Legendární vlaky, zvané streamlinery, patřily od poloviny třicátých do konce šedesátých let minulého století k cestování po Spojených státech stejně neodmyslitelně, jako třeba Cadillac, Route 66 nebo Harley-Davidson. Příběhy jednotlivých streamlinerů jsou si velmi podobné. Elegantní soupravy začaly vznikat v době končící Velké hospodářské krize a měly za cíl v rámci ozdravění ekonomiky přivést lidi zpět k cestování po železnici. Začaly jezdit ve druhé polovině třicátých let, některé pak po skončení druhé světové války. Pyšnily se moderními tvary z nerezové oceli a jejich specifické jednotné nátěry měly jednak bojovat o přízeň cestujících, ale také se často vázaly k historii a rázu krajiny, kterou vlak projížděl.
Idylický snímek ze Západní Virgínie z července 1955. Vlak Powhatan Arrow v čele s lokomotivou N&W 604 (třída J, pojezd 4-8-4) západně od Cooper Tunnel
I jména vlaků se většinou vázala buď k území, přes které jejich trasa vedla (Dixie Flyer, San Joaquin Daylight), nebo podle koncových stanic (City of San Francisco, City of Denver), případně podle slavných či legendárních osobností (Abraham Lincoln, Hiawatha). Mnohdy se jednalo o spoje, které jezdily už někdy od počátku století, případně od 20. let, přičemž streamlinery se staly díky obměně vozového parku, v rámci které byly dosavadní těžké vagóny typu Pullman vyměněny za lehčí vozy. Většinou z dílny Pullman-Standard nebo jejího pozdějšího konkurenta Budd Company.
Pohlednice zachycuje North Coast Limited společnosti Northern Pacific (NP) při průjezdu Skalistými horami v Montaně
I přes počáteční skepsi „lehké vozy rovná se méně bezpečí“ byly streamlinery se svými jednoduchými a uhlazenými tvary velmi úspěšné. Splnily svůj hlavní úkol, a to přivést lidi zpět k cestování po železnici. Přišly v době slávy stylu art deco, v době, kdy bylo aerodynamické téměř vše – od toustovače, přes vysavače, až po automobily.
Dobová pohlednice vlaku Tennessean
Řada těchto vlaků během druhé světové války přerušila nebo omezila provoz, protože osobní vozy byly zapotřebí k přepravě vojáků. Ve 40. letech většinu parních lokomotiv v čele streamlinerů vystřídaly lokomotivy motorové, nejčastěji stroje firmy Electro-Motor Division (EMD), buď řady „E“ nebo „F“, případně konkurenční ALCO a jejich PA-1. Díky nim mohly jezdit osobní vlaky vyšší rychlostí a železnice provozující streamlinery se tak mohly pochlubit zkrácením jízdní doby.
Na propagačním fotu SP někdy z roku 1950 „pózuje“ dieselová lokomotiva PA-1 v čele vlaku Sunset Limited směřujícího skrz stát Louisiana na východ.
Na konci padesátých a během šedesátých let vlaky stále hůře odolávaly konkurenci v podobě rostoucí obliby cestování autem a aerolinkami. Zájem o přepravu osobními vlaky upadal. Většina železničních společností (všechny byly soukromé) už nedokázala odlivu pasažérů zabránit, a tak krátila počet vagónů v soupravě, zkracovala trasy, či své vlaky různě spojovala a kombinovala. Jedním z pokusů zastavit pád byl futuristický Aerotrain (viz článek „Nejpodivnější lokomotivy“), ale ten bohužel dojel na technické problémy.
Futuristický Aerotrain od GM
V šedesátých letech už jen hrstka osobních vlaků jezdila podle nezměněných jízdních řádů. Streamlinery, které tehdy „nezahubil“ nezájem cestujících, skončily v drtivé většině v roce 1971, kdy státní železniční společnost The National Railroad Passenger Corporation, známější pod obchodním názvem Amtrak, začala postupně od 26 soukromých železnic přebírat dálkovou osobní přepravu.
Pojďme se na chvíli vrátit do poloviny minulého století a nechat se unášet představou, jak muselo být tehdy cestování vlakem příjemné a pohodlné…
Nad takovou pobídkou usednout ke stolu byste jistě dlouho neváhali
Pioneer Zephyr a flotila vlaků „Zephyr“
O vznik streamlinerů se přičinily dvě železniční společnosti – Union Pacific (UP), která si v roce 1933 objednala u vagónky Pullman-Standard svůj první streamliner s označením M-10000, a Chicago, Burlington and Quincy Railroad (CB&Q), která v témže roce zadala objednávku firmě Budd Company.
Pioneer Zephyr v Museum of Science and Industry v Chicagu
Železnice UP obdržela M-10000 v únoru 1934. CB&Q představila svou svůj první streamliner, jehož předek hodně připomínal rytířskou helmu, o dva měsíce později. Tříčlánková souprava byla poháněná motorem o výkonu 660 koní a dostala jméno Zephyr 9900, které se později změnilo na Pioneer Zephyr. Poprvé se užaslým cestujícím představila na nádraží ve Filadelfii 16. dubna 1934. Slovo „Zephyr“ se pak objevovalo v názvu hned několika vlaků, které CB&Q provozovala. Mezi ty známější patřily Denver Zephyr, Mark Twain Zephyr, Sam Houston Zephyr nebo Twin Cities Zephyr.
Do „sourozeneckých měst“ mohou jezdit pouze dvojčata…
Měsíc po uvedení do provozu zaznamenal Zephyr 9900 rychlostní rekord na trase mezi Denverem v Coloradu a Chicagem v Illinois. Vlak urazil 1 633 km dlouhou trasu „od soumraku do úsvitu“ za 14 hodin, s průměrnou rychlostí 126 km/h. V jednom úseku dosáhla až ke 181 km/h. Tento historický mezník z 26. května 1934 inspiroval téhož roku film The Silver Streak. Ten ale nemá se stejnojmenným filmem z roku 1976 (u nás uveden pod názvem Stříbrný blesk) nic společného…
Vlak je tak nablýskaný, že si u něj může slečna přepudrovat nos. Bylo by tohle dnes možné na Hlavním nádraží?
Žluté vlaky „City of Everywhere“ a M-10000
Co by to bylo za článek o osobních vlacích, kdybych vynechal typické žluté vlaky, neodmyslitelně spjaty s barvou železnice UP. Jedna z největších přepravních společností na světě a největší v USA, vypravovala v minulém století řadu těchto vlaků, jejichž jména často obsahovala slovo „City“ a název cílové stanice: City of Denver (trasa z Chicaga do Denveru), City of Los Angeles (Chicago–Los Angeles), City of Salina (Kansas City–Salina) atd. Není divu, že se jim také říkalo „City of Everywhere“.
Fotka z roku 1961 zachycuje City of Porland (Chicago–Portland) na jižním břehu Columbia River poblíž Dallesu v Oregonu
Některé z těchto vlaků provozovala UP společně se Southern Pacific (SP), jiné pak ještě s Chicago and North Western Railway (C&NW), kterou vystřídala v roce 1955 Chicago, Milwaukee, St. Paul and Pacific Railroad (MILW). Největšími rivaly vlaků UP byly Super Chief (provozovaný konkurenční Atchison, Topeka and Santa Fe Railway, AT&SF) a Golden State (Rock Island – RI a SP).
Vyparáděný City of Los Angeles
Některé z těchto vlaků se různým způsobem zapsaly do historie. Rychlíkem City of Los Angeles jezdil někdejší prezident Ronald Reagan, a vlak si dokonce zahrál ve dvou epizodách populárního seriálu „I Love Lucy“. City of Portland byl první streamliner, do kterého byly řazeny spací vozy. Poměrně kuriózní řazení vozů bylo možné vidět u Challengeru, jehož první dva vozy byly svého času vyhrazeny pouze pro ženy nebo pro ženy s dětmi. City of San Francisco uvízl v lednu 1952 ve sněhové vánici v pohoří Sierra Nevada. V ledové pasti museli cestující strávit šest dní, než je stovky záchranářů a dobrovolníků vyprostili při akci, která trvala 72 hodin.
Obrázek pravděpodobně z roku 1959 zachycuje cestující, kteří přestupují z vlaku Challenger do autobusů železnice UP
Řada z těchto streamlinerů se mohla ve druhé polovině třicátých let blýsknout některou z originálně vyhlížejících diesel-elektrických jednotek typu M-10003 až M-10006 (následovnice prvního streamlineru M-10000). Dobové fotografie je poměrně často zachycovaly společně s automobily, protože špice „M tisícovek“ opravdu připomínaly předek vozu.
Džentlmen v obleku pózuje na kolorované fotce u sedanu Willis 77 z roku 1936. V pozadí vidíme nový streamliner typu M-10004. Podobnost tam je, že?
Jedním z prvních vlaků, na kterých bylo tyto jednotky možné spatřit, byl City of San Francisco. Byl to také jeden z prvních transkontinentálních streamlinerů a cestující veřejnost jím byla ohromena. Nabízel svezení z Chicaga do kalifornského Oaklandu, kde mohli pasažéři dále pokračovat trajektem do San Franciska. Dobové reklamy hrdě avizovaly dobu jízdy (včetně SF) 39 hodin a 45 minut.
Tým prodejců automobilů Pontiac pózuje spolu s manželkami před soupravou M-10004. Kolorovaná fotografie zhruba z roku 1936.
I když provoz žlutých souprav skončil v roce 1971 nástupem Amtraku, UP dodnes občas pořádá historické jízdy s těmito vlaky.
Pohlednice zachycující motorový vůz M-10006 v čele vlaku City of Denver
Blue Bird
Krásnou kombinací sytě modré a stříbrné barvy byly známé vozy osobního vlaku, který v roce 1938 začala provozovat společnost Wabash Railroad (WAB). Byla to mimochodem ta samá železnice, která na základě slavné písně Wabash Cannonball začala provozovat stejnojmenný vlak (viz článek o vlacích ze slavných písní). Cestující se mohli „Modrým ptáčkem“ svézt na 460 km dlouhé trase mezi Chicagem a St. Louis v Missouri. Cesta trvala něco málo přes pět hodin. Počátkem padesátých let to byl jeden z mála vlaků WAB, do kterých byly tehdy řazeny speciální vyhlídkové vozy s prosklenou kopulí, tzv. „Vista-Dome“, a byl to vůbec první vlak, který tyto vozy začal používat na pravidelné trase.
Takto vypadal koncový vyhlídkový vůz Blue Birdu v padesátých letech
V roce 1964 se WAB stala součástí Norfolk and Western Railway (N&W), která ale provoz Blue Birdu zachovala. To se změnilo až v roce 1968, kdy byl vlak z Chicaga zkrácen do Decatur v Illinois a přejmenován na City of Decatur. Když o tři roky později Amtrak převzal osobní vlakovou dopravu, City of Decatur už provozovat nechtěl, a tak v roce 1971 jeho provoz skončil.
Opravdu vemlouvavá dobová reklama – „Kompletně nový streamliner… nejmodernější vlak v Americe“
Columbian
Při pohledu na barevné provedení vlaku Columbian možná leckoho napadne podobnost se slavným Orient Expressem. Columbian provozovala společnost Baltimore and Ohio Railroad (B&O) a byl v provozu v letech 1931–1964. Byl to první klimatizovaný vlak ve Spojených státech.
Foto společnosti Baltimore and Ohio (B&O) z jara 1949 zachycuje vlak s novými vagóny na marylandském historickém mostě Thomas Viaduct (postaven v roce 1835)
Původní verze trasy z New Yorku do Washingtonu D. C. byla dlouhá 361 km a trvala přes 4 hodiny. V roce 1937 začala B&O do Columbianu řadit vozy ze svého dalšího vlaku Royal Blue. Když se psal rok 1941, byla trasa prodloužena až do Chicaga. V roce 1949 byly dosavadní vozy nahrazeny lehčími od firmy Pullman-Standard. Dvě nové soupravy s osmi vagóny byly první na východě USA, které začaly cestujícím nabízet vyhlídkové vozy s prosklenou hranatou kopulí, tzv. „Strata-Dome“. Šlo o obdobu vozů „Vista-Dome“, které ale měly zaoblenou kopuli a bylo je vidět spíše na západě Spojených států.
Cestující si užívají výhled z vozu „Strata-Dome“. Všimněte si rychloměru, výškoměru, barometru a hodin na pultu vpředu.
V padesátých letech zaznamenala B&O první výkyvy v zájmu cestujících. V roce 1957 došlo k redukci vozů v soupravě. O rok později začal Columbian jezdit společně s Capitol Limited (rovněž z B&O) mezi Washingtonem a Baltimorem. B&O nakonec ukončila provoz Columbianu v roce 1964. Když v roce 1971 přišel Amtrak, zrušila B&O provoz všech svých zbývajících osobních vlaků.
Texas Special
Červeno-stříbrné vozy a lokomotivy jistě muselo být ve sluncem prozářeném dni vidět široko daleko. Mohli ho obdivovat ti, kteří se zrovna vyskytovali někde u trati mezi St. Louis v Missouri a San Antoniem v Texasu. Cestu dlouhou 1 479 km zvládl za zhruba 21 hodin. Texas Special byl vlajkovou lodí společností Missouri-Kansas-Texas Railroad (MKT) a St. Louis-San Francisco Railway (SLSF). Pasažéři v něm mohli cestovat už od roku 1915, ale tehdy to samozřejmě ještě nebyl streamliner. Až do čtyřicátých let se soupravy skládaly z těžkých osobních vozů tažených parní lokomotivou. Teprve v roce 1947 se Texas Special dočkal modernizace v podobě dieselových lokomotiv EMD F7 a došlo také ke kompletní obměně vagónů u obou čtrnácti vozových souprav.
Grafika zachycuje stroj typu EMD F7 společnosti Missouri-Kansas-Texas v nátěru „Texas Special“. V této podobě začal vlak jezdit od roku 1947
Kvůli rostoucí popularitě tohoto vlaku přistoupily obě společnosti k dalšímu nákupu. V roce 1949 zakoupila MKT dvě lokomotivy typu ALCO PA-1. Pak už bylo běžné, že soupravy měly někdy až 20 vozů namísto dřívějších 14. V roce 1950 byl Texas Special dokonce nejvíce profitujícím streamlinerem.
Červeno-stříbrné provedení vyhlídkového vozu „Stephen F. Austin“ společnosti MKT
V polovině padesátých let byla MKT převzata konglomerátem, který se více zaměřoval na nákladní přepravu a o osobní vlaky nejevil příliš velký zájem. V důsledku toho docházelo ke zpoždění vlaků a cestující začali hledat jiný způsob dopravy. V roce 1959 nakonec SLSF ze společného projektu vycouvala a MKT tak musela vlaky jedoucí ze San Antonia přesměrovat z původního St. Louis do Kansas City (Missouri). V roce 1964 už jezdil Texas Special pouze mezi Kansas City a Dallasem a o rok později vyjel naposledy.
Empire Builder
Aerodynamický vlak v kombinaci oranžové a tmavě zelené jedoucí v ostrém odpoledním slunci vyprahlou krajinou s mírně zvlněnými holými kopci, nad nimiž se na obloze táhnou lehce zlověstné mraky. Jinde se zase dlouhý elegantní vlak vine zalesněným údolím, za nímž se do výše tyčí zasněžené horské štíty. Přesně v takových místech vypadal „Budovatel impéria“ nejlépe, a tak ho také dobové reklamy vykreslovaly. Jméno získal po Jamesi J. Hillovi, který měl přezdívku „The Empire Builder“, poněvadž na konci 19. století sloučil několik malých a úpadkových železnic pod Great Northern (GN) a celou síť ještě rozšířil dále na severozápad USA.
Empire Builder právě opustil East Glacier a směřuje dále na východ montanskou prérií
Společnost GN poprvé vypravila Empire Builder v červnu 1929. Vlak vystřídal na pozici vlajkové lodi GN dosavadní Oriental Limited. Streamlinerem se stal až po druhé světové válce, přesněji v roce 1947, kdy také parní lokomotivy v čele vlaku vystřídaly moderní dieselové stroje.
Také byste rádi poslali pohlednici z Montany?
Trasa mezi Chicagem a Seattlem (stát Washington) měřila 3 557 km. Cestující se během 44 hodin dlouhé jízdy nenudili – GN je odměnila úžasnými výhledy na Kaskádové pohoří, Skalisté hory nebo Národní park Glacier. Zážitek pasažérům umocňovaly proslulé vyhlídkové vozy s prosklenou kopulí „Vista-Domes“, vozy první třídy dokonce kopule zakrývala po celé délce.
V roce 1971 převzal Empire Builder Amtrak, který spoj pod tímto jménem provozuje dodnes. Stále jde o jednu z nejkrásnějších, nejdelších, a také nejrušnějších tras. Jen v letech 2015 a 2016 přepravil Empire Builder téměř půl miliónu cestujících, a patří tak na špici dálkových vlaků svého dopravce.
Jaro ve Skalistých horách. Empire Builder právě vjíždí do Národního parku Glacier
Flotila vlaků Hiawathas
Hiawathas byla flotila osobních vlaků, které patřily společnosti MILW. Většinou byly zbarveny zářivě oranžovou barvou a vozily cestující z Chicaga do různých destinací na americkém středozápadě a západě. Jméno dostaly podle Písně o Hiawathovi (The Song of Hiawatha), epické básni Henryho W. Longfellowa z roku 1855 čerpající ze starých indiánských mýtů a legend o Irokézském osvíceném vůdci.
Nepřehlédnutelná záď koncového vyhlídkového vozu
První Hiawatha vyjel v roce 1935, poslední dojel (správně tušíte) v roce 1971. V roce 1948 nabízela MILW celkem pět vlaků nesoucí jméno legendárního Indiána: Twin Cities Hiawatha, The North Woods Hiawatha, The Chippewa-Hiawatha, The Midwest Hiawatha a The Olympian Hiawatha.
Obal brožury zve k cestě Hiawathou. Kdo by odolal?
Za nejvýznamnější je považován Twin Cities Hiawatha (někdy se mu říká jen Hiawatha), který jezdil od roku 1935 z Chicaga do Twin Cities (oblast dvou největších minnesotských měst Minneapolis a Saint Paul). V roce 1939 zavedla MILW ještě druhý spoj, takže vlaky jezdily dvakrát denně. Proto se jim také začalo říkat Morning Hiawatha a Afternoon Hiawatha. Na trasu dlouhou 678 km potřebovaly 7 hodin. Zatímco „dopolední vlak“ ukončil provoz v roce 1971, „odpolední“ byl jedním z mála, který pokračoval v provozu i po nástupu Amtraku.
Výřez z propagační brožurky Olympian Hiawatha. Všimněte si tradiční barvy pleti obsluhujícího…
Olympian Hiawatha sice začal jezdit až od roku 1947, ale podobně jako „Twin Cities“ proslul především sofistikovanou prosklenou zádí vyhlídkového vozu. Cestující mohli jeho služby využít na 3 584 km dlouhé trase z Chicaga do Tacomy ve státě Washington a strávili v něm bezmála 46 hodin. V provozu byl až do roku 1961.
Hiawatha dnes, na jedné z historických jízd
*Amtrak zachovával pro některé své spoje názvy původních osobních vlaků a ani Hiawatha nebyl výjimkou. Zprvu provozoval dva vlaky s tímto jménem – Hiawatha, který ukončil provoz už v roce 1979 a Hiawatha Service, který jezdí dodnes mezi Chicagem a Milwaukee ve Wisconsinu.
Vyhlídkový vůz „SkyTop“ býval popisován jako „nejzvláštnější vůz, jaký kdy kdo vytvořil“. Myslím, že to není moc přehnané
Super Chief
Jde o jeden z nejvíce ikonických amerických vlaků. Pravděpodobně na tom má velkou zásluhu známé barevné schéma „Warbonnet“, které je považováno za jedno z nejhezčích schémat, jaké kdy byly použity na osobním vlaku. Lokomotivy, které jezdily v čele Super Chiefu, určitě díky oslnivě červeno-žluto-stříbrnému nátěru v kombinaci s typickými stříbrnými vagóny nikdo nepřehlédl.
Super Chief v padesátých letech na trati mezi Chicagem a Los Angeles
Dorazit tak někam v takovém vagónu, vypůjčit si airstream a cestovat dál…
The Super Chief byl vlajkovou lodí železnice Atchison, Topeka and Santa Fe Railway (AT&SF) a byl také nazýván „Vlakem hvězd“, neboť jeho služby využily mnohé celebrity. Od roku 1936 do roku 1971 vozil cestující z Chicaga až do slunného Los Angeles. Na ujetí 3 584 km dlouhé cesty (na km stejná délka jako Olympian Hiawatha) potřeboval necelých 40 hodin. Amtrak provozoval spoj stejného jména ještě v letech 1971–1974. Poté AT&SF zrušila povolení provozovat vlak pod tímto jménem, a tak musel být přejmenován na Southwest Limited. O deset let později AT&SF povolila alespoň název Southwest Chief.
Scéna z romantického filmu z padesátých let? Nikoliv, cestování vlakem Super Chief
Abraham Lincoln
Významná osobnost si zaslouží i důstojně vyhlížející vlak, což vínovo-červený streamliner, který jezdil od roku 1935 až do sedmdesátých let, rozhodně byl. V době uvedení do provozu byl „Abe Lincoln“ jedním ze dvou vlaků, na jehož vznik finančně přispěla vláda.
Abraham Lincoln, nyní spadající pod železnici GM&O, vyjíždí 30. dubna 1971 z chicagského nádraží. Další den Amtrak přebírá meziměstskou osobní železniční dopravu
Cestující se tímto vlakem patřícím nejprve společnosti B&O mohli svézt na 454 km dlouhé trase mezi Chicagem a St. Louis v Missouri. Cesta trvala něco málo přes 5 hodin. V roce 1947 přešel provoz vlaku pod správu železnice Gulf, Mobile and Ohio Railroad (GM&O), která ho vypravovala až do roku 1971. Poté ho pod stejným jménem provozoval až do roku 1978 Amtrak. V současnosti je trasa mezi Chicagem a St. Louis známá pod zastřešujícím názvem „Lincoln Service“.
Pohlednice vlaku zhruba z roku 1970
Flotila vlaků Daylights
Na počátku byl osobní vlak společnosti SP, který nesl jméno Daylight. Později vznikla flotila hned několika vlaků, které měly „Daylight“ v názvu. Byly to jedny z nejúspěšnějších a nejuznávanějších streamlinerů všech dob a dokázaly konkurovat i legendárnímu Super Chief. Přitom pouze jeden z nich byl dálkový rychlík, zatímco u těch ostatních šlo v podstatě o regionální spoje, které jezdily pouze mezi různými kalifornskými městy. Přesto jejich popularita dosahovala řadu let neuvěřitelných výšin, a to dokonce i v šedesátých letech, kdy už mnohé společnosti pociťovaly odliv zákazníků.
Daylight společnosti SP právě opouští sady v Hope Ranch poblíž kalifornské Santa Barbary
Coast Daylight, původně známý jako Daylight Limited, spojoval kalifornská města Los Angeles a San Francisko. Na cestu dlouhou 758 km potřeboval necelých 10 hodin (včetně trajektu mezi Oaklandem a „Friskem“). V očích mnoha lidí to byl „nejkrásnější osobní vlak na světě“, a to především kvůli nádhernému barevnému schématu v podobě červené, oranžové a černé. Vlak byl v provozu od roku 1937 do roku 1974, a byl tedy jedním z mála, který „přežil“ nástup Amtraku v roce 1971.
San Joaquin Daylight vyjíždí v roce 1949 na východ od San Franciska
San Joaquin Daylight se původně jmenoval pouze San Joaquin a cestujícím nabízel na dvanáctihodinové trase mezi Los Angeles a San Franciskem pohodlí těžkých osobních vagónů typu Pullman. Coby streamliner byl známý až od roku 1941. Už od začátku ale na své 777 km dlouhé trase projížděl nejen známou „smyčkou“ Tehachapi, ale také údolím San Joaquin Valley, podle kterého získal své jméno. Byl v provozu až do pověstného roku 1971.
Shasta Daylight tažený soupravou lokomotiv E7 podél břehu oregonského jezera Lake Odell
Třetí „Daylight“ ze stáje SP začal jezdit od července 1949. Cestující ve vlaku Shasta Daylight strávili na 1 156 km dlouhé trase mezi San Franciskem a Portlandem v Oregonu patnáct a půl hodiny. Cestou se mohli kochat výhledem na jedny z nejkrásnějších horských scenérií v severní Americe. Na téhle trase nahradil Shasta Daylight vlaky s těžkými osobními vozy. Byl to první „Daylight“, který začaly tahat dieselové lokomotivy a jediný, který opouštěl hranice Kalifornie. Název vlaku inspirovala hora Mount Shasta (s výškou 4 317 m druhá nejvyšší hora Kaskádového pohoří), kterou vlak míjel během dne.
The Sunbeam
Jeden z nejvýznamnějších osobních vlaků společnosti SP Sunbeam poprvé vyrazil na cestu už v roce 1925. Pendloval mezi dvěma největšími texaskými městy Dallasem a Houstonem. Původní jízdní řád, podle kterého měla 425 km dlouhá cesta trvat 4 hodiny a 45 minut zůstal dalších třináct let beze změny.
V roce 1937 zareagovala SP na nástup streamlinerů a soupravy Sunbeamu „omladila“ lehkými osobními vozy, které zároveň dostaly nový kabát v podobě nátěru Daylight. Stejného barevného schématu se dostalo i třem parním lokomotivám řady P-14 „Pacific“ 4-6-2, které se ve vozbě Sunbeamu střídaly.
Dobová pohlednice zve k cestě vlakem The Sunbeam
Rok nato došlo k úpravě jízdního řádu, který zkrátil dobu jízdy o 20 minut. Pro leckoho možná zanedbatelné, ale tehdy šlo především o snahu konkurovat vlakům Texas Rocket a Sam Houston Zephyr společností CB&Q a RI, které stejnou trasu zvládaly do té doby o patnáct minut dříve.
Jedna ze souprav vlaku The Sunbeam, jak ji zachytil fotograf v padesátých letech
SP chtěla cestujícím nabídnout mezi Dallasem a Texasem i „zastávkový vlak“, a tak v roce 1938 uvedla do provozu ještě Hustler. Zatímco Sunbeam stavěl během cesty pouze dvakrát, jeho mladší „nevlastní bráška“ měl v jízdním řádu více než dva tucty zastávek. Přesto dokázal trať zvládnout za 5 hodin a 50 minut. V padesátých letech se však ani tyto vlaky nedokázaly vypořádat s klesající poptávkou. SP zrušila Hustler v roce 1954 a o rok později a o rok později skončil i Sunbeam.
Coast Daylight
Statistika nuda je…?
Pojďme se na fenomén slavných osobních vlaků trochu podívat z hlediska statistiky. Jen podle stránek classicstreamliners.com existovalo kolem 250 pojmenovaných osobních vlaků. Velký nárůst jejich počtu můžeme pozorovat od poloviny 30. let minulého století, kdy přišly ke slovu právě streamlinery. Jestliže do té doby existovalo něco přes 60 osobních vlaků (myšleno spojů, ne souprav), tak během 40. a 50. let se jejich počet vyšplhal až k nějakým 150. Nejvíce vlaků jezdilo mezi lety 1947–1958, prudký rozmach ale začal už v roce 1934.
Poměrně unikátní barevná fotografie zachycuje první streamliner Green Diamond společnosti Illinois Central (IC)
Od druhé poloviny 50. let upadal zájem o cestování vlakem, počet spojů rapidně klesal a ke konci 60. let už spadl až ke stovce. V době, kdy přišel na scénu Amtrak, už jezdilo jen kolem 80 vlaků. Poté, co Amtrak převzal většinu osobní dopravy, zůstalo v provozu něco málo přes dvě desítky spojů.
Jídelní vůz soupravy El Capitan
Mezi vlaky, které jezdily nejdéle (je třeba samozřejmě brát v úvahu, že to zpočátku nebyly streamlinery), patří třeba se 77 roky služby Sunset Limited (1894–1971). I když tady není minulý čas úplně namístě, protože Amtrak provozuje vlak stejného jména dodnes. Z těch dalších bych zmínil například North Coast Limited, který byl v provozu celých 71 let (1900–1971) nebo Royal Blue se 68 lety provozu (1890–1958).
Pohlednice z roku 1958 zachycuje tehdy nové dvoupatrové vozy vlaku El Capitan
Naopak osobní vlak s nejkratší dobou provozu nesl jméno Dixiana. V roce 1942 byl zrušen po pouhých dvou týdnech a pěti jízdách, protože během druhé světové války bylo zapotřebí osobních vozů pro přepravu vojáků. Ze stejného důvodu měla relativně velmi krátkou životnost i řada dalších vlaků, mezi nimi např. Arizona Limited (1940–1942) nebo Valley Flyer (1939–1942).
Známé foto vlaku Colorado Eagle taženého novou E7 (zhruba rok 1947)
Jak jste si patrně všimli, nejvíce vlaků vyjíždělo nebo končilo v Chicagu. Za ním následuje New York, Los Angeles a St. Louis. Nejvíce provozovatelů se staralo o vlak Dixie Flyer (celkem 8), za ním následují Dixiana (6), City of San Francisco a South Wind (oba 4).
Další streamlinery, které rozhodně stojí za povšimnutí
Většina streamlinerů je krásná a výčet všech těch hezčích by značně přesáhl rámec tohoto beztak už dlouhého článku. Už jen telegraficky se zmíním o vlaku El Captain, který se velmi podobá Super Chiefu z tohoto článku, a který také nabízel cestujícím typické patrové vozy s prosklenou střechou, známé i z dnešních souprav Amtraku.
Propagační foto ATSF zachycuje soupravu čtyř lokomotiv typu F3 v čele vlaku El Captain, směřujícího z Los Angeles na východ. Snímek zhruba z konce 50. let
Ti, kdož byli na vojně, možná nemají v lásce zelenou, ale přesto sem uvedu tři zástupce této barvy – streamliner Green Diamond, jeden z mnoha „klonů“ populární první streamlinerové jednotky M-10000, North Coast Limited a The Tennessean. Příznivcům oranžového nátěru Daylight se jistě bude líbit Sunset Limited.
Lokomotiva Southern 1380 (typ Ps-4) s pojezdem 4-6-2 v čele vlaku Tennessean v roce 1941
Kdo dává přednost elegantnější šedé, jistě spočine zálibně okem na vagonech vlaku 20th Century Limited. Že máte rádi kombinaci modré a šedé? Pak byste se jistě svezli vlakem Colorado Eagle. Kdo se zajímá o Indiány, jistě ocení nátěr soupravy vlaku Powhatan Arrow, ne nepodobný barvě půdy některých indiánských území.
Snímek vyhlídkového vozu s panoramatickým pohledem vlaku Powhatan Arrow na trati v Singeru ve Virginii pochází z roku 1949
Zdroje: american-rails.com, streamlinermemories.info, en.wikipedia.org, cz.pinterest.com, thehenryford.org, spdaylight.net, schuminweb.com, kniha Classic Streamliners
Richard Spitzer
Mým koníčkem vždy byly železnice, a po návštěvě USA dostalo mé hobby konkrétnější směr. Baví mě také detektivky, psaní a focení.
