Železniční tuláci zvaní hoboes: Romantika, dobrodružství nebo krušný život plný strádání a nebezpečí?

V americké historii patří nezanedbatelné místo cestujícím dělníkům, kteří putovali krajem ve snaze najít práci. Často neměli žádný domov a žádné peníze, a tak cestovali načerno na všech možných místech nákladních vlaků. V angličtině se jim říká hobo, v množném čísel hoboes, česky bychom nejspíše řekli „tuláci“. Jejich největší rozmach byl zaznamenán v době velkých hospodářských krizí – ve druhé polovině 19. století a ve třicátých letech 20. století. 

Neměli to rozhodně jednoduché a lidé na ně pohlíželi různě. Jedni v nich viděli špinavé vandráky, před kterými je třeba mít se na pozoru, druzí zase viděli v jejich způsobu života romantiku spojenou se svobodným životem plným dobrodružného cestování a spaní pod hvězdami. Pravda je však někde uprostřed. Rozhodně nebyli špinaví, protože jejich kodex i logická snaha zapůsobit na případného zaměstnavatele je vedla k udržování se v čistotě a s romantikou mělo nebezpečné cestování málo společného.

Jedna z nejslavnějších písní o hoboes pochází z pera první opravdové hvězdy country music, legendárního „Zpívajícího brzdaře“ Jimmie Rodgerse. 

Kdo se hoboes vzali

Úplné počátky hoboes musíme hledat už v šedesátých letech devatenáctého století, po skončení občanské války. Během toho konfliktu byla spousta měst zničena a po válce neměla řada vojáků kde žít. A také neměla samozřejmě práci. Nicméně vojáci byli z armády na jistý cikánský způsob života zvyklí, a tak si začali podobným způsobem práci hledat. Někteří z nich pracovali na první transkontinentální železnici, jiní pomáhali obnovit válkou zničené železniční tratě. Řada bývalých vojáků stavěla nemocnice, školy a další veřejné budovy. Mnozí z nich se při tom vyučili zednickému řemeslu, druzí zase pracovali na polích.

Idylický obrázek pochází z filmu Bound For Glory, životopisného snímku o písničkáři a tulákovi Woody Guthriem. Realita byla poněkud odlišná…

V roce 1870 vypukla ve Státech Druhá průmyslová revoluce, která je spojována s elektrifikací a se vznikem montážních linek. S narůstajícími výhodami nových výrobních postupů a strojů továrny změnily zaměstnaneckou politiku a začaly redukovat pracovní síly. Méně zkušení dělníci byli propuštěni. V té době daly železnice čerstvě nezaměstnaným příležitost začít novou práci na novém místě.

Hoboes – asi nejlepší trampská kapela, kterou jsme tady kdy měli a jedna z jejich písní věnovaná železničním tulákům

Mira nezaměstnanosti dosáhla vrcholu v roce 1873, kdy mluvíme o první celosvětové hospodářské krizi a kdy Spojené státy zažily burzovní paniku. Ta vyústila do těžké hospodářské deprese, trvající plných šest let. Banky financující železnici krachovaly, včetně „nejváženějšího bankéře Spojených států“ – investiční banky "Jay Cooke & Company". Do pěti let zbankrotovalo 89 železničních společností a o práci přišly čtyři milióny lidí, z toho odhadem půl miliónu železničních dělníků. 

Vládce severní dráhy – základní „hobousácký“ film s Lee Marvinem v hlavní roli

Ještě před občanskou válkou měla řada měst centra, kde bylo o občany bez domova postaráno. Počínaje rokem 1873 ale byli tito lidé donuceni přesouvat se za prací. Naskakovali na nákladní vlaky, které by je odvezly do jiných měst, kde by mohli ještě sehnat nějaký džob. Města tak byla zaplavována cizinci, kteří často klepali na zadní dveře usedlostí. Na dveře, které byly většinou umístěny poblíž kuchyně, kde pracovaly měkkosrdcaté ženy v domácnosti.

Grafika z pohledu od Wall Street zachycuje paniku na křižovatce ulic Nassau a Broad Street (New York, 1873)

Kde se vzal termín hobo

Termín pochází zhruba z roku 1890 a postupně se ustálil v anglickém jazyce. Jeho původ je však nejasný a má řadu výkladů. Když chtěli nezaměstnaní muži cestovat za prací a naskakovali do jedoucího nákladního vlaku, vybírali si k tomu většinou krytý nákladní vůz (někdy se jim říká „dobytčák“), v angličtině označovaný jako boxcar. Z výrazu hopping boxcar („naskočit do dobytčáku“) také mohl podle jedné z verzí výraz hobo vzniknout.

Výkladů je ale víc. Říká se, že když se vojáci vraceli z občanské války, říkali lidem, že jdou domů. Anglicky “homeward bound”, zkráceně “hobo”. Migrující farmářští dělnici byli často známí jako “hoe boys” (něco jako “kopáči”), takže výraz hobo může mít původ i tady. 

Hoboes by neměli být spojováni s trampy, kteří byli na společenském žebříčku pod nimi (i když se objevili dříve) a pracovali jen občas, nebo s tzv. bums (něco jako „flákači, povaleči“; objevili se až později), kteří byli ještě níže a nepracovali vůbec. Trampové a hoboes měli cestování železnicí společné, bums zůstávali na jednom místě.

Cizinec není našinec

Hoboes byli často házeni s trampy a bums do jednoho pytle a mnohé noviny leckdy podsouvaly čtenářům myšlenku, že jsou jejich města zaplavována vagabundy. Cizinci byli považováni za neužitečné otrapy, kteří buď skončí brzo „pod drnem“ nebo budou v lepším případě zatčeni či vyhoštěni z města. Tehdejší obyvatelé měst si ale neuvědomovali, že hoboes pomáhají (především na západě USA) stavět železnice, vodovodní cesty, silnice, mosty nebo domy, čímž přispívají k rozvoji ekonomiky. 

Některé články, které doporučovaly mít se před těmito „vetřelci“ na pozoru, šly až tak daleko, že dokonce radily ženám, aby nechávaly na verandách otrávené maso. Potulka byla tehdy zakázána a města či vesnice, která by chtěla příchozím pomoci, by porušila zákon. V některých městech byli dokonce příchozí tuláci uvězněni ve speciální mřížované cele, kde pak byli zesměšňováni a týráni. I přesto, jak skličující to bylo, byla mezi hoboes řada mladých mužů, kteří věřili, že dokáží rodná města opustit a najít si práci jinde. A ještě při tom zažít nějaké dobrodružství. 

Vy jste taky hobo? My jsme všichni hobo!

Někdy v době deprese a počátku putování za prací se začali hoboes organizovat a kodifikovat si vlastní svět známý jako Hobohemia. Svá tábořiště nazývali „džungle“ a v jednom takovém poblíž železnice Baltimore & Ohio založila skupina třiašedesáti hoboes, kteří si říkali “turisté”, svou unii. Zformalizovali práva a povinnosti, vybrali malý členský vklad a podepsali dokumenty zakládající National Tourist Union #63, kde číslo v názvu znamená počet zakládajících členů.

Část etického kodexu hoboes

Unie posléze začala působit i v dalších městech po celých Státech a rekrutovala nové členy. Každý rok si zvolila nového krále, královnu, korunního prince atd. Tyhle tituly sice mohou vypadat směšně, ale unie se snažila o jistou hierarchii. Šlo jí však především o vybudování lepších vztahů mezi migrujícími dělníky, městy a železniční policií. Doufala, že dosáhne lepšího obrazu v očích veřejnosti a že lidé bez práce už nebudou perzekuováni při příjezdu do nějakého města.

V roce 1887 byl založen Etický kodex hobo, který mimo jiné stanovil, že by se každý hobo měl čistě oblékat, chovat se jako džentlmen, respektovat přírodu, místní zákony a autority. Neměl by se opíjet (ztížil by šance dalších na dobré přijetí v novém místě), neměl by být hrabivý a nenasytný, aby se příděly dostaly i na další. Měl by si hledat práci a nemůže-li ji zrovna najít, měl by pracovat na zdokonalování svých schopností. 

Život v „džungli“

Podle kodexu se očekávalo, že každý hobo po sobě své místo v „džungli“ uklidí. Tábořiště bývala mimo hlavních cest, většinou poblíž vodního toku a optimálně také železničního seřadiště. Ještě lépe pak v blízkosti nějakého malého města, kde byl v obchodě k dostání chléb, maso a zelenina. Tábořiště sice byla přechodná, ale pokud byla umístěna poblíž nějakého místa, kde často zastavovaly nákladní vlaky, stávala se permanentními. 

V tábořišti bylo k dispozici kuchyňské nádobí, šňůra na prádlo a zrcátko. Od každého hobo se během dne očekávalo, že sežene dříví na oheň a přinese nějaké ingredience do společného jídla, kterému se říkalo „mulligan stew“ – byl to v podstatě takový guláš nebo „kaše z dostupných věcí“. Kdo nepřinesl něco na zátop nebo na jídlo, měl alespoň přispět čtvrťákem nebo půldolarem do „potravinového fondu“. Noví členové se tady mohli leccos naučit od starších, zkušenějších a silnějších kolegů. Večer se všichni ukládali k spánku poblíž ohniště. V některých tábořištích ale byl oheň přes noc zakázán – místní policie a železniční úředníci občas hledali obětní beránky a tábor bezdomovců pro ně představoval snadný cíl. 

Unikátní filmové záběry zachycují opravdové hoboes na počátku 20.let minulého století

Následující den ráno si každý hobo vypral šaty v řece a rozvěsil je mezi stromy. Když měl oděv suchý, oblékl se a vydal se hledat práci. Každý se musel ujistit, že tábor zůstane čistý, uklizený a připravený pro nově příchozí členy. Porušení pravidel bylo trestáno vyhoštěním. Týkalo se zejména těch, co chodili odrbaní, nepřinesli nic k jídlu, případně ujídali ostatním (říkalo se jim „krkavci v džungli“), nebo dokonce okrádali spící kamarády. 

Vlastní znaky a žargon

Při dlouhém cestování měli hoboes nedostatek potravin, a tak často žebrali o jídlo na místních farmách. Když byl farmář štědrý, udělali si u jeho farmy značku, která upozornila případné další „kolegy“, že i oni zde mají šanci něco vyžebrat. Vytvořili si tak víceméně vlastní znakovou sadu. Běžný člověk by však značky nenašel, jen sami hoboes věděli, kde je hledat. 

Ukázka několika značek, které mohli hoboes používat

Kromě farem umisťovali hoboes tyto značky také třeba na železniční mosty nebo uvítací cedule ve městech. Díky nim každý hobo věděl, co zde může čekat, zdali může bez obav zaklepat na ty či ony dveře nebo vejít do určitého města. Například povzbudivé značky ho informovaly, že je zde žena s dobrým srdcem, doktor, jídlo za práci, chléb, případně možnost přespání ve stodole. Varovné značky naopak upozorňovaly na zlého psa, majitele vlastnícího zbraň, policistu a tak dále. 

Knižní ilustrace z roku 1873 zachycuje hobo při zakreslování značky na dům. Nicméně ve světle předcházejících odstavců lze pochybovat, zdali by to dělal takto nápadně. 

Kromě značek měli hoboes svůj vlastní bohatý žargon. Některé výrazy z něj se později ustálily v běžné mluvě. Tak například „main drag“ znamenala rušnou ulici ve městě a volný překlad tohoto termínu „hlavní tah“ se používá dodnes i u nás. Známý je také „graveyard shift” („směna na hřbitově“), což znamená práci dlouho do noci. Hobo slovník se dostal i na stříbrné plátno, například do gangsterských filmů třicátých let („the big house“ – „státní věznice“ apod.). Když dnes řekneme o někom, že je to „kočka“, máme na mysli krásnou ženu, ale ve slovníku hoboes to znamenalo mladého hobo.

Samostatnou a zábavnou kapitolou je hobo slang ohledně jídla. Máslo pro ně bylo „mazadlo na nápravy“, nedovařené fazole „kulky“, kečup „červené olovo“. Smažený vajíčkům na toastu „říkali Adam a Eva na voru“ a například tlustému ze slaniny „prasečí vesta“. 

Seasick Steve opravdu ví, o čem zpívá…

Hoboes si po svém překroutili i názvy železnic, kterými cestovali. ATSF (Atchinson, Topeka and Santa Fe) byla All Tramps Sent Free („Všichni trampové osvobozeni“), B&O (Baltimore & Ohio) překřtili na The Bum’s Own („Povalečův majetek“) nebo FW&DC (Fort Worth & Denver City) změnili název na Foul Water & Dirty Cars („Kalná voda a špinavá auta“). Existovala samozřejmě řada dalších přejmenování.

Pár triček s motivem klasické americké lokomotivy na skladě ještě máme... Jukněte na https://dixiegear.cz/produkt/southbound-train/​

Hlavní město hoboes

Koncem devatenáctého století měla většina amerických „sousedství“, které hoboes podporovalo. Byly tu laciné jídelny, hotely a noclehárny, obchody s oděvy, knihovny, charitativní spolky, zaměstnanecké agentury, holičství, smíšené zboží a řada salonů. Také tu bylo dostupné jídlo a informace o pracovních možnostech. Jedinec, který si vydělal slušnější peníze, si zde pak mohl dopřát parní lázeň, zahrát si v herně nebo navštívit laciné divadlo či bordel, aby o tom pak mohl nadšeně vyprávět chudším kumpánům. 

Dvojice hoboes kráčejících po trati poté, co vyskočili z vlaku. Snímek pochází zhruba z období mezi roky 1907 a 1912.

Tohle všechno bylo soustředěné kolem hlavní ulice, které se říkalo The Main Stem. Obvykle se nacházela v dosahu nějakého obchodního či dopravního centra. V New Yorku to byla Bowery, v San Francisku Third Street, v Los Angeles South Main a v Baltimoru Pratt Street. V roce 1888 si hoboes zvolili za místo konání své výroční schůze Chicago, protože zdejší West Madison byla zdaleka nejpřátelštější, takže se brzy stala známá jako „Hlavní město hoboes“. Schůze se tu konaly pak ještě následujících deset let. Když přes zimu ustaly práce na farmách, mnozí hoboes než aby se přesouvali na jih, zůstali raději právě v Chicagu a brali příležitostné práce v hotelích a restauracích.

V noclehárnách se platilo za noc 10 až 25 centů a odhadovalo se, že třicet dolarů stačí k bydlení na celou zimu. Noclehárny ale byly většinou špinavé, zamořené krysami a infekcemi. Některé neměly ani postele, jen zem posypanou pilinami. Pokud hoboes nechytli nějakou nemoc tady, chytli ji často v některém místním bordelu po styku s lacinými a pohlavními chorobami prolezlými prostitutkami. 

Hoboes připravují „mulligan stew“ v newyorském Hotel de Gink (viz níže); foto z desátých let dvacátého století

Působily tu různé pochybné „pracovní“ agentury, které se nabalovaly na hoboes hledající práci. Těm nejpochybnějším agenturám se přezdívalo „trh s otroky“ a jejich agenti byli nazýváni „žraloci“. Ti pak najímali „lovce“ aby hledali nové pracovní síly. Dost často pak museli dělníci za dohození práce agentuře zaplatit, přičemž vůbec nebylo jisté, jestli na ně bude domluvená práce stovky nebo tisíce mil daleko opravdu čekat.

Titulní stránka novin „The Hobo News“ z konce druhé dekády 20. století 

V roce 1905 byla v Cincinnati založena organizace, takzvaná „univerzita hoboes“, která se posléze rozrostla do dalších měst. Zájemcům nabízela bezplatné vzdělání v některých oblastech práva, popřípadě osvětu, jak se vyhnout pohlavním chorobám nebo jak si nejlépe sehnat práci. Organizace se také snažila omezit provoz pochybných zaměstnaneckých agentur, a naopak nabídnout seriózní pracovní příležitosti. 

Od roku 1913 začali hoboes vydávat vlastní noviny s později ustáleným názvem „The Hobo News“. Obsahovaly především informace o volných pracovních místech, organizaci práce, pojednání o hobo tradicích, ale také básně a eseje. Řada příspěvků pak pocházela od samotných čtenářů. Ve vrcholné době vycházely noviny v nákladu dvaceti tisíc výtisků. I když je četli převážně tuláci, někteří z nich je sami prodávali, aby si přivydělali. Praxe, kterou známe i z dnešní doby…

Titulní stránka stejných novin, tentokrát z roku 1945

V roce 1908 přišel kabaretní umělec a advokát bezdomovců Jefferson Davis s nápadem soběstačného hotelu, který by provozovali sami hoboes, aby si uhradili ubytování a jídlo, tzv. „Hotelu de Gink“ („gink“ byl další termín pro hoboes). První hotel, kde si hoboes mohli vzájemně poskytovat krejčovské, holičské nebo stravovací služby byl otevřen v Seattlu v roce 1913. Idea se z původního Cincinnati rychle rozšířila po celé zemi a Davis sám otevřel některé další hotely v Tacomě, Portlandu a New Yorku. V roce 1935 ho hoboes na své výroční schůzi v Pittsburghu zvolili doživotním králem.

Kdo je jiný, je divný

Volba způsobu života s nestálým zaměstnáním byla v počátcích dvacátého století výsadou bílých mužů, a tak se ani Hobohemii nevyhnul rasismus. Slang hoboes ukazuje, že pro ně nebyli podezřelí jen lidé s jinou barvou kůže, ale také imigranti s cizím přízvukem. Irům proto přezdívali „flannel mouths“ (mluvkové, chvastouni), Francouzům zase „žabožrouti“ (to se ostatně používá dodnes). Indiánům na západě nebo černochům z tropických krajů říkali „honáci opic“. Podobně směšné přezdívky měli pro Poláky a další Slovany, případně pro Švédy a Asiaty. 

Imigranti a dělníci s jinou barvou kůže se nemohli účastnit aktivit v hobo centrech a dost často také museli žít v odděleném táboře. V desátých a dvacátých letech minulého století se sice už bílí hoboes dokázali v tábořištích a na železnici sžít s Mexičany a Afroameričany, ale mimo tyto oblasti stále ještě dávali najevo svůj pocit nadřazenosti. Černoši, kteří se pokoušeli cestovat načerno na nákladním vlaku, se museli bát fyzického napadení už jen z rasových důvodů, a bílí hoboes odmítali pracovat v „šachovnicových“ partách“ (kde byli přítomní i muži černé pleti). 

Cover verze písně Jimmie Rodgerse v podání Merle Haggarda 

Za sponzoring tohoto článku děkujeme společnosti Universal Premium Brands, provozovateli internetového obchodu Warehouse1.cz a dovozci originální Bulleit Frontier Whiskey.

Jak se jezdilo na nákladních vagonech

Až do doby první hospodářské krize železnice tolerovaly dělníky, kteří se volně vozili na nákladních vlacích, protože dovoz čerstvých sil na jednotlivá pracoviště považovaly za přínos. Volnému „cestování“ však deprese učinila přítrž. Železnice pak najímaly strážce vlaku (tzv. „bulls“), kteří dohlíželi na to, aby bylo v nákladních vozech přepravováno pouze zboží, za které si zákazníci zaplatili. Hoboes už proto nemohli jen tak přijít na stanici nebo seřadiště a vyhoupnout se na nákladní vůz. Většina z nich tak musela číhat na svou příležitost v úkrytu u trati, mimo seřadiště. Obvykle pak běželi podél jedoucího vlaku a ve vhodné chvíli naskočili. 

Hoboes si krátí cestu v prázdném nákladním vagonu

Naskakování na jedoucí vlak bylo pro hoboes vzrušující, ale i přes dnešní romantické představy, to byl velice nebezpečný způsob cestování. Mnoho hoboes přišlo při naskakování na vlak o nohy nebo dokonce o život. Nicméně i tady se projevil jejich černý humor – pokud někdo seděl v otevřených dveřích s nohama venku, mohlo se klidně stát, že mu při stoupání nebo klesání těžké posuvné dveře usekly nohy. Takovému smolaři pak říkali „polovičák“. Když zase někdo vypadl z vlaku v plné rychlosti, dostal přezdívku „chytač štěrku“, a pokud se někdo zabil pádem pod vlak, byl „traťové mazadlo“.
 

Mladý Ernest Hemingway mezi dvěma nákladními vozy na fotografii z roku 1916

Ideální bylo, pokud byl ve vlaku zapojen prázdný „dobytčák“ s otevřenými dveřmi. Do něho se dalo za tmy ještě relativně snadno naskočit a nerušeně v něm cestovat až do svítání. Když takové vozy v soupravě nebyly, naskýtalo se několik dalších variant přepravy. Někteří hoboes cestovali na naloženém vagónu, jiní si našli místo mezi vozy nad spřáhly, na jednom ze dvou žebříků. U osobního vlaku se dalo se jet na střeše vagonu nebo na přední plošince zavazadlového vozu. Nejriskantnější bylo cestování na podvozku vagonu (vzpínadlech). 

Kolik způsobů cestování znáš, tolikrát jsi hobo

Jízda na plošince zavazadlového vozu byla ještě relativně v pohodě, protože díky uvnitř vyskládaným zavazadlům posádka vozu na černého pasažéra neviděla. Nicméně pokud ho vyhmátl nějaký agresivnější topič, mohl dostat zásah hadicí, případně spršku uhlí nebo horkého popela. Jízda v jakémkoliv naloženém voze byla nebezpečná, protože posunující se náklad mohl pasažéra kdykoliv rozmačkat. Svezení na střeše osobního vagonu také nebyl žádný med. Nejen kvůli rozmarům počasí, ale i proto, že pokud se člověk dobře nedržel, mohl v ostřejším oblouku snadno spadnout. Nešlo ležet na zádech – bylo třeba neustále sledovat trať, neblíží-li se vlak k místu, kde by čekali strážci.

Někteří volili cestu v chladícím voze. Tady zase hrozilo nebezpečí zamčení. Stávalo se, že někteří strážci slyšeli, že je někdo uvnitř, zvenčí ho zamkli a nechali v ledové pasti umrznout. Zkušenější mazáci proto sebou vozili kus dřeva, který měl zabránit dovření dveří, a tedy i zamčení zvenčí. Suverénně nejnebezpečnější byla jízda na vzpínadlech a pro každého opravdového hobo představovala jakýsi rituál zasvěcení. Vyžadovala pevné nervy, zkušenost a odhodlání. 

Na tohle fakt musí být koule…

Není přesně známo, kolik lidí při tomto způsobu cestování zemřelo. Podle jedné knihy z roku 1913 přišlo mezi roky 1901 a 1903 o život 25 tisíc černých pasažérů, dalších 25 tisíc bylo zraněno. Z toho údajně polovina až tři čtvrtiny představovali hoboes. Jiná studie uvádí, že přišlo o život kolem šesti a půl tisíce hoboes. Přesto to řadu z nich nezastavilo.

Pokud už se někomu podařilo naskočit, musel samozřejmě před cílovou stanicí vlak zase za jízdy opustit. Jinak riskoval setkání s bulls. Právě tito strážci měli na zraněních a ztrátách na životech hoboes podíl. Setkání s nimi obvykle znamenalo zatčení, případně pořádnou nakládačku nebo dokonce smrt. Jak už z předchozích řádků vyplynulo, byli mezi nimi sadisté nechvalně proslulí agresivitou. Chyceného černého pasažéra neváhali donutit vyskočit z vlaku v plné rychlosti. Ti nejbrutálnější pak leckdy ještě utíkajícího zastřelili, pokud byl po vyskočení z rozjetého vlaku vůbec schopen utíkat. Jindy zase chyceného jedince obrali o všechno a vysadili ho někde uprostřed pustiny, v noci a v mrazu. V „lepším případě“ čekalo chyceného jedince zatčení. 

Muž na snímku z roku 1907 demonstruje, jak jezdil Jack London na střeše osobního vagonu

Některým hoboes se občas podařilo podplatit posádku vlaku, aby je svezla. Úplatek většinou představoval 10 centů na každých 100 mil nebo 20 centů za cestu přes noc. Existoval hobo s přezdívkou „A-1“, který se proslavil tím, že ujel pět set tisíc mil za pouhých sedm dolarů a šedesát jedna centů. Jistá studie z konce devatenáctého století odhaduje, že se každou noc v roce přepravovalo ve vlacích zhruba deset tisíc černých pasažérů. Přibližně stejný počet jich pak čekal na svou příležitost poblíž nákladových nádraží nebo vodních nádrží. 

Chlapík na snímku z roku 1950 předvádí, jak se jezdilo na vzpínadlech nákladního vagónu

Další hospodářská krize startuje druhou vlnu hoboes

Ve dvacátých letech minulého století se pracovní příležitosti pro hoboes začaly ztenčovat. Nekvalifikované dělníky na farmách a pilách začaly nahrazovat stroje, většina infrastruktury již byla vystavěna, a na západě země stačili na farmářskou práci místní dělníci. 

Mladá rodina hledá způsob dopravy v době hospodářské krize

Další rozmach hoboes zaznamenala třicátá léta minulého století. V době hospodářské krize přišlo mnoho lidí o všechno, a tak byli nuceni přijmout způsob života hoboes a zkusit hledat práci jinde. Podle jistého pramenu se jednalo o zhruba dva milióny mužů, jiné prameny uvádí dokonce dvojnásobný počet. Jestli v tomto způsobu života byla do té doby jistá romantika, nyní se nadobro vytratila. Touhu po svobodě a dobrodružství nahradila zoufalost a hlad. 

Přispělo k tomu také období silných prachových bouří, které byly nejhorší v letech 1931-1935 a způsobily obrovské zemědělské škody. Během období sucha se nezpevněná půda měnila v prach, a vítr z něj následně vytvářel rozsáhlá oblaka. V oblasti Velkých planin vznikaly prachové bouře, které často snížily viditelnost na méně než jeden metr. Katastrofa donutila tisíce rodin opustit farmy s nyní bezcennou půdou, čímž docházelo k rozsáhlé migraci. 

Prachová bouře v Texasu, 1935

Až do této krize byste ženy mezi hoboes téměř nenašli, teď však už byly bez práce i ony, a tak začaly za prací cestovat také. Pro vlastní bezpečnost se ovšem oblékaly jako muži nebo se dávaly dohromady s mužskými hoboes. 

Díky poválečnému růstu ekonomiky a sociálních jistot kult hoboes během čtyřicátých let upadal. Jejich počty se snižovaly a podle jednoho zdroje jich bylo v roce 1984 už jen kolem dvaceti tisíc. Přesto existují dodnes (viz dále).

Odraz v kultuře

Přistoupil někdo?

Téma hoboes bylo zpracováno v mnoha filmech různých žánrů. Objevilo se například v dramatu z roku 1933 Wild Boys of the Road, dobrodružné komedii z roku 1941 Sullivanovy cesty nebo v pozdější rodinné komedii z roku 1978 The Billion Dollar Hobo. Patrně nejznámější zpracování pochází z roku 1973. Tehdy natočil režisér Robert Aldrich (Tucet špinavců) drama Vládce severní dráhy, ve kterém se představili Lee Marvin jako hobo No. 1 a Ernest Borgnine jako fanatický strážce (bull). 

Wild Boys of the Road – drama z období hospodářské krize natočené v roce 1933

Romantické téma se promítlo do mnoha trampských písní, mimo jiné například do „Jack Straw“ od Grateful Dead, „I Am a Lonesome Hobo“ v podání Boba Dylana nebo z našich luhů a hájů do „Dál šíny zvoní“ od Hop Trop. V šedesátých letech u nás vznikla kapela okolo bratří Ryvolových, která se jmenovala Hoboes.

Mezi významné hoboes patřili také někteří spisovatelé – Jack London, Louis L’Amour nebo Ernest Hemingway, stejně tak muzikanti jako T-Bone Slim, Utah Phillips nebo Seasick Steve. Ten mimochodem natočil několik alb a spolupracuje s různými dalšími interprety, mezi které patři i John Paul Jones, bývalý člen Led Zeppelin.  

Seasick Steve

Legenda žije dál… v muzeu

Mezi řadu míst ve Státech, kde s Hoboes místní sympatizovali, bylo i město Britt v Iowě. Bylo považováno za centrum pracujících lidí bez domova, snažilo se vymýtit špatnou pověst hoboes a zaměřovalo se na kulturu, kterou vytvořili. V roce 1899 se tu konala výroční schůzce hoboes, která ale byla spíše fiaskem, a tak se tu další schůze konala až roku 1933.

Britt, Iowa – z bývalého divadla je dnes muzeum hoboes

Když se psal rok 1974, založilo tu několik stále činných hoboes neziskovou organizaci Hobo Foundation, která dnes sdružuje hoboes i místní obyvatele. V roce 1980 koupila organizace za symbolický jeden dolar zdejší divadlo a přeměnilo ho v muzeum hoboes. Najdete tu řadu jejich artefaktů – hole, náhrdelníky, šatstvo, hrnky nebo třeba hudební nástroje. 

Kožený náhrdelník „opičí pěst“ byl symbol příslušnosti ke komunitě, ale také poznávací znamení – pokud se jeho majitel dostal na cestách do potíží a jiný hobo u něj náhrdelník viděl, pomohl mu nebo alespoň pomoc sehnal. Hoboes se tak hlídali navzájem.

Každý rok v srpnu se tu pořádají výroční schůze hoboes, na které se sjíždí více než stovka stále činných členů. Muzeum má vlastní tábořiště nazvané Hobo Jungle, kde se nachází přístřešek, ve kterém mohou dorazivší přespat. Nechybí tu záchody nebo sprchy. Řada hoboes přijede obvykle týden před schůzí a natírá domy, umývá okna, uklízí v muzeu nebo opravuje přístřešek. Pokud by chtěli zůstat a najít se, musí podle staré tradice donést nějakou konzervu nebo alespoň přispět na jídlo pár drobnými.

Na zemřelé hoboes se nezapomnělo

Celá akce je spojená s přehlídkou v kostýmech a přiláká až dvacet tisíc dalších zájemců, což je desetkrát více než počet obyvatel Brittu. Řada návštěvníků pojímá celou událost jako rodinné shledání nebo dokonce třídní sraz. Spousta zdejších atrakcí s tématikou hoboes příliš nesouvisí. Spíše jde o klasické pouťové či jarmareční atrakce. Hrají tu různé kapely, pořádá se karneval, je tu tržiště, cirkus, nebo přehlídka trucků a klasických aut. Ale pořád ještě tu zbývá místo na kulturu hoboes. Ti zde pořádají vzpomínkové akce, vaří také proslulou „mulligan stew“ nebo korunují nového krále a královnu. Jejich Tourist Union #63 stále existuje a přijímá členy, dnes za poplatek pět dolarů ročně. Výtěžek jde na pomoc členům v nouzi. 

Dnes už přežitek?

Dnešní „hobo“

Když dnes lidé cestují za prací, používají k tomu jiný způsob dopravy než dříve hoboes. Nicméně pocit svobody spojený s jistým adrenalinem při přesouvání se nákladním vlakem po severoamerickém kontinentu (a nejen tam) je pro spoustu lidí stále lákavý. I když je to pořád nelegální. Podle Lindy Hughesové, kurátorky zmíněného muzea v Brittu, se „dnešní hoboes“ dostávají do vlaku, jen když stojí ve stanici. Nikdy necestují sami a nevyráží bez užitečných věcí jako je voda, pevné boty, teplé oblečení nebo něco na zakrytí tváře.

To je jízda, co?

Existují různé návody „jak naskočit správně do nákladního vlaku“, včetně výčtu „vhodných míst“, například kde se mění posádka lokomotivy. Veřejně přístupné pochopitelně nejsou. Černým pasažérům dnes ještě pomáhají moderní vymoženosti jako online mapy, GPS navigace, chytré telefony atd.

Že je to lepší než přecpaný „Panťák“?

Závěr

Je jasné, že mezi hoboes byli i dobrodruzi, které lákalo nebezpečí výměnou za svobodu a kamarádství. Nicméně to byli v podstatě hrdí lidé, kteří využívali železnicí především k cestě za prací ve snaze zajistit si lepší život. Na níže uvedené fotografii je zachycen hobo s tlumokem na ramenou. Má za sebou více jak pětadvacet let trmácení se z místa na místo. Od uhelných dolů, přes farmy až na pily. Jeho oblečení, postoj a výraz myslím nepotřebuje dalšího komentáře a je asi to nejlepší a nejvýmluvnější, co jsem mohl na závěr článku vložit.

Zdroje: collectorsweekly.com, en.wikipedia.org, xroads.virginia.edu, geocaching.com, vox.com, gizmodo.com, historycentral.com, erroluys.com, theplanetweekly.com, burnsiderarebooks.com, immortalephemera.com, imdb.com, elienation.blogspot.cz, i.dailymail.co.uk