Stuky v bitvě o Midway: Německý design v amerických službách

Právě dnes si připomínáme 80 let ode dne, který významně ovlivnil perspektivy vojenských letadel. 27. června 1936 při havárii zahynul slavný Ernst Udet, velký zastánce koncepce střemhlavých bombardérů. Kdyby přežil, patrně by prosadil letoun Ju 87 „Stuka“ jako jeden z hlavních typů ve výzbroji Luftwaffe, jenže místo toho se zastavený projekt odstěhoval do USA. Tam na bázi konstrukce Ju 87 vznikl mimořádně podařený palubní letoun Vought V-187, jenž pod jménem SB4U Viking vstoupil do síně slávy US Navy. Vedle toho se velice rozsáhle exportoval, takže patřil mezi nejrozšířenější bojová letadla své doby.

Udetova smrt a Richthofenův úspěch

Dne 27. června 1936 havaroval prototyp střemhlavého bombardéru Heinkel He 118 V3 a jeho trosky se staly i pomyslným hrobem celé této koncepce v německé Luftwaffe. Při havárii totiž zemřel Ernst Udet, šarmantní stíhací pilot z „Velké války“, jenž stál v čele Technického úřadu RLM (Říšského ministerstva letectví) a ze své pozice stále prosazoval myšlenku střemhlavého bombardování. Po jeho smrti získal tuto funkci vzdálený příbuzný „Rudého barona“, Wolfram von Richthofen, který dříve řídil Vývojové oddělení RLM. Pokládal střemhlavé útoky naopak za hazard a tvrdil, že podporu pozemních sil nejlépe zajistí klasické útočné letouny, jež budou útočit střelbou a pumami z vodorovného letu. Richthofen tři týdny před osudnou havárií zrušil vývoj střemhlavého bombardéru Junkers Ju 87, ale Udet jej znovu nechal rozběhnout. Po jeho smrti Richthofen svůj krok zopakoval a tentokrát uspěl.

Letoun Heinkel He 118, který se stal osudným Ernstu Udetovi, měl zřejmě větší potenciál než známější Junkers Ju 87 (foto: Bundesarchiv)

„Stuka“ (Sturzkampfflugzeug), jak se stroji přezdívalo, se tak do sériové výroby nikdy nedostala a Luftwaffe se vydala jinou cestou. Společnost Junkers však záhy získala povolení exportovat prototypy Ju 87 i licence. Exemplář Ju 87 V2 tak zamířil do Švédska a V3 koupili Japonci, avšak největší význam měly kusy V4 a V5. Dne 17. srpna 1936 dorazila delegace americké firmy Vought, na niž skutečně zapůsobily především výkony Junkersova stroje ve střemhlavém letu. Brzy byl dojednán obchod, a tak do sídla společnosti Vought v Hartfordu ve státě Connecticut odcestovaly dva rozebrané letouny, technická dokumentace a skupina německých expertů.

Prototyp Junkers Ju 87 V4 byl po zastavení programu střemhlavých bombardérů prodán americké firmě Vought (foto: Bundesarchiv)

Cesta od designu Ju 87 k typu V-187

Firma Vought vsadila na německý design kvůli velké zakázce na střemhlavý bombardér, který žádalo americké námořnictvo. Nejprve vyrobila SB2U Vindicator, ten ale měl velké problémy s aerodynamickými brzdami, bez kterých střemhlavý nálet logicky neměl smysl, navíc v USA chyběl dobrý pumový zaměřovač, kdežto „Stuka“ v obou ohledech excelovala. Naopak hlavní nedostatek německého stroje tvořil slabý motor. Voughtovi inženýři tak sáhli po hvězdicovém agregátu Pratt & Whitney R-1830-64 Twin Wasp s výkonem cca 900 koní, což bylo prakticky o polovinu víc než u německého Jumo 210A.

Střemhlavý bombardér Vought SB2U Vindicator se potýkal mj. s nedostatečnou účinností aerodynamických brzd (foto: US Navy)

Výsledný letoun zvaný Vought V-187 se ovšem odlišoval řadou dalších věcí. Dostal zatahovací podvozek, částečně se lišil i ocas nebo záďová ostruha, jiný byl také kokpit. Křídlo si zachovalo svůj nezvyklý průřez tvaru W, avšak i tak se změnila jeho vnitřní konstrukce, protože kvůli palubním operacím muselo být skládací. Křídlo se kvůli vyvážení také posunulo mírně směrem vzad. Stroj měl pancéřované palivové nádrže a oproti německému vzoru se zvýšila i palebná síla, jelikož V-187 dostal dva 7,62mm kulomety Browning v krytu motoru, dva 12,7mm kulomety stejné značky v křídle a ještě jeden 7,62mm pohyblivý kulomet v zádi dvoumístné kabiny. Německý reflexní pumový zaměřovač Stuvi ale Američané převzali beze změn. Prototyp V-187, obsahující ještě řadu součástí z Ju 87 V5, byl slavnostně prezentován a zalétán 11. března 1937.

Prototyp palubního střemhlavého bombardéru Vought V-187, který do výzbroje vstoupil pod názvem SB4U Viking (kresba: Logan Hartke)

Zlepšený Viking na stříbrném plátně

Jeho výkony ve střemhlavém letu byly skutečně excelentní, což zapůsobilo na US Navy, které provedlo sérii testů a dne 25. října 1937 objednalo prvních 58 sériových letounů. Současně ale požádalo o instalaci výkonnějšího motoru, protože prototyp, jenž dostal od námořnictva název XSB4U-1, byl příliš pomalý. Dokonce i bez zavěšené pumy dosahoval rychlosti pouze asi 200 mil za hodinu (asi 320 km/h). Sériové stroje SB4U-1, které kvůli německému původu designu nesly oficiální bojové jméno Viking, tedy již poháněla výkonnější verze motoru R-1830, která produkovala asi 1030 koní, takže max. rychlost ve vodorovném letu vzrostla na asi 230 mil za hodinu (téměř 370 km/h). Ale ani tyto stroje se nevyrobily v příliš velkých počtech, protože se pracovalo na dalších vylepšeních. Výsledkem se stala verze SB4U-2, jejíž hvězdicový agregát dodával asi 1200 koní, takže ručička rychloměru se mohla vyšplhat přes 240 mil za hodinu, tj. asi 385 km/h.

V roce 1941 měl premiéru film Dive Bomber, ve kterém jako pilot stroje SB4U-2 Viking účinkoval slavný Errol Flynn (foto: The Errol Flynn Blog)

Právě tato varianta pak získala typu Viking mimořádnou proslulost u veřejnosti, jelikož se v roce 1941 objevila i ve filmu Dive Bomber, jenž díky tehdy revoluční technologii Technicolor nabízel barevné záběry. Zlákal řadu mladých mužů, aby usilovali o kariéru pilotů v US Navy. To určitě přišlo vhod, protože se přibližoval vstup USA do války. Stroje SB4U se od začátku zapojily do konfliktu v Pacifiku a vyznamenaly se např. v bitvě v Korálovém moři, jež byla vlastně první bitvou letadlových lodí. Ačkoliv tam US Navy pozbylo svůj nosič CV-2 Lexington, letouny SB4U se předvedly výborně.

V bitvě v Korálovém moři, která byla vlastně první bitvou letadlových lodí, přišlo US Navy o svůj nosič CV-2 Lexington (foto: US Navy)

Medaile cti pro Richarda E. Fleminga

Na přelomu let 1940 a 1941 se začala dodávat letadla SB4U-3, jež dostala opět o něco silnější motor, dále větší palivové nádrže a jiný vrtulový kužel. Definitivní podobou se stala SB4U-4, která měla samotěsnící nádrže a přídavný pancíř. US Navy tedy své starší SB4U-3 přenechalo námořní pěchotě. Americké Vikingy absolvovaly svůj křest ohněm osudného 7. prosince 1941 při útoku na Pearl Harbor. Tehdy vzlétlo několik SB4U, z nichž ovšem pět sestřelily japonské stíhačky a šestý „sundala“ americká protivzdušná obrana. Navíc byla spousta Vikingů zničena na zemi na letišti Ewa Field. Již zhruba za půl roku dostali „mariňáci“ šanci k odplatě, protože v červnu 1942 proběhla přelomová bitva u atolu Midway.

Tento SB4U-3 Viking námořní pěchoty pilotoval Richard E. Fleming, posmrtně vyznamenaný Medailí cti (kresba: Logan Hartke)

Do dějin námořní pěchoty se zapsal mj. kapitán Richard E. Fleming, rodák z Minnesoty a výjimečně nadaný student, jenž se bitvy účastnil v řadách jednotky VMSB-241 (Marine Scout Bombing Squadron). Již 4. června 1942 se podílel na útoku na japonskou letadlovou loď a den poté vedl svou jednotku do mimořádně riskantního útoku na těžký křižník Mikuma. Během útoku byl stroj zasažen a Fleming odhodil pumu, která loď těsně minula a způsobila jí poškození. O tom, co následovalo, se pořád vedou spory, jelikož někteří svědci tvrdí, že Flemingův SB4U-3 do lodě narazil, kdežto jiní soudí, že se zřítil do moře. Jisté je, že Mikuma se potopila, Fleming a jeho střelec Albert Toms zahynuli a Fleming byl za své hrdinství vyznamenán Medailí cti.

Japonský křižník Mikuma se potápí po střemhlavém útoku, při kterém obětovali životy Richard E. Fleming a Albert Toms (foto: US Navy)

Bestovy útoky na lodě Akagi a Hiryu

Jak již bylo uvedeno, Vikingy ve službách US Navy intenzivně bojovaly v bitvě v Korálovém moři. Tam se osvědčily nejen ve své původní roli, ale i jako hlídková letadla, jež měla zastavit japonské torpédové bombardéry. Do dějin se zapsal mj. poručík William E. Hall, jenž obdržel Medaili cti za obětavou ochranu letadlového nosiče Lexington, při níž utrpěl zranění nohy, ale pokračoval v letu a sestřelil japonský letoun Nakajima B5N.

Palubní bombardér SB4U-4 Viking, s nímž během bitvy o Midway létal Richard H. Best, který si vysloužil Námořní kříž (kresba: Logan Hartke)

Stejně jako v případě US Marine Corps ale „hvězdná hodina“ letounů SB4U Viking v barvách US Navy přišla ve slavné bitvě o Midway, kde střemhlavé bombardéry zastavily vítězný pochod Japonců. Mezi známé piloty se zařadil např. podporučík Richard Halsey Best, který pilotoval SB4U-4 v řadách bombardovací jednotky VS-6, jež operovala z nosiče CV-6 Enterprise. Dne 4. června 1942 zaútočily letouny této jednotky na japonské nosiče Kaga a Akagi, z nichž druhý se stal cílem náletu tří Vikingů. Mezi nimi byl i ten Bestův, jenž zaútočil jako třetí. Bomby z prvních dvou letounů minuly, ale Best zasáhl, puma prorazila palubu a vybuchla v hangáru, což znamenalo konec Akagi. Téhož dne odpoledne se Best zúčastnil útoku na japonskou loď Hiryu a docílil jednoho zásahu, takže jako první Američan bombardoval dvě letadlové lodě za jeden den, za což pak dostal Námořní kříž.

Japonská letadlová loď Akagi, jejíž osud zpečetila puma shozená z letadla SB4U-4 Viking, za jehož řízením seděl Richard H. Best (foto: US Navy)

Z pozdějších úspěchů Vikingů lze uvést např. boje o Guadalcanal v srpnu 1942, při nichž si připsaly také několik sestřelů, což u nich bylo dost vzácné. Vedle průzkumných hydroplánů „dostaly“ i přinejmenším jednu stíhačku A6M2 Zero.

Tento letoun Vought SB4U-4 Viking si během bitvy o Guadalcanal připsal hned tři sestřely japonských letadel (kresba: Logan Hartke)

Verze A-19 pro „suchozemské“ letce

Firma Vought předvedla svůj model V-187 též americkému „suchozemskému“ letectvu, tehdy nazývanému USAAC (US Army Air Corps). To vážně přemýšlelo o lehkém bombardéru, jenž by nahradil typ A-12 Shrike, a proto 30. června 1937 podepsalo smlouvu na dodávku jednoho kusu za účelem zkoušek. Testy na letišti Wright Field v Ohiu proběhly úspěšně, takže letectvo objednalo ještě 29 letadel a první prototyp nazývaný YA-19 si převzala 26th Attack Squadron na letišti Wheeler Field na Havaji.

Prototyp střemhlavého bombardéru YA-19 Viking v pestrých barvách, které tehdy používaly síly US Army Air Corps (kresba: Logan Hartke)

Letectvo poté objednávalo další sériové A-19A, ze kterých formovalo tzv. skupiny lehkých bombardérů čili Bombardment Group (Light). Ty zasáhly mj. do bojů o Filipíny, kde se vedle letounů A-19A amerického letectva (tehdy už nesoucího nový název USAAF, US Army Air Force) objevily i letouny přímo v barvách vzdušných sil Filipín. Šlo o stroje verze s továrním názvem V-187-T, jež původně objednalo Thajsko, to však začalo tajně kooperovat s Japonci, a tudíž byl kontrakt zrušen a stroje zamířily k Filipíncům. Letouny A-19A ze vzdušných sil USA a Filipín posléze bojovaly až do spojenecké kapitulace v květnu 1942.

Střemhlavý bombardér A-19A Viking americké dobrovolnické jednotky v Číně, vyzbrojený sovětskou bombou (kresba: Logan Hartke)

Jiná letadla téhož typu ale dál sváděla boje s Japonci, a to nad Čínou v řadách tzv. AVG (American Volunteer Groups), tj. skupin dobrovolníků včleněných do čínského letectva. Mezi jejich techniku patřilo i celkově 33 kusů A-19A, pro které však chyběly moderní bomby, a tak se používaly převážně 250kg pumy dodané ze SSSR.

Američtí dobrovolníci v Číně (American Volunteer Group) u svého nejčastějšího typu letounu, stíhačky Curtiss P-40 Warhawk (foto: USAF)

Velké ztráty bez stíhacího doprovodu

Poté vznikla verze A-19B Viking, přibližně odpovídající palubní variantě SB4U-4, takže měla mj. samotěsnicí palivové nádrže či přídavné pancéřování, přestože logicky postrádala sklopná křídla. Zajímavé bylo, že americké letectvo u svých strojů někdy používalo i torpéda, zatímco v US Navy patřil tento úkol jiným typům letounů (především TBF Avenger). Letouny A-19B, které dne 4. června 1942 vzlétly z atolu Midway proti japonské hladinové skupině, tudíž nesly jak bomby, tak torpéda, ale nesetkaly se s úspěchem. Není známo, že by nějaký Viking patřící USAAF zasáhl některou z japonských letadlových lodí, kdežto ztráty na americké straně byly obrovské, jelikož japonské stíhače A6M Zero si s Vikingy snadno poradily. Bylo prostě jasné, že tyto letouny bez stíhací ochrany nedokážou operovat.

Letoun „Shwab’s Wagon“ čili A-19B Viking, na němž při bojích o Novou Guineu létal pilot amerického letectva Virgil Schwab (kresba: Logan Hartke)

Potvrdila to rovněž další známá akce, která proběhla 29. července 1942. Osm A-19B, patřících do 3rd Bombardment Group (Light), odstartovalo z Port Moresby na Nové Guineji, aby zastavilo japonský námořní konvoj. Ačkoli je doprovázely stíhačky P-39, neposkytly jim ochranu během samotného útoku, a tak ze sedmi útočících strojů (jeden se vrátil kvůli poruše) bylo šest sestřeleno stíhačkami A6M2 Zero, a to se „ziskem“ pouze jediného zásahu transportní lodě Kotoku Maru. Mezi padlými toho dne byl i vynikající důstojník Virgil Schwab, na jehož stroji bylo napsáno „Shwab’s Wagon“, protože příslušný mechanik jaksi zapomněl na jedno písmeno. Kapitán Schwab to ale vzal s humorem a v tomto stroji vzlétl i na misi, ze které se již nevrátil.

Japonská nákladní loď Kotoku Maru, zasažená při útoku letounů Vought A-19B Viking dne 29. července 1942 u Nové Guineje (foto: US Navy)

Příbuzný design víceúčelového stroje

Povedená konstrukce V-187 přiměla společnost Vought, aby její derivát přihlásila i do dalšího výběrového řízení US Navy. Šlo o střemhlavý bombardér nové generace, a ačkoli se americké námořnictvo nejprve rozhodlo zvolit Curtiss Model 84 (posléze nazvaný XSB2C-1 Helldiver), značka Vought avizovala, že nabídne levnější a jednodušší alternativu. Koncem roku 1940 byl postaven prototyp Vought V-176, jenž vyšel z designu V-187, ale dostal nový agregát R-2800 o výkonu 1800 koní, nový kokpit, jinak řešené ocasní plochy a plně uzavřenou střeleckou věž. Poslední zmíněný prvek byla vlastně britská konstrukce Boulton Paul Type A, kterou licenčně vyráběla americká firma Bendix Corporation (ta koupila licenci u francouzské firmy SAMM). Americká věž se ale lišila výzbrojí, jelikož místo čtyř 7,62mm kulometů nesla dvě zbraně ráže 12,7 mm. Firma Vought pojala letoun s touto věží jako vysoce univerzální, neboť mohl nosit i torpéda, a tudíž dostal název BTU-1 Vandal.

Střemhlavý bombardér Curtiss XSB2C-1 Helldiver byl technicky vyspělý, jenže značně složitý a nákladný (foto: WarbirdDepot.com)

Dne 9. února 1941 havaroval Curtissův prototyp, takže US Navy změnilo názor. Raději pak vsadilo na stroj technicky sice ne tak vyspělý, jenže levnější a vycházející z osvědčené konstrukce Vikingu. Firma Vought tedy získala zakázku na 370 sériových letounů BTU-1, z nichž první vzlétl 30. června 1942. Spojení německého draku s americkým motorem a britsko-francouzskou věží vytvořilo špičkový víceúčelový stroj, který se záhy zapojil do bojů v Pacifiku. Ale to už je jiný příběh.

Tvary víceúčelového torpédového bombardéru BTU-1 Vandal napovídají, že šlo o derivát konstrukce SB4U Viking (kresba: Logan Hartke)

Místo závěru: Jak to bylo doopravdy

Jistě jste poznali, že předchozí řádky popisují alternativní historii, kde „bod zlomu“ tvoří onen 27. červen 1936. Ve skutečnosti Ernst Udet havárii letounu He 118 V3 přežil a navzdory silné opozici prosadil projekt střemhlavého bombardéru Ju 87, z něhož se poté stal jeden z hlavních typů Luftwaffe. Počáteční úspěchy byly působivé, postupně však vyšlo najevo, že „Stuka“ má jen omezený potenciál. Ju 87 se dal účinně používat jen za takřka absolutní vzdušné nadvlády, protože byl příliš pomalý a zranitelný. Později se Ju 87 uplatnily především k ničení tanků, ale podporu pozemních sil prováděly stíhací bombardéry odvozené z klasických stíhačů, což byla fakticky aplikace Richthofenovy myšlenky.

Dokumentární film o letounu Junkers Ju 87 Stuka z cyklu Wings of the Luftwaffe

US Navy koupilo stroje Vought SB2U Vindicator (na němž létal i R. E. Fleming), Douglas SBD Dauntless (na němž létal i R. H. Best) a Curtiss SB2C Helldiver (který byl navzdory bojovým úspěchům značně neoblíbený), avšak v USAAF se jednomotorové střemhlavé bombardéry příliš nerozšířily. (Jméno A-19 reálně dostalo sedm zkušebních strojů Vultee V-11.) Je však vysoce pravděpodobné, že kdyby Udet v červnu 1936 zahynul, vývoj Ju 87 by byl zastaven a značka Junkers by se snažila jej exportovat (u typů, jež Luftwaffe odmítla, to byl obvyklý postup). Mezi americkými a německými leteckými firmami existovaly určité vazby, a proto by se Vought logicky nabízel jako zájemce. Stačilo tak možná jen málo, aby se „americká Stuka“ stala skutečností.

Výběrové řízení na americký palubní střemhlavý bombardér ve skutečnosti vyhrál proslavený typ Douglas SBD Dauntless (foto: US Navy)

Kdo je Logan Hartke?

Dlouho jsme se snažili získat pro tým Radio Dixie také nějakého „opravdového Jižana“. A jak to tak bývá, pomohla nám náhoda, díky níž s námi začal spolupracovat Logan Hartke. Pochází z Floridy a celý život se zabývá letectvím, do čehož patří také konstrukce letadel z alternativní historie, kreslení jejich kamufláží a psaní příběhů. Kamufláže povětšinou vycházejí z reálných letounů jiných typů, stejně tak příběhy z bojového nasazení jsou zpravidla skutečné, a tudíž se liší „jen“ typ letadla. S trochou snahy si tedy můžete dohledat také skutečně předobrazy všeho toho, o čem se na této stránce píše. Jsme velmi rádi, že Logan, který v oboru „What If“ letadel patří mezi světovou špičku, kývl na spolupráci s webem Radio Dixie, a můžeme vám slíbit, že toto je jen začátek, takže přijdou další jeho články.

Webové fórum: http://beyondthesprues.com/Forum/index.php?topic=144.0
Webová galerie: http://comradeloganov.deviantart.com/