Pod vlajkou Konfederace aneb Příběh vzniku jedné rebelie

Nedávno se v USA opět rozhořel spor o vlajku konfederace, v naší kultuře přijímanou jako symbol rebelství. Její používání, které po celých 150 let od americké občanské války celkem nikoho příliš nedráždilo, je náhle v USA přijímáno jako výraz rasismu a etnické nesnášenlivosti. Podívejme se
tedy, za jakých okolností ona pověstná rebelie jižních států USA v roce 1860 vznikla. Možná nám tento příběh bude připomínat jinou rebelii na jiném kontinentu, která ještě nenastala, ale může vypuknout velmi snadno.

Rovnováhu udržovat…

Rychlá expanze USA na západ po roce 1812 a zakládání lidnatých sídel kolem Mississippi, v Texasu a Kalifornii vedly ke změně mocenské rovnováhy. V letech 1790 – 1820 se počet obyvatel USA zvýšil ze 4 na 9,5 miliónu. V roce 1860 to bylo téměř 40 miliónů. Východ začal být nervózní z nebezpečí, že by mohl ztratit kontrolu nad rozlehlými teritorii. Situace vyžadovala změny systému uplatňování státní moci a vlády. Velké pravomoci bylo nutno přepustit nově vzniklým státům. Ty pak, pokud byly lidnaté, uplatňovaly stále větší moc ve Washingtonu.

Východ spjatý s federální vládou uplatňoval politickou kontrolu pomocí centralistického finančního systému (federální banka), což nové západní státy považovaly za brzdu rozvoje. Vznikal zásadní konflikt o kontrolu či svobodu, stejně, jako vznikal v minulých generacích mezi londýnským centrem a koloniemi. Začal zápas o ovládnutí zákonodárného mechanismu federace. Kdo dělal zákony, mohl regulovat bankovní systém a pozemkovou politiku. Ti, kdo chtěli dělat zákony, potřebovali hlasy, a to i daleko na západě. Vznikl systém předvolebních sjezdů v jednotlivých státech, kde byli voleni delegáti a ti pak jménem svých států a oblastí nominovali kandidáta na prezidenta. Tak se ke slovu dostaly lokální zájmy všech koutů federace.

Jednota nebo centralismus?

Z tohoto vývoje se rodil strach o politickou jednotu USA. Aby se posílila centralizace, vznikl Institut veřejných prací, který ze státních peněz začal budovat komunikační síť. Strach z ohrožení jednoty Unie však již nezmizel, naopak narůstal.

Rostl i strach z rozpadu na sever a jih USA. Severní i jižní politici se prali o hlasy nových voličů na západě. Početná komunita černých otroků na jihu (4 milióny) představovala nemalý volební potenciál. V případě, kdy by byli osvobozeni, nabyli by občanství a volebního práva a zcela jistě by nevolili jižanské politiky. Tento potenciál mohl severním politikům nadlouho zajistit mocenskou převahu v celých USA. Kvůli rovnováze byl uplatněn systém reciprocity. Kdykoliv byl do Unie přijímán otrokářský stát, musel být přijat i jeden svobodný stát.

Otevřenou demokracii prosazoval hraničářský západ, který si za svoji ikonu zvolil generála Andrewa Jacksona. Ten zvítězil v zuřivé kampani v roce 1828 proti Adamsovi a stal se prezidentem. Kampaň zrodila velké strany demokratů a republikánů (whigů). Jackson poprvé označil za neštěstí Ameriky korumpující moc severního kapitálu, který usiluje pomocí peněz o monopolizaci své moci v USA (proto se tak stará o jednotu Unie). V úřadu vedl Jackson tažení proti protekcionářským celním tarifům, které zvýhodňovaly obchod severu proti jihu. Z toho důvodu se Jižní Karolína v roce 1832 rozhodla vypovědět a popřít právo federální ústřední vlády zavádět systém celních tarifů pro všechny státy unie. Posléze anulovala také zákon o použití síly (Force Act) opravňující prezidenta nasadit armádu k vybírání cel podle unijních tarifů. Vznikl zásadní spor mezi unijními centralisty a stranou, která hlásala práva jednotlivých států vůči centru. Spor o to, co vlastně pro koho znamená myšlenka jednoty Unie.

Na severu začali propagandisté šířit ideu a hnutí celonárodního patriotismu, loajality k Unii. V čele stál senátor Daniel Webster z Massachusetts. Jeho heslem bylo – Pouze Unie zajistí svobodu. Jih kontroval – Nejdřív svoboda, pak Unie. Websterovy proslovy ovlivnily mladého právníka ze západu Abrahama Lincolna.

Roku 1836 měla být obnovena licence Federální banky. Zemědělský západ i jih musely platit vysoké úroky z půjček, které nezbytně potřebovaly na zakoupení půdy. Znovuzvolený prezident Jackson moc kapitálu nenáviděl a odmítl dát souhlas o obnově licence centrální banky. Ta zanikla a vklady byly rozděleny bankám jednotlivých států Unie.

Kolem roku 1840 začaly spory o přijetí velkého a silného státu Texas, který se prezentoval jako otrokářský. Otrokářství se stále více stávalo jakýmsi symbolem sporu. Podstatou byl ale motiv boje o hlasy voličů z jihu, o mocenskou rovnováhu v Unii. Připojení Texasu by zajistilo hlasovací převahu jihu. Osvobození 4 miliónů otroků a jejich připuštění k volbám by ale hlasovací převahu jihu zcela a možná natrvalo zničilo. Nešlo jen o Texas, ale i o Kalifornii, o teritoria Arizony a Nového Mexika. O připojení svobodného Oregonu a mormonského státu Utah. Rychlé připojování nových teritorií a států rozkývalo loďku dosavadní hlasovací rovnováhy v USA.

Rozložit a pohltit

Ve hře byly stále větší majetky i peníze. Jen v letech 1851 – 1852 přibylo ve vnitřním oběhu USA zlatých mincí v hodnotě 50 miliónů liber. Objem obchodu se za 10 let zdvoj-násobil. Západ volal po investicích, rostla železniční síť i obchodní loďstvo.

Jih Unie se zhruba od roku 1830 díky otroctví dostával do ekonomické pasti, protože většina bavlnářského hospodářství jihu na otroctví závisela. Síla jihu v centrálních orgánech Unie zase závisela na tom, aby černoši nemohli hlasovat. Byl zde ale ještě jiný rozpor. Jižanská společnost sázela na hodnoty, které sever již dávno opustil, a sice na tradice. Vytvářela se zde jakási aristokracie, jejíž podstata nebyla pouze majetková. Důraz na rodinu, obec a společenství tento prostor stabilizoval a poskytoval obyvatelstvu jistoty. Vládlo zde hluboké náboženské přesvědčení (většinou protestantské). Lidnatý sever, který vřel změnami a pokrokářstvím, přistěhovalectvím a rozvojem průmyslu, klid a jistoty jihu ohrožoval stejně, jako se dnes cítí zastánci evropských tradic a civilizačních principů ohrožováni cizorodou a chaotickou ideou multikulturalismu, která je také vnucována z unijního centra v Bruselu.

Útoky na existenci otroctví byly na jihu vnímány jako útoky na ekonomickou podstatu a politickou svobodu jihu. Ba co víc, na samotné tradice, na způsob života a prostředí jistot. Předpokládalo se, že boj proti otroctví je pro sever jen záminka a nástroj k tomu, aby byl jih odzbrojen, politicky vyřazen a ekonomicky ovládnut i vyvlastněn bezbožnými a žravými finančníky ze severu.

Britský parlament zrušil v koloniích instituci otroctví v roce 1833, a mělo to za následek okamžité zhroucení farmářského hospodářství v Západní Indii i přes státní kompenzace, které tamní farmáři za otroky obdrželi. Přesně v té době začal americký jih instituci otroctví bránit, neboť tehdy se otroctví stalo ekonomicky nezbytným.

Politici, liberálové a vlivné kruhy na severu začaly proti otroctví systematicky a kampaňovitě brojit až po roce 1850, před tím se o otroctví zajímaly jen z hlediska hlasovací rovnováhy. Tento nástup k poslední bitvě zřejmě odstartovalo až překotné připojování států a teritorií na západě USA. Otroctví bylo rozeznáno jako Achillova pata jihu a jeho likvidace by zjevně znamenala ekonomickou pohromu jihu, ztrátu politické síly jihu a likvidaci odporu proti unijnímu centralismu.

Aby se mohl severní investiční kapitál vrhnout na jih, bylo zapotřebí rozbít a rozprášit tamní tradicionalistickou společnost. Bylo zapotřebí uvolnit otroky jako lacinou pracovní sílu nevázanou na konkrétní místo. To se dalo nejlépe uskutečnit pomocí války, přičemž žádoucí bylo, aby takovou válku začali sami jižané. Kdyby šlo seveřanské společnosti pouze o prosazení ušlechtilé myšlenky osvobození otroků, uskutečnil by sever toto osvobození hned na začátku války. Ve skutečnosti osvobození otroků uzákonil až 13. dodatek Ústavy USA schválený na samém konci války po velkém boji a jen o pár hlasů.

Svoboda je víc, než jednota

Jih vnímal válku proti severu jako pokračování Washingtonovy a Jeffersonovy války za nezávislost. Sever vyžadoval po všech státech unie bezpodmínečnou podřízenost centru v duchu koncepcí Alexandra Hamiltona. Proto za věc jihu bojovali i muži, kteří otroky nikdy nevlastnili a neměli na otroctví žádný zájem. Teprve poválečná propaganda vítězů prezentovala válku jako ušlechtilé tažení za osvobození otroků. Tak ale tato válka vůbec nezačala. Příčiny byly zcela jiné.

Již roku 1820 (po sporu o Missouri) vznikl kompromis, který stanovil, že hranicí mezi svobodnými a otrokářskými státy bude nadále rovnoběžka na 36° 30´severní šířky (Mason – Dicksonova linie). To přestávalo platit dále na západě a roku 1854 u Kansasu a Nebrasky.

Spor se vyostřil při plánování transkontinentální železnice. Prosazením severní trasy získali seveřanští zastánci centralismu velký vliv na nových západních teritoriích. Jako protihodnota byl ale schválen zákon o vracení otroků uprchlých na sever. Seveřanští politikové a tím tehdy neměli žádný morální problém.

V prezidentských volbách roku 1856 založili severní a západní centralisté novou Republikánskou stranu. Zvolen byl seveřan James Buchanan z Pensylvánie, který byl ale nakloněn spíše jižanskému pojetí Unie a proto jižanským politikům vyhovoval.

Kolem roku 1858 vstoupil do politiky i obecného povědomí Abraham Lincoln, maloměstský právník ze Springfieldu v Illinois, kterého nezajímalo ani tak otroctví, jako jednota Unie. Tu nadřadil všemu ostatnímu. Lincoln přímo řekl, že otroctví buďto musí platit v celé Unii nebo musí být v celé Unii zakázáno.

Přišly volby v listopadu 1860, v nichž byl Abraham Lincoln zvolen prezidentem. Lincoln neosvobozoval otroky, přesto jeho zvolení způsobilo rozbití Unie. Hned 20. 12. 1860 vyhlásila Jižní Karolína jednomyslně výnos o odtržení od celku USA. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgie, Louisiana a Texas. Tyto státy se vzápětí spojily v konfederaci (CSA) s prezidentem Jeffersonem Davisem, která měla ústavu identickou s Ústavou USA. Podle Ústavy USA měly jižní státy na odtržení právo. Dosavadní prezident Buchanan toto právo odmítl uznat.

Lincoln po složení přísahy 4. 3. 1860 také vyhlásil jako svůj program neuznání odtržení, ale současně vyhlásil ochotu nezasahovat do otroctví na jihu. Řekl, že sever nehodlá jednotu Unie vynucovat vojensky, ale současně odmítl vyklidit pevnosti na jihu. 12. 4. 1860 pak zahájilo dělostřelectvo Konfederace útok na Fort Sumter. Dělostřelba nikoho nezabila, ale sever prohlásil tuto akci za akt vzpoury, čímž upřel kterémukoliv státu Unie právo na odtržení. Jakmile byla secese prohlášena za vzpouru, vzal tím na sebe Lincoln povinnost vzpouru potlačit a povolal do zbraně domobranu. Virginii, která chtěla být ve sporu neutrální, přimělo upření práva na odtržení k tomu, aby se připojila ke Konfederaci.

Lidumilné natírání

Jak vyplývá z výše uvedených faktů, bylo by tvrzení, že americká občanská válka vypukla kvůli osvobození otroků, velmi vulgárním zjednodušením skutečnosti. Můžeme si představit analogii. Kdyby se dnes například státy Visegradu rozhodly, že vystoupí z EU proto, že je Unie nutí přijímat a nevracet desetitisíce přistěhovalců z Afriky a Středního východu, kdyby EU těmto čtyřem státům toto právo vystoupit upřela a v zájmu jednoty by do Prahy, Bratislavy, Budapešti a Varšavy vyslala vojsko, nejspíš bychom takovou situaci připodobnili k invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968. Vítězové by pak mohli zakotvit do školních osnov, že tyto státy byly přinuceny dodržovat lidská práva a zásady humanity ve jménu pokroku a civilizace. Znak visegrádské čtyřky by se stal symbolem nelidskosti, rasismu a zpátečnictví.

Tato analogie pochopitelně kulhá, neboť situace je jiná, ale uvádím ji proto, abychom si dovedli představit, jak absurdní připadalo v roce 1860 jižním státům upření práva na vystoupení ze svazku USA. Tyto státy vstoupily do svazku USA dobrovolně a ústava jejich vystoupení umožňovala, jinak by tyto státy do svazku USA nikdy ani nevstoupily. V podstatě uzurpátorský postoj severu a politiků USA proto musel být příštím generacím poněkud přikrášlen bojem za svobodu otroků a za lidská práva. Později se z lidských práv stal jakýsi univerzální nátěr, kterým nejrůznější uzurpátoři s mocenskými ambicemi přibarvují a natírají své skutečné motivy. Ne, že by boj za lidská práva neměl smysl, právě naopak. Je však zapotřebí důsledně rozlišovat a nepřijímat podobná ušlechtilá tvrzení pouze na úrovni první signální nervové soustavy.

Pokud dnes v USA zdvíhají hlavy lidumilové, kteří vlajku Konfederace prohlašují za symbol rasismu, nemohu se nezeptat, zda nejde opět o lidumilný nátěr zakrývající jakési skutečné uzurpátorské motivace mocichtivých skupin. Mimochodem, po prohrané válce a po roce 1865 byl jih USA skutečně z větší části skoupen, vydrancován a doslova sežrán finančníky ze severu, kteří jediní vlastnili platnou měnu. Stalo se to hned poté, kdy byl zastřelen prezident Lincoln, který usiloval o smíření a tomuto vývoji chtěl zabránit.