Zbraně patří do výstroje kosmonautů, dříve astronautů, od počátku letů do vesmíru. A je tomu nejen ve skutečnosti, ale i ve filmech. Známou zbraní je například blaster princezny Lei ze 4. dílu Hvězdných válek, v němž většina sportovních střelců hned po prvním zhlédnutí poznala oblíbenou Margolinu. Vždyť i ve třetím pokračování páně Součkovy knižní trilogie z roku 1964, Cesta slepých ptáků – Sluneční jezero, je záchranná expedice na Mars vyzbrojena československými samopaly vz. 61 Škorpion a dokonce je i použije. Zajímavým příkladem využití reálných palných zbraní ve sci-fi filmu je i „dílo“, na které dnes podíváme trošku podrobněji – sovětský film z roku 1962 Planeta bouří.
I ve filmu Moonraker s agentem 007 se to v závěru hemží vesmírnými zbraněmi
Planeta bouří
Před šedesáti lety vyprodukovala ruská, tehdy vlastně ještě sovětská kinematografie v režii Pavla Klušanceva film Planeta bouří. Toto dílo, i když dnes již zapadlo, bylo úspěšné i daleko na západ od našich hranic. I když se jedná o téměř kultovní film, u nás ho zná jen malá skupina „fajnšmekrů“, zabývající se sci-fi žánrem. V současnosti sice může film působit, zvláště v kontextu nynějšího napětí v Evropě a ve světě vyvolaného Ruskem, velmi úsměvně, ale v době svého vzniku bylo na úrovni, odmyslíme-li si tehdy povinný ideologický náboj.
Zajímavé je, že popisuje sovětsko - americkou expedici, i když s výraznou převahou slovanského etnika v počtu čtyř soudruhů a jedné soudružky. Americkou část výpravy tvoří vědec s robotem, nectícím 3 základní zákony robotiky, jak se ukáže v závěru. Film začíná dramatickým přistáním dvou týmů na Venuši a jejím následným průzkumem.
Nějak se nám ta technika od doby vzniku filmu neposunula. Takové vznášedélko by dneska mělo být úplně běžnou součástí silničního provozu. Pardon, vzdušného…
Pistole jsou na draka…
První setkání s nepřátelskou flórou je vyřešeno bojovými noži, při druhém, kdy již útočí i fauna, přijdou ke slovu poctivé pozemské palné zbraně. Statistům, oblečeným do gumových dračích kostýmů typu „malý tyranosaurus“ se členové prvního, pěšího týmu ubrání pistolemi PM Makarov a Borchardt C-93.
Makarov v akci
PM Makarov z dílny Nikolaje Fjodoroviče Makarova, inspirovaný konstrukcí pistole Walther PP/PPK, byl určen pro náboj 9x18 mm (9 mm Makarov). Od roku 1951 působil ve výzbroji sovětské (ruské) armády a většiny jejích souputníků, kteří jej na základě licencí vyráběli. Pracuje v SA/DA režimu. Neuzamčený dynamický závěr skrývá pevnou hlaveň, kolem níž je navinuta vratná pružina. Jako většina armádních zbraní, je i PM Makarov vybaven střeleckou pohotovostí, manuální pojistkou a pevnými otevřenými mířidly.
PM Makarov
I přes poněkud archaický vzhled, daný větším úhlem sklonu rukojeti, se jedná o zbraň, dodnes vyhovující jak pro kondiční střelbu, tak i pro nutnou obranu. K tomu přispívá i cena, za kterou se v komisích prodává. Této zbrani není třeba věnovat další pozornost, stačí prolistovat několik ročníků odborných časopisů, kde byla mnohokrát popisována.
Borchardt proti ještěrům
O to více se budeme zabývat SA pistolí Borchardt C-93 s uzamčeným závěrem, kterou je, v mírné „kapotáži“, vyzbrojen americký účastník mise. Německý konstruktér Hugo Borchardt (1845 – 1924) ji uvedl na trh v posledním desetiletí předminulého století. I když se jedná o pistoli s kloubovým závěrem, předchůdkyni P 08, k její eleganci má skutečně daleko. Kloub je umístěn vzadu až za rukojetí. Ovládá jej vratná listová zpruha, předepnutá v neforemném pouzdře na týlu těla. Zásobník, umístěný v téměř kolmé rukojeti, je výsledkem spolupráce s Američanem Jamesem Lee.
Borchardt C-93 (foto Jan Balcar)
I přes polohu a sklon rukojeti byla zbraň hodnocena velmi dobře, protože její vyvážení umožňovalo klidnou a přesnou střelbu. K pistoli byla, jako příslušenství, dodávána ramenní opěrka, která, vzhledem ke značné délce hlavně, dávala pistoli charakter karabiny. Vyrobilo se jich něco málo přes 3000 ks, poslední dvě tisícovky u společnosti DWM, kde se následně vyráběla i P 08 konstruktéra G. Lugera. Produkce C-93 skončila v roce 1899. I když se Borchardt snažil prodloužit životnost pistole dalšími patenty, „parabela“ byla natolik pokroková, že C-93 již neměla šanci. K pochopení činnosti systému poslouží například toto video:
Pokud si všimneme Makarova i C-93 ve filmu, vidíme naprosto reálný pohyb závěru či, v případě Borchardta, i extrakci vystřelených nábojnic při výstřelu. Rovněž pouzdra, houpající se na bocích „astronautů“, patří k popisovaným zbraním. Vojenské brašny na opascích jsou již jen historickou třešničkou na dortu.
Kostyméři si ve filmu Planeta bouří trochu zjednodušili život a použili originální brašny a pouzdra na zbraně
Ještěry ani kosmonauty na tričkách naší vidlácké značky DixieGear sice nenajdete, ale nadšenci do zbraní by v eshopu něco do oka padnout mohlo. Zkuste se podívat třeba SEM.
Do akce jde i Colt a FN
Mezitím druhý tým, vybavený vznášedlem, postupuje k místu setkání podstatně rychleji. Při napadení okřídleným ještěrem na hladině jezera použijí k obraně manuálně ovládanou automatickou zbraň neznámého původu, umístěnou na střešním rámu vznášedla. Dálkové ovládání totiž ptakoještěr zrušil mávnutím ocasu. Několikahlavňové zařízení je přece jen účinnější, než Colt 1911, který vytáhne další člen posádky z pouzdra.
Původ zbraně na střeše vznášedla se nám dohledat nepodařilo
Na ještěra zřejmě nestačí ani to, proto se posádka rozhodne pro ústup. To jim umožní odšroubování „špuntu“ na dně vznášedla, které je tímto přeměněno na mokrou ponorku, již je nutno ovšem na břeh vytlačit a tam nechat vyschnout… Při podvodních scénách byl použito snímání přes akvárium stejně, jako v Zemanově filmu Vynález zkázy. I skafandry jsou poplatné době vzniku filmu, včetně hrudních reflektorů, jejichž rámečky pocházejí pravděpodobně z malých motocyklů.
Americký robot je právě napaden agresivními „venušoještěry“
Právě zmíněný Colt 1911A1 spolu s FN Hi-Power tvořily osobní zbraně druhého týmu. Colt 1911A1 vznikl roce 1923 modernizací modelu 1911A, která spočívala, m.j., ve vybrání rámu pro snazší ovládání zkrácené spouště. Je to vlastně původní konstrukce Johna Mosese Browninga, s níž se zúčastnil armádních zkoušek, trvajících celých pět let. Jeho tažení bylo úspěšné. Od roku 1911 fungovala tato pistole v americké armádě jako standardní až do roku 1985, kdy ji nahradila Beretta 92F.
Colt 1911A1 z výroby Ithaca Guns Company (www.panzer.cz)
Ale její éra doposud neskončila. Stále ji mnoho výrobců produkuje či kopíruje a mnoha střelci je považována za vrchol v konstrukci krátkých zbraní. Jde o celoocelovou pistoli, pracující pouze v SA režimu. Hlaveň je uzamčena žebry na hlavni, zapadajícími do protižeber uvnitř závěru. Odemčení po výstřelu se děje krátkým pohybem hlavně vzad a jejím následným snížením. Pistole je vybavena jak manuální, tak dlaňovou pojistkou a střeleckou pohotovostí.
Původní Colt 1911 (www.sberatelskezbrane.cz)
FN HP je rovněž z dílny J.M. Browninga, Jde o samonabíjecí pistoli s uzamčeným závěrem, pracujícím v SA režimu, používanou za II. světové války snad všemi válčícími stranami. Protože jde o vojenskou zbraň, je rovněž vybavena střeleckou pohotovostí a manuální i dlaňovou pojistkou.
FN HP (www.panzer.cz)
Po dramatické záchraně pěší části výpravy z valící se lávy již zbývá výzkumníkům pouze nudná rutinní činnost, tedy sběr vzorků. Po několika drobných komplikacích se nakonec všichni vracejí na orbitu k poslednímu členovi, či vlastně člence posádky a odlétají na Zemi s poznatkem, že na Venuši je vyspělý život. Pokud některý z čtenářů očekával podrobnější popis děje, bude zklamán. Ale film skutečně stojí za zhlédnutí bez ohledu na to, v jakém světle nyní vystupuje vůči ostatnímu světu stále agresivnější Rusko.
Kompletní původní film Planeta bouří můžete skouknout zde s anglickými titulky.
Prehistorické krásky aneb Show pokračuje
Tady by již mohl článek končit, kdyby nebylo americké filmové produkce. Ta totiž v roce 1965 film částečně upravila a uvedla pod názvem Voyage to the Prehistoric Planet (do češtiny zpravidla překládáno jako Jurská planeta).
A aby toho nebylo dost, v roce 1968 došlo k další úpravě, kdy byl film již výrazně přestříhán, doplněn o scény se spoře oděnými (dle tehdejších měřítek) prehistorickými kráskami a nazván Voyage to the Planet of Prehistoric Women. Tento film lze také najít na You Tube, takže si na něj svůj názor můžete udělat sami…
Hlavní hvězdou „Cesty na planetu prehistorických žen“ byla již poněkud odkvétající Mamie Van Doren, svého času populární herečka, zpěvačka, modelka a jeden ze sexsymbolů Ameriky 50.let (druhá zleva)
Místo ještěrů parta blondýnek. Cool. Tady je ta zběsilost jménem Voyage to the Planet of Prehistoric Women kompletní.
Svatopluk Krutiš
Nadšený cestovatel, milovník filmů, zbraní a vína se smyslem pro humor. Motto: Pesimista je dobře informovaný optimista.
