Tanky proti betonu 2: Operace Freiwaldau – Zkáza u Mnichova

Každý zásah může být rozhodující

1. října se velitel 35. pozorovací letky československého letectva poručík Taiber cítil poněkud odstrčený. Seděl na zemi v Horce u Olomouce, zatímco o kousek dál na sever u Bruntálu se již bojovalo s leteckým výsadkem a tedy i s Luftwaffe. Z Olomouce tam startovala jen 33. stíhací letka a z osmi Avií B-534 se vrátila pouze polovina. Olomoucké letiště navíc rozbilo dopolední i odpolední bombardování. Na severu to prý ale dopadlo skvěle.

Raritní snímek z poplachového startu Letovu Š-328 z polního letiště Horka u Olomouce. Povšimněte si (zatím) prázdných pumových závěsníků pod křídly.

Ráno za svítání přistál sám velitel 2. leteckého pluku plukovník Plass a osádky byly svolány do instruktážní místnosti v krytu. Plass v krátkosti vysvětlil, že v celém pásmu Jeseníku právě nyní zahajuje Wehrmacht velkou pozemní operaci, jejíž podstatou je průnik tří mechanizovaných a tankových kolon přes Ramzovské sedlo, Frývaldov a Vrbno. Záměr by se Němcům podařit mohl, protože pásmo je kryto jen lehkým opevněním a řídce rozmístěná pěchota zde má k dispozici málo dělostřelectva, téměř žádné protitankové. Nikoho nenapadlo, že Němci zaútočí přes hory s tanky.

Snímek z olomouckého letiště pořízený těsně před německým bombardováním. Avia B-71 poručíka Novotného (v pozadí fotografie) byla posledním letounem, kterému se podařilo odletět, bohužel padla za obět německým stíhačům. Nikdo z její osádky útok Bf 109 nepřežil.

Kolony nepřítele je třeba zničit či zastavit ještě v sevřených údolích. Pokud bude ztracen Jeseník, bude ztracena celá Morava. Německá ofenzíva je pochopitelně kryta letecky, a to stíhačkami a střemhlavými bombardéry, protože plošné bombardování zde není efektivní. Každý zásah nepřátelské kolony něčím takovým, jako je dělostřelecký granát, je cenný. Proto všech devět dvouplošníků Š-328, které má 35. letka k dispozici, poletí s nákladem pum a budou se snažit jimi zasáhnout kolonu na jediné silnici severně od Vrbna.

Pro nejmodernější stíhací Messerschmitty Bf 109D Luftwaffe byly pomalé Letovy snadnou kořistí.

„Víte stejně jako já“, řekl plukovník, „že nemáte příliš šancí se vůbec dostat k místu shozu a ten, komu se to podaří, nebude mít moc šancí z bojiště uniknout zpět. Budete těžcí a s messerschmitty soutěžit nemůžete. Zkusit to ale musíme.“

„Býval jsem před válkou továrním zastávačem v Letovu“, vzpomínal později poručík Taiber. „S Š-328 jsem rostl od samého počátku jeho vývoje. Věděl jsem o tomto stroji více, než kdo jiný. V březnu 1933 jsem z něj při zkušebním letu na jednom z prvních prototypů taktak stihl vyskočit, když došlo k nekontrolovatelnému točení stroje ve vývrtce. Dovedl jsem si představit, jak bude vypadat nebe nad bojištěm. Žádné výškové bombardéry. Stuky přiletí ve výšce asi 3 000 metrů a budou se spouštět na jednotlivé řopíky a kulometná hnízda. Stíhací letky se rozdělí. Část bude kroužit o něco výše a číhat na československé stroje, část bude létat při zemi a postřelovat pěchotu kulomety. Jakmile se moje letka přiblíží, vrhnou se na ni stodevítky, rozbijí formaci a budou eška sundávat jako švestky. Letět jsme ale museli, v tom měl plukovník pravdu.“

Společný snímek pilotů a pozorovatelů 35.letky pořízený v hektických dnech Mnichovské války

Nacht Würbenthal

Několik minut před desátou hodinou projel kolem liduprázdné vesnice Heřmanovice tank PzKpfw II, příslušný k II. praporu 5. pluku 3. panzer divize Wehrmachtu, jehož velitelem a střelcem zároveň byl desátník Joachim Krebs, který nakonec přežil a svou zkušenost ze střetu s československými vojáky zaznamenal pro další generace.

„O pancíř tanku každou chvíli zazvonilo několik neškodných střel z lehkých pěchotních zbraní. Střelec se musel pokaždé držet daleko a palba postrádala razanci. Věděl jsem, že stačí jediná kulka, která tenký boční pancíř prorazí a začne se odrážet od stěn. Všechny uvnitř to ve vteřině rozseká na nudle. Domy ve vsi hořely a po celém okolí se válel hustý dým. Viděl jsem několik strojů vyřazených granáty vrhanými z bezprostřední blízkosti pěšáky ukrytými v příkopech vedle silnice. Naše východní kolona postupovala se ztrátami, ale poměrně bystře kupředu k místu, kde měla silnice přilnout k pravému břehu Schwarze Troppau. Právě tohle místo kryli Tschechei linií betonových kulometných bunkrů na svazích a hřebenech kolem.

Německý lehký tank PzKpfw II v ulicích Freiwaldau (Jeseník) na podzim 1938

Pěchota zůstala vzadu, mezi tanky popojíždělo několik vozů ženijních rot. Ženisté co chvíli opouštěli vozy, klusali podél kolony kupředu, odstraňovali jednu překážku za druhou a likvidovali zátarasy za cenu úděsných ztrát. Jejich práce pokaždé vyvolala palbu nějakého doposud spícího kulometu. Dvacítky pak ten kulomet zničily, ale ženistům to už nebylo nic platné. Byl jsem vděčný za to, že sedím v tanku. 

Německé PzKpfw II zachycené na okraji Freiwaldau (Jeseník) při formování útočné kolony mířící na jih směrem na Würbenthal (Vrbno).

Postup pokračoval. Tlačenice vznikla teprve u kritického místa pod Mühlbergem. Tam se táhla přes údolí linie lehkých kulometných betonových bunkrů. Jenže o těch jsme věděli a dopředu šly osmaosmdesátky. Nešimrat. Udeřit! Na čelo kolony se zaměřilo několik polních protitankových kanónů, rozmístěných v údolním zářezu. Malé ráže, ale tehdy jsme neměli tanky, které by si mohly dovolit ráži 3,7 mm ignorovat. Náš stroj popojížděl příliš daleko za čelem kolony a čelní palba nás neohrozila. Přestřelka trvala téměř hodinu, než dělostřelci a sturmkommanda pár pevnůstek vyřadili. Konečně se opět mohlo pokračovat vpřed. Pouze na tom záleželo. Vpřed! Všechno ostatní bylo nepodstatné a také chybné. Jakmile tanky proniknou skrz pásmo na druhou stranu, Tschechei sami stáhnou své oddíly z hor.

Útoku na československo se účastnily i veškeré dostupné tančíky PzKpfw I

Ale když tank projížděl tím místem, stáhly se mi mimoděk vnitřnosti do malého uzlíku. Rozstřílené a nehybné stroje lemovaly silnici po obou stranách. Počítal jsem. Kolona vyrazila s asi 70 tanky a já sám jich viděl zničených nebo poškozených už víc než dvacet. Údolí bylo stále úzké a zdálo se nekonečné. Nepřátelská palba nyní přicházela z větší vzdálenosti a také zezadu. To znamenalo, že jsme projeli přes linii.

Obrana před Vrbnem 2.10.1938

Další vesnice, vlastně jen shluky usedlostí roztahané podél silnice a říčky. Opět plameny a hustý dým, v němž se řidiči motali jako slepci bez valného výhledu do okolí, do příkopů a křovisek. Z nich stále vyskakovali nepřátelští vojáci a strkali do pásů tanků trhaviny upevněné na dlouhých tyčích. Jednoho z nich jsem dostal krátkou dávkou právě u tabulky se jménem vesnice. Mnichov! To mne rozesmálo. Mnichov jsem viděl, byl jsem tam o sjezdu NSDAP. Tahle díra vyčůraná do sněhu neměla s Mnichovem nic společného. To ale byla drzost, takhle si pojmenovat několik chatrčí v horách.“

Kolona německých tanků na náměstí ve Freiwaldau (Jeseník) těsně před útokem směr Würbenthal (Vrbno)

Mnichov byl vlastně již severním okrajem Vrbna pod Pradědem (Würbenthal). Východní kolona překonala linii lehkého opevnění. Ta se sice dál táhla po východním hřbetu nad silnicí, ale bunkry byly rozmístěné na východní straně hřebene a jejich střílny hlídaly východní směry, nikoliv silnici. Jakmile německá kolona projela uzávěrou u Mühlbergu, ocitla se celé řopíkové obranné linii v týlu. Údolí se rozšířilo, tanky mohly manévrovat a čelní četa se pokoušela o rozvinutí do rojnice. Můstek přes říčku byl vyhozen do vzduchu a tanky jej objížděly vodou. Zde začínala železnice. Kolona se ještě nedostala za hlavní horské pásmo, ale již se dostala za linii opevnění a za ní stály dostatečné zálohy na to, aby byl průlom rozvíjen do stran a zajištěn obsazením okolních hřebenů. Jakmile by se Němci zachytili v aglomeraci Vrbna, bylo by těžké je odtud vyhnat.

Německá armáda obsazuje severomoravské městečko Javorník

Nahoru dolů

„Věděl jsem, že vedu své muže na smrt“, vzpomíná tehdejší poručík a velitel 35. pozorovací letky 2. armády Taiber. „A nikterak mi neulevovalo vědomí, že při tom sám nejspíš padnu. Jenže řešení muselo existovat. Vždycky a v každé situaci existuje nějaké východisko, jen na něj přijít. Stále se mi před oči vracela ona příhoda z třiatřicátého roku. Má havárie na zalétávaném prototypu. Nevěřím na náhody. Bylo řešení někde v té příhodě?
Samozřejmě, že ano. Tehdy se testoval také výškový dostup a já to dotáhl na 7 200 m. Samozřejmě! Ve velké výšce nebude Luftwaffe vůbec operovat. Ve velké výšce se můžeme dostat nad bojiště nepozorovaně. A pak střemhlav dolů, jako to dělají stuky. Proletíme vertikálně německých plošným pokrytím ve výškách od 3 000 m níže, než stihnou zareagovat a shodíme bomby. Dlouhý střemhlavý let nám dá rychlost pro únikový manévr nebo pro opětovné stoupání.

Piloti měli k rychlým autům a motocyklům vždycky blízko. Poručík Taiber, velitel 35. pozorovací letky, zcela vlevo v sedle svého stroje americké značky Indian

Vysvětlil jsem to pilotům a ti instruovali své zadní střelce. Než jsme vzlétli, došla zpráva, že západní německou kolonu se podařilo zastavit u Ostružné. Zato východní kolona prorazila linii a nezadržitelně se sune k Vrbnu. To byla snadná navigace. Přes houstnoucí oblačnost toho z výšky moc neuvidíme, ale i Luftwaffe se bude držet pod mraky a neuvidí, jak se přibližujeme. Musíme navigovat zhruba někam nad Vrbno. Jakmile spadneme pod mraky, bude třeba identifikovat silnici, říčku a na ní kolonu. Všechny tanky v tom místě budou německé."

Pozorovací Letovy Š-328 na polním letišti během Mnichovského konfliktu

Raději poušť, než Skopčáci

Kolem druhé hodiny odpoledne na olomouckém velitelství položil náčelník štábu 2. armády generál Vejmelka telefon a oznámil veliteli armády, že východní německá kolona prorazila uzávěru pod Mühlbergem.

„To znamená, že se do hodiny probijí do Vrbna“, domýšlel Vejmelka. „Za Mnichovem je údolí širší a mohou se rozvinout. Jakmile se zachytí v zástavbě Vrbna, šestatřicátý pěší už je sám nevykouří. I kdyby se dnes už dál nedostali, mají základnu za naší linií a mohou zkoncentrovat další útok. Z Vrbna na Bruntál je to jen skok.“
„U Karlovic se linie vrací k toku Opavy“, namítl generál Vojtěch Luža. „Tam je můžeme znovu zastavit.“
„Obejdou nás přes Karlovu Studánku. Půjdou údolím na jihozápad a spojím se tam se střední kolonou.“
„Nechte je proniknout do Vrbna“, zvážil Luža. „A pak dejte zelenou Führmanovi.“ 
„Proboha!“ zděsil se Vejmelka. „To z Vrbna udělá jeden ohnivý kráter.“
„No a co?“ Zvážněl Luža. „Jsme ve válce. Obyvatelstvo bylo, pokud vím varováno a Němci stejně již před tím utekli do Rajchu. Je tam konečná dráhy, ale tu rychle obnovíme. Grohmannové tam mají nějaké továrny, ale to jsou Němci. Nic nenahraditelného tam není. Raději ať je z Vrbna poušť, než aby ho měli Skopčáci.“

150mm hrubá houfnice vz.25 čs.armády v bojovém postavení

Generál Vojtěch Luža měl na mysli 302. houfnicový pluk, který se s 48 houfnicemi ráže 150 mm zakopal v noci u Rudné. Pluk představoval děsivou sílu, a dokud nevystřelil, nevědělo o něm ani nepřátelské letectvo. HVOA nechalo tyto imobilní a statické pluky převelet právě na severní Moravu, kde se předpokládala nehybná linie a boj bez manévrování. Velká děla měla extrémní dostřel. Dělostřelečtí pozorovatelé a naváděči s vysílačkami se mohli usadit kdekoliv v kopcích okolo Vrbna a měli výborný výhled. Houfnice se ještě před začátkem bojů zastřílely ze vzdálenosti 8 km vysokým náměrem přes temeno Vysoké ve výšce 1 031 metrů nad mořem. Velení 2. armády nechalo tyto baterie zaměřit hlavně na silnice severně od Vrbna a s přímou palbou na městečko se původně nepočítalo.

generál Vojtěch Luža, velitel československé 2.armády

Válka jak v němém filmu

Desátník Joachim Krebs vyhlédl z poklopu svého tanku a sledoval skupinu německých dělostřelců, kteří za krajnicí tlačili kamsi kupředu 88 mm kanón. Již se ozývala jen kulometná a minometná palba, a k tomu z větší vzdálenosti. Zuřivost obrany jako by pominula a vpředu se otevřelo údolí s výhledem na severní okraj městečka Würbenthal. Byla to pravda. Tschechei neměli v těchto horách dostatek dělostřelectva.

Přesto se cosi dělo a vojáci ukazovali rukama směrem nahoru pod mraky. Odtud padaly na údolí jakési tečky, které se rychle proměnily ve skupinu dvouplošníků. Ta se beze zvuku zvětšovala a záhy bylo jasné, že nejde o německá letadla. Úmysl letounů byl zřejmý. Jejich piloti se pokoušeli o střemhlavý útok na německou kolonu.

Střelec a zároveň pozorovatel v zadním kokpitu letounu Letov Š-328 obsluhoval pohyblivý dvojkulomet ráže 7,92mm s bubnovými zásobníky

Joachim Krebs ve svých pamětech napsal: : „Nikdy jsem neslyšel, že by střemhlavé bombardování mohlo provádět něco jiného, než naše německá stuka. Nejprve mne napadlo, že nás chtějí takto přímo shora zasáhnout kulometnou palbou, což mne přimělo zapadnout zpět do tanku a přirazit poklop. Zaslechl jsem zvuk motorů, když piloti přitáhli páky a přímo nad námi srovnali své dvouplošníky do vodorovného letu. V tu chvíli byli velmi nízko a ozvala se palba několika našich kulometů. Pak celé údolí zahltila série výbuchů bomb. Museli jich shodit několik desítek.

Jeden ze zničených německých tanků PzKpfw II Ausf.C v katastru obce Mnichov u Vrbna

Bomba nezasáhla můj tank, ale exploze vyrvala kráter přímo do silnice a vehnala štiplavý dým s horkým vzduchem do otevřeného průzoru. Prudce jsem se rozkašlal a byl jsem na hodnou chvíli ohlušený. Průzorem bylo vidět pokroucený 88 mm kanón. Skupinka vojáků, kteří ho tlačili, úplně zmizela.
Náhle jsem zaznamenal, že se jeden z domů po pravé straně doslova rozprskl v ochromující explozi a zasypal tanky i silnici sutí. Zase mi zvonilo v uších a přestal jsem rozeznávat zvuky. Ostatní na tom nebyli lépe. Ale to nemohla být další bomba ani nastražená mina. Černý sloup sazí z komína domu zůstal stát po několik vteřin strnule ve vzduchu. Takové úkazy způsobuje dělostřelecký granát.“ 

Na domy německých obyvatel Vrbna a okolních obcí nebralo československé dělostřelectvo žádné ohledy. Šlo o vše. V popředí německý tank PzKpfw II

Kaprál Krebs se nemýlil. Dělostřelecký pozorovatel schovaný kdesi v horách nahlásil korekci a daleko odsud vydal dělovod příslušný povel. Další exploze 150mm granátu hodila Krebsem dopředu na pancíř tanku.

„Vyhlédl jsem průzorem a jako v němém filmu spatřil, jak na stroj jedoucí před námi dopadla shora celá věž tanku vyrvaná z ložiska. Byla pomačkaná jako dlouho nakopávaná plechovka. Neslyšel jsem svist dělostřeleckých granátů, protože jsem neslyšel nic. Bylo to jako v němém filmu. Exploze střel velké ráže vyhazovaly do vzduchu zdivo, kamení a hlínu po celém údolí. Vybuchovalo vše, kam se člověk podíval. Ale v černém dýmu z hořících tanků jsem toho brzy moc neviděl. Už mi nepřišlo tak úžasné, že nejsem pěšák a sedím v tanku.“

PzKpfw I zachycený při formování útočné kolony ve směru Vrbno

48 hlavní 302. houfnicového pluku pokrylo hustou palbou celé údolí a proměnilo městečko Vrbno v hromadu rozmetaných sutin. Na místě zásahy zničily přes 20 německých tanků a rozryly údolí nepřekonatelnými krátery. Pak se palba zvolna přesouvala na sever údolím a drtila kolonu až na hranici dostřelu ke vsi Heřmanovice.

Československý voják se zastaralým, ale stále účinným 7,92mm těžkým kulometem Schwarzlose vz. 24

Taiberova legenda

Nálet devíti Taiberových Š-328 shodil celkem 45 stokilových pum, které sice zničily pouze 2 tanky, ale zabily množství pěchoty, zničily nějaká nákladní vozidla a kanóny.

„Jakmile se mi podařilo vybrat střemhlavý let, letěl jsem dál k severu nad kolonou a pálil z kulometů. Československé letectvo tu Němci rozhodně nečekali a palba proti nám byla slabá, improvizovaná. Tanky měly ke střelbě na nás nízký náměr. Nad Heřmanovicemi jsem stočil stroj doprava a vracel se nízko nad východním hřebenem údolí, kde nás mohla krýt palba řopíků naší vlastní obranné linie, a to až k Bruntálu, kde jsme nabrali opět kurs na Olomouc.“

Pozorovací a lehký bombardovací letoun Letov Š-328 na krásném letovém snímku z období mobilizace a následného Mnichovského konfliktu - povšimněte si zatřených plukovních znaků na trupu a absence identifikačího označení stroje.

Akce 35. pozorovací letky pod velením poručíka Taibera se dnes řadí k legendám a vyučuje se na leteckých učilištích i školách. Taiber vedl devět zastaralých, nikoliv bombardovacích, ale pozorovacích dvouplošníků přímo doprostřed bojiště, nad kterým nebe plně ovládala Luftwaffe, dokázal klasickým manévrem ze střemhlavého letu shodit celý náklad 45 stokilogramových bomb na nepřítele a bez ztráty jediného stroje dovést svou letku zpět domů.

Německé protějšky Letovů Š-328, střemhlavé bombardovací Henschely Hs 123, své cíle v zamlžených a flakem prošpikovaných Jeseníkách většinou nedokázaly nalézt.

Těžké dělostřelectvo a jeho závěrečná tečka za německým útokem

Zatímco 302. houfnicový pluk pokrýval palbou oblast Vrbna a ničil východní Mansteinovu kolonu, byly zde ještě dva další pluky těžkého statického dělostřelectva.

U Sklenného stál již týden zakopaný 305. moždířový pluk. Jeho 9 moždířů ráže 210 mm a 9 moždířů ráže 305 mm bylo schopno postřelovat téměř celé jižní Kladsko a působilo ztráty 30. motorizované divizi Wehrmachtu. 
U Milotic se zakopal 304. houfnicový pluk. Jeho 48 houfnic ráže 150 mm zastavilo německou kolonu, která postupovala na paralelním směru od Krnova.

Moždíře ráže 305mm firmy Škoda v bojovém postavení u Sklenného

Střední nejslabší koloně Mansteinova útoku se také nakonec podařilo proniknout lehkou linii malých řopíků, ale narazila na vysunutý protitankový dělostřelecký oddíl 7. PD a tím její postup skončil. 

Mansteinova lekce

V půl páté odpoledne Manstein všechny tři kolony odvolal zpět do výchozích pozic. Všechny tři byly de facto zastaveny a měly velké ztráty na technice. I kdyby se jim nakonec někde podařil průnik, postrádaly by pěchotu, pro kterou byla horská údolí zamořená kulomety a minomety naprosto neprůchodná. Operace FREIWALDAU skoro uspěla, ale generál Manstein věděl, že OKW bude skoroúspěch hodnotit jako neúspěch. Tankový úder skrze horské pásmo bude vydáván za příklad naprostého hazardu. Vůdce operaci Rundstedtovi pouze doporučil, nepodepsal se pod ní ani ji výslovně nepřikázal. 

Tento PzKpfw II se stal kořistí československých protitankových děl ráže 37mm před Vrbnem. Jeho osádka neměla při pokusu opustit svůj nepojízdný stroj proti zastříleným kulometům z okolních pevnůstek sebemenší šanci.

Manstein věděl, že příště by to již dokázal. To, co se stalo, jej v mnohém poučilo. Příčiny neúspěchu operace byly zřejmé. Byla především ukvapená a nepředcházely jí žádné průzkumné akce. Navzdory všem rozumným předpokladům měli Češi v horách protitankové kanóny a měli jich dostatek. Byly tam dělostřelecké betonové sruby, které Abwehr neodhalil. Měli tam mnohem víc mužstva, kulometů a minometů, než se kdo odvážil předpovědět. Měli zde extrémně těžké dělostřelectvo, se kterým nepočítal již vůbec nikdo, a kdyby ano, k operaci by nikdy nedošlo. A poučení? 

generál Erich von Manstein

„Nelze provést mechanizované kolony horami, aniž bychom hory před tím ovládali“, napsal generál Manstein později ve zhodnocení operace. „Postup tankových kolon dlouhým a úzkým údolím při současném postřelování a napadání nepřítelem, přináší neúnosné ztráty na lidech a technice. Infiltraci a průnik skrze obrannou linii nepřítele lze vést jen tehdy a tam, kde jsou zálohy obránce natolik vzdáleny od linie, že nemohou být včas přisunuty. Zde to vypadá, že byly přisunuty před operací, jako by nepřítel něco tušil. Soustředění tankového praporu na čele kolony nestačí, neboť zatímco postupující kolona účinně bojuje jen na svém čele, nepřítel ji poškozuje po celé délce z obou boků. Zde citelně chyběly těžké tanky s kanónem větší ráže a silnějším pancéřováním. Letecká podpora nedokáže nahrazovat chybějící dělostřelecké baterie. Střemhlavé bombardování v horském terénu proti rozptýleným hnízdům odporu nepřítele je nepřesné. V tomto případě by se uplatnila útočná pancéřovaná děla na pásových podvozcích. Nepřítel použil dalekonosná děla extrémních ráží. O možnosti jejich nasazení v tomto úseku obrany neexistovala žádná informace.“

Řada průmyslových i obytných budov ve Vrbně byla těžce poškozena

Hlášení se skládala v celistvý obraz neúspěchu. Po poledni začaly do údolí Nisy dopadat granáty skutečně extrémních ráží a k večeru byla 30. divize Schwedlerova IV. sboru nucena stáhnout se na sever. Východní křídlo, celý tankový pluk a podpůrné jednotky 3. pancéřové divize znovu obsadily Krnov a pronikly, částečně rozvinuty údolím řeky Opavy téměř až k Bruntálu, ale zde byly zastaveny obrannou linií a palbou 150 mm děl. Podpůrný útok 3. pěší divize proti linii u Opavy neuspěl vůbec.

Tankisté wehrmachtu se vraceli domů pěšky

Tankové roty, kterým se podařilo proniknout kupředu, se nevrátily. Byly ztraceny. Nevrátilo se 124 tanků a po zastavení postupu skupin přenesl nepřítel palbu dalekonosných děl na přístupové komunikace.

Při pokusu probít se československou betonovou linii nasadil německý wehrmacht poprvé v ostrém boji i plamenomety speciálních ženijních družstev.

Československé letectvo za cenu vysokých vlastních ztrát dokázalo účinně narušovat pokusy Luftwaffe napadat palebná postavení baterií dalekonosných děl. Posádky tanků se vracely pěšky, neustále napadány nepřátelskou pěchotou. Tankisté byli vyděšení. Pěchota i posádky tanků zaznamenaly obrovské ztráty (vzhledem k současnému celkovému stavu německých tankových vojsk) a divizní ženijní útvary byly téměř úplně likvidovány. Ztráty se počítaly na tisíce mužů. Lazarety v zápolí se plnily zraněnými. Z asi 30 000 nasazených mužů byla z boje vyřazena nejméně třetina. V prvních dvou dnech války ztratila 2. armáda ekvivalent celé pěší divize a na tancích celou osminu současných tankových sil Říše. 3. pancéřová divize byla na technice natolik ochromena, že přestala být ofenzívní silou a její zbytky mohly být dále nasazovány jen k podpoře pěchoty. 

3.pancéřová divize a její tanky (zde tančík PzKpfw I) nalezly své Waterloo v horách severní Moravy

8., 18., a 28. německé pěší divize musely odepsat po jednom pluku, v celé armádě mohl člověk ženisty počítat na prstech. Pouze VIII. sbor se pevně, ale dočasně uchytil ve Frývaldově a v celém předpolí horského pásma.
K večeru obnovili Čechoslováci obrannou linii v Ramzovském sedle, nad Frývaldovem a u Mühlbergu, včetně zátarasů. Silnice již přehradily nové uzávěry a improvizované protitankové příkopy. Ženistům se zde podařilo odvézt do týlu 28 nepoškozených a ve zmatku opuštěných německých tanků, jimiž pak byly vybaveny předzvědné oddíly 7. a 8. čs. divize. Opevnění napříč Jeseníkem bylo posilováno a vrstveno do hloubky. 

Betonová hranice nápor nepřítele vydržela.

Ofenzívní síla 2. armády byla ochromena na několik týdnů, vlastně do konce války. Když o několik dnů později zaútočil Bortonowského polský sbor na Těšínsko, nebyl Rundstedt již schopen ani ochoten Poláky podpořit.

O dva roky později by Němci uspěli

Otázku jak je možné, že generál Manstein neuspěl při pokusu o průlom pohořím Jeseník v říjnu 1938, zodpovídají někteří lidoví znalci tak, že do nebe vychvalují bojové vlastnosti československého vojáka a vysmívají se nacistické nadutosti, která vždy měla tendenci přeceňovat sama sebe. Toto vysvětlení je ryze laické. Odpověď na danou otázku je pro vojenského odborníka podstatně složitější a také prozaičtější. 

Ministr národní obrany František Machník (v civilu s dalekohledem) a prezident Edvard Beneš naslouchají výkladu generála Luži při polním cvičení čs.armády v létě 1938

Zní: 2 roky. Zhruba 2 roky vojenského pokroku, zkušeností, vývoje taktiky a techniky moderní tankové i pozemní války. Kdyby byl Manstein stejnou operaci prováděl v roce 1940 nebo později, zcela jistě by uspěl. 

Kdyby byl generál Manstein mohl nasadit do bojů o průchod Jeseníkem o něco více, než jen jedinou, do kolon roztříštěnou pěší divizi doplněnou třemi lehkými tankovými prapory a jedním motorizovaným plukem, měl by i v takto hornatém terénu šanci uspět. 

Nedali se.

Pro generála Mansteina byl český Jeseník tvrdou a hořkou lekcí, ze které si vzal řádné ponaučení. Bohužel mu již nikdy nebyl dopřán boj v horách, takže nám chybí srovnání. Bojové akce podobného druhu měl Manstein o čtyři roky později provádět sice brilantně, ale výhradně v rovinatých lesních či bažinatých oblastech jižní Ukrajiny a středního Ruska.