V prvním pokračování čtyřdílného seriálu o bojových akcích japonských ponorek u břehů USA jsme se věnovali vzniku japonského ponorkového loďstva a jeho rozvoji až do vypuknutí druhé světové války. Druhá část se podrobně věnovala účasti ponorek a miniponorek na japonském útoku na Havajské ostrovy a třetí díl nás zavedl až do bitvy o Midway. V posledním pokračování budeme sledovat osudy japonských ponorek, miniponorek a hydroplánů u břehů USA až do hořkého konce.
V prvních měsících války se japonské ponorky u Spojených států objevovaly celkem pravidelně, ale podařilo se jim získat jen několik dílčích úspěchů. Po bitvě u Midwaye se karta začala obracet a velení císařského námořnictva se ponornými čluny snažilo brzdit americké ofenzívní choutky v jižním Pacifiku. Přesto se několik japonských ponorek v amerických pobřežních vodách ještě objevilo.
Jak se stát čestným občanem
V létě 1942 se v jižním Pacifiku rozpoutaly zuřivé boje, ve kterých měly císařské ponorky dost práce a zdálo se, že kolem amerického pobřeží zavládne klid a mír. Přesto Američané čelili zajímavé diverzní akci, která se točila kolem dvou osob – leteckého důstojníka ponorky I-25 Nobuo Fudžity a jejího kapitána Mejdži Tagamiho. Fudžita do námořnictva vstoupil už v roce 1932, absolvoval letecký výcvik a do začátku války měl na svém kontě 3 500 odlétaných hodin – část z nich na bombardéru v Číně.
Bombardéry Mitsubishi G3M v Číně
V roce 1941 se přeškolil na ponorkové hydroplány a po krátké službě na I-23 přestoupil na I-25. Se svým pozorovatelem Šódžim Okudou vytvořil sehraný pár a společně podnikli průzkumné lety nad Sydney a Melbourne v Austrálii a také nad Hobart a Wellington na Novém Zélandu. V březnu 1942 se Fudžita stal aktérem historky, kterou se bavilo celé císařské námořnictvo. Při nočním průzkumném letu nad Suva, hlavní město soustroví Fidži, kdosi na zemi jejich letoun zpozoroval a rozsvítil pátrací reflektor. Protiletadlová palba se dala čekat každým okamžikem.
„Co mám dělat, pane?“, zeptal se Fudžity Okuda.
„Odpověz něco“, opáčil Fudžita.
„A co?“, nevěděl si rady zmatený Okuda.
„Odpověz něco!“
A tak Okuda vzal signální lampu, v japonštině morseovkou odvysílal slovo „něco“ a – reflektor zhasl!
Pobřežní dělo v zátoce Momi na Fidži, němý svědek Fudžitova průzkumného letu
Nehledě na zábavný kousek, Fudžita byl určitě přemýšlivý vojenský profesionál. S kapitánem Tagamim a prvním důstojníkem Cukudou často debatovali o vyzbrojení hydroplánu bombami. Technicky to šlo, hydroplánek by pár desítek kilogramů pum asi unesl – hůř se ale jevil výběr cíle. Cukudo navrhoval zdymadla v Panamském průplavu nebo americké letecké továrny na západním pobřeží. Fudžita souhlasil. Jenže taková akce se nemohla obejít bez souhlasu vyšších míst, která – jak už jsme viděli – se vůči nápadům příliš chytrých ponorkářů stavěla dost přezíravě. A stejně přezíravě se stavěla k Fudžitovu návrhu.
Nobuo Fudžita (1911–1997)
Nakonec pomohl kapitán Tagami. Utrousil slůvko tu či onde, přičemž pečlivě vybíral „cíle“, o kterých věděl, že poselství předají výš. A tak když I-25 v červenci 1942 kotvila v Jokosuce, Tagami předal Fudžitovi telegram: „Rotmistr Fudžita okamžitě k raportu na Císařské námořní velitelství.“
Meidži Tagami a ponorka I-25
Fudžita nasedl na vlak do Tokia a ohlásil se u fregatního kapitána Šódžiho Jury, ponorkového experta v Jamamotově štábu. V ten moment se rozrazily dveře kanceláře a v nich se objevil princ Takamacu, mladší bratr císaře Hirohita. Bez zbytečných řečí oběma mužům ukázal mapy ukořistěné na atolu Wake s částí amerického západního pobřeží. „Fudžito, budete bombardovat les. Tady.“ prohlásil Takamacu a zapíchl prst do mapy kdesi v Oregonu. A potom zkoprnělému rotmistrovi vysvětlil, že pořádný lesní požár může nejen napáchat velké škody, ale i donutit část amerického námořnictva k přesunu na obranu vlastní pevniny.
Jak císařův bratr řekl, tak se stalo. I-25 opustila Jokosuku 15. srpna a na palubě nesla šest 76 kg zápalných bomb. Fudžita měl tedy les bombardovat třikrát. Za tři týdny ponorka potkala jakousi nákladní loď, počastovala ji torpédovou salvou a Tagami si nárokoval minimálně jeden zásah. 7. září už I-25 stála na pozici u Port Orford Heads a dva dny čekala, než počasí dovolí start letounu. Pak Fudžita nahodil motor a katapult vymrštil hydroplán Jokosuka E14Y do vzduchu.
Princ Nobuhito Takamacu (1905–1987) s chotí
Let proběhl v pořádku a letoun shodil dvě pumy do lesů u Mount Emily nedaleko městečka Brookings. Zpáteční cesta se však změnila v noční můru. Zatímco Fudžita bombardoval, I-25 objevil americký bombardér Lockheed Hudson a shodil do moře tři bomby, které ponorce zničily anténu a způsobily průsak vody v místnosti radisty.
Fudžitův letoun opouští I-25.
Tagami na nic nečekal, ponořil se a I-25 uháněla pryč. Ponořený člun Fudžita pochopitelně nemohl najít, ale – mohl jej sledovat. Po leteckém útoku přestala těsnit jedna nádrž s palivem a Fudžita se tenkého proužku nafty na hladině držel jako klíště. Naštěstí se I-25 vynořila dřív než letounu došel benzín a bombardovací let dopadl dobře. Nicméně přítomnost ponorky byla prozrazena a další nálety zatím nepřicházely v úvahu.
Tagami však u břehů Oregonu vytrval a za tři týdny se Fudžita odvážil k dalšímu pokusu vyvolat lesní požár. Třetí nálet se už ale nekonal – vysoké vlny a mlha znemožnily jakékoli letecké operace. Přesto I-25 bojovala dál a v příštích dnech potopila dva velké tankery. Pak se na scéně objevil torpédoborec a když I-25 vykličkovala z palby hlubinných náloží, Tagami zavelel k návratu.
Trasa Fudžitova prvního letu.
Jenže cestou potkal dvě ponorky, a přestože mu zbývalo poslední torpédo, zamířil na první z nich a poslal ji ke dnu. Japonci až do konce války věřili, že potopili americké plavidlo, nicméně se mýlili. I-25 čirou náhodou narazila na sovětské čluny L-15 a L-16, které pluly z Petropavlovsku-Kamčatského přes San Francisco a Panamský průplav do Murmansku posílit řídnoucí řady Severní flotily.
Přesně vypuštěný smrtící doutník zasáhl L-16 do přídě, kde způsobil sekundární explozi v torpédové komoře a všech 56 námořníků včetně amerického tlumočníka ruského původu zahynulo. A jak dopadlo Fudžitovo bombardování oregonských lesů? Léto roku 1942 bylo mimořádně deštivé a tak první požár zhasl sám od sebe a s druhým si poradili dva lesníci.
Pro vybudování památníku posádce L-16 v Petropavlovsku-Kamčatském posloužila věž ponorky L-10.
Příběh měl dohru v roce 1962, kdy ospalé oregonské městečko Brookings na pozvání starosty navštívil ctihodný majitel železářství v japonské prefektuře Ibaraki – jistý bývalý rotmistr Nobuo Fudžita. Vysloužilý voják se chtěl místním lidem za bombardování lesa omluvit, ale pro jistotu se vyzbrojil rodinným samurajským mečem starým přes čtyři sta let.
V případě, že by Američané jeho omluvu nepřijali, hodlal své úmysly zdůraznit první samurajskou sebevraždou na území Spojených států. Tak daleko to ale nedošlo. Domorodci Fudžitu přijali velmi přátelsky a dojatý veterán se jim odměnil. Meč věnoval starostovi a slíbil, že několika místním dětem zaplatí studia na japonských vysokých školách.
Nobuo Fudžita a jeho meč
To byl odvážný slib, zvlášť když Fudžitovo železářství zkrachovalo a stárnoucí muž si na živobytí vydělával jako dělník. Shromáždění patřičné sumy trvalo přes dvacet let, ale Fudžita přece jenom třem americkým dívkám studia v Japonsku zaplatil. Za to dostal od prezidenta Reagana děkovný dopis a krátce před smrtí v roce 1997 byl jmenován čestným občanem města Brookings.
V současné době je Fudžitův meč vystaven v brookingské městské knihovně.
Na drsném severu
K území Spojených států nepatří jen břehy kontinentu či Havaje, ale i nehostinná pustina Aleutského souostroví. Dva ostrovy, Attu a Kiska, z důvodů zřejmých jen admirálu Jamamotovi, v rámci bitvy u Midwaye obsadily japonské posádky. Námořní velení si tím zadělalo na pořádný problém, protože doprava zásob si žádala nasazení poměrně velkých sil ve strategicky bezvýznamných vodách.
A kde byla japonská hladinová plavidla, tam nechyběly ani ponorky. Pro plavby do prostor Aleut vznikla 33. divize 5. eskadry, kterou tvořilo osm pobřežních člunů typu RO plus oceánský I-6. Základnu měly v Paramuširu na Kurilských ostrovech, kde kotvila velitelská loď Hejan Maru admirála Takea Kondy.
Hejan Maru byla původně pohodlným pasažérským parníkem.
V drsných podmínkách, kde mlhy a sněhové vánice dobré počasí vystřídalo jen málokdy toho ale japonské ponorky moc dokázat nemohly. Pouze RO-61 v srpnu 1942 poškodila malý hydroplánový tendr Casco, aby ji druhý den zničil torpédoborec Reid. V září příroda výjimečně dovolila letecké operace a americkým a kanadským bombardérům se podařilo poškodit dvě ponorky zakotvené u Kisky.
O dva měsíce později se u téhož ostrova při náletu RO-65 ponořila tak rychle, že námořníci za sebou nestihli zavřít poklop a ponorka na mělkém dně leží ještě dnes. Sedmnáct mužů ze zádě se utopilo, pětačtyřiceti mužům včetně kapitána Šojči Egiho se však podařilo vrak opustit skrz torpédomety.
V roce 1989 zbytky RO-65 prozkoumali potápěči z americké záchranné lodi Safeguard.
V prosinci 1942 ponorková divize dostala posily v podobě tří oceánských člunů, které už dříve doplnily čtyři miniponorky ze základny na Kisce. Protože nikdo nevěděl, co měly miniponorky v tak drsných podmínkách vlastně dělat, nedělaly nic. Aby byly jejich posádky aspoň trochu užitečné, námořníci se rekvalifikovali na rybáře a k velké radosti místních gurmánů lovili vyhlášené aljašské lososy.
Miniponorky na ostrově Kiska stále ještě jsou.
Když se americká vojska v květnu 1943 vylodila na ostrově Attu, velké ponorky se pokusily napadnout invazní flotilu. I-31 odvážně pronikla clonou torpédoborců a odpálila nejméně jedno torpédo na bitevní loď Pennsylvania. Obrněnec zvýšil rychlost, vyvázl bez zásahu a do protiútoku vyrazily torpédoborce Farragut a Edwards.
Po desetihodinové honičce se poškozená ponorka vyhoupla na hladinu a o zbytek se postarali američtí dělostřelci. Za tři dny se situace téměř opakovala. Neúspěšně napadenou lodí se opět stala Pennsylvania a pachatalka útoku, ponorka I-35, svou drzost přežila jen za cenu těžkého poškození.
Bitevní loď Pennsylvania unikla dvěma torpédovým útokům.
Invaze v Aleutách způsobila, že na sever okamžitě vyrazilo ještě devět člunů. Obránce Attu se pokusily podpořit tři ponorky, avšak jednu poškodila mořská bouře a dvě v mlze narazily na útesy. K Attu tak dorazila jen ponorka I-7, která obráncům přivezla potraviny a munici, nalodila šedesát zraněných vojáků a odvezla je do bezpečí. O dva dny později japonský odpor na Attu ustal.
V severních vodách operovaly také americké ponorky. Na snímku S-23 v základně Dutch Harbor.
Operace ponorek však pokračovaly dál. Na Kisku do 23. června 1943 dopravily 125 tun munice, 100 tun potravin a evakuovaly 820 vojáků. Jenže beze ztrát se to neobešlo. I-24 byla ztracena z neznámých příčin, I-9 zničil stíhač ponorek PC-487, a svému osudu neušla I-31 zničená torpédoborcem Frazier. K tomu I-157 v mlze doslova nabourala do břehu Kisky a do Paramušira se vrátila těžce poškozená.
Poslední obětí chladných severních vod se stala I-7 poškozená torpédoborcem Monaghan tak těžce, že se nemohla ponořit a americká dělostřelba navíc zabila kapitána Kacuhika Nagaje. I-7 se přesto dostala pod ochranu pobřežních baterií na Kisce, odkud se pokusila odplout za dva dny.
Japonské pobřežní dělo na ostrově Kiska.
Jenže Monaghan u ostrova zůstal „na čekané“ a už první granát zabil velícího poručíka Sekigučiho a další důstojníky. Velení převzal strojní důstojník Handa, který nařídil opětovat palbu dělem. Americké automatické zbraně však doslova smetly z paluby všechny vlny dělostřelců a ponorku zapálily. Poslední živý důstojník, dvaadvacetiletý poručík Joširo Šindo, vydal rozkaz k návratu na Kisku a zbytek posádky opravdu spasil.
Hořící I-7 přistála na mělčině, vojáci z ostrova vyslali čluny a zachránili 33 námořníků. Takřka devadesáti mužům už však nebylo pomoci. To už bylo trochu moc i na Japonce, ponorkové operace u Aleut zrušili a posádku Kisky evakuovaly torpédoborce admirála Kimury.
Japonská ponorka dálkového průzkumu I-7
Poslední průzkum Pearl Harboru
Po sérii amerických útoků během roku 1943 se charakter použití japonské ponorkové zbraně výrazně změnil. Loděnice už nestačily doplňovat ztráty a kromě toho část frontových člunů musela zásobovat odříznuté posádky. Navíc nový velící Šesté flotily admirál Takeo Takagi (ve funkci od června 1943) patřil ke konzervativním důstojníkům z „dělového klubu“.
Na ponorných člunech sloužil ve dvacátých letech a potom velel křižníkům, bitevním i letadlovým lodím a operačním svazům. Potenciál ponorek v moderní válce si bohužel moc neuvědomoval. Svou strategii opíral o rozmisťování člunů do statických hlídkových linií v předpokládaných trasách amerických útoků, což v lepším případě nevedlo k ničemu, v horším k příšerným ztrátám.
Velitel Šesté flotily admirál Takeo Takagi (1892–1944)
Japonské ponorky se však ještě jednou do amerických vod vrátily. Vrchní velení znovu požádalo o průzkum Pearl Harboru, a tak 8. září 1943 z Jokosuky vyplula I-36. O důležitosti operace svědčí fakt, že ponorce velel kapitán Inaba, který kdysi poškodil letadlovou loď Saratoga a celou akci přímo na ponorce dozoroval štábní důstojník Spojené flotily kapitán Tacumi Šibuja.
Plavba měla současně posloužit jako ostrý test nového detektoru radarových vln. O jedenáct dní později I-36 dorazila do havajských vod. Detektor radaru se osvědčil, nicméně Inaba smutně konstatoval, že ponorku si americký radar najde vždy, když se vynoří. Po několika dnech Inaba v americké radarové síti přece jenom našel hluché místo asi 120 mil severně od Pearl Harboru a 16. října za soumraku katapult vymrštil do vzduchu průzkumný hydroplán.
Pilot Fusao Tominaga a pozorovatel Jasudži Omori letěli stejně jako Nobuo Fudžita v hydroplánu Jokosuka E14Y1.
Pilot Tominaga letěl těsně nad hladinou, čímž se vyhnul radarovým vlnám, nikoli však několika reflektorům a protiletadlové palbě z ostrova Oahu. Letci přesto úkol dokončili, když radista z I-36 zachytil zkomolenou zprávu informující o přítomnosti čtyř bitevních, čtyř letadlových lodí a sedmnácti torpédoborců. Pak letoun zmizel, ačkoli ponorka na místě setkání čekala pět hodin a občas dokonce odvážně rozblikala signální lampu.
Průzkum měla potvrdit ještě I-19. I v tomto případě se jednalo o člun s elitní posádkou, která – byť pod jiným kapitánem – v září 1942 jednou torpédovou salvou zničila letadlovou loď Wasp, torpédoborec O´Brien a poškodila bitevní loď North Carolina. Letoun se tentokrát z nebezpečné mise vrátil, ovšem piloti v noci na 18. listopad 1943 v Pearl Harboru zahlédli jen jednu bitevní a jednu dopravní loď.
V roce 1986 navštívili bitevní loď North Carolina ve Wilmingtonu čtyři bývalí námořníci z ponorky I-19. Na snímku emeritní bocman Rihiči Sugijama slézá do dělové věže.
Tokijští stratégové byli zmateni. Takřka prázdný Pearl Harbor – to znamenalo, že Američané už brzy někde silně udeří. Měli pravdu. Takřka celé americké loďstvo vyplulo ke Gilbertovým ostrovům a jak se ukázalo, zastavit je měly jen japonské ponorky.
Také kapitán Kobajaši dostal na zpáteční cestě rozkaz, aby se I-19 připojila k osmi ponorkám operujícím u atolu Makin. Z nich ale jen I-175 potopila malou letadlovou loď Liscome Bay, zatímco šest japonských člunů bylo ztraceno. Mezi nimi byla také I-19, kterou na věčnou hlídku poslalo sedm hlubinných náloží torpédoborce Radford.
Explodující letadlová loď Liscome Bay
Zbytečně velké ponorky
Neslavnou poslední misí I-19 reálně skončily i operace japonských ponorek v amerických vodách. To ovšem neznamená, že japonské velení nespřádalo různé plány. Za nejambicióznější z nich se dá považovat projekt obřích člunů třídy I-400, které velikostí překonaly až o patnáct let později americké jaderné ponorky třídy Ethan Allen. Velké rozměry však byly nutné, protože tentokrát ponorky neměly nést malé průzkumné hydroplány, ale tři regulérní bombardéry s nákladem 800 kg pum anebo jedním torpédem.
Hangár ponorky I-400
Císařské námořnictvo v červnu 1942 objednalo osmnáct člunů třídy I-400 a pokud by byly dokončeny, mohly kdekoli na světě (!) udeřit takřka padesáti letouny! Stavba se ale vlekla hlemýždím tempem a do konce války do služby vstoupily jen dvě jednotky.
Bombardér Ajči M6A1 Seiran speciálně postavený pro ponorky třídy I-400 v leteckém muzeu ve Washingtonu.
Štábní stratégové tak ovšem měli dost času na to, aby za cíle budoucích japonských bombardovacích misí střídavě určovali Panamský průplav a americké městské aglomerace na západním pobřeží. Ve finále se však rozhodli pro nepříliš překvapivý úder na atol Ulithi, kde už dříve za císaře položili životy japonští letečtí kamikaze a piloti sebevražedných torpéd kaiten. Válka však skončila dřív než ponorky zaujaly startovací pozici a třída I-400 vešla do dějin jen jako kuriózní zhmotnění velikášských plánů.
Plánované použití ponorek třídy I-400 v počítačové animaci:
Japonské ponorky v amerických vodách určitě nedokázaly to, co při lepším vedení dokázat mohly. A nešlo jen o americké pobřeží, nýbrž o celý Tichý oceán. V ponorkovém loďstvu však existoval nepřekonatelný rozpor mezi frontovými veliteli a vyššími štábními důstojníky, kteří odmítali vidět válku v reálném pohledu. Jak takový rozpor vypadal, o tom v roce 1976 podal svědectví penzionovaný viceadmirál Japonských sil námořní sebeobrany a za války ponorkový kapitán Zendži Orita.
Orita získal kapitánské ostruhy na ponorce RO-101 (na snímku) a na konci roku 1943 velel I-177.
Když byl na konci roku 1943 požádán, aby odletěl do Rabaulu a o situaci na bojišti informoval velení Šesté flotily, Orita zdvořile, leč důrazně naznačil nesmyslnost zásobovacích akcí, stavění ponorek do nepružných a snadno odhalitelných hlídkových linií a nutnost okamžitého zavedení radaru.
Nadřízení očekávali tradiční fráze a jednoduchá, leč srozumitelná Oritova řeč jim, jak se říká, „rozhodila sandál“. Náčelník štábu admirál Šunzo Mito podrážděně reagoval prohlášením, že Orita nemá dostatečný přehled a jeho názory nemají v ponorkovém loďstvu podporu. A dodal, že ponorky budou vyplouvat i v případě, že šance na návrat bude menší než padesát procent.
Admirál Zendži Orita v roce 1963
To už bylo na Oritu moc: „Padesát procent? To vy byste měl mozek používat aspoň na padesát procent, jinak všechny ponorky ztratíme! Jedné co dokážete vymyslet, je hromadná sebevražda!“
Mito výhružně zavrčel: „Jste snad s prací svých velitelů nespokojen? Kritizujete nás?“
„To je jedno, jestli nesouhlasím nebo kritizuji“, krotil se Orita. „Jen jsem vyjádřil naději založenou na zkušenostech z fronty, které vy nemáte.“
„Ano, Oritovy názory vychází z cenných zkušeností.“ vstoupil do hádky sám admirál Takagi. „Ale podle mě jsou zbytečně negativní. Za sebe mohu říci, že budu plnit rozkazy, protože taková je povinnost bojového ducha japonských námořníků.“ S takovými nesmysly se polemizovat nedalo, a tak to Orita vzdal.
Dlužno dodat, že zatímco vzpurný kapitán válku přežil, Takagi se suitou svých salónních admirálů zahynul při americkém vylodění na Saipanu. Dodnes není zřejmé, zda Takagi zemřel v boji s puškou v ruce, rituální sebevraždou anebo na palubě některé z ponorek, které přes strašné ztráty do poslední chvíle řadil do svých oblíbených, leč neúčinných hlídkových linií...
---
Literatura:
Blair C., Silent Victory, Annapolis 1975
Boyd C., Yoshida A., The Japanese Submarine Force and World War II., Annapolis 1995
Hashimoto M., Sunk! The Story of the Japanese Submarine Fleet 1941 – 45, California 2010
Spang Ch., Wippich R., Japanese-German Relations 1895-1945, Ontario 2006
O´Neil R., Sebevražedné jednotky, Plzeň 1995
Orita Z., Harrington J., I-boat Captain, California 1976
Sakaida H., Nila G., Takaki K., I-400, obří japonská podmořská letadlová loď, Praha 2008
http://www.combinedfleet.com/sensuikan.htm
Alois Bělota
Někdo o mě říká, že jsem námořní historik, ale sám se cítím být spíš vypravěčem zapomenutých příběhů.
