Erwin Cannon Ball Baker: Dělová koule na Indianu

Byl to muž, který se nebál velkých výzev a vyhledával život na hraně. Erwin George „Cannon Ball“ Baker je dodnes považován za jednu z nejzásadnějších postav nejen amerického motosportu. Překonávání a posouvání hranic techniky i lidské vůle bylo pro tohoto motocyklového dobrodruha něco naprosto normálního. 

Erwin „Cannon Ball“ Baker byl hvězdou první velikosti

O tom, jak přelomovou postavou Erwin Baker byl, se nechte přesvědčit několika čísly - za svůj život ujel na motorce více než pět a půl milionu mil, celkem 126krát přejel od oceánu k oceánu Spojené státy americké a stal se držitelem nejméně 55 světových rekordů. Jméno Erwina Bakera je také neodmyslitelně spojené s ikonickou značkou motocyklů Indian, která posouvala hranice technického rozvoje do tehdy nepoznaných oblastí. Takže si nalijte poctivou whisky a nechte se přednést do doby přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy v českých zemích stále vládl císař František Josef, ve městech se začínaly rozsvěcet žárovky, lidé objevovali kouzlo prvních biografů a svět byl ještě pořád tak nějak v pořádku.

První motocykly byly prakticky kola s přimontovaným motorem

Počátek fenoménu Indian

Handee Manufacturing Company a její značka Indian, stejně jako třeba Laurin a Klement nebo další pozdější výrobci aut či motorek, začínala jako firma na výrobu bicyklů, vybudovaná prakticky v kůlně na zadním dvorku. Založil ji jistý pan George Handee v roce 1897 a hned o rok později dala vzniknout obchodní značce American Indian, která vešla do historie dopravy a motosportu zkráceně jako Indian. Právě toto zkrácení mělo i čistě obchodní důvod – produkty se lépe vyvážely do zahraničí. O dva roky později se k Handeemu přidal Oscar Hedstrom, bývalý cyklistický závodník a odborník na konstrukci bicyklů. Spojenými silami vyvinuli a začali vyrábět první motocykl, tentokrát už pod hlavičkou Indian Motorcycle Company, což se ukázalo jako mnohem praktičtější pojmenování firmy. 

Nebezpečné závody lákaly před více než stoletím tisíce fanoušků

Doba firmě přála a veřejnost, která hltala zprávy o rozvíjejícím se novém způsobu přepravy za pomoci spalovacích motorů, stála o sériovou výrobu. Oscar Hedstrom se při pokusech o propagaci značky dokonce stal v roce 1903 držitelem světového rekordu v nejvyšší dosažené rychlosti na motocyklu – tehdy závratných 56 mil/h. Tím podpořil povědomost o Indianu a upozornil na jeho kvalitu, takže v prvním desetiletí nového století poptávka trhala rekordy. Jako perfektní marketingový tah se ukázalo i použití nyní již ikonické temně červené barvy na rámu motorky. Z pěti stovek kusů vyrobených v roce 1904 se firma před první světovou válkou dostala až na produkci přes 32 tisíc motocyklů za rok. 

Temně rudá barva byla obchodním artiklem značky Indian

Neustálým vývojem nových vylepšení si Indian i v tak dynamickém odvětví, jako byl v první polovině dvacátého století motocyklový průmysl, držel prominentní místo. První světová válka znamenala pro firmu požehnání v odbytu, z dlouhodobého hlediska však byla jednou z příčin jejího pozdějšího úpadku. Armáda potřebovala nové dopravní prostředky pro vedení boje a zejména zabezpečení komunikace svých jednotek na bojišti i v zázemí. 

Koupili byste si v roce 1915 motorku díky tomuhle inzerátu?

Takhle vypadal motocykl Indian pro první světovou válku. Rudou vystřídala zelená

V letech 1917-1918 po vstupu USA na evropská bojiště proto odebírala značnou část produkce podniku. Jednostranné zaměření obchodní strategie na prodej federální vládě však vedlo k efektu, kdy smluvní dealeři Indian, nakrknutí z nedostupnosti těchto motocyklů pro civilní poptávku, začali hledat jiné firmy, které by byly schopny Indian nahradit. Z motocyklu Indian se stával dopravní prostředek, kterému stále více konkurovaly motocykly nižších kategorií nebo motocykly s širší obchodní sítí. I přes neustálý růst tržeb i celkového objemu prodejů v roce 1920 vystřídala Indian na čele amerických prodejů motocyklů jiná, neméně ikonická značka, kterou v roce 1903 založili jistí pánové Harley a Davidson. 

Erwin Baker se na svém Indianovi podíval několikrát i k Bílému domu

Dělová koule bourá hranice

Právě v době největšího boomu motocyklů – přesně v roce 1908 - si svého Indiana koupil i Erwin „Cannon Ball“ Baker. Tenhle chlapík, který se narodil v roce 1882 ve státu Indiana, už v té době znal, jak chutná závodní vítězství. Prvního totiž dosáhl při terénním závodě někdy v roce 1904. Ale právě osudové setkání s Indianem, tehdejší špičkou motocyklové techniky, jej dovedlo na hvězdnou dráhu legendy. Protože byl od útlého věku atletický typ, který vyrostl na venkově, byl Erwin Baker jako stvořený pro nový, fyzicky nesmírně náročný sport. Už od mládí udivoval okolí obratností při jízdě na bicyklu, na němž také původně závodil, a svému talentu dal prostor doslova explodovat v kariéře profesionálního motocyklového jezdce. Hned v prvním roce po osedlání Indiana začal vítězit a tituly a časové a rychlostní rekordy se k němu začaly hrnout jako na běžícím pásu. 

Baker se stal hvězdou celých USA

V roce 1909 pak 12. srpna vyhrál první opravdový motocyklový závod na tehdy zbrusu nové Indianapolis Motor Speedway. Ta je dodnes druhým nejstarším stále používaným závodním okruhem ve Spojených státech. Abychom si nemysleli, že to bylo nějaké jednoduché, tak povrch trati byl tehdy tvořený jen změtí kamenné drti, na které byl rozlitý dehet. Později se ukázalo, že tento typ povrchu je pro závodníky doslova smrtelný a po několika nehodách, po nichž nešťastné dobrodruhy odvážel vůz funebráků, byl povrch o několik let později předlážděn více než třemi miliony cihel. Baker ale i na nevyhovujícím a nebezpečném povrchu exceloval. 

V domácím Indianapolis Baker vítězil poměrně často

V následujících třech letech vyhrál 56 závodů, v dalších dvaceti závodech se umístil na bedně a posunul hranice rychlosti svými jedenácti rychlostními rekordy. Toho si nemohla nevšimnout firma, která vyráběla motorky, na kterých tak často vyhrával. V roce 1912 si Indian Motorcycle Company najala Erwina Bakera jako továrního jezdce, který měl za pomoci těch nejnovějších vylepšení a nejskvělejší techniky rozšiřovat věhlas značky. Schéma platů továrních jezdců bylo tehdy jednoduché – vyhráváš a překonáváš rekordy, dostaneš odměnu. Nevyhráváš – neuvidíš ani vindru. A Baker ukázal, že se značce umí odvděčit a pumpnout její účet o pěkný balík na odměnách!

Jezdci jako Baker byli motivováni překonat co nejvíce rekordů. Jinak nedostali zaplaceno

Za sponzoring série článků o legendárních i méně známých osobnostech, které změnily tvář Ameriky i celého světa, děkujeme společnosti Ultra Premium Brands, dovozci vynikající "frontier whiskey" Bulleit.

Slavná cross-country v roce 1914

Spojené státy americké jsou obrovská země. I na začátku dvacátého století byly v USA oblasti, kde lidé žili stále jako před půlstoletím. Cesty – pokud vůbec byly – tak byly jen nezpevněné a prašné a kromě železnice byl základním dopravním prostředkem pořád ještě kůň. O to větší zábava a vzrušení bylo sledovat závod startující v rozvinuté Kalifornii, který se táhnul přes „divočinu“ středozápadu až na východní pobřeží! Přesně takové podniky fascinovaly celou společnost, která nad ostatní hodnoty stále více vyzdvihovala modernitu, racionalizaci, funkčnost, dynamiku, cestování. V roce 1914 se konal velký motocyklový cross-country závod, který vstoupil do dějin. Jeho trať byla vytyčena na 3 379 mil mezi San Diegem a New Yorkem. 

Bakerovo jméno prodávalo ve dvacátých letech prakticky vše

O tom, kudy přesně závod vedl, dnes už mnoho nevíme, vodítkem se proto mohou stát už pouze zápisky v Bakerově deníku, kde popisuje některé hlavní body své jízdy – města nebo zajímavá místa, kde se zastavil. Faktem ale zůstává, že nejen že závod vyhrál, ale stihnul napříč projet tehdejší Spojené státy za 11 dní, 11 hodin a 11 minut. Z celé trasy přitom urazil pouhé čtyři míle na vyasfaltované cestě a šedesát osm mil dokonce jel po vlakových kolejích. Jeho rekordní čas o celých devět dnů překonal tehdejší rekord v přejezdu USA na motocyklu a dokonce o celé čtyři dny nejrychlejší přejezd ze západního pobřeží do New Yorku v automobilu.

Cesta závodu v roce 1914 vedla ze San Diega do New Yorku

Lesk vítězství byl umocněný nevídanou publicitou, kdy Bakera v jednotlivých místech čekali nejen filmaři, fotografové a novináři, ale i zástupy fanoušků, kteří sledovali jeho cestu. Majitelé Indian Motorcycle si mohli mnout ruce.

Bakerovy závodní počiny byly sledované statisíci fanoušků

Další rekordy

Protože byl Baker dobrodruh se vším všudy, závodil samozřejmě i v autě. O rok později po svém strhujícím rekordu projel v automobilu značky Stutz celou trasu ještě rychleji – za jedenáct dní a sedm hodin a vysloužil si odměnu ve výši tehdy málo uvěřitelných 20 000 dolarů! 

Baker závodil nejen na motorkách, ale i v automobilech

Po skončení první světové války, která zejména od roku 1917 zaměstnávala Američany ještě o trochu víc než sledování vzrušujícího světa motosportu nebo létání, pokračoval až do roku 1924 v reklamní práci pro Indian. Sportovním výkonem ale i úžasnou reklamou byl jeho počin, kdy projel všech 48 hlavních měst všech tehdejších států USA v čase méně než 79 dnů. Jen pro představu se tehdy jednalo o více než 16 tisíc mil. Říká se, že po tomto kousku si dal na čtyři hodiny šlofíka a na oslavu se vydal na jízdu z mexické Tijuany na kanadsko-americkou hranici, což zvládnul za dva dny a pět hodin. 

Dojet vysilující cestu po hlavních městech států a hned se vydat na další krkolomný výlet? Pro Bakera nebylo nic nemožné

Ústup Bakera i Indiana ze slávy

Ve dvacátých letech byla Bakerova sláva tak velká, že prezident Herbert Hoover v roce 1930 dokonce poznamenal, že jméno „Cannon Ball“ Baker zná více lidí, než jméno amerického prezidenta. Po nevýrazném vládnutí republikánských prezidentů a při nástupu hospodářské krize měl možná dokonce pravdu. Amerika ve třicátých letech ale už nebyla taková, jako před pár lety. Pionýrské počiny dobrodruhů na dvou nebo čtyřech kolech už netáhly tolik lidí – cesty byly čím dál více asfaltové, běžně dostupné dopravní prostředky se stále zrychlovaly, takže i obyčejná rodina, pokud na to měla peníze, mohla vyrazit z města na víkend do přírody. Velké cross-country už nepřitahovaly takovou pozornost, jako dříve. 

Baker v roce 1934 pověsil zdolávání rekordů na hřebík

Vzrušení z rychlé jízdy navíc stále častěji omezovala i policie, která hlídala dodržování pravidel provozu a chránila ostatní motoristy. V roce 1933 vyjel Baker na poslední rekordní automobilovou cestu napříč USA, kdy posunul časový rekord na 53 a půl hodiny. Málo kdo by tomu věřil, ale tento rekord vydržel neuvěřitelných 80 let! V roce 1934 Baker pověsil svou závodnickou kariéru na hřebík a vydal se na dráhu vývojáře nového typu jednoválcového motoru, avšak ve svých záměrech nebyl úspěšný. Od roku 1947 působil jako historicky první komisař automobilové závodní série NASCAR a to až do roku 1960, kdy zemřel.

Druhoválečný Indian v celé své kráse

Podobný příběh měla i značka, kterou „Cannon Ball“ Baker tolik proslavil. Indian v meziválečném období nabízel unikátní modelovou řadu, jejímiž opěrnými body byly modely Scout, Chief a dokonce i převratný čtyřválcový Four. Prodeje ale tvrdě zasáhla hospodářská krize. Ztenčující se síť dealerů a fakt, že lidé prostě neměli peníze na pořizování si zbytných luxusních věcí, vedla k úpadku prodejů a pochopitelně i výroby. 

Jízda na čtyřválci Indian 402 musela být pořádný rachot

Firma nebyla schopna nabídnout cenově konkurenceschopný výrobek, který by se mohl měřit s levnými jednoduchými stroji. Poslední šancí pro firmu byla druhá světová válka, avšak kromě výroby prototypů pro boj v poušti byly armádou objednané počty kusů příliš malé na to, aby se Indian mohl vymanit z ekonomických problémů. O tom, že by Indian mohl vyhodit ze sedla Harley-Davidson jako etalon motocyklu americké armády, nemohla být řeč už vůbec. 

Slepou uličkou se ukázal i poválečný pokus prodávat pod značkou Indian malé stopětadvacítky CZ z tehdejšího Československa

Po válce se firma pod novým majitelem přeorientovala na lehké motocykly s chromovými komponenty, ale její pád už byl nezastavitelný. V roce 1953 byla výroba ukončena. Během následujících let proběhlo několik neúspěšných pokusů o její reinkarnaci, až se v roce 2013 konečně začaly věci definitivně obracet k lepšímu. Pod křídly nového majitele, koncernu Polaris, se Indian znovu narodil a začal úspěšně bojovat o své místo na slunci mezi světovými motocyklovými výrobci.

Kompletní modelová řada motocyklů Indian pro rok 2017. Legenda je zpět!

Věříme, že se legendě podaří vrátit její bývalý lesk, protože má na co navazovat! Bakerovy rekordy a posouvání hranic právě na rudých motocyklech Indian jsou jednou z velkých kapitol historie motorismu a každý fanoušek motosportu, ale i milovník svobody a překonávání technických omezení i sebe sama, by si měl jméno a příběh Ervina „Cannon Ball“ Bakera a motocyklů Indian zapamatovat.

Vyzkoušet, jak jezdí nejnovější modely motocyklů legendární americké značky Indian, si můžete i vy. Stačí dorazit na Garage Party, kterou pořádají 13.-14.5. chlapi z firmy Indian 1901 Pardubice s.r.o.