Mnichovská válka začala masakrem Hitlerových výsadkářů československou armádou

Když pomineme sovětské pokusy využít výsadkářů v boji proti povstaleckým Basmačům daleko na východě, byla Operace Unternehmen Freudenthal prvním skutečně válečným nasazením paradesantních vojsk v historii vojenství. Byla zahájena ráno 1. října 1938 jako zahajovací akce takzvané mnichovské války a trvala jen několik hodin. Československá armáda v roce 1938 výsadkáře neměla a ani se zavedením této zbraně nezabývala. V roce 1942 však již předvedla využití paradesantních jednotek na velmi vysoké úrovni při likvidaci frontových štábů 19. Koněvovy armády v okolí Krakova. Jaké však byly začátky vertikální strategie v nacistickém Německu?

Německý fallschirmjäger ve dveřích letounu Ju-52

Vznik německých výsadkových jednotek

První německý výsadkový oddíl byl experimentálně založen v roce 1933 v rámci Ochranné police pro zvláštní zásahy proti kriminálním živlům. Ve skutečnosti se začalo experimentovat po vyhodnocení zpráv o vývoji této zbraně v SSSR, které přinesli někteří němečtí důstojníci vyslaní tam v rámci programu tajné vojenské spolupráce. Krátce poté byla zřízena vojenská jednotka Regiment General Göring (RGG) zabývající se výcvikem seskoků. V roce 1935 byl v této jednotce vytvořen Fallschirmjäger Batalion pod velením majora Bräuera. Do konce roku dosáhl počet vycvičených mužů pouhé roty, asi 100 mužů. Existence parašutistů byla zatím utajována.

Parašutisté vyskakují z letounu Ju-52

2. října 1935 byl RGG přidělen k Luftwaffe, přestěhoval se do Berlína a zde organizoval výcvik. Pak se RGG přesunul do Stendalu u Magdeburgu, kde byla zřízena základna německého parašutismu. Jednotky tohoto typu byly oficiálně zřízeny až 29. ledna 1936. Cvičil se výsadek maximálně ze tří letounů Ju-52, tedy 36 mužů ze 150 m. První větší akce proběhla při letních manévrech 1937 v Mecklenbursku. Vyskakovala rota parašutistů, zajišťovala letiště a pak přistály Junkersy s praporem letecké pěchoty 16. pěšího pluku.

Momentka z výcvikového programu příslušníků RGG

První ostřejší akce přišla 12. března 1938 při anschlusu Rakouska. Výsadková rota zajistila letiště Wagram, kde pak přistálo 37 Junkersů s pěším praporem a poprvé i s lehčím dělostřelectvem. Vše se odehrálo v mírových podmínkách. 1. dubna byl IV. prapor vyjmut ze stavu RGG a přetvořen na FJR-1 (paradesantní pluk). Další střediska výcviku byla otevřena na letištích v Borsten, Altengraben a Döberitz. V červnu byla přidána dělostřelecká baterie vybavená horskými kanóny 75 mm Škoda vz. 15 (od rakouské armády).

Jednotka německých výsadkářů při slavnostním pochodu za anschlussu Rakouska

Fall Grün

V červnu se v Altengraben již nacvičovalo nasazení pluku v rámci Fall Grün, útoku na Československo. Výcvik se zaměřil na útoky proti objektům opevnění a bylo zřejmé, že půjde o operaci k prolomení obranné linie v součinnosti s útokem pozemní jednotky. Byla urychleně vytvořena vyšší jednotka Luftwaffe 7. výsadková divize pod velením generála Kurta Studenta. Byly vybrány transportní letouny pilotované zkušenými piloty, kteří v roce 1936 převáželi Frankovy jednotky přes Gibraltar.

Transport výsadkářů i letecké pěchoty zajišťovaly spolehlivé „Tante Ju“ – Junkersy Ju-52

Bylo vybíráno i místo nejvhodnějšího nasazení, a to pomocí snímkování, které prováděla Hansa Bild W. Gesstner s účastí kapitána Luftwaffe Rowehla. Údaje doplňoval Abwehr s pomocí domácích sudetoněmeckých informátorů. Na konci roku 1937 bylo vybráno místo v pásmu plánovaného útoku 2. německé armády na severní Moravě v okolí Bruntálu. Na fotografování se podílel továrník Macholdt z Frývaldova a jistý Pilz. Letecký atašé při německém velvyslanectví v Praze Möricke vše řídil a koordinoval.

Na útočníky čekalo nemilé překvapení

Byli jsme banda šílenců

„Byli jsme banda bláznů, z nichž většina nikdy nebyla v ostrém boji“, vyprávěl později generál Student. „Tehdy jsme ještě nevěděli, že výsadkové operace bojového charakteru mají smysl jen tehdy, když jsou prováděny v masovém měřítku. Sázeli jsme na moment překvapení a své soupeře jsme považovali za primitivní truhlíky, kteří až uvidí skákat vojáky z nebe, zvednou ruce a nechají se zajmout. Výsadková operace vyžaduje souhru mnoha faktorů a některé jsou nepředvídatelné. Musí být provedena ve dne, v otevřeném terénu a za příznivého větru. Seskakovat ve dne a viditelně do plně obsazeného pohraničního seskupení mobilizované armády je šílenství. Ale přesně to jsme tehdy byli. Šílenci.

Generál Kurt Student

Další podmínkou je naprostá vzdušná převaha a ochrana seskoku vlastním letectvem, potom i letecká podpora výsadku na zemi. To se dalo zvládnout, vzhledem k předpokládané slabosti československého letectva. Ti, kdo seskočí, mohou nést jen lehké zbraně a pár náloží trhavin. Jsou zranitelní a jejich životnost je velmi krátká. Když vysazujete leteckou pěchotu, potřebujete zajistit celé okolí operace, protože Junkersy musí nalétávat co nejpomaleji a v malé výšce. Jakékoliv jejich ostřelování kanóny nebo kulomety nepřítele způsobí masakr. Sestřelení jednoho letounu znamená ztrátu celého družstva se zásobami a výzbrojí, a to znamená, že na zemi bude chybět dvacet chlapů a jeden z úkolů nebude splněn.

Další dobová fotografie z výcviku německých parašutistů

Na kluzáky jsme tehdy nemohli pomýšlet, to byl zatím jen sen. Na přistání potřebujete velké plochy, tvrdé, nerozbahněné a rovné. Letouny musí přistávat jako na drátku jeden za druhým. Je třeba je vyložit, pak musí rolovat a opět odstartovat. Jakákoliv havárie všechno zdrží a zablokuje. Je vyloučené to provádět pod palbou. Potřebujete 12 Junkersů k přepravě 144 mužů s výstrojí, ale Junkersy musí mít jen minimum pohonných hmot, nemohou stále kroužit a vyčkávat, až se dostanou na řadu. Když nepřistanou hned, musí zase odletět i s muži a zásobami. Ve výsledku máte pak na zemi jen torzo toho, co jsme měli mít a když je to ve válce a všude se střílí, chaos je neodvratný.“

Letecká pěchota před nástupem do letounů

Překonat český Verdun

Proč bylo vůbec nutné nasadit ještě nedopečenou a nedocvičenou jednotku, která byla sama o sobě velkým otazníkem, proti ČsA? A proč hned jako první akci války? Za prvé proto, že novou hračku bylo zapotřebí vyzkoušet v ostrém boji a válka proti Československu se všeobecně považovala za snadnou a pro Wehrmacht za zahřívající či rozcvičovací. Za druhé proto, že na strategickém plánovacím stole v OKW ležely dvě základní varianty dosažení vítězství. Generál Halder prosazoval klešťovou variantu, souběžný úder proti jižní a severní Moravě a obklíčení ČsA ve velkém kotli v Čechách.

Elita Třetí říše při plánování útoku na Československo. Generál Halder zcela vpravo.

Adolf Hitler se obával pravděpodobného masakru a ztrát při útoku na český Verdun, na těžká opevnění na severu Moravy. Prosazoval pístovou variantu, vytlačování obránců masívním tlakem mechanizovaných skupin ze západu na východ. Aby se ale odvedla pozornost od pístu, povolil operace menšího rozsahu na severu Moravy, které by se buďto podařily (pak by došlo na klešťovou variantu) nebo by alespoň bez větších ztrát přesvědčily obránce, že hlavní útok jde odsud. OKW tedy muselo najít slabé místo severomoravské linie, prudce na něj zaútočit hned v prvních hodinách války a rozlousknout skořápku ořechu. Tedy útok vybranou mechanizovanou jednotkou v jediném bodě linie podpořený paradesantním výsadkem do týlu tohoto bodu. Takový bod byl nalezen v úseku Horní Benešov – Malé Heraltice.

Linie lehkého opevnění v oblasti Jeseníků

Okrášlovací spolky v akci

Experti plánovali operaci zodpovědně. Agenti vyhledávali plochy, prováděli zkoušky tvrdosti půdy, místní skupiny ordnerů z Freiwilliger Schutzdienst se pod záminkou okrášlovacích občanských akcí věnovaly vytrhávání keřů a srovnávání terénu. Jenže to dělali v místech, kde by žádný rozumný člověk nikdy nic neokrášloval, a proto byla jejich aktivita brzy podezřelá. Spoléhalo se na to, že československé orgány neví o výsadkových operacích naprosto nic a nepřijdou na to, k čemu taková místa mají sloužit. Němečtí sedláci zaseli tak, aby bylo před termínem podzimní invaze sklizeno. Zvyšoval se počet zasvěcených ordnerů, kteří měli po přistání pomáhat parašutistům, a tím i riziko odhalení.

Sudetoněmečtí ordneři se proměnili v zapálené zkrášlovatele okolí svých domovů

Klíčová role československé rozvědky

Čechoslováci neměli výsadkové jednotky, ale měli výkonnou rozvědku, která začala rychle vyhodnocovat data a kombinovala je s harmonogramem sportovních, zřejmě fotoprůzkumných letů továrníka Macholdta. Brzy se dospělo ke správnému závěru, že jde o přípravu přistávacích ploch a Němci chystají nějaký výpad za obranné linie. Protože v té době již měla rozvědka plně pod kontrolou původně dvojitého agenta a vysokého důstojníka Abwehru Paula Thümmela, brzy bylo II. oddělení GŠ plukovníka Františka Moravce dokonale v obraze, co se týkalo záměru nepřítele. Od té chvíle byla operace odsouzena k neúspěchu.

Plukovník generálního štábu Čs.armády František Moravec

Nejslabší úsek obrany

Velení 2. armády Wehrmachtu vědělo, že průchod přes pásmo Jeseníku motorizovanými jednotkami není možný. Západně od hor u Králíků měli Čechoslováci velkou betonovou tvrz s celou soustavou dalších opevnění. Tudy se také prorazit nedalo. Od Opavy ke Krnovu se táhlo těžké opevnění s dělostřeleckými sruby a poměrně otevřený terén vhodný pro dalekou palbu. Wehrmacht potřeboval prorazit, rychle nějak obejít Jeseník a mechanizovanými silami překvapivě dosáhnout Olomouce. Tam byl již manévrovací prostor pro velké tankové formace. Nejslabší úsek obrany představovala krátká část nedostavěné lehké linie jižně od Krnova u Malých Heraltic. Zde se mělo jednat o překonání jen jedné šachovnicové linie lehkých objektů, a právě na ty měli z týlu zaútočit výsadkáři. Noc před tím se měly od Krnova přes hranici až k Sosnové přesunout rychlé motorizované jednotky 3. tankové divize Wehrmachtu a na signál parašutistů prorazit do týlu po silnici od Heraltic na Košetice.

Kolona československých tanků LT-35 při přesunu do bojových pozic

Vrhnout tři prapory mužů nečekaně a z týlu na několik pevnůstek a vystřelit zelenou světlici, se mohlo podařit. Jenže OKL jako obvykle celou akci překombinovalo. Chtělo, aby parašutisté seskočili ve větším prostoru a zajistili současně příjezdové komunikace z vnitrozemí zátarasy, aby napadené části linie nemohly přijít posily. Více úkolů vyžadovalo více mužů. Protože vycvičených výsadkářů nebylo více než ony tři prapory, musely transportní junkersy přivézt na místo další pluk či dva řadové pěchoty přepravené letecky. To ale vyžadovalo množství improvizovaných letišť a jejich zajištění se stalo dalším úkolem výsadkářů. Jejich síly tak byly roztříštěny do tří základních úkolů a na to jich bylo opravdu málo.

Součástí linie čs. opevnění byly i protitankové příkopy a překážky

„Ja“, objasnil generál Student. „Když se řekne 7. výsadková divize, tak to zní hrozivě. Jenže v září 1938 prošly výcvikem necelé tři prapory této jednotky (asi 1 200 mužů), a to je k provedení odpovídající účinné operace s mnoha úkoly dost málo. V liniích opevnění muselo být několikanásobné množství českých pěšáků. Byli tam zakopaní a krytí, měli kulomety a minomety. Odněkud je muselo krýt dělostřelectvo. Počítali jsme s řídce roztaženými vojsky krytu hranice, jenže při plánování neměl nikdo tušení, že Čechoslováci 23. září vyhlásí mobilizaci a náš skvělý Vůdce je nechá, aby ji dokončili.

Československá armáda svou mobilizací narušila Hitlerovy plány

Schrammova dělostřelecká baterie byla v té době nepoužitelná a musela zůstat doma. Přímo pro výsadek byly určené 4 vybrané perutě letecké skupiny KG 153 z letišť Mersenburt, Finsterwalde, Altenburg a Lignitz, další z malých polních letišť jižně od Breslau. Byly vyčleněny ještě další 3 perutě Ju-52 a dvě bombardovací skupiny KG 152 a KG 172. Ty všechny měly mít transportní funkci. Dohromady asi 250 letounů. Na přepravu jednoho praporu potřebujete 36 – 40 junkersů, na všechny vycvičené výsadkáře asi 120 junkersů. Jenže na prapor řadové pěchoty potřebujete 80 junkersů. Mohli jsme tedy naráz přepravit naše tři početně slabší výsadkové prapory a ve druhé vlně jeden pěší prapor. Pak se musela letadla vracet a nakládat další. Pro přepravu jednoho pěšího pluku bylo potřeba vypravit 3 – 4 vlny o stovce junkersů. Když si spočítáte, jak dlouho trvá, než se pěší prapor nacpe do letadel, než se natankuje, než se doletí na místo a postupně po jednom přistane, než se odletí zpátky, zase přistane po jednom a znovu se začne nakládat, tak na jednu vlnu vezoucí jeden prapor potřebujete nejméně 4 hodiny času.

Velice vzácný snímek z operace Unternehmen Freudental zachycuje první vlnu německého výsadku

Počítali jsme s 1 200 muži, kteří seskočí v první vlně. 2 400 jich mělo přistát o hodinu až dvě později jako letecká pěchota na upravených polích, na celkem 4 místech, aby to rychleji odsýpalo. Startovat se proto mělo také z nejméně 4 letišť ve Slezsku. Spolu s ordnery to mohlo být 5 až 6 000 ozbrojených mužů. Byly připraveny i další vlny, ale pokud se mezitím povede průlom, byly by již zbytečné. Stíhací bojová skupina určená ke krytí operace ze vzduchu se mohla uplatnit teprve za světla a za předpokladu lepšího počasí. To znamenalo, že výsadek bude přistávat bez ochrany a až přiletí stíhači, bude už na zemi rozvíjet první bojové akce.“

Výsadek měl být podporován i střemhlavými bombardéry Ju-87A Stuka

Překomplikovaná operace

Československá rozvědka brzy znala celý plán do všech detailů. „Byl to typicky německý plán“, vzpomínal po letech generál František Moravec. „Úžasně a do nejmenších detailů propracovaný. Podobalo se to nějakému jemnému vyváženému mechanismu. Doslova chirurgická operace. Ale tak provázaná a choulostivá, že by ji pokazil i vrabec, kdyby si sedl na přistávací dráhu. V praxi to muselo skončit katastrofou a ani jsme se nemuseli moc snažit.“

Po setmění 30. září měla letadla shazovat na určených místech kontejnery se zbraněmi pro ordnery. Ti se měli připravit, ale nic nepodnikat, aby předčasně nevzbudili pozornost obránců. Za úsvitu, krátce po šesté ráno, měly seskočit prapory I a II/Fallsh.JG.Rgt. 1, těsně za linií čs. opevnění, do prostoru západně od Sádku, kde prozatím skončila výstavba těžkého opevnění a kde byla podle německých představ dvojitá linie záchytného opevnění teprve ve stavu rozpracování. V tom se Němci mýlili. Ta linie byla dokončena a byla trojitá. Konkrétně se jim jednalo o prostor východně od Horního Benešovova, mezi kótou 507 Skalka, kótou 598 Ziegeberg, a bezejmennou kótou 391.

Čs. vojáci obsluhující těžký kulomet vz.24

Po seskoku se mělo 800 výsadkářů shromáždit, najít shozené kontejnery s výzbrojí a zásobami a zaujmout základní obranné postavení. Když bude klid, měli se přeskupit do tří úderných jednotek.

1. skupina měla okamžitě po bombardování zaútočit z týlu na postavení Čs. armády v otevřených okopech a využít momentu překvapení k jejich likvidaci. Vypálit světlici, počkat na příchod vysazené letecké pěchoty s těžšími zbraněmi a s nimi zaútočit na doposud nedobyté pevnůstky. Zaměřili se na 4 malé pevnůstky u Košetic, případně u Horních Životic. Dál na východ u lesa Birkenwaldu měly být pevnůstky záchytné linie paralyzovány nálety střemhlavých bombardérů Ju-87A.

Junkers Ju-87A Stuka

2. skupina měla navázat kontakt s ordnery a zajistit konečnou úpravu vyhlédnutých přistávacích ploch u Leskovce, Bílčic, Valšova, Karlovce a Brunzejfu tak, aby na nich bez prodlení a do 30 - 45 minut po seskoku mohla přistávat letadla s řadovou pěchotou a výstrojí. Většinu této práce museli zajistit ordneři, protože od místa seskoku se k Brunzejfu mohli výsadkáři dostat nejdříve za hodinu.

3. skupina měla také doplnit řady ozbrojenými ordnery a proniknout k určeným křižovatkám a komunikačním uzlům na jihu. Tam měli vybudovat uzávěry schopné zadržet protiúdery československých záloh. Plánovači ale předpokládali, že budou útočit jen na vojska krytu hranice a zálohy přijedou z vnitrozemí teprve po mobilizaci, což již bude pozdě. Část této skupiny měla vyskočit přímo na polích u Heřmanic, aby byla od počátku blíž blokovaným křižovatkám Razová, Slezská Harta a Jakartice. Tato skupina by musela vydržet 90 - 120 minut, než by ji posílila vysazená pěchota. Hlavně měla udržet uzávěry na silnicích od Bílčic a Kerhartic, čelem na Moravský Beroun.

Samotní parašutisté, až by se uvolnili z akce proti opevnění, měli v malých skupinkách v širokém okolí přepadat nic netušící menší jednotky a vázat je na místě palbou, ničit vedení, rušit spojovací síť, a bránit roznětným hlídkám v destrukci mostů a silnic. Pokud by zbyla volná kapacita přepravních letadel, měl být ještě shozen výsadek nedocvičených rot na kótu 665,5 Velký Tetřev. Tyto jednotky měly zablokovat silniční křižovatky od Roudna.

Mapa s místy seskoků a plánovaných úderů výsadkářů

Zmasakrujte ty oplechované krabice

„Jak říkám, geniálně propracovaný plán. Určitě by selhal, i kdybychom o něm my nic nevěděli“, pokračuje ve vzpomínkách generál František Moravec. „Jednotky, které byly po mobilizaci na místě, by si s tím poradily. My jsme tam ale nechali zadní tankový odřad 2. rychlé divize, která se přesouvala k jihu a přisunuli jsme dělostřelecké a pěší prapory 8. polní pěší divize dislokované u Moravského Berouna. Trochu jsme se báli, aby na naše kluky rovnou od Sosnové nevyrazila třebas hned stovka tanků, ale to terén neumožňoval a oni Němci tenkrát měli jen typy I. a II. To byly jen takové oplechované krabice. Nadělali s tím plno parády, ale boční pancíř šel prostřelit i těžkým kulometem. My tam měli protitanková děla a z týlu mohly spustit houfnice přehradnou palbu. Navíc byly zaminované silnice a mimo cestu oni se s tehdejší technikou moc neuplatnili. Víte, trochu nás inspiroval Láďa Rašín, který jakmile se stal premiérem, pořád opakoval do rozhlasu, že odrazit nepřítele nestačí, že je třeba ho zničit. Tak tenkrát Vojta Luža řekl, ať jim dají pořádnou nakládačku. Ať je neodrážejí, ale pustí je do linie a pak je zmasakrují. Aby věděli, že sem nemají ani lézt, ani skákat."

Tank LT-35 jednoznačně převyšoval své německé protějšky

Nedostatkem sebedůvěry němečtí výsadkáři netrpěli

Výsadkáři si věřili. Technologie dobývání pevnůstek byla mnohokrát detailně nacvičena. Protože nebude možno použít dělostřeleckou palbu, nahradí ji střemhlavé bombardování. Toto bombardování začne ještě ve chvíli, kdy se výsadkáři budou shromažďovat asi 1 000 m v týlu linie. Bomby paralyzují obránce, donutí je schovat se a uzavřít pevnůstky, znemožní jim výhled, a i když Stuky zřejmě nedokážou zasáhnout pevnůstky přímo, nadělají v jejich okolí dostatek kráterů vhodných k ukrývání útočníků. Kromě demoralizujícího strašení budou bombardéry také shazovat zamlžovací krabice, které zcela znemožní pozorování a přesnou palbu z bunkrů.

Součástí výzbroje československých bunkrů byly i těžké kulomety vz.37

Po zakončení náletů signálem vystřelení světlic vyrazí úderníci. Dostanou-li se ke zdem pevnůstek, ihned zablokují výstupní otvory pro vypouštění obranných granátů. Současně vhodí granáty ke střílnám a do vchodů, což by mělo na obránce dělat dojem, že bombardování ještě pokračuje a umrtvit jejich aktivitu. Pokud budou nalezeny volné otvory, útočníci do nich nalijí hořlavinu. Mezitím musí být zamezeno pozorování bojiště ze vzdálenějších objektů, na které nebude veden přímý útok. Jejich střílny je třeba ostřelovat z kulometů, protitankových pušek a kanónů. Bylo vyzkoušeno, že ačkoliv přímou palbou nelze střílnu zničit, rozstřikující se olovo projektilů tuhne a střílnu zalepuje, včetně toho, že uvnitř znehybní lafetaci kulometu.

Plamenomety pak donutí obránce k odstoupení od střílen, čímž bude bunkr vyřazen z palebné přehrady v čelním směru. Nakonec přijdou velké sdružené nálože umístěné ke střílnám a vchodovým dveřím. Bylo to perfektní. Němce ani na chvilku nenapadlo, že bunkry první linie vůbec nemají možnost čelní palby, že jejich střílny jsou otočené dozadu, přesně tam, odkud budou přibíhat výsadkáři.

Výsadkáři těsně po seskoku

Útočníci sebou měli nést důmyslná zařízení k zasouvání a balení náloží na dálku, lehké skládací žebříky a štíty k zakrývání výhledu ze střílen. Nacvičeno bylo zahrnování střílen zeminou a jejich zalití rychle tuhnoucí tekutou hmotou. V tomto okamžiku by objekt mohlo zachránit jen ostřelování útočníků z jiného vedlejšího objektu. Ale sousední bunkry budou také napadeny, alespoň palbou, a v umělé mlze mohou střílet jen naslepo. Vzájemné spojení objektů v linii bude zřejmě doposud odkázáno jen na optickou signalizaci. V objektech, dle zjištění rozvědky, nebylo ještě instalováno ventilační zařízení, a proto mohly osádky pálit pouze krátkými dávkami, aby nezvýšily koncentraci kysličníku uhelnatého na neúnosnou mez.

Na tanky PzKpfw II Ausf.B spoléhalo německé velení v případě úspěšného průlomu československými obrannými liniemi

Směr Olomouc

Až bude vyřazeno několik objektů v linii vedle sebe z čelní palebné přehrady, výsadkáři dají signál, z lesa u Sosnové a z Malých Heraltic vyrazí skupinky ženistů specialistů a spolu s výsadkáři zlikvidují střílny posledních pevnůstek v daném úseku. Za nimi pojedou těžké tříosé obrněné automobily s 20 mm kanóny a roty motocyklistů s kulomety v přívěsných vozících. Půjde o 3 - 4 pěší motorizované roty a několik ženijních čet. Malorážové kanóny získají převahu na bojišti, neboť mohou pálit na bunkry ze vzdálenosti, na kterou již kulomety střílen nejsou účinné. Tak budou postupně likvidovány vzdálenější objekty. Navíc budou okamžitě přisunuty 2 baterie (8 děl) velmi účinných 88 mm PL kanónů.

Ve výzbroji motocyklových rot Wehrmachtu se nacházely mimo jiné i stroje BMW R-12 se sajdkárou

Obrněná auta a motocyklové roty projedou bez zdržování, třeba i ještě částečně ostřelovanou linií a co nejdříve se dostanou k parašutistům bránícím zátarasy a uzávěry. To už se bude průlomem přesouvat pěchota a potom projede tankový pluk. Další pevnůstky se umlčovat nebudou a jejich osádky budou buďto ponechány v blažené nevědomosti o tom, že linie je prolomena, nebo budou zaměstnány z čela bojovou demonstrací. Letectvo zasadí mohutný úder čs. zálohám v prostoru Olomouce a Troppau (Opava), aby tyto síly neohrožovaly boky průlomu. Rozhodná bitva bude svedena až v rovinách před Olomoucí.

Německý kulomet Mauser MG 34

Němce nestačí odrazit, je třeba je zničit

Také vrchní velitel československého letectva generál Fajfr pozorně naslouchal premiéru Ladislavu Rašínovi a také ho inspirovala myšlenka, že nestačí nepřítele odrazit, že je třeba ho zničit. Nyní znal konkrétní letiště, ze kterých vystartují transportní letky s první vlnou výsadku a další letky s vlnami vzdušné pěchoty, také stíhačky a střemhlavé bombardéry ke krytí výsadku ve dne. Šlo o celkem blízká letiště ve Slezsku a Fajfr měl k dispozici čáslavský 2. letecký pluk generála Plasse s Antkami, tedy s moderními taktickými bombardéry B-71 (sovětské SB-2). Byl si jist, že jakmile to počasí dovolí a přiletí velké bombardovací svazy Luftwaffe, o tyhle těžké stroje do dvou dnů přijde, i když jsou rozmístěné na polních letištích. Generál Fajfr se rychle dohodl s generálem Plassem, že bombardéry budou v této válce se silnější Luftwaffe pouze stroji na jedno použití. Je tedy třeba jich použít dříve, než tlustý Göring uvede do chodu své plány a trochu skopčáky překvapit.

Bombardovací Avie B-71 startují z polního letiště kdesi ve východních Čechách

Bylo jasné, že první vlna ze slezských letišť bude startovat ještě za tmy, aby nad Bruntál dorazila za svítání. První vlna ale měla v pořádku dorazit na bojiště, aby bylo jasné, kdo válku začal. Další vlny už dorazit nemusely. Na tak krátkou vzdálenost by nemělo být problém navigovat také ještě za tmy a návrat, pokud se nějaký bude konat, se odehraje až za svítání. Československé piloty ani ve snu nenapadlo, že si Němci svá letiště a města vůbec nezatemní.

Generálský puč v Praze

Situace zatím rychle spěla k válce. Chamberlainovy rozhovory s Hitlerem uvázly na přemrštěných vůdcových požadavcích a bylo zřejmé, že diplomacie selhává. Československo se začalo připravovat na ostrou válku. V 10,oo hod. dopoledne dne 22. září byl Čs. armádě vydán rozkaz zaujmout kryt hranic a letectvu bylo zakázáno přelétávat vzdálenost 10 km od státní hranice. V 11,4o hod. byla nařízena bojová pohotovost pro všechna opevnění, zejména na hlavních obranných postaveních. 23. září večer byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Do 24 hodin po vyhlášení bylo letectvo rozptýleno na polní letiště, letouny zajištěny palivem, pumami, municí a technickým servisem, vše zamaskováno.

Stíhací Avie B-534 byly stejně jako ostatní letouny čs.letectva rozptýleny na polní letiště

Chamberlain začal nakonec organizovat konferenci v Mnichově, ale v Praze došlo 26. září v noci ke generálskému puči a Edvard Beneš, aby nebyl odstaven od moci, souhlasil s tím, že pokud bude republika napadena, bude se bránit. Žádné Sudety se vydávat nebudou. O den později již generál Student věděl, že Operace Unternehmen Freudentahl se uskuteční podle plánu ráno 1. října. Co mu dělalo starosti, byla dokončená československá mobilizace. S tím nepočítaly žádné plány, ale jiné, než ty původní neměl. Musel to risknout.

Generál Vojtěch Luža

Generál Vojtěch Luža, velitel 2. armády, přiletěl z Prahy do Olomouce ihned po jmenování nové válečné vlády a začal nenápadně přesouvat jednotky 8. PD. František Moravec přiletěl ještě 27. září za ním. Teprve nyní se někteří jeho podřízení dozvěděli, že v prvních hodinách války budou čelit vzdušnému výsadku.

Hitlerův bluf vyšel jen napůl

Generál Gerd von Rundstedt

28. září se generál Gerd von Rundstedt vrátil z porady OKW v Zossen u Berlína do štábu 2. armády Wehrmachtu ve velmi špatné náladě. Vrchní velení potvrdilo datum zahájení útoku na ráno 1. října. Hitlerův politický bluf vyšel jen z poloviny. Západní mocnosti zůstanou stranou a Československo bude bojovat osamoceno. Jenže stačilo mobilizovat a Fall Grün tím přestal platit. Jiný plán ale nebyl a bylo pozdě nějaký vytvářet. Muselo se to risknout. Mnohem horší zprávou bylo to, že 2. armáda má útok zahájit jako první a upoutat pozornost obránce, získat čas. Wehrmacht totiž nebyl připraven jako celek, jednotky nebyly na pozicích a připravovaly se zatím spíše k mírovému obsazení Sudet. Nyní nebyly armády rozvinuty a Hitler trval na svém slibu, že prvního zahájí válku.

1. října mohl generál Rundstedt, dle hlášení OKH, nasadit do bojů pouze 3. pancéřovou a 3. pěší divizi, plus některé jednotky 8., 18., 28. pěší divize. V den X+1 mohl počítat se všemi těmito divizemi již rozvinutými. V den X+3 se 6 divizemi, v den X+5 se 7 divizemi, a teprve v polovině měsíce mohl nasadit 9 divizí. Teprve 11. října měly mít všechny divize předepsané válečné stavy. Hlavní štáb Československé armády o potížích Wehrmachtu informován nebyl a připravoval se na zachycení plného náporu připraveného nepřítele ve všech směrech, i když rozvědka upozornila na absenci některých očekávaných jednotek na německé straně budoucí fronty.

Poslední přípravy na průlom

„Takto“, upřesnil Rundstedt svým podřízeným jejich úkoly, „budeme mít 1. října k dispozici již alespoň několik divizí, byť nerozvinutých. To postačí, aby byla na všech úsecích prováděna demonstrační činnost, která má vázat vojska nepřítele na hranici. Zároveň opatrný průzkum bojem. O skutečný průlom se musíme pokusit zde, proti Bruntálu. Vy, generále Fessmanne, postupujte přesně, podle vám již známých propozic a instrukcí, aby se v noci na den X. co možno nenápadně soustředil zde, v tomto lese u Zossen (Sosnové) ženijní motorizovaný oddíl praporu Rathenow, cyklistický prapor Freinwalde, dvě roty pancéřových granátníků a vše, co zde podle vám již známých propozic Unternehmen Freudenthal má čekat na signál výsadkářů. Vaše jednotky pak zlikvidují malé obranné lehké objekty opevnění (velké zde nestojí) pouze v nutném úseku tak, aby průjezdový koridor nemohl být ostřelován z boků. A poženete se přímo sem na Olomouc.

Beton proti oceli

O všechno ostatní se postará docházející pěchota. Doporučuji ponechat velitelům menších formací větší pravomoc rozhodovat se samostatně a pružně na místě, podle nastalé situace. Já osobně bych je informoval o celém záměru, vysvětlil bych jim jejich úkol v tom záměru a poslal bych je kupředu, ať dělají, co dovedou. Nesvazujte jim ruce příliš mnoha direktivami. Někdy i maličký pramínek, který uspěje, zničí velkou přehradní hráz. Kdyby se takový pramínek vyskytl, buďte připraveni ho podpořit a navázat na jeho úspěch, bez ohledu na to, co bylo v plánech.“

Československou armádu se nepodařilo zastihnout nepřipravenou a to bylo pro další vývoj Mnichovské války klíčové

Poslední sklenky před akcí

Když 30 září večer zdvíhal generál Kurt Student ve slezském Liegnitz sklenku k přípitku na zdar zítřejší operace Unternehmen Freudenthal, bylo již jasné, že Čechoslováci podmínky mnichovského protokolu odmítli a ráno se do toho jde podle plánu. Sklenky s ním zdvíhali velitelé výsadkových skupin: major Zahn, nadporučík Brandis, nadporučík Hübner, poručík Pagels, kapitán Pelz. Dále tu byl instruktor a velitel prvního seskoku major Choltitz, velitel 7. vzdušné dělostřelecké baterie nadporučík Schramm, dva velitelé transportních letek Ju-52 a několik dalších důstojníků. Ostatní důležití muži této nastávající akce, která zahájí první skutečnou válku nového Německa, se přípitku nemohli zúčastnit, neboť dleli u svých jednotek soustředěných při letištích okolo Breslau a Sagan, kde probíhaly poslední přípravy. Major Choltitz měl špatný pocit okolo žaludku.

Československé dvojplošníky byly pro pomalé a přetížené Junkersy smrtícími protivníky

Ve stejné době pod rouškou tmy obklíčily československé vojenské jednotky široký kruh území kolem oblasti seskoku a odváděly odsud veškeré obyvatelstvo do vnitrozemí. Rozvědka s asistencí četnictva zatýkala ordnery a vytipované sledované osoby. Hraničářské prapory držely kordon, aby žádný sudetský Němec neunikl na sever do Slezska. V noci pak vojáci sbírali kontejnery s výzbrojí, kterou nad oblastí shazovala německá transportní letadla podle znamení zapálených ohňů.

Proti sudetoněmeckým bojůvkám zakročila československá armáda naprosto nekompromisně a v pravý čas

Ve stejné době přesouval velitel 33. stíhací letky, poručík Karel Mrázek svých 10 strojů z tovačovského letiště blíže k hranici a rozmístil lehké dvouplošníky Avia B-534 do stodol a statků vysídlených sudetských Němců. K tomuto kroku jej vedl správný předpoklad, že Luftwaffe bude vázána rozkazem šetřit majetek svých soukmenovců. Letouny byly umístěny vždy tak, aby po odstranění maskování mohly startovat přímo na nejbližší pevné louce. Mrázek sám zřídil velitelství letky ve statku u vsi Razová, pár kilometrů od Lestkovce.

poručík letectva Karel Mrázek – na snímku uprostřed

Konec první části.

Pokračování najdete za týden za webu Radiodixie.cz.

Chcete-li se o průběhu Mnichovské války v roce 1938 dozvědět více, doporučujeme knihu Jana Drnka Žáby v mlíku vydanou nakladatelstvím Naše Vojsko.