Tábor Svatých: Nové vydání kultovního románu o imigrační apokalypse

Proslulý román Tábor Svatých se dočkal nového českého vydání v novém překladu

„Statistika nuda je, má však cenné údaje.“ Takhle se to zpívá v jedné české písničce, na kterou si dost možná vzpomenete při čtení této knihy. Konkrétně se jedná o statistiky demografické a ekonomické, které ukazují rozložení počtu obyvatel, porodnosti, životní úrovně či výše příjmů mezi vyspělým Západem a třetím světem.

Takováto obrovská nerovnováha musí nutné vést ke strašlivé katastrofě, říkají mnozí, mezi nimi např. Jean Raspail, francouzský cestovatel, filozof a spisovatel, autor slavného románu Tábor Svatých. Někteří jej chválí jako varujícího proroka, který ve stále šílenějším světě hovoří hlasem zdravého rozumu, kdežto jiní jej ohnivě zatracují jako odporného propagátora bělošské nadřazenosti.

Stále kontroverzní hodnocení

Román Tábor Svatých (Les Camp des Saints), jehož název jasně odkazuje na Bibli, konkrétně na Apokalypsu neboli Zjevení sv. Jana, poprvé vyšel v roce 1973 a okamžitě vyvolal strašlivý poprask. Rasismus! Xenofobie! Tak i všelijak jinak volala většina francouzské levice, když se publikace objevila na pultech, z nichž ale velmi rychle zmizela, protože si našla rostoucí počet nadšených a vděčných čtenářů. Následovala tudíž vydání v dalších jazycích, nové francouzské vydání, dotisky a opět nová vydání, z nichž poslední přišlo v roce 2011. Samozřejmě se znovu stalo bestsellerem a román se v žebříčcích nadále drží, protože se projevuje jako děsivě přesná prognóza toho, čemu se v posledních letech říká „migrační krize“. 

Jean Raspail, francouzský konzervativní monarchista, vynikající filozof a spisovatel

Jean Raspail (ročník 1925), který procestoval spoustu zemí a poznal jejich národy a kultury, totiž dokázal už před více než čtyřmi desítkami let rozpoznat gigantickou časovanou bombu v podobě přelidněných chudých zemí Asie a Afriky. Raspail napsal několik desítek knih nejrůznějších žánrů, z nichž mnohé se dostaly jen do povědomí malého okruhu znalců, kdežto Tábor Svatých mu získal nesmrtelnost a publicitu, pochvalu od jedněch a nenávist od druhých. Také dnes si můžete přečíst recenze a komentáře, podle nichž jde např. o „bludnou bibli bělošských nacionalistů“, případně o knihu, jež zasluhuje stejné plivnutí jako rasistické Turnerovy deníky. Jsou ale i tací, podle nichž patří Raspailovi důstojné místo vedle George Orwella a jeho slavné dystopie 1984, protože i román Tábor Svatých je odporně přesnou předpovědí zkázy.

Někteří přirovnávají Tábor Svatých ke klasickému románu 1984, ovšem pro jiné jde o něco na úrovni rasistických Turnerových deníků

Vyplouvá milionové loďstvo

Zápletka je prostá. Z Indie vyplouvá stovka lodí, na jejichž palubách se tísní milion chudáků a několik manipulátorů. Flotila míří na západ, k plážím francouzské Riviéry. V oceánu zůstávají těla mrtvých, zatímco pocity obyvatel Západu začínají nezájmem, po němž přijde znepokojení a nakonec panika. Z původního milionu zůstane nakonec „jen“ asi osm set tisíc, jenže i tak jde o gigantické číslo. Nepopsatelná chudoba, zápach, nemoci. Ale také hluboká nenávist, nejprve skrytá, pak stále otevřenější. Nenávist „barevných“ vůči bělochům a jejich bohatství, které má (údajně) původ ve vykořisťování právě toho třetího světa, jenž se dává na pochod. 

V Raspailově románu zaplaví francouzskou Riviéru doslova statisíce chudých Indů, za nimiž záhy následují imigrační vlny z dalších zemí

Přesně to je také takřka jednohlasně znějícím poselstvím západních politiků, aktivistů, novinářů, umělců či kněžích, kteří volají po přijetí celé „armády poslední šance“, jak se mase imigrantů brzy začne přezdívat. Někteří z těchto „vítačů“ tak činí z přesvědčení, zatímco pro jiné je to cynická póza s cílem nasbírat hlasy a popularitu, ovšem ti ani oni nedokážou včas rozpoznat následky svého postoje. Ozývají se také varovné hlasy, jež jsou ale okamžitě obviňovány z hnusného rasismu. 

Snímek z velkých nepokojů v Paříži by mohl být ilustrací k závěru Tábora Svatých

Připlutí imigrantské flotily aktivizuje také zástupy už přítomných přistěhovalců, kteří většinou vykonávají podřadné práce. K nim se následně přidávají chudí lidé všeho druhu, revolucionáři i obyčejní zločinci. Ti všichni míří na Riviéru vstříc imigrační vlně, kdežto „bílí“ Francouzi se dávají na útěk. Armáda odmítá střelbu do „hnědých“ chudáků, kteří tedy rychle zaplavují jižní Francii. Vyplouvají další invazní flotily, množí se povstání, bortí se celý společenský řád, jenž by se dal stručně popsat jako „civilizace bílého muže“.

Konflikty jsou nevyhnutelné

Francouzský román Tábor Svatých vyvolal hned po svém vydání veliké kontroverze

Raspailův román je vlastně spíše filozofickým, politickým a sociologickým traktátem, který je důvtipně „zabalen“ do románu (podobně jako Hvězdná pěchota od Roberta A. Heinleina). Pro „sluníčkáře“ všeho druhu je samozřejmě skvělým terčem, ale mýlil by se ten, kdo by čekal, že jde o ubohou rasistickou propagandu. Raspail samozřejmě nezastírá, že sympatizuje s bělochy a jejich světem, avšak v žádném případě nehlásá jakoukoli nadřazenost té či oné rasy. Jen suše konstatuje, že „bílí“ a „barevní“ jsou zkrátka odlišní. Tato odlišnost spočívá spíše v hodnotách a kultuře než v barvě kůže, jenže soužití různých „barev“ nepochybně vyvolává potíže, a když se vezmou do úvahy již zmíněné statistiky (v roce 1973 to bylo cca tři čtvrtě miliardy bělochů a pět miliard „barevných“), jednou nevyhnutelně přijde konflikt. 

Ano, začíná konflikt, invaze, válka, jakkoli to chcete nazývat, avšak úplně jiného druhu než kdykoli dřív, protože „barevní“ mají v Raspailově románu na své straně jen obrovský počet, strašnou chudobu a slabost, jež se mění v nezastavitelnou zbraň. A mají ještě něco. Odhodlání a víru, že směřují do Ráje, jímž je v jejich očích bohatý Západ. Ten naopak víru ztratil, má jenom pochybnosti, sebemrskačství a váhání. 

Po letech fungování „otevřené Evropy“ se zdá, že si znovu budeme muset zvykat na střežené státní hranice (snímek pochází z Maďarska)

Najde se několik států, které slušně, ovšem rezolutně odmítnou migranty přijmout, mj. Austrálie, Jižní Afrika (v době vzniku románu samozřejmě pod vládou bělochů) či Švýcarsko, ale jejich pevný postoj znamená jen oddálení nevyhnutelného, protože Západ nakonec padne a také poslední „bílé“ země zaplavuje „barevný“ příval.

My vidláci máme v základních věcech jasno. V eshopu DixieGear.cz najdete podobnejch chuťovek povícero...

Kritika politické korektnosti

Autor je konzervativec, katolík a monarchista, ale přesto (nebo spíše právě proto) v jeho knize chybí jakási nenávist k imigrantům. Nemůže cítit nenávist vůči chudým, kteří chtějí prostě jen lepší život, a tudíž se rozhodnou hledat jej na Západě, který navíc nejeví (až na malé výjimky) ochotu své výdobytky bránit. Hodnoty a kultury „barevných“ se zkrátka ukazují jako silnější a životaschopnější než ty „bílé“, jichž se autor zastává, ale současně míří svou sžíravě ironickou kritiku takříkajíc „do vlastních řad“. S nemilosrdnou přesností popisuje všechny slabiny, které Západu brání v tom, aby se vzepřel apokalypse. 

Podobné záběry z evropských pláží už opravdu vyvolávají nepříjemný dojem invaze

Politická korektnost omezuje svobodu slova a humor, avšak tím znemožňuje sebereflexi. Mediální celebrity manipulují, jen aby si urvaly pár sekund pozornosti, kdežto diváci-konzumenti ochotně hltají to, co je jim „přežvýkáno“. Ztrácí se úcta k jakýmkoli tradicím či autoritám. Kombinace slabosti, zbabělosti, cynismu i obyčejné hlouposti nedovoluje politikům hovořit o problémech a hledat řešení, jelikož ta by mohla být i nepříjemná. Pachatelé mají víc práv než oběti. Kdekdo neustále požaduje nějaká práva, ovšem jen málokdo se hlásí k povinnostem a zodpovědnosti. Všechno je dovoleno a jakýkoli pokus o udržování pravidel je ihned odsouzen jako útlak a diskriminace. Armády jsou terčem pohrdání a posměchu. Bělochům se opakuje, že mohou za všechno špatné na světě, takže projev hrdosti na západní kulturu není nic jiného než projev „rasismu“.

Záběry následků teroristických úroků v Evropě musíme bohužel vídat stále častěji a jen málo politiků si troufá otevřeně pojmenovat příčiny

Staré a nové vydání v češtině

První vydání slavného francouzského románu v češtině obsahovalo tolik chyb, že se nacházelo takříkajíc na hranici slušné čitelnosti

Připadá vám to jako popis současného světa? Ano, znovu však připomeňme, že Raspail sepsal svůj román již před více než 45 lety! Před dalšími vydáními odmítl v rukopisu cokoliv změnit, což dělá jeho předpověď ještě působivější, ale současně i děsivější. Český čtenář dostal román do rukou poprvé v roce 2009 pod jménem Tábor svatých (tedy s malým „s“), ale tento text byl zatížený překladatelskými, jazykovými a typografickými chybami tak, že byl téměř na hranici čitelnosti. 

Po několika letech se naštěstí zrodila iniciativa s cílem vydat knihu znovu, v novém překladu a v důstojnější podobě. Chopila se toho Zuzana Adamson-Krupičková, jež patří mezi české odborníky přes francouzskou literaturu a osobně se zná i s autorem. Novou českou edici vydala vlastním nákladem, a ačkoliv se i zde najde několik chybiček, úroveň textu předstihuje původní podobu o světelné roky. (Část recenzentů kritizuje poměrně složitý jazyk, ale Raspail má prostě náročný styl, takže tato kritika sděluje spíše něco o recenzentech.) 

Aktuální záběry lodí plných imigrantů silně připomínají scény z Raspailova románu

Knihu doplňuje i autorova esej Big Other, ve které popisuje okolnosti vzniku románu a reakce na něj. Přiznává, že tehdy nedokázal odhadnout potenciál islámu, čímž v podstatě poukazuje i na největší rozdíl mezi knihou a realitou. Indie totiž byla v 70. letech takřka synonymem nezměrné chudoby, ale od té doby zaznamenala pozoruhodné zlepšení, zatímco problémy arabské a africké části světa se nesmírně prohloubily, což odrážejí i migrační vlny. Oproti Raspailovu románu tedy Západu hrozí ještě další vážné nebezpečí v podobě islamizace.

Další knihy o hrozbě migrace

Raspail samozřejmě není jediný, kdo na tyto hrozby upozorňuje. Světově určitě nejslavnější je román Podvolení, jehož autor Michel Houllebecq líčí chmurnou budoucnost Francie, v níž byl prezidentem zvolen muslim. U nás si získal velkou oblibu román Pod znamením půlměsíce od Luďka Frýborta, který hledí do vzdálenější budoucnosti, kdy již Evropu ovládá islám, ale jeho panství se hroutí a pozůstatky západní civilizace se znovu hlásí o slovo. Velice vzácně můžete narazit i na novelu, kterou napsal David Rath (ano, ten David Rath) a která se jmenuje Řád. Je to v podstatě jednoduchý a spoustou klišé nabitý příběh, jenž se odehrává v Evropě za několik desítek let, kdy expanzi islámu odolává již jenom „politicky nekorektní“ střední Evropa. 

Téma masové imigrace a islámské nadvlády nad Evropou se pochopitelně nejednou objevilo v několika románech různých žánrů a kvalit

Otázkou imigrace a úpadku Západu se zabývají také různé faktografické knihy, mj. výborné Prolomení hradeb od sociologa Petra Hampla

Těm, kteří upřednostňují literaturu faktu, lze doporučit např. výbornou studii Prolomení hradeb, pod níž je podepsán sociolog (a mimochodem velký fanda Konfederace) Petr Hampl. Popisuje, jak se na Západě utvářejí tzv. elity, proč tak bují byrokracie a jak vzdorovat sílícímu tlaku islámu.

Suma sumárum, všechna výše jmenovaná literární díla se pořád točí kolem jednoho zásadního bodu, jímž je úpadek tradičních západních (antických, židovských a křesťanských) hodnot. Ty jsou „motorem“ Západu (nebo, chcete-li, „civilizace bílého muže“), a jelikož tento motor nyní dostává méně „paliva“ (neboli víry v tyto hodnoty a ochoty je bránit), jeho chod se zpomaluje, a proto Západ podléhá tlaku jiných civilizací. Jak výstižně říká také jedna z postav Raspailova románu, náš nejhorší protivník stojí za našimi liniemi.

Chystá se nová verze „Maxe“

Co kdyby se Maxmilián Habsburský nestal mexickým, nýbrž rakouským císařem?

Když jsme u těch západních hodnot, můžeme zmínit ještě jednu zajímavou záležitost, která by se v dohledné době měla objevit na knižním trhu. Náš kolega Honza Drnek dopsal rukopis své další „historické mystifikace“, a sice knihy s prostým titulem Maxmilián. Někteří z vás zřejmě četli původní podobu tohoto textu, která vyšla v Monarchistickém kalendáři na rok 2011 a pak ve sbírce Země zaslíbená. O co v této dějové linii jde? Císař František Josef I. je zavražděn při atentátu, a proto na trůn usedá jeho mladší bratr Maxmilián. (Ten se ve „skutečné“ historii stal císařem v Mexiku a po vzpouře tam byl popraven.) 

Vítězství Pruska v bitvě u Hradce Králové (1866) rozhodně nebylo samozřejmostí a celý konflikt mohl klidně dopadnout naprosto odlišně

 „Franta Pepa Jednička“ se zpravidla snažil jen konzervovat, kdežto „Max“ provádí promyšlené změny, aby monarchie dovedla vzdorovat sílícímu tlaku liberalismu a nacionalismu. Opět vypuká krymská válka, boje v Itálii a nakonec i prusko-rakouská válka, avšak Maxmiliánovy politické, ekonomické a vojenské reformy mají za následek úplně odlišné závěry těchto konfliktů.

Dojde i na americkou občanskou válku, jež má velmi závažné důsledky také pro události ve střední Evropě. (Ostatně těch různých spojení mezi Unií, Konfederací a Rakouskem-Uherskem bylo překvapivě hodně, takže bychom o nich někdy v budoucnu chtěli vydat speciální článek.) Honza Drnek původní (krátkou) verzi onoho textu přepsal a výrazně rozšířil, takže vznikla skutečně impozantní třídílná publikace, která by mohla (pokud to půjde dobře) zamířit na pulty ještě letos.