V devátém dílu Americana Expressu nahlédneme do hudebního odkazu písničkáře Johna Prinea, autora řady slavných songů Angel From Montgomery či Hello In There počínaje a Summer’s End nebo I Remember Everything konče. Kromě jeho samotného uslyšíme i Johnnyho Cashe, Bonnie Raitt či Phoebe Bridgers.
John Prine se narodil 10. října 1946 v Maywoodu, předměstí Chicaga ve státě Illinois. Matka byla v domácnosti, rodinu živil otec zabývající se výrobou nářadí a nejrůznějších nástrojů. Oba rodiče byli pevně zakořeněni ve venkovském prostředí Kentucky, kam se každé léto vraceli k Johnovým prarodičům žijícím poblíž Paradise, městečka zničeného povrchovou těžbou uhlí. Později se právě toto místo a jeho pohnutá historie stane inspirací pro jednu z neslavnějších Prineových písní.
John Prine v době svých začátků
Ve čtrnácti letech začal John hrát na kytaru, učitelem mu byl jeho starší bratr David. Leccos také pochytil od dědečka, který prý hrával i s Merle Travisem. Své hudební vzdělání si pak John rozšiřoval na kurzech pořádaných na chicagské Old Town School of Folk Music.
Uhelný důl, který znamenal konec pro městečko Paradise
Po absolvování Proviso Township High School v Maywoodu pracoval koncem šedesátých let Prine jako pošťák. V té době také začal zpívat své písně (často se rodily během rozvážení pošty) v baru na chicagské Armitage Avenue. Scházeli se zde učitelé a studenti nedaleké Old Town School of Folk Music. Prine byl zpočátku divákem a zdráhal se vystupovat, ale nakonec se odhodlal díky poznámce právě hrajícího interpreta: „Myslíš, že máš na víc?“ Na chicagské folkové scéně se také spřátelil s talentovaným písničkářem Steve Goodmanem. Během vietnamské války Prinea povolali do armády, válečné vřavě se ale vyhnul – sloužil v Německu.
Paradise – svět, který nenávratně zmizel
Po návratu do Chicaga se vrátil k muzice a psaní písní. V roce 1970 ho náhodou v klubu Fifth Peg uslyšel filmový kritik Roger Ebert, když se tam po práci stavil na pivo. V recenzi Prineova vystoupení tehdy uvedl: „Na pódiu vystupuje s takovou skromností, až se zdá, že téměř couvá do záře reflektorů. Přestože na kytaru hraje výtečně, nepředvádí se. Zpívá docela potichu, ale po jedné nebo dvou písních začnou jeho textům naslouchat i opilci v sále. A stejně tak si získá i vás.“
Po vydání recenze Prineova popularita vzrostla a stal se ústřední postavou chicagského folkového revivalu. Bob Koester z Delmark Records mu nabídl smlouvu na jedno album coververzí s několika jeho původními písněmi, Prine se ale rozhodl, že raději bude pokračovat v práci na vlastních písních.
Prinův celoživotní přítel, písničkář Steve Goodman
Když jednou Steve Goodman předskakoval Kristoffersonovi, napadlo ho, že by se spolu mohli jít podívat na Prineovo vystoupení. Kristofferson souhlasil a byl nadšen. Když o několik měsíců později Prine s Goodmanem navštívili New York, dovolil Kristofferson oběma zahrát na jednom ze svých koncertů po třech písních. V publiku byl přítomen i manažer z Atlantic Records, který hned následující den nabídl Prineovi nahrávací smlouvu.
Debutová Prineova deska vyšla v roce 1971. Obsahovala songy Illegal Smile a Sam Stone i písně, které se později staly folkovými a countryovými evergreeny – Angel From Montgomery a Paradise. Na albu byla také píseň o stárnutí Hello in There, kterou záhy převzala Joan Baez (a později i řada dalších umělců). Album získalo mnoho pozitivních ohlasů a někteří recenzenti v Prineovi slyšeli nového Dylana. Shodou okolností se tehdy sám Bob bez ohlášení objevil na jednom z Prineových koncertů v newyorském klubu a doprovodil ho na harmoniku.
Prineovo druhé album Diamonds in the Rough (1972) bylo po kritickém úspěchu jeho první desky pro mnohé překvapením – šlo o nekomerční záležitost hodně ovlivněnou bluegrassem i songy Hanka Williamse. K vrcholům patří alegorická The Great Compromise, reflektující válku ve Vietnamu, a balada Souvenirs, kterou Prine později znovu nahrál i s Goodmanem.
Fotografie z alba Sweet Revenge. Image johna Prina se trochu mění, stejně jako svět okolo něj…
Hned v roce následujícím vyšla deska Sweet Revenge (1973), obsahující skladby jako Grandpa Was a Carpenter, Please Don’t Bury Me nebo Christmas in Prison. Album Common Sense (1975) bylo Prineovým prvním, které se umístilo v americké hitparádě Billboard Top 100, a odráželo jeho zvolna rostoucí komerční úspěch.
Ještě předtím, v roce 1974 výrazně uspěl v country hitparádě David Allan Coe s písní You Never Even Called Me by My Name, kterou napsali společně Prine a Goodman. Text si dobromyslně utahuje ze stereotypních textů countryových písní a tváří se jako „dokonalý country & western song“. Prinea coby autora ale u tohoto songu nehledejte – vzdal se autorství s tím, že byl v době vzniku písně příliš opilý na to, aby si pamatoval, čím sám přispěl. Goodman pak ze svých honorářů alespoň koupil příteli jako dárek jukebox.
Steve Goodman v roce 1978 produkoval Prineovo album Bruised Orange, které posluchačům nabídlo písně jako That's The Way That The World Goes 'Round, Sabu Visits the Twin Cities Alone a Fish and Whistle.
Tenhle song mimochodem v roce 2009 nazpívala i Miranda Lambert
Album Pink Cadillac z roku 1979 obsahuje dvě písně, které produkoval zakladatel Sun Records Sam Phillips, což bylo neobvyklé, protože do té doby jen zřídkakdy sám pracoval ve studiu. Píseň Saigon je o vietnamském veteránovi traumatizovaném válkou. Zajímavostí je, že během natáčení vybuchl jeden z kytarových zesilovačů, což je na nahrávce i slyšet. Druhou písní, kterou Phillips produkoval, je How Lucky, v níž se zpívá o Prineově rodném městě.
V roce 1981 definitivně zavrhl Prine zavedený model nahrávacího průmyslu, který podle něho vykořisťoval zpěváky i autory písní, a spoluzaložil v Nashvillu nezávislou nahrávací společnost Oh Boy Records. Fanoušci, kteří tento projekt podpořili, mu poslali dost peněz na to, aby s předstihem pokryl náklady na své další album.
Provoz internetového Rádia Dixie i výrobu speciálních audiopořadů jako Americana Express financujeme ze zisku našeho vidláckého eshopu DixieGear.cz. Takže jestli se vám líbí, co děláme, určitě tam najdete originální triko nebo mikinu přesně pro vás. Díky!
Prine pokračoval v psaní a nahrávání alb po celá 80. léta. Jeho písně byly neustále přebírány jinými umělci – například The Highwaymen nahráli skladbu The 20th Century Is Almost Over, kterou napsali Prine a Goodman. Když nedlouho poté (v roce 1984) Steve Goodman zemřel na leukémii, přispěl Prine čtyřmi skladbami na album A Tribute to Steve Goodman, včetně coververze Goodmanovy písně My Old Man.
Po albu John Prine Live z roku 1988, své první živé nahrávce, vydal v roce 1991 Grammy oceněnou desku The Missing Years, která byla jeho první spoluprací s producentem Howiem Epsteinem (jinak též baskytaristou kapely The Heartbreakers). Na desce hostovali Bruce Springsteen, Bonnie Raitt, Tom Petty a nahrávka se stala do té doby největším Prineovým komerčním úspěchem.
Častým Prineovým partnerem na pódiu byla zpěvačka Iris DeMent (rok 1999)
V roce 1995 vzešlo ze spolupráce s Epsteinem album Lost Dogs and Mixed Blessings. Na tomto albu je pozoruhodná skladba Lake Marie, částečně recitovaná píseň na téma loučení. Bob Dylan ji později zmínil jako svoji nejoblíbenější Prineovu píseň.
Další pozoruhodnou položkou Prineovy diskografie je album In Spite of Ourselves (1999), které pro něj bylo neobvyklé tím, že obsahovalo jedinou původní píseň (titulní skladbu), zbytek byly covery klasických country songů. Všechny skladby jsou duety se zpěvačkami, v nahrávkách se objevují Lucinda Williams, Emmylou Harris, Patty Loveless, Dolores Keane, Trisha Yearwood a Iris DeMent. V průběhu natáčení ale přišly nepředpokládané problémy – Prineovi byl diagnostikován spinocelulární karcinom. Prine naštěstí podstoupil úspěšnou operaci a ozařování, a během roku 1999 album dokončil. Skladba In Spite of Ourselves pak zazněla i při závěrečných titulcích filmu Daddy & Them režiséra Billyho Boba Thorntona.
V roce 2000 Prine znovu nahrál patnáct svých nejznámějších písní (částečně prý proto, aby si po léčbě procvičil hlas, spíš ale hrál roli fakt, že vydavatelství Oh Boy Records vlastnilo práva na jeho skladby) na album Souvenirs, které vyšlo původně v Německu, ale později bylo vydáno i ve Spojených státech.
V roce 2004 Prine nahrál verzi písně My Old Kentucky Home (Stephen Foster ji napsal už v roce 1853) na kompilační album Beautiful Dreamer, které v roce 2004 získalo cenu Grammy za nejlepší tradiční folkové album.
V roce 2005 Prine vydal po deseti letech další kolekci vlastních písní, uvolněné a akustické album Fair & Square. Najdeme zde písně jako Safety Joe o muži, který nikdy v životě neriskoval, a také Some Humans Ain't Human, protestní skladbu, která hovoří o ošklivých stránkách lidské povahy a ani trochu nešetří prezidenta George W. Bushe. Fair & Square získalo v roce 2005 cenu Grammy za nejlepší současné folkové album.
V roce 2007 vydal Prine spolu se zpěvákem a kytaristou Macem Wisemanem album Standard Songs for Average People – čtrnáct klasických folkových a countryových fláků. Následoval výběr z nejrůznějších živých vystoupení In Person & On Stage.
V témže roce (2010) vydalo vydavatelství Oh Boy Records tribute album s názvem Broken Hearts & Dirty Windows: Songs of John Prine. Název alba odkazuje na text písně Souvenirs, ve které se o zlomených srdcích a špinavých oknech zpívá. Na albu se podílela řada muzikantů z oblasti rocku, folku i americany: My Morning Jacket, The Avett Brothers, Conor Oberst and the Mystic Valley Band, Old Crow Medicine Show, Lambchop, Josh Ritter, Drive-By Truckers, Sara Watkins z Nickel Creek, Deer Tick s Liz Isenberg, Justin Townes Earle, Those Darlins a Justin Vernon (Bon Iver). John Prine zkrátka už dávno nebyl jen folkovým či countryovým písničkářem, ale umělcem schopným oslovovat daleko širší okruh posluchačů.
Conor Oberst není zdaleka jediným, koho Prineovy písně uchvátily
V roce 2016 byl Prine jmenován vítězem ceny PEN/Song Lyrics Award, kterou pobočka PEN New England uděluje každý druhý rok dvěma písničkářům. O cenu za rok 2016 se podělil s Tomem Waitsem a jeho manželkou Kathleen Brennan. Porotci tehdy byli Peter Wolf, Rosanne Cash, Paul Simon, Elvis Costello a Bono v oblasti hudební, literáty zastupovali Salman Rushdie, Natasha Tretheway a Paul Muldoon.
V roce 2016 Prine vydal album For Better, or Worse, navazující na album In Spite of Ourselves z roku 1999. Album obsahuje další coververze country songů a také zde zní hned několik výrazných ženských hlasů: Alison Krauss, Kacey Musgraves, Lee Ann Womack a Iris DeMent (jediná umělkyně, který se objevila na obou uvedených albech).
V březnu 2017 byla v Country Music Hall of Fame otevřena výstava American Currents. K vidění byl zde pár kovbojských bot a bunda, které Prine často nosil na pódiu, jeho osobní kytara a původní ručně psaný text jeho hitu Angel From Montgomery. Na Americana Music Honors & Awards 2017 Prine získal své druhé ocenění Umělec roku (předtím zvítězil v roce 2005). Tutéž cenu si pak ještě odnesl za roky 2018 a 2020, a je tak v tomto ohledu nejoceňovanějším umělcem americany vůbec.
John Prine s Bonnie Raitt
Dne 8. února 2018 Prine nečekaně oznámil, že po 13 letech vyjde 13. dubna jeho další nové album s původním materiálem, nazvané The Tree of Forgiveness. Album produkované Davem Cobbem vyšlo u Prineova vlastního vydavatelství Oh Boy Records a hostují na něm Jason Isbell, Amanda Shires, Dan Auerbach a Brandi Carlile. Současně s tímto oznámením Prine zveřejnil skladbu Summer's End. Album se záhy stalo Prineovým nejlépe prodávaným albem v žebříčku Billboardu. Pokud jde o píseň Summer's End, nejenže byla nominována na Grammy v kategorii Best American Roots Song a American Songwriter ji označil za píseň roku 2018, ale dočkala se i řady výtečných a nečekaných coververzí. Mimochodem, v textu věnovaném rodinnému příteli Maxi Barrymu, který zemřel na předávkování drogami, lze nalézt řadu i odkazů na Prineovy starší písně.
Poslední nahrávkou, kterou stačil Prine před smrtí pořídit, byla I Remember Everything, vydaná (spolu s videoklipem) 12. června 2020. Vyšla hned po dvouhodinovém speciálním pořadu A Tribute Celebrating John Prine odvysílaném 11. června 2020, v němž vystoupili Sturgill Simpson, Vince Gill, Jason Isbell, Kacey Musgraves, Bonnie Raitt, Eric Church, Brandi Carlile a další. Zde ale již John Prine chyběl, zemřel 7. dubna 2020 na komplikace způsobené virem COVID-19. Odešel na vrcholu slávy ve věku 73 let.
Zůstala po něm manželka Fiona Whelan Prine, která byla v posledních pěti letech také jeho manažerkou a jejich syn Jody Whelan. Ten pro změnu už několik let předtím převzal vedení labelu Oh Boy Records.
John Prine je všeobecně považován za jednoho z nejvlivnějších písničkářů své generace, bývá dokonce označován za „Marka Twaina mezi písničkáři“. Nikdy nezaznamenal vlastní megahit, ale jeho písně nahrála dlouhá řada uznávaných umělců, z nichž mnozí byli sami slavnými písničkáři, včetně Johnnyho Cashe, Bonnie Raitt, Krise Kristoffersona, George Straita, Bette Midler, Dwighta Yoakama, Brandi Carlile či Phoebe Bridgers.
Johnny Cash ve své autobiografii napsal: „Na farmě hudbu moc neposlouchám, pokud zrovna nepíšu písně a nehledám inspiraci. Pak si pustím něco od autorů, které jsem obdivoval celá léta: Rodney Crowell, John Prine, Guy Clark a zesnulý Steve Goodman, to je moje velká čtyřka...“
A třeba Roger Waters na otázku časopisu Word Magazine z roku 2008, zda slyší vliv Pink Floyd u novějších britských kapel, jako jsou Radiohead, odpověděl nečekaně: „Radiohead opravdu neposlouchám. Slyšel jsem jejich alba a nezasáhly mě tak, jako třeba John Prine. Jeho hudba je prostě mimořádně výmluvná a srovnatelná s Neilem (Youngem) a Lennonem.“
A podobně to cítí i mnozí další umělci, kterým byl často mentorem, jako Jason Isbell, Amanda Shires, Brandi Carlile, Sturgill Simpson, Margo Price či Tyler Childers. Letos v říjnu vyšel tucet Prineových písní na albu Broken Hearts & Dirty Windows: Songs of John Prine, Vol. 2, na kterém se vedle zmíněných šesti umělců podíleli i Nathaniel Rateliff, Bonnie Raitt, Emmylou Harris, Valerie June, John Paul White a Iris DeMent. Před nedávnem v Country Heroes 25 jsme si dvě ukázky z tohoto alba pouštěli. Nadčasové songy Prineovy zní a budou znít dál…
A ještě něco: Na festival v dánském Tønderu měl v roce 2019 přijet i John Prine, ale nemoc mu to bohužel neumožnila. Na závěr celého festivalu nicméně proběhl improvizovaný koncert na jeho počest – Max Gomez, Caitlin Canty, Dan Sultan, Hudson Taylor, Irish Mythen a mnozí další se tehdy postarali o naprosto magický zážitek (což mohu sám potvrdit). Účast Johna Prinea byla odložena na srpen 2020…
Playlist
Johnny Cash – Paradise
John Prine – Illegal Smile
John Prine – Spanish Pipedream
Joan Baez – Hello In There
John Prine – Your Flag Decal Won’t Get You Into Heaven Anymore
Bonnie Raitt – Angel From Montgomery
John Prine – Please Don’t Bury Me
John Prine – Christmas In Prison
John Prine – Fish And Whistle
John Prine & Iris DeMent – (We’re Not) The Jet Set
John Prine – Souvenirs
John Prine & Mac Wiseman – Blue Eyed Elaine
Those Darlins – Let’s Talk Dirty In Hawaiian
Conor Oberst & The Mystic Valley Band – Wedding Day In Funneraville
John Prine – I Remember Everything
Phoebe Bridgers – Summer’s End
Evžen Müller
Jako dítě mě chytla Dylanova Blowin' In the Wind. V pubertě přišel Johnny Cash, v osmnácti Waylon s Williem a karty byly rozdány.
