Osmdesátá léta rozhodně nepatřila ke šťastným dobám amerického automobilového průmyslu. Auta byla čím dál menší, japonská konkurence stále silnější, a i když se motory začínaly postupně zotavovat z rány, kterou utrpěly příchodem předpisů omezujících emise a průměrnou spotřebu, výkonnostně pořád zaostávaly za svými o dvě desetiletí staršími předchůdci.
Chromované krabice
Na druhou stranu představují "osmdesátky" asi poslední období, kdy byla americká auta skutečně zcela odlišná a na první pohled rozeznatelná od svých evropských i japonských protějšků. Krabicoidní tvary, spousty chromu, masivní nárazníky - i když ukážete fotky u tohoto článku své babičce, s největší pravděpodobností pozná, že je na nich americké auto.
Americká architektura
Právě výjimečný vzhled, spolu s monstrózními rozměry, a relativně dostupnou cenou, bývá hlavním důvodem, proč začínající nadšenec do amerických aut zakotví právě u auta z tohoto období. Existují ale i jiné důvody, proč při výběru amerického auta zakotvit v dekádě Ronalda Reagana, Tiny Turner a akčních trháků se Stallonem a Schwarzeneggerem?
Pokud se na americké auto budete dívat jako na designové dílo, ztělesnění snu o dobách dávno minulých a hračku na hezké dny, která vám přinese dotek starých časů, pak ne. Auta ze sedmdesátých a často dokonce i ze slavných šedesátých let už dnes často pořídíte za peníze srovnatelné s dobrým kouskem z "osmdesátek", a nabídnou vám mnohem více výjimečnosti, oku libější tvary karoserie a odkaz "dob, kdy se ještě věci dělaly pořádně".
Místo stylu praktičnost
Hranatá krabice z osmdesátých let, připomínající spíše architekturu než automobilový design, vyrobená intoxikovaným hispanoamerickým dělníkem a s interiérem z materiálů, které neprošly vstupní kontrolou v čínské továrně na hračky, má v tomto ohledu značně ztíženou pozici. Alespoň do té doby, než se rozhodnete používat auto k jeho původně zamýšlenému účelu, tedy jako dopravní prostředek.
Který stroj je asi složitější?
Jakkoliv totiž můžeme vnímat sedmdesátá a osmdesátá léta jako „temné období“ americké automobilového průmyslu, technický pokrok se nezastavil. Možná se neprojevoval v tabulkách výkonů (o to víc byl ale vidět na dýchatelnosti vzduchu v amerických městech), ale v méně uchopitelné oblasti jako využití vnitřního prostoru. Ergonomie nebo jízdní vlastnosti stále postupovaly mílovými kroky.
Že šestimetrový koráb nepotřebuje efektivně využívat vnitřní prostor, a že ergonomie nebo jízdní vlastnosti jsou pro fanouška amerik sprostá slova? Zkuste chvíli doopravdy jezdit se skutečně klasickou amerikou, a možná změníte názor. Až ve víc než pětimetrovém kupé zjistíte, že je vám na délku malé (Pontiac LeMans 1971 a 179 cm výšky), až váš Ford ze šedesátých let po otočení volantem nejdříve sežvýkne přední gumu, zahodí poklici, nakloní se jako bárka na rozbouřeném moři a teprve pak, a jen váhavě, změní směr, až budete při první dešťové přeháňce proklínat toho génia, který umístil zapínání stěračů na vzdálenější konec palubky a dal vám na výběr rychlosti "off", "moc rychle" a "ještě rychleji", potom možná změníte názor.
Vyrovná se vzpomínkám?
Právě pokrok v takovýchto detailech posouvá auta z osmdesátých let z kategorie "krásná, ale nepoužitelná věc" na úroveň "musíte být trošku blázen, ale dá se s tím žít každý den". Takže už jen zbývá odpovědět na otázku, co bude vaší odměnou za ono bláznovství.
Gauč a "dřevo", jako v obýváku
Když jsem bral do ruky klíčky od modrého Caprice v kombíku, byl jsem plný očekávání. Chevrolet Caprice pro mě nebyl něčím novým - svůj vlastní sedan, téměř identický s testovaným vozem, jsem používal každý den nějaké čtyři roky. A řídil jsem ještě přinejmenším tři další různé kusy. Ale od chvíle, kdy jsem se za volant svého Chevroletu usedl naposledy, uplynulo už hodně vody. Díky práci motoristického novináře mi prošly rukama desítky, možná i stovky zbrusu nových aut, sám jsem si pod tlakem okolností pořídil vůz z nového tisíciletí a posledních pár měsíců jsem jezdil první generací Mercedesu třídy E kupé, který považuji za jedno z nejlepších aut historie. Přes to všechno jsem na Caprice vzpomínal s láskou a slzou v oku, a byl jsem přesvědčený, že právě fullsize amerika je tím, co ve svém životě potřebuji a k čemu se jednou chci vrátit.
Ale co když moje vzpomínky lakují skutečnost na růžovo? Co když bylo moje o osm let mladší já okouzleno prvním pořádným vlastním autem? Nebude opětovné setkání po letech zklamáním?
Právě Caprice je ztělesněním toho, co pro mnoho lidí představuje pojem "amerika". Karoserie rozměrů „fullsize“ na rámu, osmiválec vpředu, automatická převodovka za ním, hnaná tuhá náprava vzadu. A dvě lavice zvící gaučů uprostřed, s řazením pod volantem uvolňujícím místo pro třetího cestujícího vpředu uprostřed. V tomto případě navíc také s výklopnými, vzad směřujícími sedačkami v kufru.
Takhle se řídí pravá amerika
Vrata kufru můžete otevřít nebo vyklopit
A aniž bych se chtěl dotknout majitelů a milovníků menších amerických aut, zůstává pro mě právě tato kombinace tím, co definuje "pravou ameriku" (s čestnou výjimkou pro produkty koncernu Chrysler, vyznačující se samonosnou karoserií již od 60. let). Menší a modernější kolegové jsou sice obvykle z racionálního hlediska lepšími auty, ale cosi už se vytratilo.
Auru onoho „čehosi“ pocítíte už po nasednutí. Přední lavice sice nenabízí kdovíjaké pohodlí (sedněte si do Cadillaku nebo i jen Mercury ze stejné doby a poznáte rozdíl), ale stále okolo sebe máte spousty prostoru a díky tenkým sloupkům karoserie i skvělý výhled. Obrovská kapota s jasně viditelnými okraji a hood ornamentem na předním okraji připomíná lodní palubu (v přirovnáních k námořní dopravě budeme ještě pokračovat). Zatímco moderní auta (a to i americká) se snaží vyvolat co největší pocit propojení člověka se strojem a stát se prodloužením vašeho těla, za volantem Caprice se vžijete spíše do role lodního kapitána. Nečekejte, že by vám jakýkoliv ovládací prvek poskytl zpětnou vazbu, nebo že byste pozadím, klouzajícím po ploché lavici, mohli odhadnout, kolik ještě zbývá kolům přilnavosti.
Plout nad výmoly
Řízení sice není tak přeposilované jako u aut z padesátých nebo šedesátých let, ale pořád se pohybuje jen s lehkým odporem a téměř bez jakéhokoliv citu. Také podvozek je sice tužší, než bývalo zvykem ještě o dekádu dříve, a i zatáčky zvládá poměrně bez problémů, ale pořád máte pocit, že spíše plujete nad silnicí, než abyste s ní byli pevně spojení. To má své zásadní výhody – měkké odpružení a vysoké pneumatiky dokáží společně vyvolat dojem, jako byste se opravdu pohybovali po skutečné silnici a nikoliv po českém tankodromu. Jakmile si na jiný charakter zvyknete můžete se pohybovat i poměrně svižným tempem.
I budíky jsou hranaté
Nečekejte, že pět litrů objemu bude nutně znamenat nějaké velkolepé zrychlení. Všechny kombíky na platformě GM B-body totiž poháněl motor Oldsmobile o objemu 307 kubických palců (5 litrů), který sice vyniká trvanlivostí a nízkou spotřebou, ale jeho 145 koní je na dvoutunové auto poněkud zoufalá hodnota. Točivý moment sice do jisté míry napravuje situaci, ale pokud se dostanete do situace, kdy potřebujete rychle předjet, zjistíte, že se Caprice pohybuje na hranici toho, co byste nazvali „pomalým“.
Pětilitřík. Těch 145 koní vážně není moc.
Přesně jako ve filmech
Kombinace lehkého řízení bez citu a s nepočítaně otáčkami mezi dorazy, obrovského rejdu, měkkého podvozku, přehledných hran karoserie a motoru, kterému sice chybí výkon, ale točivého momentu má spousty už od volnoběhu, řidiče nutí k velmi specifickému stylu řízení. Člověka, zvyklého jezdit s klasickou fullsize amerikou, poznáte už po pár metrech jízdy. Zatímco moderní auta jsou stavěna na jemné a precizní povely, amerika si žádá pravý opak. Jakmile si na tahle auta zvyknete, přijdete na to, že nejlepší je využívat naplno jejich rejdu a toho, že volant otočíte klidně o celou otáčku, aniž byste potřebovali obě ruce, zvyknete si na prudkou akceleraci po nejmenším dotyku plynu a naučíte se využívat toho, že přesně vidíte konce auta. Po pár dnech, maximálně týdnech, už se budete prohánět s rozkývanou karoserií a pískajícími koly stylem, jaký znáte z amerických filmů. A přijde vám to naprosto přirozené, stejně jako vám přestane připadat divné snažit se vecpat auto o metr delší, než je obvyklé, do běžných parkovacích míst. A dokonce v tom začnete být úspěšní.
Podstatný je pocit
Na správné držení volantu zapomeňte
Z většiny objektivních hledisek může používání monstra mnohem většího zvenku než zevnitř, vybaveného zbytečně obrovským motorem a ve výsledku vlastně ne až tak prostorného, jak byste čekali a docela pomalého, působit jako šílenství. Ale když si zvyknete na odlišný přístup a přizpůsobíte svůj styl ježdění, začnete mít brzy pocit, že takhle je to vlastně správně. Že pomalé, pohybující se koráby jsou tím normálním a ty maličké motorové myši, hemžící se kolem vás, jsou cosi podivného a nepatřičného.
A ano, ani zkušenosti s nejmodernějšími evropskými auty na tom nic nezměnily. Některé z mých příštích aut musí být opět klasická fullsize amerika na rámu a s pohonem zadních kol.
Článek byl poprvé uveřejněn v magazínu Chrom&Plameny a byl uveřejněn se souhlasem redakce.
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
