračování čtyřdílného seriálu o bojových akcích japonských ponorek u břehů USA jsme se věnovali vzniku japonského ponorkového loďstva a jeho rozvoji až do vypuknutí druhé světové války. V prosinci 1941 byly japonské ponorky připravené k tvrdému úderu u Filipín, Malajsie a jinde. Velký počet podmořských člunů operoval také v amerických pobřežních vodách a tokijští stratégové si nejvíc slibovali od skupiny rozmístěné v Havajském souostroví. Jenže prakticky nic nedopadlo podle předpokladů.
Cíl Pearl Harbor
Plán admirála Isoroku Jamamota při přepadu základny Pearl Harbor s ponorkami počítal přesně v duchu „Předpisu námořní bitvy“. V případě, že by letecký útok neuspěl a protivník by začal pronásledovat svaz letadlových lodí admirála Naguma, měly zasáhnout čluny soustředěné ve vodách Havajských ostrovů. Mezi 11. až 21. listopadem odplulo z Kure, Jokosuky a Kwajaleinu celkem 27 oceánských ponorek a 6. prosince večer zaujaly pozice kolem Pearl Harboru.
Vrchní velitel Spojené flotily admirál Isoroku Jamamoto (1884–1943)
Kromě toho čtyři čluny číhaly u západního pobřeží Spojených států a tři prováděly průzkum pro Nagumovu flotilu. Pět člunů zvaných „Speciální námořní útočný útvar“ přepravovalo miniponorky Ko-Hjoteki, které měly zaútočit přímo v přístavu. Avšak admirál Jamamoto s jejich nasazením zpočátku nesouhlasil. Obával se, že útok by kvůli nim mohl být předčasně odhalen, ale nakonec se dal přesvědčit s podmínkou, že mateřské čluny udělají vše, aby miniponorkové posádky měly co největší šanci návratu. Jamamotovi pochopitelně nešlo o o životy námořníků. Možná si ani nedělal iluze, že něco trefí. Prostě jen doufal, že miniponorkáři přinesou informace o výsledcích leteckého útoku a z toho plynul zájem na jejich záchraně.
Pozice japonských ponorek u Havajských ostrovů v noci z 6. na 7. prosince 1941
Plavba k cíli probíhala přesně podle plánu, pouze na ponorce I-24 došlo k nehodě. Když k Pearl Harboru zbývaly jen tři dny plavby, kapitán Hakuši Hanabusa nařídil rutinní kontrolu torpéd. To se obvykle dělalo pod hladinou, kde člunem nezmítaly vlny a torpédisté měli na práci potřebný klid. Jenže při ponoru se I-24 nezastavila na požadované hloubce třiceti metrů a dál směřovala ke dnu. Službu v centrále měl zrovna navigační důstojník, který sice duchapřítomně zařval: „Vypustit přední balastní nádrže!“, jenže inkriminovaný ventil se zasekl a I-24 dál směřovala za Neptunem.
Miniponorky neútočily jen na Pearl Harbor. Mateřský člun I-27 v červnu 1942 přepravil svou miniponorku k útoku na Sydney.
První důstojník Močicura Hašimoto odstrčil námořníky zápasící s ventilem a snažil se ho rozhýbat. Měřící přístroj hlásil, že I-24 překročila hranici sta metrů a to znamenalo jediné – že ji tlak vody brzy rozdrtí. Jenže v ten moment se Hašimotovi konečně povedlo kladivem (!) ventil roztočit. V balastní nádrži konečně zasyčel stlačený vzduch a vyhnal vodu ven.
Člun přestal klesat a po chvíli zvolna zamířil vzhůru. Posádka si oddechla, leč nikdo nevěděl, zda tlak vody neporušil na palubě přepravovanou miniponorku. A kontrola nedopadla dobře. Trup malého plavidla vydržel, avšak vyčnívající torpéda tlak vody doslova zarazil dovnitř. Na opravy ale zbývalo ještě dost času a posádka byla po celonoční práci přesvědčena, že malý člun uvedla do patřičného stavu.
Močicura Hašimoto (1909–2000) v pozdější fázi války velel ponorce I-58.
V noci na 7. prosince se mateřské ponorky přiblížily k Pearl Harboru až na vzdálenost čtyř mil. Námořníci jasně rozeznávali neonová světla na pláži Waikiki a z vysílačky se zájmem poslouchali program místních rozhlasových stanic. Po dobití baterií miniponorky v půlhodinových intervalech opustily mateřské čluny, které pak zamířily k místu setkání – ostrovu Lanai.
Flotile japonských letadlových lodí velel admirál Čúiči Nagumo (1887–1944).
Potíž nastala jen u miniponorky z I-24, které nefungoval gyrokompas. S velkou pravděpodobností se jednalo o následek nedávné nehody. Po marných pokusech o opravu malý člun zamířil k cíli až krátce před úsvitem a jeho posádce nezbývalo než doufat. Jenže ani ostatní posádky si o svém osudu nedělaly iluze. Tak třeba poručík Naodži Iwasa, jeden z průkopníků miniponorkového programu, kapitána Agetu požádal: „Pošlete mé věci domů. Bude to snadné, svázal jsem je do balíku.“
Miniponorka Ko Hjoteki v námořním muzeu na ostrově Guam
Co kolem Pearl Harboru miniponorky vlastně dělaly, o tom máme jen kusé informace. V každém případě do akce zasáhl torpédoborec Ward, jehož úkolem byla patrola v prostoru před přístavem. Před čtvrtou hodinou raní dostal Ward zprávu z minolovky Condor, že její hlídka zahlédla podezřelý předmět připomínající ponorku.
Velitel torpédoborce Ward – kapitán William Outerbridge (1906–1986)
Palubní důstojník Oscar Goepner vzbudil kapitána Williama Outerbridge, který nařídil zvýšit rychlost na dvacet uzlů a vyhlásil poplach. Když pátrání nepřineslo žádný úspěch, kapitán poplach zrušil a šel spát.
Za chvíli jej ale Goepner zase vzbudil a hlásil, že se k vjezdu do přístavu blíží nákladní loď Antares s nějakým kontejnerem za zádí. Outerbridge poslal nezkušeného záložního důstojníka do háje a znovu ulehl.
Torpédoborec Ward útočí.
V půl sedmé ráno jej ale Goepner vzbudil potřetí a tentokrát byl v palubním telefonu strohý: „Přijďte na můstek.“ Kapitán toho už měl dost a zahučel: „Podívejte, Goepnere, jsme tady teprve den, ale chci abyste si uvědomil, jak je závažné, když dáváte takové povely, a že když takhle mluvíte, já s jistotou očekávám, že něco uvidím.“ Jenže Goepner se nedal: „Ano kapitáne. Přijďte na můstek.“
Miniponorka potopená torpédoborcem Ward
To už bylo slovo chlapa a rozespalý Outerbridge vyběhl na palubu. Goepner mu ukázal „kontejner“ a kapitán okamžitě pochopil, že vidí ponorku. A co víc – její tvar absolutně ničím nepřipomínal siluety amerických člunů, které ze společných cvičení dobře znal.
Identifikace tedy byla zřejmá a koneckonců ji potvrdil i náhodně přelétávající hydroplán Catalina, který shodil několik dýmovnic, aby Ward na podezřelý předmět upozornil. Teď šlo jen o to, jak a co nejrychleji a nejúčinněji zaútočit než se ponorka ponoří. Outerbridge zvolil přímo pekelnou kombinaci. Ward k ponorce zamířil plnou parou a ve vzdálenosti padesáti metrů zahájil palbu.
Obsluha děla č. 3
Granát z děla č. 3 zasáhl nepřítele na čáře ponoru pod velitelskou věžičkou a následoval přesně mířený taran. Torpédoborec svou kořist doslova přejel, malý člun se obrátil dnem vzhůru a v ten moment jej ze zádi zasypaly hlubinné nálože nastavené na malou hloubku. Vzápětí do rozbouřené vody dopadly hlubinné pumy z hydroplánu Catalina a to samozřejmě znamenalo konec bitvy.
Podle porovnání časů opuštění mateřského člunu, předpokládané rychlosti miniponorky a místa jejího potopení se dnes soudí, že zničeným člunem bylo plavidlo pilotované Naodžim Iwasou a Naoharu Sasakim z mateřské ponorky I-22.
Námořník Orville Ethier u „svého“ děla č. 3 v roce 2017
Osudy zbývajících miniponorek už tak jasné nejsou. Jisté je, že radista na I-16 zachytil od poručíka Masadžiho Jokojamy slabý signál „tora-tora-tora“ (nepřítel překvapen), takže se občas předpokládá, že právě Jokojamova ponorka na „něco“ vypustila svá dvě torpéda. Koneckonců jedna miniponorka s prázdnými torpédomety se na dně Pearl Harboru později našla. Jednu ponorku jistě zničil taran torpédoborce Monaghan, který spěchal Wardu na pomoc.
Torpédoborec Monaghan
O dalších dvou miniponorkách nevíme v podstatě nic. Snad jen to, že jejich zničení si nárokoval opět Monaghan a dále torpédoborce Blue, Helm, ba i křižník Saint Luis.
Poměrně přesné informace jsou naopak známy o smolném člunu z I-24, který se oceánem potácel bez kompasu. Plavidlo dvakrát uvízlo na útesu, kde jej nepřesně ostřeloval torpédoborec Helm, přičemž deformace nůžek na proříznutí protitorpédových sítí znemožnily odpálení torpéd. Velící poručík Kazuo Sakamaki upadl do bezvědomí a když se probral, zjistil že nefungují kormidla.
Sakamakiho miniponorka na pláži Bellows
Neovladatelný člun dokončil pouť nárazem na mělčinu, Sakamaki odjistil destrukční nálože a s poddůstojníkem Kjošim Inagakim se pokusil doplavat na břeh. Jenže Inagaki v silném proudu utonul, nálože selhaly, a když vyčerpaný Sakamaki doplaval na pláž Wainamolo a zvedl hlavu, spatřil americké vojenské boty. Dostalo se mu pochybné cti stát se prvním japonským válečným zajatcem, a protože se o Sakamakiho příběh zajímal americký tisk, který bedlivě sledovali japonští zpravodajci, rodina doma neměla zrovna jednoduchý život.
Válečný zajatec č. 1: Kazuo Sakamaki (1918 – 1999)
V každém případě Sakamaki válku přežil, později se podílel na japonském průmyslovém zázraku jako jeden z ředitelů automobilky Toyota a dožil se požehnaného věku 81 let. Oproti svým kamarádům tedy dopadl docela dobře, protože to, co se z nich našlo, Američané pohřbili v základech nového vlnolamu.
Zmatky na obou stranách
Dobře si v havajských vodách nevedly ani velké ponorky. Důvodů se dá najít několik. Především se ukázalo, že americká protiponorková obrana je sice popletená, avšak nečekaně účinná. Například posádka I-68 se dostala do palby hlubinných náloží, které přežila jen za cenu zničení některých akumulátorových článků a částečného zaplavení zadní torpédové komory. Sesterská I-69 zase vypálila špatně mířené torpédo na americký torpédoborec, aby vzápětí celých čtyřicet hodin kličkovala v dešti hlubinných pum.
Cynthia Olson, první americká loď zničená japonskou ponorkou
Oproti tomu I-26 palubním dělem rozstřílela nákladní loď Cynthia Olson, I-72 úspěšně torpédovala středně velký parník Prusa, I-75 si právem nárokovala nákladní loď Manini a I-9 zničila parník Lahaina. Vyloženým debaklem skončila honička na letadlovou loď Enterprise, kterou 9. prosince spatřily hlídky I-6 a velící admirál Šesté flotily Micumi Šimizu v domnění, že Enterprise utíká do některého z bezpečných přístavů na pobřeží USA, do její předpokládané trasy nasměroval sedm člunů.
Střemhlavý bombardér SBD Dauntless tvořil v letech 1941–42 páteř amerických palubních bombardovacích sil.
Enterprise ale ve skutečnosti vyplula právě na lov ponorek, a tak když druhý den pilot bombardéru SBD Dauntless spatřil tři bezstarostné japonské čluny plující na hladině, zaútočil a těžce poškodil I-70.O několik hodin později bezmocné plavidlo, evidentně neschopné ponoru, dorazil další letoun z Enterprise. Úspěch byl připsán posádce podporučíka Clarence Dicksona.
První japonskou ponorkou ztracenou ve válce byla I-70. Na snímku poškozená po kolizi s I-69 v květnu 1941.
Nevalné výsledky ponorek u Havajských ostrovů rozladily samotného admirála Jamamota, přičemž se nedá říci, že by Američané dělali něco, s čím se nedalo předem počítat. O japonských ponorkách u Havaje věděli, protože jejich kapitáni ve snaze nadělat co nejvíc škod v noci ostřelovali břehy ostrovů palubními děly. A jak pravil klasik: „Nedaj si říct a nedaj si říct“, byť kanóny obvykle dělaly jen rámus.
Nejúčinněji si v tomto ohledu vedla asi ponorka I-1, která bombardovala letiště na ostrově Hilo a způsobila požár, při kterém shořela kůlna, jejíž cenu i s obsahem majitel vyčíslil na 500 dolarů.
Ponorku I-1, která v prosinci 1941 ostřelovala letiště na ostrově Hilo, o rok později u Guadalcanalu zničila novozélandská korveta Kiwi.
S takovým přístupem měla americká protiponorková služba ulehčenou práci, i když si ještě počínala dost chaoticky a své úmysly hlásila do vysílaček v otevřené řeči. Japonské ponorky tudíž neměly problém naslouchat protivníkově komunikaci a uniknout do bezpečnějších vod, nicméně pro věčné unikání nemohly nic potápět.
Kuriózně si však přítomnost císařských člunů kolem Havaje vyžádala těžké poškození ponorky Thresher, na kterou omylem postupně zaútočilo několik vlastních torpédoborců a letadel.
Americká ponorka Thresher v prosinci 1941 čelila několika „přátelským“ útokům, díky nimž přišel o život námořník William Dell Grover.
Jeden husarský kousek se ale Japoncům přece jenom povedl. 16. prosince z I-7 odstartoval hydroplán Watanabe E9W1, zamířil nad Pearl Harbor a pozorovatel Murao Okamoto v přístavu napočítal čtyři bitevní lodě (jednu evidentně poškozenou), letadlovou loď, pět křižníků a třicet menších lodí včetně torpédoborců. A takových zpráv si ve vysokých štábech velmi cenili.
Pearl Harbor, 7. prosince 1941. Záchrana trosečníků z hořící bitevní lodě West Virginia.
Další díl čtyřdílného seriálu bude publikován v neděli 28. 7. 2019.
Literatura:
Blair C., Silent Victory, Annapolis 1975
Boyd C., Yoshida A., The Japanese Submarine Force and World War II., Annapolis 1995
Hashimoto M., Sunk! The Story of the Japanese Submarine Fleet 1941 – 45, California 2010
Spang Ch., Wippich R., Japanese-German Relations 1895-1945, Ontario 2006
O´Neil R., Sebevražedné jednotky, Plzeň 1995
Orita Z., Harrington J., I-boat Captain, California 1976
Sakaida H., Nila G., Takaki K., I-400, obří japonská podmořská letadlová loď, Praha 2008
http://www.combinedfleet.com/sensuikan.htm
Alois Bělota
Někdo o mě říká, že jsem námořní historik, ale sám se cítím být spíš vypravěčem zapomenutých příběhů.
