Totalitní společnosti nejsou nic nového. Víc asi vzrušují diváky v zemích, které je díky demokracii neměly možnost zažít. My, co už něco pamatujeme, se děsíme hlavně toho, aby se nám to zase nepřikradlo zpátky. Začíná to nenápadně. V obchodech mají jen jednu značku uzenin, která náhodou patří ministrovi financí, v parlamentu sedí bývalí esenbáci z pohotovostních pluků a hlava státu se lísá k hlavě státu jiného, mnohem většího, jehož rozvědka se tu prokazatelně snaží získat vliv v silových složkách. Jak to může také dopadnout, vám ukáže následujících deset filmových dystopií.
1984 (1984)
Chopit se zpracování dnes již klasického románu George Orwella a převést ho do filmové podoby, to chtělo notnou dávku odvahy. Britský režisér Michael Radford se tohoto úkolu chopil puntičkářsky přesně v době, kdy se román odehrává a například scéna, ve které hlavní hrdina Winston Smith (John Hurt) píše do svého deníku záznam datovaný 4. dubna 1984, se natáčela přesně v tento den. Ve filmu nechybí nic z toho, co známe z románové předlohy, Velký Bratr všude na plakátech, hnusné, omšelé, industriální prostředí, televize co nejde vypnout a kterou vás mohou sledovat, newspeek, děti sdružené do organizace malých zvědů, jejichž úkolem je udávat vlastní rodiče, všudypřítomná uniformita a kolektivní vymývání mozků, nejvíce připomínající záběry ze současné KLDR.
Režisér vsadil víc na sílu obrazu než na nějaké dlouhé vysvětlování a proto mohou být románu neznalí diváci poněkud zmateni. No ale řekněte, kdo tohle ještě nečetl, že? Film je věnován Richardu Burtonovi, pro něhož byla role O´Briana poslední.
Nineteen Eighty-Four, 1984, režie Michael Radford
Brazil (1985)
Ve stejném roce, v jakém měl premiéru film 1984, chtěl do kin uvést svůj nový film i americký režisér Terry Gilliam. To že se to nepovedlo a premiéra proběhla až v roce následujícím, padá na vrub producentům, kterým se nezamlouval závěr filmu. I Gilliam vycházel z Orwellova románu
(pracovní název zněl 1984 a půl), ovšem s předlohou zacházel velmi volně. Kromě základní milostné linky a samozřejmě prostředí totalitní společnosti tu z předlohy v podstatě nezůstal kámen na kameni. Hlavní změnou je přidání montypythonovsky černého humoru. Hlavní hrdina také pracuje jako úředník, ale společnost je mnohem civilnější, čímž je bližší reálu a tím je celkový obraz vlastně děsivější.
Hlavním rysem totality alá Brazil je všudypřítomná, neuvěřitelně přebujelá byrokracie (Co mi to proboha jenom připomíná?). Zatímco Orwell předpověděl totalitu jako takovou, Gilliam mimoděk předpovídá spíš fungování Evropské unie. Vizuální pojetí plné miniaturních kanceláří, znuděných, nadutých úředníků, vyhlášek, formulářů a oběžníků evokují více Kafku než Orwella. Představitele hlavní role Jonathana Pryce jsme si v poslední době zvykli vídat jako záporáka v úspěšných sériích HBO Hra o trůny a Tabu. V dalších rolích se ve filmu mihnou Robert De Niro, Bob Hoskins a režisérův souputník ze skupiny Monty Python Michael Palin.
Brazil, 1985, režie Terry Gilliam
451 stupňů Fahrenheita (1966)
Pro adaptaci jiného klasického díla 451 Fahrenheita od klasika sci-fi Raye Bradburyho se roku 1966 rozhodl klasik francouzské nové vlny Francois Truffaut. Vzniklo tak klasické (tak už dost) filmové dílo, které svojí předlohu naplňuje nejen po stránce dějové, ale i emoční. V budoucnosti lidé ztratí nejen schopnost myslet, ale i cítit, oddávají se pouze potěšení, mimo jiné televizi, což se samozřejmě skvěle hodí vládnoucím elitám. Aby své jistoty ještě posílily, ustanoví jednotky požárníků, kteří konečně dostojí svému jménu, totiž zakládáním požárů, konkrétně zapalováním knih, jež byly jako takové postaveny mimo zákon.
Hlavní hrdina, hasič Guy Montag (Oscar Werner) o svém úkolu pochybuje a čtení nepovažuje za úplnou ztrátu času, zvlášť poté, co se seznámí s pohlednou sousedkou Clarissou (Julie Christie), která ho přivede do undergroundové komunity čtenářů. Tím se Guy samozřejmě dostává do konfliktu se systémem... Po totalitě extrémně bolševické a byrokratické tu máme totalitu postavenou na úpadku intelektu. V životě to ale bývá všechno tak nějak hezky zkombinované, že?
Fahrenheit 451, 1966, režie Francois Truffaut
Mechanický pomeranč (1971)
Stanley Kubrick nebyl zrovna typ režiséra, který by točil snadno stravitelné filmy a dnes tak nadužívaný přívlastek kultovní se s jeho jménem spojuje vlastně automaticky, ale co se rozpoutalo po uvedení filmové adaptace románu Antonyho Burgesse, překonalo i ty nejhorší obavy. Příběh Alexe, šéfa pouličního gangu, libujícího si v drogách rozpuštěných v mléce, sexu s děvčaty pod zákonem a starém dobrém supernásilí, měl být vlastně pro podobné týpky mementem. Ale, jak už to bývá, stal se pro ně naopak velikou inspirací. V roce 1973 dva mladíci v Holandsku znásilnili dívku a zmlátili jejího chlapce, oblečeni do kostýmů podobných těm, jaké nosil Alex a jeho drugy, za zpěvu písně Singing in the Rain. Ve Velké Británii bylo promítání filmu zakázáno až do roku 2000 a povoleno bylo až po Kubrickově smrti.
Film nezobrazuje totalitu jako takovou, i když vize blízké budoucnosti plné maniakální mládeže sdružené do gangů, komunikující ruštinou ovlivněným slangem, taky není nic optimistického, jde tu spíš o kontrolu jedince jako takového. Alex se po experimentálním léčení stává opakem sebe sama, a ačkoli by mu to divák jako jasnému antihrdinovi měl přát, nelze se ubránit lítosti a otázkám typu, co by podobná terapie udělala se mnou? Výrazná vizuální stránka filmu dodnes ovlivňuje další nejen filmové tvůrce a její stopy se dají najít napříč celou popkulturou.
A Clockwork Orange, 1971, režie Stanley Kubrick
V jako Vendeta (2005)
Snad jediný film této desítky, jejíž předlohou nebyla, kniha, ale komiks, nebo chcete-li grafický román. Alan Moore (Liga vyjimečných, Z pekla) patří mezi nejzfilmovávanější komiksové scénáristy. Ne vždy se adaptace podaří, ale u Vendety to dopadlo nad očekávání skvěle. Scénáře se ujali tehdy ještě bratři (dnes už je z Larryho Lana) Wachovští (Matrix, Atlas mraků) a režie do té doby ne příliš známý James McTeigue. Británie, blízká budoucnost. Po globálním konfliktu se na troskách impéria ujala vlády fašistická strana a vytvořila superpolicejní, ultramilitarizovaný stát, kde není prostor pro jiné názory, rasy ani sexuální orientace a kde je výkonná moc rozdělena mezi úřady nazvané podle orgánů lidských smyslů. Uši naslouchají, Oči pozorují, Hlava vyhodnocuje a Prsty konají.
Přesně v duchu tradic předválečného Německa se k moci dostávají ty nejméně skrupulozní lidské typy a nad tím vším ideologicky bdí vůdce, v tomto případě nazývaný Kancléř, kterého si vystřihl John Hurt (tomu říkám společenský vzestup). Dívka Evey (Natalie Portman) se dostane do problémů s agenty Prstů a život jí zachrání tajemný V (Hugo Weaving), nebezpečný protivník, okouzlující společník a vlastně terorista s důmyslným plánem a maskou Guye Fawkese na obličeji, rozhodnutý dovést druhý pokus o spiknutí střelného prachu do zdárného konce.
Oproti komiksu, který dvojice Moore-Lloyd vytvořila v osmdesátých letech, doznala filmová adaptace výrazně modernější vizuální podobu. Tvůrci si ale pohlídali fakt, že technologie a design sice vypadají futuristicky, ale ne zas tak moc, čímž pouze posilují dojem blízké budoucnosti, takže se máme na co těšit! Zvláštní pozornost si zaslouží výkon Weavinga v hlavní roli, který po celou dobu nesundá masku, jeho tvář se ve filmu vůbec neobjeví a herec je tak odkázán pouze na práci tělem a hlavně hlasem. Apropó maska! Jak už jsem zmiňoval, původně odkazuje na Guye Fawkese, ale díky popularitě filmu a jeho anarchistickému vyznění byla využívána hnutím Anonymous a stala se tak vlastně symbolem odporu proti establishmentu jako takovému.
V for Vendeta, 2005, režie James McTeigue
Potomci lidí (2006)
Duchovní matka slavného Adama Dalglishe P. D. Jamesová v roce 1992 učinila krok mimo svou obvyklou tvorbu, a místo detektivky napsala v podstatě sci-fi román o světě, ve kterém se přestaly rodit děti. Talentovaný mexický režisér Alfonso Cuaron se v roce 2006 tohoto námětu chopil a vznikl strhující thriller z budoucnosti, který se poměrně důrazně vymezuje vůči přítomnosti. Rok 2027. Už devatenáct let se nenarodilo žádné dítě. Svět bez dětí je svět bez budoucnosti. Celosvětovému chaosu více méně vzdoruje jen Velká Británie, ovšem za cenu maximálního okleštění lidských práv a přistěhovalecké politice na úrovni Třetí říše. Všudypřítomné checkpointy plné vojáků, teroristické útoky v ulicích, propaganda a lidé s prázdnýma očima.
Hlavní hrdina Theo (Clive Owen), univerzitní profesor, hodlá už jen nějak doklepat svůj osamělý život a nezaujatě pozorovat zánik světa, když ho kontaktuje jeho bývalá přítelkyně Julian (Julianne Moore) a svěří mu do opatrování dívku Kee, kterou má dovést na loď organizace Human Project. Kee je totiž těhotná a obává se, aby jí Systém dítě neodebral a nezneužil ke svým propagandistickým účelům. Začíná pekelná, mrtvolami lemovaná cesta na pobřeží, která se velice rychle mění v zoufalý útěk a boj o přežití.
Užití ručních kamer a minimum střihů během akčních scén dodává filmu na dynamice a vzhledem k současné situaci v některých evropských metropolích mrazí z přesnosti filmové předpovědi. Finální vzpoura v utečeneckém táboře, kde kalašnikovy ozbrojený dav skanduje Allahu akbar vypadá jako běžná součást televizního zpravodajství, kdyby ji autoři nezasadili na anglické pobřeží. Kromě ústřední dvojice se ve filmu mihne i Michael Caine v roztomilého roli starého hipíka.
Children of Men, 2006. režie Alfonso Cuaron
Příběh služebnice (1990)
Další ženský pohled na neveselou budoucnost je adaptací stejnojmenného románu Margaret Atwoodové. I tady se pracuje s motivem nízké porodnosti a rostoucí mírou chaosu a anarchie, které využije křesťanská fundamentalistická organizace Synové Jákobovi a pomocí státního převratu změní větší část Spojených států na republiku Gileád, ultrakonzervativní diktaturu, proti které jsou chalifáty Islámského státu poměrně fajn místa k životu.
Útlak je namířen zvláště proti ženám, které nejenom nesmějí pracovat ani vlastnit majetek nebo peníze, ale dokonce ani číst nebo psát. Problém porodnosti je řešen ustanovením institutu tzv. služebnic, kdy jsou plodné ženy přidělovány do rodin vysokých funkcionářů, aby pomocí pravidelných oplodňovacích rituálů (sexem by to šlo nazvat jen těžko) přivedli na svět nového potomka pro svého pána a jeho ženu. Pokud se to podaří, je jim dítě odebráno a služebnice putuje do další rodiny.
Film Volkera Schondorffa je poměrně věrným přepisem literární předlohy a hlavní trojici v něm ztvárnili Natasha Richardson, Faye Dunaway a Robert Duval. Stejný námět ale zpracovává i desetidílný televizní seriál, který měl premiéru letos. Na větší časové ploše lépe vynikají jak vnitřní myšlenkové pochody hlavní hrdinky Offred (Elisabeth Moss), tak brutalita každodenního života v Gileádu s veřejnými popravami a zvrácenými rituály postavenými na pokrouceném výkladu bible.
The Handmaid´s Tale, 1990, režie Volker Schondorff
The Handmaid´s Tale, 2017, režie Reed Morano, Mike Baker, Floria Sigismondi, Kate Dennis, Kari Skogland
Otčina (1994)
Televizní film na motivy knihy Roberta Harrise je hezkou ukázkou tzv. alternativní historie, aneb coby, kdyby. Invaze v Normandii se spojencům nepovedla a Německo postupně obsadilo celou Evropu, aby svůj superstát nazvalo Germánie. Spojené státy se stáhly z války, když ještě předtím důkladně vybombardovaly Japonsko atomovkami. Píše se rok 1964. Chystá se pompézní oslava vůdcových pětasedmdesátin a na dobré cestě je i navázání diplomatických vztahů mezi Germánií a USA.
Na tomto půdoryse se rozbíhá příběh důstojníka SS (toho času vlastně policie) Marche (Rudger Hauer) a americké novinářky Charlie Maguirové (Miranda Richardson), kteří náhodou svedeni dohromady během vyšetřování vraždy bývalého prominenta nacistické strany, mohou odkrýt nejtemnější tajemství druhé světové války. Film se natáčel převážně v Praze a okolí a pro našince je zajímavé vidět známé lokace ověšené hákovými kříži. Například budova bývalého federálního shromáždění jako sídla SS je vážně pikantní nápad. Také se tu v několika menších rolích objevují čeští herci, z nichž jediný text má Jan Vlasák, který si na filmu podruhé vydělal i v dabingu. Televizní formát i rozpočet je na konečné podobě díla sice znát, ale není to špatná podívaná.
Fatherland, 1994, režie Christopher Menual
Hunger Games (2012)
Po zničující občanské válce jsou bývalé Spojené státy rozdělené na dvanáct krajů a vládnoucí Kapitol, který udržuje kraje v pod permanentní vojensko-policejní kontrolou a na nuzné životní úrovni, aby předešel dalším vzpourám. Vláda, na veřejnosti prezentovaná výhradně prezidentem Snowem (Donald Sutherland), postupuje podle osvědčeného receptu. Chléb a hry. Každý rok je z každého kraje vylosován jeden chlapec a jedna dívka, aby se s ostatními vylosovanými utkali v brutální soutěži v přežití. Celá akce je pojata jako velká reality show s populárními moderátory, tvůrčími týmy kolem soutěžících, honosnou zahajovací estrádou atd.
Ve speciálně vybrané aréně, jejíž prostředí se pokaždé mění, potom soutěžící bojují nejen mezi sebou, ale i s předem nachystanými nástrahami. Vybaveni jsou většinou jen základní sadou pro přežití a primitivními zbraněmi a i to si musí na začátku vybojovat. Do této podařené televizní akce se dostává i hlavní hrdinka, děvče z dvanáctého kraje, chudé hornické oblasti v Appalačských horách, Katniss Everdeen. Díky tomu, že je od dětství zvyklá si přilepšovat ilegálním lovem, má určitou šanci, ale i tak musí napnout všechny síly a tětivu luku, aby se jí povedlo přežít.
Motiv vzájemně se masakrujících středoškoláků v rámci televizní zábavy byl předtím už použit například v japonském filmu Battle Royale z roku 2000, ale autorka literární předlohy Suzanne Collinsová předložila čtenářům vizi více méně funkčního světa pod totalitní nadvládou. Na to, že se jedná o knihu určenou primárně pro mládež, má nečekaně intenzivní politický přesah. Film se předlohy drží až úzkostlivě doslovně, nicméně nabízí několik kvalitních akčních scén a půvabnou Jennifer Lawrence v hlavní roli. Vzhledem k tomu, že předloha je románová trilogie, byla natočena i tři pokračování (třetí díl je rozdělený do dvou filmů), ve kterých následně dochází k nové občanské válce všech krajů proti Kapitolu.
Hunger Games 2012, režie Gary Ross
Životy těch druhých (2006)
Elegantní smyčkou se dostáváme zpět do reality. Historie, kterou jsme mnozí z nás museli prožít a na kterou mnozí z nás už bohužel zapomněli, ožívá v německém filmu, který v roce 2007 vyhrál Oscara. Východní Německo rok 1984. Celá země je skrznaskrz profízlovaná díky agilním příslušníkům tajné policie Stasi. Jedním z nich je i kapitán Gerd Wiesler (Ulrich Muhe). Jeho novým úkolem je pomocí odposlechů kompromitovat i úspěšného dramatika Georga Dreymana (Sebastian Koch). Čím hlouběji ale proniká do divadelního světa, tím méně chuti ke splnění úkolu v sobě Wiesler nachází. Nakonec vymyslí důmyslný plán…
Dokonale vykreslená atmosféra konce socialismu, šedivá každodenní realita, apatie a strach dát najevo svůj názor, spolu s dobře vymyšlenou zápletkou činí z Životů těch druhých jeden z nejlepších německých filmů první dekády. U nás se podobnému tématu věnuje Špačkův film Pouta, který jste asi viděli a který sice nevyhrál Oscara, ale pět Českých lvů, včetně toho za nejlepší film. Díky skvělému proslovu Oldřicha Kaisera v roli plukovníka StB přikládám trailer.
Das Leben der Anderen, 2006, režie Florian Henckel von Donnersmarck
Pouta, 2010, režie Radim Špaček
Ještě top ten mého oblíbeného youtube kanálu WatchMojo na stejné téma. Zajímavé je že se vybrané tituly téměř nepřekrývají, takže můžete posoudit, kdo to vybral lépe.
Na závěr vám chci popřát co nejméně zkušeností se systémy moci, jaké popisují vybrané filmy. Náhodou je před volbami. Přeji šťastnou ruku při vašem výběru!
Mr. Beman
Jsem fanatickým příznivcem všeho, co se týká Ameriky devatenáctého století. Mám rád parní stroje, perkusní zbraně a hluboké lesy.
