Ženista se namáhavě brodil vlnami k ocelové konstrukci trčící z vody. Studená mořská voda mu sahala po pás, kolem něj se zvedaly gejzíry vody od dopadu kulometných kulek a dělostřeleckých granátů pršících ze skalisek na břehu. Když konečně dorazil k podvodní překážce, zjistil, že se jí křečovitě drží mladý voják bez helmy. „Padej kámo, musím to tu vyhodit do luftu! Slyšíš mě, musíš na pláž, tady to koupíš!“ Muž neodpovídal a jen strnule zíral před sebe a rukama objímal traverzu. Když ho ženista popadl za ruku a pokusil se ho zdvihnout, zjistil, že je překvapivě lehký. Neměl polovinu trupu.
Městečko Bedford ve Virginii byla ospalá díra s třemi tisíci obyvatel ležící mezi kopci v pohoří Blue Ridge. Tak jako ve spoustě jiných měst po celých Spojených státech se po vyhlášení války Německu hrnuli mladí muži do ozbrojených sil, aby se pokryli ctí a slávou na bojištích světa. Z Bedfordu dobrovolně narukovalo pětatřicet mladíků. Jejich jednotkou byla 29. divize nazývaná „Modrá a šedá“ podle spojení unionistických a jižanských tradic. Rekrutovali se do ní mladí muži z Virginie, Pennsylvanie a Marylandu. Byla to podivná směsice. Většina mužů byla z národní gardy, znali se z mírových let, pak spousta nových bažantů a také hrstka profesionálních vojáků, kteří měli zaujmout velitelské pozice. O třenice a drobné incidenty nebyla od začátku nouze a vše drželo pohromadě jen díky přísnému a všeobecně neoblíbenému generálu Charlesi Gerhardtovi. Bedfordští hoši, jak se začalo skupince v jednotce říkat, se s tím museli srovnat stejně jako všichni ostatní. Byli přiděleni k rotě A 116. pěšího pluku a považovali za štěstí, že do války můžou jít všichni společně.
Jednadvacet měsíců čekání
Jenže válka se jich zatím nějak moc netýkala. V září roku 1942 se celá 29. divize nalodila na luxusní parník Queen Mary a v říjnu zakotvila u anglických břehů. Dalších 21 měsíců vojáci strávili v jižní Anglii v oblasti zvané Slapton Sands, kde stále dokola nacvičovali jedinou věc – obojživelný výsadek. Zatímco ostatní divize bojovaly v Severní Africe, Itálii a Pacifiku, devětadvacátá denně trénovala, aniž by kdo tušil, jestli to vůbec k něčemu bude. Dotazy typu „kdy už nás konečně nasadí“ po několika měsících ustaly, protože nikdo zkrátka nic nevěděl.
Ani velitelé jednotky netušili nic o operaci Overlord, kterou plánovalo v nejvyšším utajení spojenecké velení. Něco se začalo šuškat, až když na inspekci divize dorazil generál Bernard Montgomery, po kterém přijeli i Omar Bradley a Dwight Eisenhower. Výcvik se zintenzivnil a tentokrát už bylo všem jasné, že se konečně půjde do akce. Ve Waymounthu se 4. června 1944 nalodili na palubu výsadkové lodě HMS Empire Javelin a teprve zde se dozvěděli svůj cíl – Normandie. Budou první útočná vlna na pláži pojmenované Omaha.
PŘEČTĚTE SI:
Peklo ve člunech
Ve tři hodiny ráno 6. června se rota A 116. pluku začala naloďovat do invazních člunů LCA (Land Craft Assault). Nikdo celou noc nezamhouřil oka. Muži se v podpalubí modlili, psali poslední dopisy, ukazovali si fotky svých holek a tlachali o všem možném, aby zahnali stres. Ten se začal silně zvyšovat, jakmile se přesunuli do 12 metrů dlouhých a 3 metry širokých výsadkových člunů. Rota A vyrazila o půl sedmé ráno do temnoty v sedmi člunech. V každém bylo 30 mužů. Nepřítel už je očekával.
Metr vysoké vlny dávaly člunům pořádně zabrat. Muži celou cestu zvraceli a zoufale vyhlíželi chvíli, kdy se spustí rampy. Všechno se zdálo lepší než zběsilé kolébání v těchto plechovkách. Netušili, že se někde ve tmě před nimi právě utopilo 27 obojživelných tanků Sherman i s většinou posádek. K pobřeží to bylo dvacet kilometrů, neuvěřitelná dálka. Po čtvrt hodině plavby začala za invazní skupinou s ohlušujícím rachotem burácet 350mm děla bitevních lodí Texas a Arkansas a posílat na pobřeží projektily o váze železničního vagónu. Německá děla zatím mlčela a bedfordští hoši začínali věřit, že vše dobře dopadne.
V zóně smrti
Když se čluny dostaly blíže, Němci spustili z pobřežních útesů vražednou palbu. První se potopil člun číslo 5. Dostal přímý zásah z minometu a šel ke dnu společně se šesti muži. Zbytek strávil ve vlnách dvě hodiny, než je vytáhli. Po chvíli byl zasažen také člun 3, na kterém zemřelo několik vojáků. Člun 4 se začal potápět po té, co narazil dnem na jednu z podvodních překážek. Muži překotně skákali do vody a 60 liber (téměř 30 kilo) výstroje je táhlo ke dnu. Vojáci se zoufale snažili udržet na hladině, ale většina neuměla plavat a postupně je pohltily vlny nebo zabila nepřátelská palba. Když se člunu 1 otevřela rampa, přímo dovnitř začaly létat kulky z kulometu. Všichni padali na zem a přes palubu do moře.
Bedfordští chlapci umírali. John Wilkes a John Shenk padli na hranici linie přílivu. J.D. Cliffton se dostal až na pláž, kde ho zabila dávka z kulometu. Poručík Tidrick to dostal do krku hned, jak se otevřela rampa. Stihl ještě zavolat: Stříhači drátů vpřed a pak zemřel. Lee Nash byl určen ke stříhání drátů, ale byl těžce zraněn už na palubě člunu a nemohl se hýbat. John Reynolds už byl téměř na pláži, když klesl na kolena, zvedl pušku a pak padl mrtev tváří do písku. Ray Stevens zemřel na člunu po zásahu kulometem. Velitel roty A kapitán Taylor Fellers dorazil k pobřeží na člunu LCA společně se třiceti vojáky. Jakmile se otevřela rampa, německé kulomety zkosily všechny uvnitř. Fellers zahynul společně s ostatními dříve, než vůbec dosáhl pláže. Medici roty A se nemohli dostat k raněným, protože jejich člun číslo 7 volně driftoval podél pobřeží s mrtvým kormidelníkem za kormidlem. Němci si z člunu udělali cvičný terč a zcela ho rozstříleli.
Krvavá pláž
Vylodění roty A skončilo naprostou katastrofou. Po pouhých deseti minutách byla jednotka bez velitelů a neschopná jakékoliv akce. To, co následovalo, byl jen boj o holé přežití. Vojáci se drželi podmořských konstrukcí nebo plavali na hladině, předstírali, že jsou mrtví, odhazovali zbraně a výstroj, aby se neutopili. Na pláž Omaha dorazil jen malý dezorientovaný hlouček zoufalých mužů, který se neměl prakticky kam ukrýt. Němci je měli jako na talíři. Bob Slaughter z roty D, která se vyloďovala po rotě A, viděl následky katastrofy. „Příliv stoupal a my jsme v nevěřící hrůze zírali na tu strašlivou scénu před námi. Všude byly rozstřílené vraky invazních člunů, vyhořelé tanky, plavidla LST, munice, helmy, granáty. Ale nejvíce šokující byly ty stovky rozstřílených krvavých těl převalujících se v příboji. Věděli jsme, že to byli chlapi z roty A. Tak mladí a přitom tak hrdí a dychtiví na to, aby udělali svoji práci. Zaplatili za to strašlivou cenu.“ Z 230 mužů roty A bylo na konci dne D nezraněno jen 18.
Omaha byla pláží smrti, kde byly ztráty spojenců největší a hrozil zde dokonce totální kolaps vylodění. Zlom přišel až kolem deváté hodiny ranní, kdy se k pobřeží se přiblížily americké torpédoborce. Ty palbou zblízka konečně dokázaly efektivně ničit německá postavení. Tři roty Rangers zaútočily na baterii na strmých útesech Pointe-du-Hoc a zapsaly se tak do dějin válečnictví. Nic z toho se ale už netýkalo nešťastné roty A ani bedfordských hochů.
Bedfordské telegramy
Obyvatelé městečka Bedford nic netušili. První informace, které se k nim po pár dnech donesly, mluvily o tom, že výsadek proběhl dobře a ztráty jsou jen lehké. Postupně se zprávy zpřesňovaly, odpor byl sice celkově slabý, ale v některých místech byla intenzivní kulometná palba nepřítele. Na těchto místech byly velké ztráty na životech. Lidé v Bedfordu týdny žili v drásavé nejistotě. Později zjistili, že jejich synové a otcové byli v první vlně útoku a jejich rota se téměř nedostala na pobřeží. A pak ráno 17. července přišel Elizabeth Teassové telegram. „Ministerstvo války by Vám rádo vyjádřilo svou nejhlubší soustrast …“ Bylo to jako morová nákaza. Vzápětí přišly spousty podobných telegramů do mnoha rodin. V den D zemřelo na pláži Omaha 19 bedfordských mužů, další dva zemřeli na pláži o několik dní později. Byl to nejtěžší ztráty v poměru k počtu obyvatel v rámci celých Spojených států. Téměř každá rodina ve městě měla mezi padlými některého příbuzného. Město se nadlouho ponořilo do ticha a smutku.
Dnes stojí v Bedfordu Národní památník Dne D připomínající oběti všech amerických vojáků padlých na normandských plážích. Slavnostního otevření areálu památníku o rozloze 88 akrů se v roce 2001 se zúčastnilo 15 000 lidí včetně prezidenta George W. Bushe. Místní dodnes říkají, že od onoho 17. července 1944 se Bedford navždy změnil.
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
