Dokonce i něco tak vážného, jako je válka, může přinést událost, která nejenže svou troufalostí a odvahou dodnes fascinuje řadu lidí, ale může se později stát i námětem pro komedii.
Nedojedená snídaně
Je sobota, 12. dubna 1862. Už několikátý den hustě prší. Občanská válka (1861 – 1865) zuří skoro na den přesně už rok. V šest hodin ráno přijíždí do stanice Big Shanty v severní Georgii smíšený osobní a nákladní vlak, tažený lokomotivou General. „Big Shanty, 20 minut na snídani,“ hlásí průvodčí William A. Fuller. Cestující i posádka vlaku se odebírají na snídani v hotelu u nádraží. Jelikož ještě neexistovaly jídelní vozy a cestování bylo dlouhé, snídaně v hotelu byla tehdy běžná věc, zanesená i v jízdních řádech.
Zatímco snídají, skupina mužů odpojí lokomotivu se třemi vagóny a než se stačí posádka a cestující vzpamatovat, se soupravou ujedou. V té chvíli ještě nikdo netuší, že jsou právě svědky začátku slavné události, která vejde do historie války Severu proti Jihu jako Andrewsův přepad (Andrew’s Raid) nebo také jako Velká lokomotivní honička (The Great Locomotive Chase).
S touhle mapou se budete v historii Velké vlakové honičky orientovat mnohem lépe než bez ní...
Co tomu předcházelo
Železnice plní v době konfliktu mezi státy Unie na severu a Konfederace na jihu důležitou úlohu v přepravě zbraní, zásob a vojáků. Na jaře roku 1862 má unionistický generál Ormsby M. Mitchel v plánu dobýt alabamské město Huntsville a poté se zaměřit na Chattanoogu v Tennessee. Seveřané by tím mohli získat významný dopravní uzel. K tomu je ovšem zapotřebí přerušit důležitou železniční tepnu, která Chattanoogu zásobuje od jihu z Atlanty.
V pondělí 7. dubna 1862 si Mitchel zavolá civilního zvěda Jamese Andrewse, muže z Kentucky s tajemnou minulostí, a žádá ho, aby najal dobrovolníky na co největší poškození tratě z Atlanty do Chattanoogy.
James J. Andrews
Andrews má zkušenosti s prací v utajení v řadách nepřítele a o sabotáž železniční tratě se už pokusil o měsíc dříve. Bylo to pod velením generála Dona Carlose Buella, ale akce skončila neúspěchem. Andrews přibírá civilistu Williama Campbella a dvaadvacet dobrovolníků (věkový průměr byl 24,5 roku) z řad armády z Ohia, mezi kterými jsou také tři strojvůdci. Rozkaz, ten zní jasně: unést jižanský vlak jedoucí po trati společnosti Western and Atlantic Railroad (W&A) na trase Atlanta – Chattanooga, cestou za sebou vytrhávat koleje, ničit mosty a telegrafní vedení.
Všichni muži musí do půlnoci 10. dubna dorazit do Marietty v Georgii, zhruba 30 km vzdáleného města severozápadně od Atlanty. Sabotážní akce je naplánovaná na další den. Generál Mitchel bude mezitím v Huntsville čekat na zprávu od Andrewse. Jakmile se dozví, že je železnice do Chattanoogy zničená, vyrazí tam se svým vojskem.
Aktéři Velké vlakové honičky. S číslem 19 William Pittinger (autor pozdější předlohy filmu "Frigo na mašině"), s číslem 9 William A. Fuller, průvodčí, který vedl pronásledování a 18 nese jeho pomocník mechanik Andrew Murphy
Andrewsovi muži cestují z tábora v Shelbyville (Tennessee) v malých skupinkách a v civilním oblečení. Potřebují se dostat do Chattanoogy a odtud vlakem na jih do Marietty. Přepravu komplikují silné deště, ve kterých musí urazit více než 160 km, což jim zabere celé tři dny. Dva dobrovolníci jsou během cesty chyceni a odvedeni do konfederačního vojska. Jak bylo pro takový případ dohodnuto, nevzpouzí se, aby nevzbudili podezření a akce se neprozradila. Počítají s tím, že později dezertují.
Po strastiplném cestování se všichni dostávají do Chattanoogy teprve v pátek 11. dubna. Andrews musí informovat Mitchela, že se akce o den posouvá. Z Chattanoogy vyrážejí v pět hodin odpoledne do Marietty. Opět předstírají, že se vzájemně neznají. V Mariettě se všichni setkávají. Většina z nich nocuje v hotelu Fletcher House.
„Někdo… ukradl náš vlak“, aneb honička začíná
Další den, 12. dubna, ve čtyři ráno vycházejí z hotelu a kupují si jízdenky do Big Shanty (dnešního Kennesaw). Kolem páté hodiny přijíždí vlak z Atlanty a Andrewsovi muži do něj nasedají. Dva jeho lidé však zaspí a ranní spoj nestihnou. Zřejmě je zapomněla vzbudit pokojová služba…
průvodčí William Fuller
Vlak jede pomalu a má četné zastávky. Když o hodinu později dorazí do zhruba 11 km vzdáleného Big Shanty, seveřané zjistí, že se poblíž trati nachází tábor konfederačního vojska s více než třemi sty rekruty a vojáky. O nich neměl Andrews ani tušení. Ke změně plánu však nedojde, zvěd pouze nabádá své muže k opatrnosti.
Cestující a posádka se odeberou na snídani, Andrews a jeho muži zůstávají u vlaku. Cestující se v jídelně hotelu Lacy spokojeně cpou kukuřičnou kaší, slaninou a vajíčky, to vše za 25 centů. Andrews a jeho kumpáni odpojují lokomotivu s tendrem (připojený zásobník na palivo, později se také začal používat termín uhlák) a tři nákladní vagóny od zbytku vlaku – osobních vozů. Šestnáct mužů naskakuje do prázdných vozů, které později sehrají v celé události významnou úlohu. Andrews se svými třemi strojvůdci naskakuje na lokomotivu a doslova plnou parou vyráží z nádraží. „Zatímco jsme snídali, slyšel jsem, jak lokomotiva náhle rychle a razantně odfoukla,“ uvede o pár dní později Fuller pro článek v novinách Atlanta Intelligencer.
Vše proběhne dříve, než se někdo ze strávníků v hotelu stačí vzpamatovat. „Všichni tři jsme vyběhli ven, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme viděli, jak nám lokomotiva se třemi vagóny mizí z dohledu,“ vzpomíná po pár dnech Fuller. Vzpamatovat se nestačí ani vojáci, jejichž strážný stojící jen nějakých 15 m od tratě, si není jistý, kouká-li na železničáře nebo sabotéry.
Posádkou i cestujícími opuštěný vlak není jediným důvodem, proč celá mise začíná právě tady v Big Shanty – důležitým faktorem je totiž to, že zde není telegraf a není tím pádem možné varovat další stanice.
Fuller se spolu se strojvedoucím Jeffem Cainem a mechanikem společnosti W&A Anthonym Murphym (toho dne cestuje pouze jako pasažér) nejprve za vlakem rozebíhají. Po zhruba třech kilometrech nachází ve stanici Moon vozík traťových dělníků, na kterém pokračují v pronásledování. Než se začnete smát, je nutné si uvědomit, že tehdy zde nebyla průměrná rychlost vlaků nijak velká – kolem 25 km/h, maximálně něco nad 30 km/h, navíc se trať v úseku mezi Big Shanty a řekou Etowah svažuje, takže pronásledování zase není tak beznadějné.
Únosci vlaku General
Navíc kvůli ničení tratě musí Andrews se svými lidmi často zastavovat. Jen mezi Big Shanty a další stanicí Moon zastavují hned dvakrát – poprvé kvůli přestřižení telegrafních drátů a podruhé kvůli mechanickému problému na lokomotivě. To vše hraje do karet pronásledovatelům.
V Acworthu Fuller s kolegy vozík zpomalují, aby nabrali další dva muže. V Allatooně už nezpomalují a ženou se plnou rychlostí ke stanici Etowah. Nestačí si tak všimnout chybějícího kusu koleje, díky čemuž vozík vylétne z trati a všichni skončí v příkopě. Nikomu se ale nic nestane, pouze poněkud utrpí jejich pýcha… Za chvíli je vozík zpátky na kolejích.
Lokomotiva General - hlavní hrdina našeho příběhu na dobové fotografii
Za řekou Etowah (poblíž Cartersville, po cca 27 km jízdy) únosci spatří lokomotivu Yonah stojící na odstavné koleji. Tehdy zaváhají, když provozuschopnou posunovací mašinu z nedaleké hutě nezneškodní. Bojí se ale, že by na sebe ještě více upozornili. Navíc kolem stroje se motají další lidé, takže není ani možné poškodit nedaleký most, jak bylo původně v plánu.
Po dalších zhruba 18 kilometrech a hodině a půl jízdy, doráží Andrews se svými lidmi do Kingstonu. Protože unesli pravidelný vlak na jednokolejné trati, musí se také chovat jako „praví“ železničáři, což mimo jiné znamená nepřekračovat rychlost a křižovat se se soupravami jedoucími na jih, přesně podle jízdního řádu. Ten má také Andrews k dispozici. V Kingstonu se k trati W&A napojují koleje z nedalekého Rome a Andrews tady musí dokonce přes hodinu napjatě čekat, než dostane povolení pokračovat na sever.
Za tu dobu kolem nich projede expres směřující k jihu a několik zvláštních vlaků, které díky náhlému přesunu zásob na jih nejsou v jízdním řádu. Díky poškozeným telegrafním drátům ale stále nikdo neví, že General řídí únosci. Na veškeré podezřívavé otázky železničních zaměstnanců – např. proč je vlak tak krátký, proč má Andrews tak velké oči nebo proč s ním nejede obvyklá posádka (tedy Fuller) – tázaný pohotově a celou větou odpovídá, že jde o zvláštní vlak, vezoucí munici pro vojska generála Beauregarda.
Fuller a jeho kolegové mezitím u řeky Etowah vyměňují vozík za funkční Yonah, se kterým pokračují v pronásledování. Do Kingstonu doráží v 9:25, těsně poté, co stanici opustili únosci. Nádraží je zaplněno nákladními vlaky směřujícími na jih a Fuller si zkušeným zrakem železničářského veterána uvědomuje, že není čas na nějaké posunování. Vidí ale kouřící lokomotivu William R. Smith, zapřaženou v čele poštovního vlaku z Rome. Její posádka neváhá pomoci Fullerovi ani na okamžik. Pronásledování pokračuje.
Poblíž zhruba 18 km vzdáleného Adairsville jsou ale železničáři zastaveni v místě, kde se únoscům podařilo přerušit trať. Fuller pokračuje s mechanikem pěšky, zatímco strojvůdce Cain zůstává u odstavené lokomotivy.
Mezitím se Andrews v Adairsville potkává s nákladním vlakem jedoucím směrem na jih. Když je lokomotiva míjí, všimá si na jejím boku nápisu Texas. To ještě netuší, jak velkou roli tahle lokomotiva za chvíli sehraje… Když vlak s Texasem v čele vyráží ze stanice, únosci pokračují dále na sever. O něco později posádka Texasu zahlédne běžícího Fullera s mechanikem. Okamžitě zastavuje, nabírá je a vrací se s nimi zpět do stanice. Tady pak železničáři odstavují nákladní vozy a přibírají několik ozbrojených dobrovolníků. Společně začínají pozpátku Generala pronásledovat. Strojvůdce Texasu Peter J. Bracken bude později po této události s hrůzou vzpomínat na riskantní jízdu tendrem napřed.
Teprve teď se honička pořádně rozjíždí. Andrews a jeho kumpáni stále častěji za sebou slyší zvuk píšťaly pronásledovatelů, což jim pumpuje adrenalin do žil. Kdo je však na tom lépe? Texas nemá na rozdíl od Generala připojené skříňové vozy (byť jsou prázdné), ale zase jede tendrem napřed… Vyberte si. Nicméně náskok seveřanských únosců před jižanskými železničáři se stále zkracuje.
Severně od Calhounu si Fuller všimá telegrafisty Edwarda Hendersona, který se vydal z Daltonu podél trati hledat poruchu. Pomáhá teprve osmnáctiletému telegrafistovi na lokomotivu a začíná mu diktovat text telegramu.
Na této velice vzácné fotografii je s největší pravděpodobností zachycena lokomotiva General těsně po pádu města Atlanty
Andrewsovi muži se pokouší své pronásledovatele zastavit odpojením posledního vagónu. To by bylo účinné pouze v případě, kdy by trať stoupala do kopce, a vůz by se rozjel proti Fullerovým mužům. Na rovině ale Texas pouze zpomalí, a pak vagón v pohodě strká před sebou. Pro jeho posádku tahle překážka znamená jen minimální zdržení.
Konečně se únosci dostávají k dřevěnému mostu, který by mohli zapálit, což bylo jejich hlavní a původní prioritou. Jako většina mostů té doby, je i Oostanaula Bridge zakrytý dřevěnou konstrukcí (tunelem). Andrewsovi muži uprostřed mostu nechávají další vagón, který zapálí a do něhož ještě pro jistotu naloží palivo z Generala. Předpokládají, že od hořícího vozu chytne celý most. Deštěm prosáklá konstrukce ale nehoří a plán nevychází. Fuller sice vidí, jak z tunelu na obou stranách stoupá kouř, ale to ho neodradí. Texas oba posbírané vozy odstrkuje na odstavnou kolej v nejbližší stanici Resaca a pokračuje ve stíhání.
Zatímco se Andrewsova parta prožene Daltonem plnou rychlostí, aby získala náskok a mohla doplnit tolik potřebné ubývající palivo, Fuller zde nechá vysadit telegrafistu Hendersona. Tady „je svět ještě v pořádku“ a spojení funguje. Generál Leadbetter, velitel v Chattanooze, tak dostává tuto depeši:
Muj vlak byl unesen dnes rano v Big Shanty, evidentne federalnimi vojaky v prestrojeni. Presunuji se rychle do Chattanoogy, nejspise s cilem spalovat za sebou zeleznicni mosty. Pokud je mezitím nezastavim, zajistete, aby se nedostali do Chattanoogy.
Vzdálenost mezi oběma lokomotivami se zkracuje a obě posádky se dokonce poprvé vidí navzájem. Podle některých zdrojů měla posádka Generalu odpojit na mostě Chickamauga poslední vagon ve snaze ho zapálit, avšak z většiny dochovaných pramenů je vidět, že byl na konci honičky stále připojený k lokomotivě únosců.
Neslavný konec slavné honičky
Zhruba tři kilometry severně od Ringgoldu, těsně před jižní hranicí státu Tennessee, dochází únoscům dříví (dost ho vyplýtvali na zapálení vozu). Lokomotiva, která navíc už nemá skoro žádnou zásobu vody, začíná zpomalovat. Andrewsovi nezbývá nic jiného, než kolem jedné hodiny po poledni vydat poslední rozkaz „Seskočte a rozprchněte se! Každý sám za sebe!“ a Generala po zhruba stotřicetikilometrové honičce a sedmi hodinách jízdy opustit. Všichni se rozprchávají do lesů směrem na západ, kde doufají, že se tak dříve dostanou na území kontrolované vojáky Unie. Od severu se už z Chattanoogy blíží generál Leadbetter se svými vojáky.
Lokomotiva General je dnes hlavní atrakcí Southern Museum of Civil War and Locomotive History v Kennesaw
Závěrečný účet: provazy a medaile
Jak už víme, z původně čtyřiadvaceti únosců byli dva odvedeni do jednotky Konfederace a dva zaspali v Mariettě (po nezdaru akce uprchli). Všech zbylých dvacet únosců – osmnáct vojáků a dva civilisté – bylo během následujících dvanácti dní po nezdařené akci zajato a uvězněno ve věznici Swims Jail v Chattanooze. Poslední květnový den bylo dvanáct z nich převezeno do Knoxville, postaveno před vojenský soud a souzeno za špionáž. James J. Andrews dostal jako strůjce celé akce „přednost“ a 7. června 1862 byl oběšen v Atlantě. O jedenáct dní později se „dočkalo“ dalších šest únosců a civilista William Hunter Campbell, nad kterými byl vykonán stejný rozsudek, ve stejném městě.
Šesti dalším dopadeným únoscům se podařilo uprchnout a zachránit se na území Unie. Dalších šest zajatců bylo vyměněno za vězně z konfederačního vojska. Tato šestice obdržela v roce 1863 jako první v historii Unie Medaili cti (Medal of Honor). Zbylým vojákům byla udělena později, některým již posmrtně. Andrews ani Campbell jako civilisté medaili obdržet nemohli.
Průvodčí William Allen Fuller (1836 – 1905) byl o rok později guvernérem povýšen na kapitána nově vzniklé nezávislé státní železniční gardy (Independent State Railroad Guards). Zde najímal a cvičil příslušníky domobrany k obraně georgijských železnic, aby se podobný únos již nemohl v budoucnu opakovat. V roce 1950 mu stát Georgia udělil posmrtně zvláštní zlatou medaili na počest jeho činů během velké lokomotivní honičky. Ocenění převzal jeho syn.
Příběh žije dál
Na téma Velké lokomotivní honičky lze najít nespočet článků, knih i webových stránek. V části úseku, kde honička probíhala, se dnes konají historické jízdy v dobových kostýmech, které tuto událost připomínají.
Těla oběšených únosců byla uložena na Národním hřbitově v Chattanooze. Tam byste také našli jejich pomník, včetně modelu lokomotivy General a stručného popisu celého příběhu.
Samotná lokomotiva je dnes k vidění v Southern Museum of Civil War and Locomotive History v Kennesaw, jen pár metrů od místa, kde to celé před 154 lety začalo. Lokomotiva pronásledovatelů Texas je umístěna ve vstupní hale Atlanta Cyclorama & Civil War Museum. V tomto roce má být zrestaurována a přemístěna do Atlanta History Center.
Historická lokomotiva Texas dnes
V městečku Adairsville se dodnes nachází depo, postavené v padesátých letech 19. století, nyní sloužící jako muzeum lokomotivní honičky. Na předměstí Atlanty, na rohu ulic 3rd Street a Juniper Street, je v roští u jednoho z činžáků cedule označující místo, kde byl Andrews oběšen.
Dramatická událost v historii, legrace na plátně
Celá honička se stala námětem známé komedie Frigo na mašině (The General) z roku 1926. Scénář napsal Buster „Frigo“ Keaton spolu s režisérem Clydem Bruckmanem. Námětem byla kniha vzpomínek Williama Pittengera, jednoho z únosců, jenž byl později coby válečný zajatec vyměněn. Keaton i Bruckman jeden z posledních němých filmů také spolu režírovali a „komik, který se nikdy nesmál“, si střihl hlavní roli strojvůdce Generalu.
Zhruba první polovina děje se víceméně drží skutečnosti. Keaton hraje fiktivní postavu strojvedoucího jménem Johnnie Gray, kterému v ukradeném vlaku únosci odvezou také snoubenku, což zprvu Gray netuší. Pronásleduje unesený vlak nejprve pěšky, poté na ručně poháněné drezíně a nakonec s lokomotivou Texas. Když si ale únosci (kterých není tolik jako ve skutečnosti) uvědomí, že je jim v patách pouze jeden pronásledovatel, úlohy se obrátí a Gray se musí schovat v lese.
V noci se mu nicméně podaří osvobodit snoubenku z chaty, kde ji únosci drží, ale oba pak musí přečkat deštivou noc schováni v lese. Následně smolařský a nešikovný strojvedoucí (s neméně nešikovnou snoubenkou) Generala ukradnou zpět, ale teď se pro změnu zase musí za každou cenu zbavit pronásledovatelů a stanou se tak těmi, kdo nyní klade na koleje překážky…
I když jde dnes o jeden z nejlepších filmů němé éry, v době svého vzniku (jak už to tak někdy bývá) úspěšný vůbec nebyl. Natáčení navíc provázela řada komplikací. Keaton chtěl filmovat na autentické trati Atlanta – Chattanooga, avšak jednání se společností Nashville, Chattanooga and St. Louis Railway zkrachovala po nátlaku veteránů konfederačního vojska. Těm se nelíbilo, že by celá událost měla být zpracována jako komedie.
Keaton nakonec uspěl u dřevařské dráhy Oregon, Pacific & Eastern Railroad. Našel tu i dvě staré lokomotivy typu 4-4-0 American, třetí si pak půjčil od sousední železnice. Každý den bylo potřeba na natáčení vozit početný štáb. Do komparzu byla obsazena řada místních přihlížejících, ale do rolí vojáků bylo nakonec zapotřebí najmout 500 příslušníků oregonské Národní gardy. V závěrečné scéně hráli střídavě vojsko Unie i Konfederace.
Buster dělal všechny kaskadérské kousky sám a často při tom riskoval zdraví nebo dokonce i život. Sám skákal z tendru na vagóny, nebo naskakoval a seskakoval za jízdy z mašiny. Leckomu jistě zatrnulo při scéně, kdy Frigo sedí na ojnici lokomotivy, která pomalu zajíždí do tunelu. Pro tuhle scénu bylo zapotřebí hodně zkušeného strojvůdce, aby velmi pomalu lokomotivu rozjel.
V době natáčení samozřejmě ještě neexistovaly zvláštní efekty ani využití modelů, a tak ve scéně snímané šesti kamerami, kdy mašina najede na hořící dřevěný most a zřítí se do řeky, museli tvůrci obětovat skutečnou lokomotivu. Film se tak stal nejdražším snímkem němé éry. Stroj mimochodem vylovili z vody až v době druhé světové války.
Značně překročený rozpočet a nepřijetí kritikou ani publikem – to byly důvody, které Friga později donutily podepsat velmi nevýhodnou smlouvu se společností MGM, díky čemuž měl na dlouhou dobu svázané ruce. Přesto však komik vždy považoval The General za svůj nejpovedenějším film, ale trvalo ještě řadu let, než mu kritici i diváci dali zapravdu.
A jestli jste dočetli až sem, tak si za odměnu pusťte kousek z Friga na mašině. Zasloužíte si to!
Honička na plátně podruhé
V roce 1956 se k tématu husarského kousku seveřanů a odvahy jižanských železničářů filmaři znovu vrátili. Stalo se tak ve filmu Ukradený vlak (The Great Locomotive Chase), ve kterém hráli pro nás dnes neznámí herci. Na rozdíl od němé verze tady zůstala zachována většina skutečných postav a film se až na výjimky držel historie. Sice to už nebyla taková legrace jako s Frigem, ale zase ti, co se jim nechtělo číst o této události dlouhé články, mohli namísto toho shlédnout film, který kdysi odvysílala i naše televize Nova.
Zatímco u nás se v padesátých letech točily „budovatelské“ filmy, za mořem se zase točily „hrdinské“ filmy. Doba vzniku tohoto filmu je z příběhu znát a řada postav jedná tak, že i Mirek Dušín by z nich měl radost. Na konci příběhu podává uvězněný Andrews s uznalým výrazem ve tváři Fullerovi ruku a říká „Jednou to všechno skončí. Obě strany si podají ruce. Já už ten den neuvidím. Uděláme to teď? Byl bych moc rád.“
K tomu není co dodat…
Zdroje: wikipedia.org, southernmuseum.org, media.cmgdigital.com, imdb.com, thisweekinthecivilwar.com, andrewsraid.com, railfanning.org, aboutnorthgeorgia.com, dukewayne.com
Richard Spitzer
Mým koníčkem vždy byly železnice, a po návštěvě USA dostalo mé hobby konkrétnější směr. Baví mě také detektivky, psaní a focení.
