Moderní americký pickup je často takovým lumbersexuálem na kolech. Frajírkem, který dává na odiv drsňáckou image, ale zároveň svou posádku hýčká vyhřívanými a ventilovanými koženými sedačkami, Bluetooth připojením, palubní Wi-Fi a kdovíčím ještě. Samozřejmě i dnes existují poctivé utilitární pickupy, jejichž úkolem je nenápadně odvádět tvrdou práci a udržovat Ameriku v chodu. Už ale žijí ve stínu svých okázalejších sourozenců a nejsou zrovna typickou volbou soukromých zákazníků.
V padesátých letech jste si ale pickup nekupovali proto, abyste v něm, navlečeni do obleku, jezdili do práce a o víkendu čas od času převezli horské kolo nebo novou ledničku. Pickup jste si koupili proto, že jste potřebovali převážet z místa na místo věci. Nejspíš nějaké hodně chlapské věci, kterým dnešní zženštilí hipsteři už ani nerozumí – dřevo, trubky, hlínu, slámu pro koně a krávy nebo tak něco. Od svého náklaďáku jste očekávali, že odveze ty věci a případně vás, a že to bude dělat pokud možno co nejdéle.
Obvykle jste tedy nechtěli spousty výbavy, moderních technologií a pozlátka. Samozřejmě existovaly i nějaké ty luxusní pickupy pro bohaté farmáře, ale typickým zástupce druhu byl skutečný pracant. Ideálně s poctivou řadovou šestkou, manuální převodovkou a bez čehokoliv, co by mohlo překážet, zbytečně zvyšovat cenu, nebo se prostě jen rozbít. Třeba bez posilovače řízení nebo brzd.
Pro typického milovníka amerik je to poněkud zvláštní představa. Přeci jen, většina z nás si na starých amerických autech zamilovala právě jejich komfort, na poměry doby neuvěřitelnou výbavu, výkon a snadné ovládání. Pokud ale chcete získat představu o tom, co jezdilo v polovině století po amerických silnicích, je takové auto stejně důležité jako třeba nablýskaný Cadillac ze stejného roku, který stál na opačném konci nabídky General Motors.
A i když jednoduché pracovní pickupy nejsou zrovna typickou volbou českého sběratele, měli jsme to štěstí, že jeden sídlí dokonce nedaleko od naší redake. Jeho majitelem je pan Janovský, jeden ze dvojice nadšenců, kteří stojí za připravovaným pardubickým showroomem Indian. Chevrolet Apache z roku 1958 prošel v jeho renovátorské dílně kompletním znovuzrozením a dostal typický červený odstín motocyklů Indian – dnes ho ostatně můžete potkat i na propagačních akcích této slavné motocyklové značky.
Za těch osm let, co utekly od napsání článku, který právě čtete, jsme červeného Apache párkrát zneužili jako stylový doplněk k našim děvčatům a tričkám vidláckého labelu DixieGear.cz
Fakt, že je celé auto v podstatě zbrusu nové, mi nepřidává zrovna na klidu, když si beru klíčky a šplhám do kabiny. Ve srovnání s moderními pickupy je sice tahle věc vlastně docela malá a překvapivě lehká – váží jen zhruba tunu a půl – ale poslední auto bez posilovačů čehokoliv, které jsem řídil, byla sotva tunová Škodovka.
Alespoň že mi majitel vysvětluje, jak tu věc vůbec uvést do pohybu. Mám to štěstí, že alespoň manuální řazení pod volantem pro mě není nic nového a auto vybavené tímto pekelným systémem volby kvaltů bylo dokonce jedním z mých prvních vehiklů (Simca 1301, kdyby to náhodou někoho zajímalo). Nepřekvapí mě dokonce ani přepínání dálkových a potkávacích světel nožním spínačem na levém podběhu. Ale nastartovat bych tuhle věc nedokázal. Ať otáčíte klíčkem kamkoliv, tak se startér ani nehne. Od toho tu je totiž podivný pedál vedle toho plynového. Divná věc.
Jakmile ale řadová šestka běží, je všechno až překvapivě jednoduché. Tak trochu jsem čekal, že bude nutné auto přemlouvat, aby se vůbec dalo do pohybu. A po zkušenostech ze starého Mustangu jsem se děsil, že převodovka bude připomínat spíše Pragu V3S než cokoliv, s čím bych byl schopný se úspěšně pohybovat v provozu. Nemluvě kombinaci řízení bez posilovače, velkého auta a mého značně atrofovaného svalstva.
Takže když se dávám do pohybu, překvapuje mě, že všechno jde vlastně úplně jednoduše. Při rozjíždění víceméně stačí opatrně pustit spojku a jen trošku přidat plyn. Není to Chevrolet Aveo vaší babičky, ale také to není nic, co by vyžadovalo nějaký zvláštní trénink a cvik. Z velké části za to nejspíš může fakt, že tohle auto je, na rozdíl od mnoha „zrenovovaných“ veteránů skutečně jako nové a všechno funguje přesně tak, jak by mělo. Děsí mě představa, že bych musel stejné auto startovat bez perfektně seřízeného karburátoru a měl by se snažit při startování (pravou nohou) přišlápnout plyn (pravou nohou). Vzhledem k počtu mých pravých nohou by to mohlo představovat jistý problém...
Co je však ještě překvapivější než hladký rozjezd a sametové řazení, je řízení. Atrofované svalstvo ničemu nevadí, protože gigantický volant nabízí dost velkou páku na to, aby posilovač vlastně nebyl potřeba. Samozřejmě, že vytáčet se na parkovišti supermarketu by asi nebyl úkol pro křehkou dívku, ale není to nic, z čeho byste měli po pár týdnech svaly jako Rambo. Vlastně se s tím dá docela v pohodě žít.
Tím ale samozřejmě nechci říct, že by se Apache řídil jako moderní auto. Pamatujete si na náš test starého kupé od Pontiaku ze začátku 50. let? Tohle je trochu podobné, jen... víc. Víc pomalé. Víc měkké. Víc poklidné a potlačující jakoukoliv chuť jezdit rychle. Jako správný jižanský redneck víte, že čas není vaším pánem a když budete spěchat, tak ničemu nepomůžete. Ale zase víte, že když bude potřeba, můžete se vydat i mimo asfaltové cesty a dokud se s pohonem jen zadní nápravy nezahrabete, nepřijdete ani o pohodlí, ani o různé kousky ze spodku auta, které by za sebou nechal leckterý moderní „pracant“.
Vlastně bych si i dokázal představit, že nějaké takovéhle auto, byť ne tak naleštěné, budu používat na převážení věcí. Třeba těch balíků slámy nebo dřeva, i když bych si obojí nejspíš musel někde půjčit, chvíli povozit a potom vrátit na původní místo. Nejsilnější pocit, který Apache v člověku vyvolává, je totiž pořád to, že jde o pracovní nástroj. Něco sekyra po dědovi nebo ten krásně zpracovaný starý mlýnek, který máte ve skříni. Dnes máme sekyry s ostřím z kosmické oceli a mlýnky, které jsou elektrické a možná i počítačem řízené, ale ty staré věci splní svůj účel také. A mají mnohem větší kouzlo. Přesně takové, jaké má '58 Apache ve srovnání s moderním pickupem...
Technická data:
Motor: řadový šestiválec, 235 kubických palců (3 859 cm3)
Výkon: 125 koní ve 4 000 ot./min
Točivý moment: 264 Nm ve 2 000 ot./min
Rozvor: 289 cm
Délka: 478 cm
Hmotnost: 1 535 kg
Vyrobených kusů (1958): 278 615
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
