Tanky proti betonu 1: Operace Freiwaldau – Západní skupina

Operace Freiwaldau paradoxně nebyla předem plánována ani zamýšlena, ale vyplynula z okolností, které nastaly na severním úseku fronty 2. německé armády generála Rundstedta pár dnů před zahájením Fall Grün. Na papíře vyhlížely síly 2. armády impozantně. Celkem tři sbory s 9 až 10 divizemi podpořené výsadkovou 7. divizí Luftwaffe. Něco okolo 200 000 mužů ve zbrani a přes 300 tanků. Silné levé křídlo tvořil II. sbor se 3. tankovou divizí, dále s 3. a 32. pěší divizí proti Opavě a Krnovu. Ve středu stál VIII. sbor se třemi „osmičkovými“ divizemi (8., 18. a 28. pěší) proti horskému pásmu Jeseníku. Na pravém křídle proti Broumovskému výběžku IV. sbor se 4., 24. pěší a 30. motorizovanou divizí. Snad ještě záložní 12. divize. Byla to slušná síla za předpokladu Fall Grün, že bude celý Wehrmacht útočit překvapivě ve chvíli, kdy bude celé Československo bránit nanejvýš dvanáct divizí krytu hranic.

Nadšení a sebevědomí, které němečtí vojáci ukazují na této fotografii těsně před tzv. mnichovskou válkou, se mělo rychle vytratit

Fall Grün bylo nutno přepracovat

22. září Chamberlainovy rozhovory s Hitlerem uvázly. V 10 hodin dopoledne toho dne byl Čs. armádě vydán rozkaz zaujmout kryt hranic. V 11.40 byla nařízena bojová pohotovost pro všechna opevnění, zejména na hlavních obranných postaveních, a dne 23. září večer byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Tím okamžikem pozbyl Fall Grün fakticky platnosti.
Proti Rundstedtově armádě nastupovaly 4 hraniční oblasti, každá v síle divize opřené o opevnění. Za Jeseníkem a Opavou se usadily 7. a 8. pěší divize 2. polní armády generála Prchaly a Broumov vyztužily 4. a 13. pěší divize 1. polní armády. Celkem síla osmi až devíti standardních divizí opřených o opevnění.

Německý lehký tank PzKpfw I Ausf. A se probíjí terénem na úpatí Jeseníků

28. září OKW potvrdilo datum zahájení útoku na ráno 1. října. 2. armáda měla útok zahájit jako první a upoutat pozornost obránce, získat čas pro soustředění hlavních sil na západě. Situace 2. armády však vypadala nevalně. Hitler sázel na politický bluf a jednotky se soustřeďovaly spíše k mírovému obsazení Sudet. Nyní se teprve musely rozvinout do válečné sestavy a to nebylo možné stihnout do začátku plánovaného útoku.

1. října mohl generál Rundstedt, dle hlášení OKH, nasadit do bojů pouze 3. pancéřovou a 3. pěší divizi, plus některé jednotky 8., 18., 28. pěší divize. V den X+1 mohl počítat se všemi těmito divizemi již rozvinutými. V den X+3 se 6 divizemi, v den X+5 se 7 divizemi a teprve v polovině měsíce mohl nasadit 9 divizí. Teprve 11. října měly mít všechny divize předepsané válečné stavy. Generál Rundstedt byl proto skeptický k možnostem prorazit.

Československou armádu německý útok nezastihl nepřipravenou

Masiv Jeseníků překonají Mansteinovy tanky

Adolf Hitler nechal k Rundstedtově kopii spisu Fall Grün v Zossen přiložit studii generála Ericha von Mansteina o možnostech tankových formací procházet zdánlivě nepřístupným terénem a objevovat se překvapivě v místech, kde nepřítel tanky nečeká. V souvislosti s Fall Grün se Manstein zabýval variantním plánem na prolomení obrany těžkých opevnění na severní Moravě přechodem tankových kolon přes masiv Jeseníku.
29. září se Rundstedt s Mansteinem setkal a nechal si vyložit aplikaci plánu na konkrétní situaci obrany severní Moravy.

Ramzovské sedlo se stalo pro nepřipravené německé vojáky smrticí pastí

Horským masivem Jeseníku vedly tři hlavní údolní silniční koridory. Západní silnice vycházela z Frývaldova, přímo stoupala k sedlu Ramzová a přes Ostružnou spadala do údolí. U Hanušovic by byla vojska fakticky venku z hor a mohla by udeřit buďto do zad pevnostem u Králíků, nebo na Šumperk.
Střední silnice také vedla z Frývaldova k Bělé pod Pradědem a zde teprve začala stoupat přes horské hřebeny buďto na Šumperk, nebo na Bruntál, jak by bylo zapotřebí.

Obrana severní linie 1 – 2. 10. 1938

Východní cesta jako jediná nepřekonávala hřebeny a vedla stále údolím od Zlatých Hor na Vrbno pod Pradědem a dále podél říčky Opavy na Bruntál.
Čechoslováci měli v horách pouze lehké opevnění a pěchotu bez těžkých zbraní. Šlo o to, aby rychlý průnik během jediného dne znemožnil soustředění záloh jižně od hor.

Němečtí pěšáci postupují do československého pohraničí, vyzbrojení vesměs opakovacími puškami Mauser 98k ráže 7,92 mm

Jediná šance na rychlý průlom

1. října zahájila válku Luftwaffe operací Unternehmen Freudenthal u Malých Heraltic ve spolupráci s Fressmanovou 3. tankovou divizí. Čechoslováci o operaci věděli a výsadek do večera zmasakrovali, navíc bombardovali slezská letiště. Nyní musel něco podniknout Rundstedt. Nic jiného než Mansteinův plán nedávalo šanci na rychlý průlom.

Manstein dostal za úkol rychle vytvořit tři úderné mechanizované skupiny. Každou kolonu tvořil jeden tankový prapor 3. TD a motorizovaná pěchota, zejména ženisté. Dělostřelectvo nahrazovala Luftwaffe. Docházející 8., 18. a 28 pěší divize měly být svými čely navedeny přímo k těmto třem koridorům, aby z nich útočná čela v případě úspěchu mohla čerpat posily, nebo je celé pak provést horami.

Lehký tank PzKpfw II Ausf. C během postupu tankových skupin Wehrmachtu

Runstedt Mansteinovy vývody přepočítal. Vycházelo mu, že všechny tři skupiny budou mít dohromady 83 tanků PzKpfw II a 114 tančíků PzKpfw I. Pátému panzerregimentu u Krnova zůstane 59 PzKpfw II a 79 PzKpfw I. Pravé křídlo v Kladsku tanky mít nebude. Nebyl ani dostatek motorizované pěchoty. Rundstedt jmenoval Mansteina velitelem stejnojmenné skupiny a svolal velitele dotčených divizí k rychlé poradě. Povolal i styčného důstojníka Luftwaffe majora Krause.

Velitelé německých sil při Operaci Freiwaldau - generálové von Runstedt a von Manstein

Čs. armádu se překvapit nepodařilo

Během 1. října si plukovník Čejka při inspekční cestě po postavení 13. ppl. a 5. hraničního pluku v předpolí obranné linie Jeseníku všiml, že oddíly Freikorps zvýšily aktivitu a infiltrují se do lesů horského pásma. Současně pluk SS Germania překročil státní hranici a obsadil Frývaldov. Velitel Hraniční oblasti č. 36 brigádní generál Líčka zaznamenal hlášení letecké rozvědky, že útvary německé 8. PD a 3. TD obsazují Albrechtice a celý severovýchodní výběžek státního území. Němci se jednoznačně chystali k nějaké akci v oblasti Jeseníku.

Sebevědomí příslušníkům sudetoněmeckého Freikorpsu rozhodně nechybělo

Ve čtyři odpoledne již přijel do Šumperku velitel čs. 2. armády generál Luža. Letecká rozvědka zjistila, že oblast Krnova začínají přebírat útvary německé 3. pěší divize a pozorovatel zaznamenal přesuny praporních tankových kolon 3. panzerdivizion okolo celého výběžku na sever k Nise. Předvoje tří pěších divizí se rychle posouvaly na jih k Jeseníku. Večer 1. října uvěřili čs. generálové neuvěřitelnému. Němci vytváří úderné skupiny a chtějí tanky prorazit přes Jeseník. Generál Luža rozhýbal celou armádu a činil protiopatření. V noci směřovaly do hor protitankové zbraně a posily, pod horami zaujímaly postavení těžké dělostřelecké baterie.

V noci na druhého vnikly oddíly 36. pluku do Freiwaldau a vedly rušivé zadržovací ústupové boje. Prapory SOS bojovaly s oddíly Freikorps o Králický Sněžník. Československé velení se snažilo to, aby lesy a kopce v okolí hlavních komunikací zůstaly v rukou československé pěchoty.

10cm lehká houfnice vz.14 československé armády při zaujímání bojového postavení

Špion Freikorpsu

Kurt Knispel byl sudetským Němcem ze Salisfeldu u Freiwaldau. Bylo mu 17 let a narozeniny slavil 20. září již v kruhu svých ozbrojených kameraden ve vesnické hospodě Slessienwald. Byla to vzrušená doba, ale k ozbrojeným akcím, po kterých toužil, ho nepouštěli. Kurt se tou dobou účastnil turistických výletů do hor a často jezdil lokálkou na jih do Hanušovic. Jeho úkolem bylo pozorovat změny v dostavbě opevněných objektů v okolí Ostružné. Byl postavou malý a působil dojmem, že mu ještě nebylo patnáct let, proto ho místní četníci nepodezřívali. Župní velitelství Freikorpsu zajímaly zejména dva větší objekty při trati a při silnici asi dva kilometry jihozápadně od Ostružné. 21. září, kdy tudy Kurt projel naposledy, však byly oba objekty ještě zahalené dřevěným bedněním a betonáž zjevně nebyla dokončena.

Těžké opevnění u jesenického vrchu Ostružná zachycené cca 30 let po mnichovské válce

23. září skončila legrace, protože Tschechei vyhlásili mobilizaci a do lesů z české strany pochodovaly velké útvary pěchoty. Vojsko uzavřelo linii a uplatňovalo přísné kontroly i ve vlacích. Vydávat se do lesů bylo pak značným rizikem. Češi se stáhli z Freiwaldau, ale v lesích okolo se pohybovaly ozbrojené hlídky SOS. V lesích se ozývala střelba a několik skupin ordnerů se vrátilo s mrtvými a raněnými.

Freiwaldau nebo Jeseník?

Kurt chtěl být u toho a otec by ani nic nenamítal, ale matka šílela. Ráno 1. října ho otec vzbudil ještě za šera. Vyšli ven na zahradu. Kdesi vysoko nad jejich hlavami zaznívalo monotónní hluboké dunění, které rozechvívalo vzduch i zemi. Otec řekl, že už to začalo a podle informací od soudruhů z Freiwaldau tam letí výsadkáři, které budou shazovat u Bruntálu. Kurt již neusnul. Musel do Freiwaldau za ostatními a dorazil tam současně s plukem SS Germania. Městečko bylo brzy plné černých uniforem. Esesáci byli skvěle vyzbrojení a rozmístili se u výpadovek na okrajích města, kde zřídili opevněné pozice a silniční uzávěry. Neměli tanky, ale měli několik kolopásových obrněných transportérů. I ty Kurta fascinovaly.

Německého útoku proti Československu se účastnily také elitní jednotky SS, jež zahrnovaly i rychlé motocyklové útočné čety

Kolem jedenácté přeletěl nad městečkem směrem na severozápad hořící junkers. Pruh dýmu se mu táhl od levého motoru, letoun se ve vzduchu kolébal a evidentně ztrácel výšku. Občas zaslechli vzdálené dunění na jihu, ale přes hory žádné výraznější zvuky nepronikly. Nikdo nevěděl, co se tam děje. Vojáci se domnívali, že hlavní úder je veden dále na východě přes Freudenthal, a pokud bude úspěšný, vojáci Tschechei se z linie na hřebenech brzy začnou stahovat na jih.

Kurt se musel vrátit domů, ale věděl, že této noci neusne. Pozdě před půlnocí přišel otec a tvářil se sklesle. Řekl, že Fallschirmjäger dostali nakládačku. Tisíce prý jich tam Tschechei zmasakrovali. Ani tanky od Zossen neprorazily. Přes Freiwaldau prý projel sanitní vlak a naříkání raněných bylo slyšet po celém nádraží. Válka se nevyvíjela dobře. Tschechei nebyli překvapeni, byli připraveni, a jakmile začala téct krev, nebudou couvat. Otec mínil, že tudy se již útočit nebude.

V pohraničních sudetských vesnicích se němečtí vojáci setkávali s nadšeným vítáním, které ovšem nemělo mít dlouhého trvání

Útok ocelových monster

Ráno 2. října se ale začaly třást hrnky na polici nad kamny a vzduch naplnil řev motorů, lomoz a kovové skřípění. Kurt vyběhl ven a spatřil to. Po nedaleké silnici z Lipové na Ramzovské sedlo projížděla dlouhá, téměř nekonečná kolona tanků. Poprvé v životě spatřil skutečné tanky. Říšské panzery. Jely bystře dlouhou dunící kolonou nahoru k hlavnímu horskému hřebeni. Mezi nimi spatřil pancéřované vozy se spřaženými kulomety a rychlopalnými dvacítkami, také nějaké náklaďáky s pěchotou.

Kolona německých tanků (či přesněji tančíků) PzKpfw I při stoupání k Ramzovskému sedlu

Kurt pochopil, že tohle je útok. Nenadálý a bleskový útok plnou silou obrněných formací přímo přes hřeben hájený jen několika kulometnými pevnůstkami a československou pěchotou bez těžkého dělostřelectva. Dírou v mracích se snášely vražedně vypadající stuky a řítily se kamsi nahoru na hřeben, odkud zaznívaly výbuchy bomb. Za chvíli bylo vidět i stoupající sloupy černého dýmu. Tanky se hnaly dál, přímo do oněch míst. Kolony stoupaly serpentinami a lesy okolo ohromeně mlčely.

Kurt pocítil nesmírnou, nezadržitelnou touhu sedět v jednom z těch ocelových monster a hrdě se rozhlížet z poklopu ven. Být součástí té vrzající a rachotící síly a dobývat svět.

20mm protiletadlový kanón Flak 38 na polopásovém vozidle SdKfz 6 býval užíván i jako zbraň palebné podpory pěchoty

Pořád nahoru, směr Ramzová

Německý kulometčík Ferdinand Mayer seděl ve čtvrtém tanku od čela kolony I/5. panzerregimentu 3. tankové divize stoupající zvolna klikatou silničkou serpentinami nahoru k Ramzovskému sedlu. Z Lipové to měli jen 6 nebo 7 kilometrů. Již ve svahu narážela kolona na zábrany a na překopanou silnici. Musela zastavovat, a sotva se kolem překážky vyrojili ženisté, probudil se ve stráni kulomet, který je skosil. Kupředu musely předjet kolopásy se sdruženými rychlopalnými 20mm kanóny, aby bylo možno kulomety umlčet.

Obrana Ramzovského sedla 2. 10. 1938

Les byl v této části ještě dosti vzdálený od silnice, kterou lemovala pole a železniční trať. Na body, z nichž se střílelo, nalétávaly také stíhačky a střemhlavé stuky, ale v lesích nedokázaly zasahovat dost přesně. Oněch 7 km překonávala kolona celé dvě hodiny a teprve kolem desáté pronikla na vrchol hřbetu do sedla. Zde se krčilo několik budov železniční stanice Ramzová a dále za ní vesničky Ostružná. V tomto bodě chystala československá obrana dva protitankové dělostřelecké sruby. Ale podle zjištění Abwehru na nich teprve prováděli betonáž.

Součástí výzbroje československé armády byly i 9cm lehké minomety vz.17

Spisovatel detektivek velel kulometnému družstvu

Desátník Fiker byl kulturně založeným, nicméně dobrodružným člověkem. Dělal ve svém krátkém životě leccos. Také hrál v orchestru na housle. Před mobilizací redigoval v Melantrichu sešitovou edici dobrodružných románů Rozruch a sám psal dosti úspěšné detektivky i westerny. Právě vydal dvaatřicátý příběh. Před pouhými dvěma roky se oženil s herečkou Lolou Innermannovou a sotva mu skončily líbánky. Jenže na tohle válka kašle. Válce je ukradené, koho zabije a čí knihy shoří.

Eduard Fiker, úspěšný československý spisovatel a během tzv. mnichovské války také kulometčík československé armády

Eduard ležel spolu s jinými muži ve stráni Keprníku a bezmocně zatínal zuby. Vojína Kuděje, svého zástupce, ztratil při přechodu přes otevřenou planinu pod Ramzovským sedlem. Granát mu utrhl nohu. Dělostřelecká palba nepřítele zde byla nepřímá, ale zvlášť koncentrovaná. Nyní se Eda musel dívat na to, jak se nepřátelské tanky pomalu a nezadržitelně probíjejí skrze zátarasy a uzávěry k vrcholu sedla. Rozmístil své družstvo podle předpisu, granátníky a kulometčíky do palebného postavení, úderný hlouček napravo. Prozatím nevydal rozkaz k palbě.

Fikerovo družstvo bylo jedním z oněch skrytých spících družstev, která zde měla pouze zaujmout postavení a vyčkat na svůj čas určený červenou světlicí. Nepřátelskou palbu k sobě přitahovalo zatím jen několik kulometných hnízd k tomu určených. Lesem a houštinami se pomalu přesouvaly stovky pěšáků, o nichž nepřítel neměl tušení, neboť na to, aby se snažil ovládnout a kontrolovat hory, mu nezbývaly síly. Nepřítel se zakoval do oceli a zajímala ho pouze silnice a železnice.

Německý tančík PzKpfw I při postupu masivem Jeseníku.

Ženisté na odstřel

V jednom z Fikerem pozorovaných lehkých tanků I/5. panzerregimentu 3. tankové divize seděl kulometčík Ferdinand Mayer a snažil se krátkými dávkami věžového kulometu krýt ženisty, kteří odklízeli zábrany a vyplňovali překop vyhloubený napříč úzkou silničkou. Čelo kolony postřelovaly minomety a dávky z kulometných hnízd na stráních okolních kopců, ale zdálo se, že nepřítel je zaskočen, obrana řídká a obránci nedisponují v tomto úseku žádným dělostřelectvem schopným vést účinnou protitankovou palbu. Podvědomě se přikrčil vždy, když se ozval chrastivý zvuk, jakoby na pancíř zvenku někdo hodil lopatu štěrku. Les byl ale příliš vzdálen na to, aby kulometná palba prostřelila slabé boční pancíře lehkých německých tanků.

Kolona německých obrněných automobilů SdKfz 221 a nákladních vozidel

V příkopech u cesty leželo několik nehybných těl obránců již dobytých postavení, ale těl v uniformách německých ženistů zde leželo daleko více. Nepřítel svá postavení v horském sedle bránil úporně a nemanévroval, jako na jiných úsecích obrany. Tschechei zde neustupovali a raději padli ve svých pozicích. To vše svědčilo o skutečnosti, že právě tento úsek obrany je pro obránce klíčový a obránce to již pochopil.

Zvláště důmyslné byly protitankové rozsocháče svařené a nýtované z částí železných traverz a kolejnic. Mayer tento typ překážky neznal a jako tankista jej oceňoval. Ježek neboli rozsocháč nešlo rozbít výbušninou jako betonové jehlany a dračí zuby. Ježek se po výbuchu nálože pouze odkutálel o kus dále a zůstával pro tank stejně nepřekonatelný. Pěšáci museli ježky odvalit ručně, ale ty byly spojeny drátem a na mnohých byly navěšeny granáty nebo balíčky s trhavinou.

Protitankové překážky, oficiálně známé jako „rozsocháče“ a běžně přezdívané „ježci“, způsobily německé armádě nemalé problémy

Nad vrcholem Keprníku se zaleskla křídla Ju 87. Stuka nalétávala s děsivým jekotem křídlových sirén do protější stráně a Mayer sledoval, jak se od trupu odpoutala dvousetkilogramová puma mířená na jedno z doposud aktivních kulometných hnízd.

Souboj kulometů

Desátník Fiker bezmocně sledoval tanky projíždějící vesnicemi pod sedlem. Prorazily již několik zátarasů a blížily se nezadržitelně k nejvyššímu bodu hřebenu. Vesnice v předpolí hořely a dým se povaloval v údolním zářezu jako clona, která neoslepovala kulometčíky a střelce v kopcích, ale jako ve vatě se v ní motali oslepení němečtí vojáci i jejich vozidla. Dva nehybné stroje trčely v příkopu podél silnice, ale celou kolonu nebylo možno zničit. To ani nebylo Fikerovým úkolem.

Legendární lehký kulomet vz.26 čs.armády

Zpoza horizontu vylétla červená světlice, signál šípkovým Růženkám k probuzení. Fiker nařídil přesun družstva dle instrukcí na dostřel k silnici. Kulometčík Vrána s podavačem zaujali pozici pro lehký kulomet vz. 26, nezaměstnaní úderníci se odplazili vyhledat záměnné postavení a oháněli se pak polními lopatkami o padesát metrů níže po svahu. Fiker ukázal rukou na nákladní automobil, vyjíždějící právě z dýmové clony a Vrána zamířil. Střely ráže 7,92 mm rvaly plachtu a posléze zasáhly také kabinu řidiče. Palbou nezranění ženisté vyskakovali podél silnice a hledali úkryt. Následující tank odsunul zasažený náklaďák za krajnici a pokračoval. To již Vrána s kulometem upaloval lesem po svahu dolů.

Na Fikerovu původní pozici se okamžitě zaměřilo 20 mm dvojče a jeho palba rvala křoviska i větve v okolí. Krycí kulometné družstvo zasypalo palbou posádku dvacítky. Nyní ožilo ve stráni několik dalších, doposud mlčících kulometů a zhoustla i palba z pušek. Podavač nasadil nový pás, střelec natáhl závěr a pokropil německé ženisty, kteří se příkopem u cesty pokoušeli plazit kupředu k zátarasu. Úkolem záložníků 36. pěšího pluku nebylo zastavovat tanky, ale likvidovat ženijní družstva a nevpustit za tanky pěchotu. Tak zněly rozkazy.

Kolony německých dělostřeleckých tahačů a zásobovacích vozidel se stávaly pro československé vojáky snadnými cíli

V křížové palbě

Německý kulometčík Ferdinand Mayer o tomto okamžiku později napsal:
„Kolona pronikla dvěma horskými vesnicemi a blížila se k místu, kde se údolí na horizontu zužovalo k hrdlu. To bylo také nejvyšší místo terénu, jímž procházela a kde se křížila silnice s železnicí. Konečně jsme nechali za sebou dým a řidič tanku přestal kašlat. Konečně byla odstraněna poslední závora a kolona se přehoupla přes vrchol sedla. Ostrý záblesk ve stráni přímo nad silnicí mi šlehl skrze průzor do očí, až jsem ucukl bolestí. Následovala detonace a velitelský stroj kolony se otočil napříč silnicí. Levý pás se svezl z napínacích a pak i pojezdových kol jako skládací dětské leporelo. Osádka se pokoušela vylézt. Kulometčíka již v poklopu zkroutil zásah. Druhý záblesk a stroj nastavující střelci zranitelný bok vybuchl. Přece jen, tedy protitankové dělo!

Kromě betonových pevnostních staveb využívala čs.armáda úspěšně též improvizovaná polní opevnění

Všechny zbylé tanky a rychlopalná děla zahájily palbu do místa, z něhož vyšly výstřely. Bylo zde několik novějších PzKpfw II, vyzbrojených již kanónem, ale zoufale chyběly těžké tanky. Dělo ve stráni střílelo dál a zasáhlo další tank tak silně, že mu výbuch munice oderval věž. V hrůze jsem zíral na podivuhodný kanón, který střílel stále ze stejného místa jako na střelnici, navzdory skutečnosti, že byl právě doslova zasypán střelami z několika rychlopalných dvacítek. To místo přece před chvílí vybuchlo?!

Potom dostal zásah stroj stojící přímo před námi. Další protitankové dělo se zastřílelo zleva za stráně na okraji lesa. Černý a mastný benzínový dým pronikl do průzorů tanku a řidič se opět rozkašlal. Náhle jsem to pochopil. Kolona vjela do křížové palby dvou betonových pevností, které zde byly postaveny navzdory Fressmannovým žvástům o tom, že Tschechei zde ještě žádné pevnosti nestihli postavit.

Když to koupil náš stroj, dostal jsem se ven živý jen já. S prostřeleným stehnem jsem se pak hodiny válel v příkopu. Všechny horizontální linie před námi a hřbet stoupající vlevo k vrcholu Šeráku ohraničily plamínky desítek kulometů. Všude tam byly betonové pevnůstky jedna za druhou. Ty by nás ale takhle na dálku nezastavily, nebýt těch dvou protitankových děl."

Nejeden německý tank padl za oběť palbě pevnostních 47mm protitankových kanonů vz. 36, které patřily k absolutní světové špičce

Fikerův kulometčík počkal, až se Němec vysouká celý a elegantně ho smetl krátkou dávkou. Srub číslo 52 ve stráni přenesl boční palbu k prostředku viditelné kolony a vyřadil dva lehčí stroje ve svahu pod sedlem. Čelo kolony, několik desítek vozidel, zůstalo uvězněno v pasti. Vylétla zelená světlice a ve stráních okolo se probudilo dalších několik kulometných i minometných družstev. Děla z pevnůstek pálila dále. Některé stroje se pokoušely otočit a vyjet ze silnice přes příkop do volného pole a zpět dolů z kopce. Kolona podobná přeseknuté žížale se také bránila palbou, ale ta postupně slábla.

Pro Eduarda Fikera i pro Ferdinanda Mayera to byl jediný ostrý boj v této válce. Byla krátká. Mayer prožil její zbytek v polní nemocnici ve Slezsku a Eduard Fiker na hlídkách v okolí Freiwaldau. Němci to tudy již nikdy nezkusili a asi po týdnu bez boje vyklidili i Freiwaldau.

Opuštěná německá technika na silnici mezi Ramzovským sedlem a Freiwaldau. Vpravo tank PzKpfw II.

Wehrmacht ustupuje

Kurt Knispel zažil toho dne odpoledne strašlivý šok. Viděl německé panzery pádit z kopce po téže silnici plnou rychlostí někam na sever, pryč od bojiště. Ale bylo jich málo. O mnoho méně, než jich viděl ráno jet nahoru. Viděl ve stráni nahoře sloupy černého kouře, které prozrazovaly, že hoří olej a benzín. Až do večera slyšel prudkou, zejména kulometnou palbu a výbuchy. Viděl několik nákladních aut naložených bezvládnými těly v německých uniformách, která také uháněla plnou rychlostí do Freiwaldau a nejspíš až někam do týlu. Letouny Luftwaffe kroužily nad bojištěm jaksi rozpačitě a bezmocně. Kurt viděl i hloučky opěšaných vojáků, které se potácely z hor. Mnozí s viditelnými zakrvácenými obvazy, mnozí se sotva vlekli, některé museli podpírat kamarádi. Na všech bylo ale vidět, že mají strach, že utíkají.

Účinnost obávaných střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka proti čs. opevněním se nakonec ukázala jako omezená

Od toho dne nesměl Kurt z domu. Do údolí přes hory zalétlo několik dělostřeleckých granátů a válka se začala týkat i civilního obyvatelstva. V příštích dnech dalekohledem pozoroval okraj lesa, na němž se občas objevila hlídka Tschechei a vojáci se chovali vyzývavě, vysílali do údolí posměšná hesla.

Nakonec se Kurt dozvěděl, že dělostřelecké sruby nahoře u Ostružné, které sám hlásil jako nedokončené, sice měly ještě bednění, ale to skrývalo dokončenou betonáž a narychlo instalovanou výzbroj. Byly tam protitankové kanóny.

Zničené německé tanky lemující silnice v okolí Jeseníku -Freiwaldau

8. října zaútočili rudí na východě na Poláky a desátého se Wehrmacht stáhl za původní československou hranici. S kolonou odjelo mnoho ordnerů a Kurt ztratil některé kamarády, přestal vídat až příliš mnoho mužů, které znal. Shora od Ramzové přijela nákladní kolona Tschechei a nikdo se na nikoho neodvážil vystřelit. Tschechei dávali najevo, že se s nikým nebudou mazlit, že v tomto německém hnízdě nikomu nevěří. Nebylo jich mnoho, ale každý věděl, že shora od hřebene mohou kdykoliv přijet další.

Dvacátého se Kurt s několika kamarády dostal po silnici nahoru. Hlídka zvědavé výrostky pustila do dvou třetin svahu, dále nesměli. Vojáci Tschechei se zlomyslně šklebili, když pozorovali německé kluky prohlížející si s šokovanými výrazy rozstřílená a ohořelá torza německých panzerů a náklaďáků.

Wehrmacht ztratil rovněž mnoho lehkých obrněných automobilů SdKfz 222

Láska k tankům

Ten den totiž skončila válka. Sudety zůstaly součástí republiky. Kurt to nemohl pochopit. Vítězství Wehrmachtu bylo přece tak jasné. Všichni dospělí chlapi věřili, že to jinak dopadnout nemůže, ale dopadlo, a nejen tady na severu. Žádné české tanky neviděl, ale později se doslechl, že na jihu jich byla spousta, že Tschechei měli snad čtyři tankové divize, kterými převálcovali Rakousko, dobyli Vídeň a Linec a hnali se na Pasov. Nebylo mu jasné, proč tady na severu mohli Tschechei německé panzery rozstřílet, a proč na jihu nemohli Němci totéž udělat jejich tankům?

Kurt Knispel nechtěl odejít do Říše, která později dala Čechům i Kladsko. Zajímaly ho tanky. Byl automechanikem a musel se doučit. Zamiloval se do tanků, do jejich síly a elegance. Jestli byly české tanky a čeští tankisté lepší než německé, pak ho musely zajímat české tanky. Kurtův respekt k Československé armádě v té době značně vzrostl. Později pochopil, že Němci měli slabé pancíře a jejich tanky měly slabé kanóny, někdy jen kulomety, měly úzké pásy a slabé benzínové motory. Benzínové nádrže vybuchovaly při každém zajiskření a tvrdším zásahu.

Československý lehký tank LT vz. 38, tehdy snad nejlepší typ ve své kategorii a také typ, na kterém začínal kariéru Kurt Knispel

Z automechanika tankistou

Nikdy nijak zvlášť nemiloval Hitlera, jen se nechal strhnout atmosférou vzbouřených Sudet a nadšením soukmenovců. Byl to neutuchající zájem o odpověď, co přivedlo sotva vyučeného automechanika a československého občana Kurta Knispela do tankového učiliště do Milovic. Tam se učil na novém typu LT-38. To byl také lehký tank a Wehrmacht v tu dobu již dávno užíval i střední typy PzKpfw III a PzKpfw IV. Třicet osmička byl skvělý podpůrný tank pěchoty, ale pořád měl jen čtyřčlennou osádku a velitel byl někdy zároveň střelcem a někdy nabíječem. Málo mužů na mnoho funkcí.

Kurt Knispel na snímku z podzimu 1942

Jenže pak, v posledním ročníku, přivezli nové ST-40 – Žáby. Nejskvělejší tanky na světě s dlouhým rychlopalným kanónem ráže 83,5 mm. Pro Kurta to byla láska na první pohled. Ta elegance, síla, pružnost, rychlost a jistota pohybu i palby. Postupně se objevovaly nové typy munice a především nové zaměřovače. Jako střelec v pětičlenné posádce nemusel dělat nic jiného, než pouze mířit a střílet. Mohl to dělat pekelně rychle a nevšímat si ničeho jiného.

Po vyřazení byl převelen k 3. rotě II. praporu 12. tankového pluku 6. divize útočné vozby. Velitel tanku desátník Huber byl také Sudettendeutsche z nově připojeného Kladska a jako takový toužil mít mezi českými osádkami navrch. Neustále cvičili. I ve vsi v hospodě sedali ke stolu tak, jak seděli v tanku. Pili pivo, bavili se, ale kdykoliv Huber znenadání vyslovil povel, celá posádka udělala příslušný pohyb.

Němečtí a českoslovenští vojáci si prohlížejí ukořistěný sovětský tank T-34, v roce 1942 základní typ tanku sovětské armády

První tankové eso Čs.armády

Když se objevilo bolševické nebezpečí z východu, Kurt Knispel lezl s Huberem po cvičném polygonu a oba zkoumali nejslabší místa všech možných typů cizích tanků. Na poslední chvíli, v červnu toho roku, dostali ještě šanci prohlédnout si trofejní ruské střední T-34 i těžké KV-1 a vyzkoušet si palbu na tyto stroje. ST-40 byly jen o málo lepší než ruské T-34, ale ruské tanky měly menší ráži kanónu, měly jen klasické průbojné střelivo, byly hrubé a neohrabané oproti české čtyřicítce tak jemné a citlivé na řízení. Kvůli jednostrannému nebo žádnému radiovému spojení mezi tanky byli Rusové omezeni v taktice na bojišti. Jejich velitelé neměli spojení s letectvem a s pozorovatelem na obloze. A především Rusové neměli nikdy žádnou šanci se připravit na boj s československou Žábou. Neukořistili jediný stroj, dokud se s nimi nesetkali na bojišti.

To se stalo 13. 9. 1942. Již týden po zahájení československé Operace KOSA, někde u Nového Samboru, se Kurt Knispel stal tankovým esem.