Šestnáctý guvernér Louisiany, generál Thomas Overton Moore – muž po němž byl pojmenován parník LSNS Governor Moore
Tenhle článek bude nejen o tom, kterak Konfederace o svoje největší a nejbohatší město přišla, ale hlavně, i když svým způsobem okrajově (což je, uznávám, dost protimluv) o lodi, která rozhodnutím jednoho generála změnila svoji kariéru z obchodní na válečnou a nechtěně se stala hrdinou zmíněné bitvy. A taky trochu o tom, jak mizerně může dopadnout bitva, když velí každý, kdo má, s prominutím, kamsi otvor a celé to ještě zazdí smečka politiků z relativně vzdáleného hlavního města. A vůbec, celé to připomíná tragikomedii o třech dějstvích…
Celé to začalo tím, že mi kamarád věnoval polskou papírovou vystřihovánku lodi LSNS Governor Moore. Když jsem si ji doma pořádně prohlížel, zarazila mě nejenom ona zkratka před jménem, ale hlavně vlajka státu Lousiana, hrdě vlající na zádi bočněkolesového parníčku, vyobrazeného na obálce. Zjištění, že LSNS znamená Louisiana State Navy Ship a velice stručný příběh téhle lodi mě donutil začít se pídit po dalších informacích. Výsledek můžete posoudit sami…
Předehra
LSNS Governor Moore jako papírový model polské výroby
Bitva o Fort Jackson a Fort St. Philip byla rozhodující bitvou o držení New Orleans v americké občanské válce. Dvě pevnosti Konfederace na řece Mississippi jižně od města byly napadeny flotilou US Navy. Dokud dokázaly pevnosti bránit silám nepřítele v pohybu, bylo město v bezpečí, ale pokud by byly zničeny nebo obsazeny, neexistovaly žádné další obranné pozice, které by bránily postupu Unie.
Fort Jackson a Fort St. Philip byly dvě blízko sebe postavené pevnosti na řece Mississippi. Byly umístěny asi 40 kilometrů nad Head of Passes, kde se konečně řeka vlévá do Mexického zálivu, nebo asi 120 kilometrů po proudu od New Orleans. Fort Jackson byl na pravém (obecně západním) břehu, Fort St. Philip na levém. Navrženy pro zabránění invazi, obě pevnosti stály v ohybu řeky, který donutil každou loď značně zpomalit a vystavit tak boky celkem 177 dělům namířeným na řeku.
Zbytky Fort Jackson na leteckém snímku z nedávných dob
New Orleans, největší a nejbohatší město Konfederace a životně důležitý přístav, bylo ohroženo zdánlivým útokem ze severu, když admirál David Farragut začal přesouvat svou flotilu po řece z jihu. Námořnictvo Konfederace již v říjnu 1861 odrazilo Blokádní flotilu v bitvě u Head of Passes, ale přestože hrozba útoku Unie po řece z její delty v Mexickém zálivu byla geograficky nedaleko, řada ztrát v Kentucky a v Tennessee přinutila jižanské politiky z Ministerstva války a z Ministerstva námořnictva přesunout značnou část obranných sil k Richmondu. Na jihu tak do poloviny dubna 1862 nezůstalo téměř nic, krom zmíněných dvou pevností a flotily dělových lodí pochybné hodnoty.
Zbytky Fort St.Philip, letecký snímek
Admirál Farragut, velitel US flotily
Aniž by se jakkoli snížil tlak ze severu, nařídil president Unie Abraham Lincoln, aby byla spuštěna kombinovaná operace námořnictva a armády pro útok z jihu. A zatímco námořnictvo přispělo k operaci velkou částí své tzv. Blokádní flotily pod velením jednoho z nejlepších důstojníků, admirála Davida G. Farraguta, jehož lodě měly být doplněny poloautonomní flotilou moždířových škunerů komandéra Davida Dixona Portera, armáda, tehdy pod velením ,,malého Napoleona“ McClellana, začala dělat problémy.
Dějství první – přípravy Unie a Konfederace
Tajemník ministra US námořnictva, Gustavus Fox, autor nápadu na útok na obě pevnosti
Ačkoli byly obě pevnosti považovány za téměř nezranitelné palbou námořních děl, jak ukázala bitva ze 7. listopadu 1861 u Port Royal v Jižní Karolíně, jednu slabost měly. A právě tuto slabost se rozhodl využít tajemník Ministerstva námořnictva Unie, Gustavus V. Fox, který navrhl obě pevnosti oslabit, ne-li zcela zničit, moždířovou palbou a následně pak relativně malými pozemními silami oslabené pevnosti napadnout. Jenže to by nesměl velet pozemní armádě McClellan. Ten si promptně umanul, že by bylo zapotřebí minimálně 30, ale daleko spíše 50 tisíc vojáků jako minimum, které ovšem, vzhledem k probíhajícím armádním operacím, zejména Peninsula Campaign, nemůže s politováním uvolnit.
US generál Benjamin Franklin Butler, zvaný ,,Řezník“, velitel pozemních sil, které měly dobýt obě pevnosti
McClellanova opozice byla nicméně odmrštěna, když ministr námořnictva Gideon Welles začal spolupracovat s politicky protěžovaným generálem Benjaminem F. Butlerem (ano, později zvaným ,,řezník Butler“) a umožnil mu svým vlivem přesvědčit Lincolna, aby operaci nařídil. Dne 23.února 1862 byl Butler informován, že má na starosti pozemní síly, které mají společně s námořnictvem zaútočit na New Orleans. Jen počet byl citelně snížen – Butler dostal k dispozici ,,jen“ 18000 mužů. Ještě předtím byla Blokádní flotila rozdělena na Východní a Západní eskadru. Jako velící důstojník Západní eskadry, určené k provedení operace, byl vybrán ministrem Wellesem právě Farragut, který dorazil na ostrov Island ship v Mexickém zálivu, kde se jeho lodě shromažďovaly, 20. února 1862.
Farragut měl dva vážné problémy, se kterými se musel vypořádat. Ten první, generála Butlera a jeho armádu, vyřešil po námořnicku – jednoduše jej ignoroval, armádu pro svoje plány nepotřeboval. Druhý problém tak snadno řešitelný nebyl, představoval ho totiž jeho velitel moždířové flotily komandér Porter, kterého Farragut nesnášel, nicméně kterému velice ochotně naslouchal asistent ministra Fox. Farragut ho tak prostě musel nechat jeho moždíře vyzkoušet, byť byl skálopevně přesvědčen, že se v celé operaci ukáží být absolutně k ničemu.
Farragutova a Porterova flotila vplouvá do ústí Mississippi
V polovině března začal Farragut přesouvat své loďstvo do ústí řeky. Ani to se neobešlo bez problémů, hloubka vody byla pouhých 15 stop (cca 4,5 metru) a Farragut potřeboval 18 stop. Jedna z nejsilnějších lodí jeho flotily, USS Colorado, nedokázala mělčiny překonat přes všechny pokusy, které byl učiněny. Přijít o jednu z lodí neznamenalo pro Farraguta problém, daleko větším potíží byl ztracený čas. Bez USS Colorada se jeho loďstvo skládalo ze šesti obrněných válečných lodí, dvanácti dělových člunů a několika podpůrných plavidel.
Potom, co byly válečné lodě bezpečně za deltou na řece, začal se přesouvat Porter s 21 moždířovými škunery a 5 podpůrnými plavidly a to bez jakýchkoliv problémů. Farragut měl měsíc na to, aby zjistil sílu obou pevností, dostřel jejich děl, určil potenciální další překážky na řece, zjistil místa, odkud budou moždířové lodě ostřelovat pevnosti a vůbec uvedl flotilu do bojového stavu. Muži z Námořního průzkumu Spojených států svou práci provedli dobře a 18.dubna 1862 byly průzkumné práce dokončeny.
USS Colorado, parní fregata, kterou Farragut nedostal přes mělčiny
První ministr války Konfederace, Judah P. Benjamin
Plány Konfederačního ministerstva války (ministr Judah P. Benjamin, později George W. Randolph) v Richmondu byly od samého počátku poznamenány ,,neochvějnou“ vírou, že primární hrozbou pro New Orleans bude útok pozemní armády ze severu. Vzhledem k tomu byla velká část obranného materiálu určeného k ochraně města z jihu poslána k opevněným bodům na Mississippi, jako byl Ostrov číslo 10, Fort Pillow a Memphis. Okamžitá obranyschopnost města tak byla ve skutečnosti oslabena, protože zbraně a vojáci byly ve skutečnosti staženi pro použití ve vzdálených kampaních, které vedly například k bitvě u Shiloh. Z dané oblasti byly také odvedeni prakticky všichni muži vojenského věku. Konfederační generál Mansfield Lovell, pověřený obranou New Orleans, ovšem mnohem více věřil v útok z Mexického zálivu, než jeho vzdálení nadřízení. Admirál George N. Hollins, v té době zodpovědný za námořní síly Konfederace, s ním osobně souhlasil, ale jeho rozkazy mu nedovolovaly jednak jinak.
CS brigádní generál Mansfield Lovell, velitel obrany New Orleans
Obě pevnosti, Fort Jackson a Fort St. Philip, byly pod místním velením brigádního generála Johnsona K. Duncana. Průměrná kvalita vojáků v posádkách nebyla pravděpodobně tak vysoká, jak by si generál přál. Ti nejlepší byli odveleni na jiná bojiště, takže problém obsazení pevností nebyl dořešen a aby toho nebylo málo, protože New Orleans byl v podstatě mezinárodní město, drtivá část zbylých vojáků byla narozená v zahraničí a zlé jazyky tvrdí, že ani neuměla anglicky. Nicméně se dalo očekávat, že budou plnit svoje povinnosti, i když neprošli žádným mimořádným výcvikem.
CS brigádní generál Johnson K. Duncan, velitel obou pevností
Pevnosti u města byly doplněny dvěma obrannými řetězy, nataženými přes řeku, aby se zabránilo proplutí. První byl nad městem a neměl na bitvu žádný vliv, druhý byl umístěn mezi oběma pevnostmi a představoval tak významnou překážku. Řetěz mezi pevnostmi byl natažen krátce poté, co Lovell převzal velení, ale rozpadl se pod tíhou trosek, které přinesly jarní povodně. I když byl velmi brzy opraven, Lovell jej už nepovažoval za tak dobrý jako předtím.
Zakreslení jednoho z obranných řetězů na mapě
Doplňkovou obranu poskytovalo několik dělových lodí a člunů, které byly seskupeny do tří eskader, naneštěstí bez společného velení. Palebnou silou nejvýznamnější byl kontingent námořnictva Konfederace: tři ironclady CSS Manassas, CSS Louisiana a CSS Mississippi, dvě další válečné lodě přeměněné z obchodních, CSS McRae a CSS Jackson a několik podpůrných neozbrojených plavidel. Další eskadru tvořilo šest beranidlových lodí tzv. River Defense Fleet, která sice byla součástí námořnictva, ale lodím veleli civilní kapitáni s většinou civilními posádkami: Warrior, Stonewall Jackson, Defiance, Resolute, General Lovell a General Breckinridge. Stát Lousiana poskytl dvě lodě Lousianského Státního námořnictva (někdy též označovaného jako Prozatímní) – General Quitman a Governor Moore a dále bylo přítomno několik dalších remorkérů a neozbrojených plavidel, z nichž je, vzhledem k rolím, jaké sehrály v bitvě, třeba zmínit dvě - Belle Algerine a Mosher.
Tzv. obrněný ram, CSS Manassas, loď určená hlavně pro útok taranem
A tady je čas uvést na míru pravou, jak se hrdina našeho příběhu, LSNS Governor Moore dostal do války. Původně se jednalo o obchodní parník, který nesl jméno Charles Morgan po majiteli loděnice, kde byl postaven. Když generál Lovell převzal velení obrany New Orleans, nechal parník zabavit a aby si to s vlivným majitelem moc nerozházel, nechal loď přejmenovat podle vládnoucího guvernéra státu Louisiana na Governor Moore. Loď byla vyzbrojena dvěma drážkovanými 32ti liberními děly, bylo doplněno cosi jako pancéřování v podobě železných plátů a jakýchsi beden s pískem kolem nástaveb a příď byla zpevněna hrozivě vyhlížejícími pláty kovaného železa, aby loď v případě potřeby mohla protivníka taranovat. Posádku včetně dělostřelců tvořilo něco přes 90 mužů. Sečteno podtrženo, nic moc, ale jste-li v situaci generála Lovella a věříte v námořní invazi, je každý škopek, co unese dělo, víc než dobrou a vítanou posilou.
Parník LSNS Governor Moore (ex Charles Morgan), na dobové rytině již po ,,přestavbě“ na válečnou loď Louisianského Státního námořnictva, s vyvěšenou vlajkou Konfederace
Se třemi eskadrami s rozděleným velením byla situace dost špatná, ale vše se začalo nadále zhoršovat, když začaly prosakovat zprávy o shromažďujícím se Farragutově loďstvu v deltě řeky. Admirál Hollins byl v té době s eskadrou poblíž Memphisu, který reprezentoval tehdy nejsevernější pozici Konfederace na řece, a Ministerstvo trvalo na tom, že se z pozic nesmí ani hnout. Hollins byl nicméně přesvědčen, že hrozba z Mexického zálivu je reálnější, než si tupí politici v Richmondu uvědomují, takže byl připraven naslouchat, když jej Lovell prosil, aby připlul k New Orleans a poskytl pomoc při obraně města.
Admirál Hollins poslal telegram do Richmondu a naléhavě žádal, aby dostal povolení přesunout se k pevnostem a zaútočit na lodě nepřítele dřív, než budou připraveny. Jeho telegram byl zřejmě natolik ,,naléhavý a zdvořilý“, že byl vyhodnocen jako porušení subordinace a admirál byl odvolán do Richmondu, aby se ujal šéfování námořní zkušební komise. Nějak mu ovšem zapomněli páni politici sdělit, že ona komise ještě ani nebyla ustanovena, takže jej de facto odstranili z velení.
New Orleans v roce 1862
V této situaci se velení plavidel Konfederačního námořnictva ocitlo na bedrech komandéra Williama C. Whittlea, do té doby velitele New Orleánské loděnice. Whittle naštěstí sám sebe nepovažoval za schopného velet válečné flotile, takže 18. dubna předal velení CSS McRae, CSS Jackson a CSS Manassas spolu s podpůrnými plavidly svému výkonnému důstojníkovi, komandéru Johnu K. Mitchellovi.
Co si o takovémhle povýšení komandér Mitchell pomyslel, se asi už nedozvíme. Pravdou je, že obrněnce CSS Louisiana a CSS Mississippi ještě ani zdaleka nebyly dokončeny a tudíž nebyly bojeschopné. Navíc když se generál Lovell pokusil sjednotit námořní síly a podřídit Mitchellovu velení i Říční obrannou flotilu, její dosavadní velitel, kapitán John A. Stephenson, služebně nejstarší z civilních kapitánů, se vzbouřil, že nebudou přijímat rozkazy od válečného námořnictva, protože jejich vztah k námořnictvu je pouze smluvní a nikoli vojenský. Kdo ví, možná jej měl Lovell osobně zastřelit a blížící se bitva se mohla vyvíjet jinak…
Dějství druhé – bombardování pevností, 18.-23. dubna 1862
Komandér David Dixon Porter, velitel US moždířové eskadry
Dne 18. dubna 1862 bylo na svých místech všech 21 Porterových moždířových škunerů. Byly umístěny relativně blízko přehradního řetězu, který byl stále na svém místě. Vrcholy stěžňů byly pokryty keři kvůli maskování, což se ukázalo jako absolutně zbytečná práce, protože keře popadaly hned po prvních výstřelech z 13ti palcových moždířů. Bombardování začalo krátce po rozednění a po celý den byla udržována soustavná palba. Komandér Porter stanovil rychlost střelby na jednu ránu každých deset minut pro každý moždíř, což znamenalo permanentní přítomnost nějakého toho granátu ve vzduchu. Další dny byla rychlost střelby menší.
Pojistky v granátech se nicméně ukázaly jako nespolehlivé, což mělo za následek, že mnoho granátů explodovalo předčasně. Aby se problém odstranil, nařídil Porter druhý a následující dny ostřelování, aby všechny pojistky byly ponechány v plné délce. Granáty se tak pro změnu ještě před výbuchem zabořily do měkké země, což zase tlumilo účinky výbuchu.
Mapa rozmístění moždířové eskadry komodora Portera
Můžete si myslet a představovat co chcete, ale co se týče těch pojistek, spíš bych řekl, že to bylo rukama a hlavama… Pojistky do moždířových granátů byly v té době trubičky z měkké mědi, naplněné hořlavou směsí, která byla zapálena při výstřelu a prohořívala k výbušné náplni granátu. Trubička byla navíc označena stupnicí, udávající počet vteřin hoření. Stačilo tedy odpozorovat, jak dlouho trvá granátu doletět nad pevnost a podle toho trubičku ,,zaříznout“… Ale ať tak či onak, když si spočítáte, že každý z oněch 21 moždířů plivl svůj granát co deset minut, vyjde vám, že někde v pevnosti nebo okolo vybuchl jeden každých necelých 30 vteřin. Když k tomu vezmete ráži (po přepočtu z palců nějakých 33 cm), bude vám jasné, že i tak to musel být děs…
Tak tohle je 13“, chcete-li tak 33cm moždíř. Zde slavný Dictator na pozicích před Petersburghem v roce 1864. A těchto potvor měl Porter 21…
Komandér Porter nekompromisně slíbil Wellesovi a Foxovi, že jeho moždíře zničí obě pevnosti do 48 hodin. Pravděpodobně proto, že byl blíže, utrpěl Fort Jackson větší škody než Fort St. Philip, ale i tak byly za první den téměř minimální. V dalších dnech se úspěšnost Porterových střelců o něco zlepší, ale i tak byly škody daleko větší spíš na morálce posádek, než na bojových hodnotách obou pevností. Za pět dní ostřelování došlo ve Fort Jacksonu k následujícím škodám:
Všechny lodě a čluny (vše neozbrojené) krom tří malých, byly potopeny, zničen byl padací most a nádrž na pitnou vodu, která zaplavila část spodní kasematy a vyřadila tak sedm děl, přímo zničeny byly pouze čtyři děla, poškozeno bylo 11 vozů a 30 lafet. Zničeny byly také stanové ubikace uvnitř pevnosti, poškozeny ubikace v kasematách, vnější zdi pevnosti na několika místech popraskaly. Zabiti byli pouze dva muži. V pevné zemi v pevnosti a v hrázi bylo spočítáno 1113 nevybuchlých granátů a 87 plných kulí, ve vzduchu nad pevností explodovalo 1080 granátů. Celkem bylo vypáleno přes 7500 střel.
13ti palcový moždíř na palubě lodi
Brigádní generál Duncan, velící pevnostem, popsal poškození Fort Jackson, způsobené v první den ostřelování, ve svém hlášení do Richmondu následovně: ,,Ubikace v baštách byly vyhozeny do povětří nebo vyhořely, stejně jako veškeré stanové ubikace uvnitř pevnosti. Samotná citadela byla několikrát zapálena a uhašena během prvního dne, ale později bylo skoro nemožné plameny uhasit, což značně ohrožovalo sklady munice a zásob, které byly alespoň v jednom případě nahlášeny jako hořící. Mnoho mužů a většina důstojníků při těchto požárech ztratila veškeré ložní prádlo a oblečení, což výrazně přispělo k nepohodlí přepadu. Palba nepřítele byla přesná a hrozná, mnoho granátů dopadalo a vybuchovalo v pevnosti a kolem ní a znemožňovalo tak použití některých z našich nejlepších děl…“ Generál Duncan rovněž zaznamenal, že první den bylo na pevnosti vypáleno 2997 granátů.
Konfederační námořníci. Vlevo poručík Louisianského státního námořnictva (LSN)
Skoro by se chtělo napsat, že pana generála poněkud rozhodila ztráta jeho milované postele a pyžama. Ale než si začneme dělat srandu z ,,úspěšnosti“ yankeeské palby, nutno přiznat, že odvetná palba z pevností taky nebyla nic extra. Z celé Porterovy flotily šestadvaceti nehybně stojících lodí byla potopena jediná, jeden muž byl zabit palbou a druhý se zabil, když spadl z lanoví.
Plán Fort Jackson se zaznamenanými poškozeními
Konfederační úřady a vláda v Richmondu dlouho věřily, že námořnictvo s obrněnci, jako například byla CSS Lousiana, způsobí, že řeka bude nedobytná proti útokům, jaký právě obě pevnosti zažívaly. Jenže CSS Lousiana a CSS Mississipi ještě nebyly dokončeny. Oba generálové, Lovell i Duncan, začali naléhat na komodora Whittlea, aby uspíšil přípravy obou lodí. V souladu s jejich přáním a proti svému nejlepšímu úsudku, nechal obě lodi spustit na vodu a přidělil je k eskadře velitele Mitchella, i když na jejich palubách byli ještě dělníci z loděnic, kteří dokončovali úpravy. CSS Louisiana byla vyslána proti moždířové flotile, ale protože její pancéřování bylo proti 13“ granátům nedostatečné, byla hned druhý den bombardování stažena, ba co hůř, musela být odtažena do pozice proti proudu od Fort St. Philip, protože její parní stroj nebyl dostatečně silný, aby lodi s veškerou výzbrojí a pancéřováním umožnil zdolat proud řeky. Tam byla ukotvena a stala se de facto plovoucí baterií.
CSS Lousiana
Po několika dnech ostřelování, když odvetná palba z pevností nevykazovala žádné známky oslabení, začal Farragut provádět svůj vlastní plán a 20. dubna nařídil třem ze svých dělových člunů (Kineo, Itasca a Pinola), aby přerušily řetěz blokující řeku. Přestože se jim to nepodařilo úplně, dokázaly tyto tři lodě otevřít mezeru dostatečně širokou, aby mohly lodě proplout. Farragut se však odhodlá k útoku až v noci z 23. na 24. dubna…
Dějství třetí – průnik kolem pevností a bitva loďstev – 24.duben 1862
Kapitán Theodorus Bailey, velitel 1. Eskadry
Přibližně ve 03.00 hodin ráno 24.dubna 1862, nařídil admirál Farragut svému loďstvu vyplout. Předtím nicméně trochu upravil složení svých eskader, takže rozložení bylo následující:
První eskadra, velící důstojník Captain Bailey: USS Cayuga, USS Pensacola, USS Mississippi, USS Oneida, USS Varuna, USS Katahdin, USS Kineo a USS Wissahickon
Druhá eskadra, velící důstojník Admiral Farragut: USS Hartford, USS Brooklyn a USS Richmond
Třetí eskadra, velící důstojník Captain Henry H. Bell: USS Sciota, USS Iroquis, USS Kennebec, USS Pinola, USS Itasca a USS Winona
Loďstvo mělo při průniku kolem pevností vytvořit dvě kýlové formace, pravoboční měla ostřelovat Fort St. Philip, levoboční Fort Jackson. V žádném případě neměly lodě zpomalovat či dokonce zastavit, naopak se měly snažit proplout co nejrychleji. Farragut doufal, že tma před rozedněním a kouř z děl ztíží dělostřelcům v pevnosti míření a jeho lodě tak proplují relativně nepoškozené.
Kapitán Henry H. Bell, velitel 3. Eskadry
Po vyplutí loďstvo zamířilo k mezeře v řetězu, který původně blokoval proplutí. Při překonávání tohoto místa byli zpozorováni hlídkami v pevnostech a děla zahájila palbu. Jak Farragut doufal, palba nebyla moc přesná, nicméně stačila k tomu, aby USS Itasca dostala zásah do kotlů a byla tak vyřazena z další bojové činnosti. Další dvě lodě – USS Winona a USS Pinola – se otočily zpět ani ne tak kvůli ostřelování, jako spíš proto, že se jejich kapitánům zdálo, že příliš rychle svítá.
USS Winona, jedna z lodí, které vzdaly šanci na průnik kolem pevností
Konfederační loďstvo v této fázi bohužel mnoho nenadělalo. CSS Louisiana mohla konečně použít svoje děla, bohužel jen s velmi chabým výsledkem. Obrněná beranidlová loď CSS Manassas sice dorazila k řetězu včas a pokoušela se nepřítele atakovat, ale dělostřelci v obou pevnostech nerozlišovali mezi nepřátelskou lodí a vlastní a pálili na vše, co viděli před ústími svých děl. Velitel Manassasu, poručík Alexander F. Warley, se tedy rozhodl stáhnout se zpět, aby mohl lodě Unie napadnout, až nebude pod palbou děl z pevnosti.
Dobová mapa, ukazující situaci po průniku první eskadry mezerou v řetězu. Podle všech ukazatelů měla jít flotila Unie ke dnu – nestalo se tak…
Jakmile čelní lodě Federální flotily minuly obě pevnosti, ocitly se pod útokem konfederačních plavidel, zatímco zbytek flotily byl stále ještě pod palbou pevnostních děl. Naštěstí pro Farraguta konfederační lodě vzhledem k už zmíněné roztříštěnosti velení nekoordinovaly svoje útoky, takže se bitva velice rychle doslova zvrhla v nepřeberné množství soubojů jednotlivých plavidel.
USS Mississippi
Poručík Warley, velící CSS Manassas, se konečně dočkal. Taranoval USS Mississippi a USS Brooklyn, bohužel ani jeden z těchto útoků nestačil k potopení těchto lodí. Když se rozednilo, CSS Manassas se ocitl mezi dvěma loděmi Unie a schytával jeden zásah za druhým, až byl nakonec natolik poškozen, že nebyl schopen dalšího boje. Poručík Warley nařídil najet s lodí na mělčinu, posádka loď zapálila a opustila. Hořící Manassas se později z mělčiny uvolnil a potopil se na dohled od Porterových škunerů.
USS Brooklyn
Malý neozbrojený remorkér CSS Mosher vypustil zápalný člun proti vlajkové lodi Unie, USS Hartford. Za jeho odvážný kousek jej USS Hartford odměnil plnou boční salvou, která odvážný remorkér poslal ke dnu, zatímco Farragut s hořícím Hartfordem zamířil k mělčině a ocitl se tak přímo před děly pevnosti Fort St. Philip. Naštěstí pro něj dělostřelci zřejmě měli za to, že Hartford je odepsaný a ostřelovali jiné lodě, takže posádka Hartfordu měla čas uhasit požár a s relativně malými škodami se vyhnout mělčině a vrátit se zpět do boje.
Tak takhle nějak to prý vypadalo, když se do bitvy zapojilo loďstvo Konfederace – docela pěkný zmatek …
Těžko říct, co by se stalo, kdyby velící admirál Unie i se svou lodí vyletěl do povětří nebo klesl statečně ke dnu, rozstřílen pevnostními děly. Obvykle ztráta velícího důstojníka mívá značný dopad na morálku, ale Farragut věděl, jaké velící důstojníky si má vybrat. A ve válce, jak známo, žádné kdyby neplatí…
Někdy v tuto chvíli vyráží do boje i náš hrdina, parník LSNS Governor Moore. Jeho velitel, poručík Beverly Kennon, asi příliš vyhlížel nepřítele, protože si nevšiml druhého z dříve jmenovaných remorkérů, Belle Algerine, který mu zkřížil cestu. Drtivý náraz dodatečně obrněnou přídí rozrazil bok remorkéru a ten se bleskově potopil. Na lítost nebo rozčilování není čas a Governor Moore pokračuje v útoku proti Federální flotile, když přímo před přídí zpozorují hlídky obrněnec USS Varuna, která se nějakým nedopatřením dostala dopředu a nyní vyčkávala příjezdu zbytky eskadry. Poručík Kennon neváhá a nařizuje zahájit palbu z 32ti liberního děla na přídi.
Obrněnec USS Varuna. Na přídi je vidět 32ti liberní dělo (stejné bylo na zádi) a v každém boku byly umístěny 4 kusy 20ti centimetrových děl.
Námořní kapitán Beverley Kennon (1793-1844),otec velitele parníku LSNS Governor Moore, by na svého syna byl nepochybně hrdý
Velitel USS Varuny, Commander C.S.Boggs, okamžitě zahájil manévrování, aby mohl na drzý parník pálit bočními salvami a zároveň se přiblížil k vlastním lodím. Ale poručík Kennon také nebyl včerejší a tak se rozpoutala urputná, i když komická honička, kdy mnohem slabší Governor Moore, vyzbrojený pouhými dvěma 32ti liberními děly, naháněl obrněnec vyzbrojený osmi 20ti centimetrovými a dvěma 32ti liberními děly.
Obě lodě na sebe střílely tak rychle, jak jen obsluhy děl dokázaly nabíjet. Poručík Kennon údajně nechal přivázat bezpečnostní ventily u kotlů a do topeniště házet lahve se zbrojním olejem, jen aby získal větší tlak páry a tím i větší rychlost. Nakonec, přes značné ztráty na životech, se dostal do výhodné pozice a vyrazil k útoku svou obrněnou přídí.
LSNS Governor Moore taranoval USS Varunu do přední poloviny trupu. Parník okamžitě začal couvat, aby nabral vzdálenost a vzápětí vyrazil vpřed. Druhý taran zničil jedno z bočních 20ti centimetrových děl, Varuna se otřásla a naklonila, takže Governor Moore na ní téměř najel. Rozzuřená obsluha příďové 32ti liberky na parníku sklopila hlaveň, co to jen šlo a pálila do těžce poškozeného obrněnce jednu ránu za druhou skrz vlastní palubu a příď. Hned první nebo druhou ranou zničila příďové dělo Varuny a zabila celou jeho osádku.
Dobová kresba znázorňující boj kolesového parníku Governor Moore s obrněncem USS Varuna.
Poručík Kennon nařídil zpětný chod. Boj ještě nebyl u konce a USS Varuna, i když fatálně poškozená, pořád ještě mohla kousat. Sotva stačil odcouvat do jakž takž bezpečné vzdálenosti, přihnal se z druhé strany cottonclad CSS Stonewall Jackson, taranoval Varunu z druhého boku a zasadil jí tak ránu z milosti.
Commander C.S.Boggs seznal, že jeho loď má dost. Okamžitě nařídil najet s lodí na břeh, ale USS Varuna byla poškozena dělostřelbou a taranováním tak vážně, že klesala před očima, děla v bocích již byla zaplavena, na palubě zuřil požár. Těsně před dosažením mělčiny se potopila. Osm mužů z posádky USS Varuny obdrželo později od Kongresu Spojených států Medal of Honor za svoji statečnost v boji.
Dobová rytina, znázorňující potápějící se obrněnec USS Varuna. Harper’s Weekly, 1862
Poručík Kennon, velící Governora Morrea, začal po odpoutání se Varuny z boje manévrovat, aby mohl napadnout další unionistickou loď. Nevědomky tak vystavil bok palbě druhé eskadry protivníka, plující u druhého břehu a začal schytávat jeden zásah za druhým. Poškozeno bylo jedno z koles, zničena vahadlová pumpa parního stroje a došlo k dalším ztrátám na životech posádky. Kormidelník dospěl k názoru, že čeho je moc, toho je příliš a zamířil s parníkem ke břehu.
Kennon si uvědomoval, že jeho kormidelník má pravdu a že už nedokáže udělat víc. Loď byla těžce poškozena dělostřelbou, z více než 90 mužů posádky bylo 60 mrtvých nebo těžce raněných. Bezprostředně potom, co najeli s lodí na mělčinu, nechal Kennon zbylých 30 mužů loď opustit, aby ji on sám s kormidelníkem a posledním dobrovolníkem z mužstva zapálili. Sami při opouštění hořícího parníku (nebo krátce po) padli do zajetí, nicméně Governor Moore, hořící od přídě po záď, nakonec vybuchl a jeho vrak šel ke dnu se vztyčenou vlajkou.
Tady by se nabízelo příběh ukončit a oddat se úvahám o statečném boji malého parníku s těžce vyzbrojeným obrněncem. Jenže to ještě nebyl konec, bitva pokračuje…
CSS Stonewall Jackson, který dorazil loď USS Varuna
CSS McRae po velením Lieutenanta Thomase B. Hugera odvážně napadala snad každou loď Unie v dosahu. Relativně težce vyzbrojen jedním 9“ (279 mm) dělem, šesti 32ti liberkami a jedním 6ti liberním dělem, rozdával CSS McRae ránu za ranou. Část lodí Federální flotily minuly CSS McRae, aniž opětovaly palbu, až válečná šalupa USS Iroquis přijala výzvu k boji. Velikostí skoro dvojnásobná, pancéřovaná loď, vyzbrojená jedním 50ti liberním dělem, 4mi 32ti liberkami a jednou 12ti liberní houfnicí, začala trhat nechráněnou parní plachetnici na kusy.
Velice rychle vzplanuly požáry a ty začaly ohrožovat palubní sklady. Ačkoli důstojníci a posádka bojovali neohroženě s požárem i s nepřítelem a utrpěli těžké ztráty (sám Lieutenant Huger byl v boji smrtelně zraněn), nemohli vydržet věčně. CSS McRae najel na mělčinu, kde se posádce podařilo uhasit ohně na palubě. Ráno po bitvě se vrátili pod vlajkou příměří zpět k pevnostem, kde jim bylo povoleno naložit raněné z obou pevností a zachráněné námořníky z lodí Konfederačního námořnictva a 27.dubna loď dostala povolení odplout k New Orleans. Poté, co CSS McRae přistál a vyložil raněné, posádka rozřezala všechno parovodní potrubí a loď potopila.
CSS McRae. Těžce vyzbrojená, ale pancéřováním nechráněná plachetnice s parním pohonem.
USS Iroquis, válečná obrněná šalupa, vítěz nad CSS McRae
Tragikomedie se chýlí ke konci, z eskader Konfederace určených k obraně New Orleans moc nezbylo. CSS Jackson, ram (beranidlová loď) CSS Defiance a ozbrojená transportní loď Diana se stáhly k New Orleans, dvě další neozbrojené transportní lodě se po bitvě odpluly vzdát Porterově eskadře. CSS Louisiana také bitvu přežila, ale jen proto, aby jí potkal mnohem více hořký konec. Poté, co dosáhla kotviště v New Orleans, byla shledána natolik poškozenou, že byla zapálena a puštěna po proudu. Žádnou z nepřátelských lodí však ,,netrefila“ a vybuchla, když míjela Fort St. Philip. Výbuch byl natolik silný, že zabil jednoho vojáka v pevnosti. CSS Memphis, poškozený, ale pořád bojeschopný, se stáhl až k Memphisu.
Námořní bitva o New Orleans v představě malíře
Finále – 25.-30.dubna 1862
Po zničení Konfederačního loďstva nestálo Farragutovi nic v cestě k New Orleans. Těch pár lodí, co přežily bitvu, neznamenaly již vážnější nebezpečí. Obě pevnosti byly sice poškozené, ale pořád bojeschopné, nicméně s těmi si měl poradit Butler a jeho 18000 mužů.
Důstojník námořnictva CSA na obraze Michaela Codda
Jenže ve Fort Jackson dosáhly životní podmínky katastrofální úrovně – zásoby pitné vody zničené, zásoby potravin shořely, vojáci a důstojníci se neměli kde vyspat, protože ubikace byly v troskách nebo zaplavené. Vše vyvrcholilo 28.dubna, kdy se posádka Fort Jackson vzbouřila, stáhla vlajku a vzdala se. Generál Duncan a Fort St. Philip kapituloval o dva dny později.
Obsazení New Orleans bylo otázkou dnů. Farragutova flotila vyvolala mezi civilním obyvatelstvem paniku a to začalo ve velkém opouštět město. Ztráta New Orleans zasadila Konfederaci několik vážných ran – v první řadě v ekonomice, pak její prestiži a v neposlední řadě i na politické scéně, protože politici v Richmondu doufali, že se do války po jejich boku vloží i Francie a hlavně Anglie. Jenže obě země po pádu New Orleans svoje rozhodnutí odložily, aby se do války nikdy nezapojily…
Finito, konec, tragikomedie skončila… Psal jsem, že válce žádné kdyby neplatí. Ale co ,,kdyby“? Co kdyby se politici nepletli generálu Lovellovi do řemesla? Co kdyby admirál Hollins nebyl odvolán a dostal svoje povolení připlout k New Orleans tak, jak chtěl a podařilo se mu provést uvažovaný útok na Farragutovu nepřipravenou flotilu ještě v deltě Mississippi? A kdyby Lovell zastřelil nebo nechal zastřelit vzbouřeného velitele Říční obranné flotily a sjednotil velení loďstva? Jeden by řekl, že 177 děl v pevnostech spolu s Konfederačním loďstvem mělo Farragutovu flotilu roztrhat logicky na cucky. Jenže válka – díky všem bohům za to - logická není…
Podle Naval History and Heritage Command a Southern Historical Society a dalších pramenů zpracoval Zdeněk Palárec
Zdeněk Palárec
Účetní, daňař, blázen do vojenské historie, lodí, zbraní, modelařiny, dobrého vína. Taky Lev a proto miluju vše kočičí.
