Nejen Mnichov, Amerika a Visegrád. Jak vidí svět Honza Drnek?

Rozhovor s autorem kultovní alternativně-historické série knih Žáby ve válce, která právě teď začíná vycházet v nové, zrevidované a notně vylepšené podobě. Ovšem nepovídali jsme si jen o „Žábách“…

Začnu možná poněkud netradičně. Na trhu je poslední díl Tvé „žabí“ knižní ságy, která navíc začala vycházet znovu od prvního dílu. Zařadil ses mezi slavné české spisovatele, vytvořil jsi něco doslova kultovního… Jak se teď cítíš?

Vždycky, když něco definitivně dokončím, propadnu se do prázdna. Chvíli je třeba odpočívat, ale pak mi to začne vadit. Jak říká Exupéry: Člověk nežije z chleba, ale z toho, co chlebu dává. Vždycky, když píšu příběh, dost jím žiju. Povídám si s postavami a všechno kolem sebe poměřuji tím příběhem, tím, co příběh řeší. Když ale knihu uzavřu, už mne moc nezajímá, už mi nic nedává a prostě jdu dál. Většinou se k tomu nevracím. V tomhle případě asi budu muset, protože první díly vyžadují přepis, aby dějově ladily s posledními díly. To už je ale jen řemeslo a moc mě to nebaví. Jak to bude žít dál, je na Pánu Bohu. Jestli mé dílo k něčemu potřebuje, tak si ho použije. Jestli ho nepotřebuje, nemá smysl to sám tlačit k nějakému úspěchu, byla by to marnost. Některé děti se prostě nepovedou a zapadnou ve světě. Jiným se daří, ale ty už se zpátky domů moc nevracejí.

Při příjemném posezení u lahve vína často přicházejí na svět ty nejlepší myšlenky.

Už několikrát jsem zaznamenal otázku: Ten Drnek tomu všemu okolo Mnichova rozumí jako nikdo jiný, tak proč nenapsal něco o „opravdové“ historii? Takže se zeptám podobně: Proč jsi tohle téma zpracoval právě formou „co kdyby“?

To bych neřekl. Nejsem historik a nechci se plést akademikům do řemesla. Jsem vypravěč a bytostný vychovatel. Nikdy jsem nehledal v archivech. Dělám jen s tím, co už někdo vytáhl, oprášil a dal do knížek. Historie není hromadění dat, ale výklad souvislostí mezi těmi daty a informacemi. Myslím, že jsem silný právě v tomhle, v analýze a syntéze. Dovedu najít souvislosti, které jiní nevidí nebo nepostřehli, a na tom postavit konstrukt, který jiní postavit nemohli. Ti, co dovedou najít v archivech data, je málokdy umí použít. Zajímá mne, co se stalo, ale mnohem víc mne zajímá, jak ty pochopíš, co se stalo a jaký to má význam, vzhledem k čemu.

Z minulosti nelze vyvodit budoucnost. Ježíš říká: Vše tvořím nové. Z rozboru japonských a amerických dějin nevyvodíš, že se průzkumnému letadlu, které objeví americké letadlové lodě u Midway, porouchá vysílačka a že to bude znamenat drtivou porážku. Můžeš si ale odvodit, že Američané měli samozřejmě zájem na mocensko-ekonomické hegemonii v Tichomoří a nechtělo se jim válčit kvůli tomu s koloniálními mocnostmi, tak provokovali Japonce a směrovali je k válce. Pak si nechali zničit pacifickou flotilu, aby měli výmluvu, že nemohou zasáhnout, právě když Japonci vyhánějí koloniální mocností z ostrovů a z Indočíny. No, a pak to osvobodili. Historické důkazy pro to neseženeš. Je to spekulace, ale pravděpodobná, vzhledem k tomu, jak válka probíhala, jak vznikla a co se dělo po ní. Je tu do očí bojící ignorace náznaků blížícího se útoku na Pearl Harbor a podobně. Nemohu nic tvrdit, nemám se o co opřít. Mohu jen říct: Co když a co kdyby? A mohu tím vést lidi k jinému přemýšlení o těch věcech. A návyk na takové jiné kritické přemýšlení je už pro budoucnost praktický a využitelný.

Kultovní série Žáby ve válce vychází v druhém, doplněném vydání právě teď v nakladatelství CPRESS

S Mnichovem je to stejné. Můžeš srovnat data, počty, výzbroj apod., a strneš nad otázkou: Proč jsme se do háje vzdávali? Alespoň mne taková srovnání kdysi šokovala a začal jsem hledat odpověď, jenže motivy aktérů Mnichova nedokážeš, o těch můžeš jen spekulovat. A když se dozvíš o článku č. 86 ve Versailleské smlouvě, začne ti být Benešovo jednání srozumitelnější. Jenže důkaz to není. Můžeš zase jen učit lidi, aby se nenechali podvádět zavedenými klišé a aby začali přemýšlet sami a nekonvenčně. Jestli jsme mohli vojensky uspět? Na tom čerta starého záleží. Já chci vědět, proč se nám Čechům tohle v moderních dějinách stává.

Jak vlastně svoje „historické mystifikace“ vymýšlíš? Je mi jasné, že si to celé necucáš z prstu, ale jaké na to máš přesné metody? Nebo je to tajemství?

Žádná metoda. Já jsem začínal s malováním a pak jsem to jen přenesl do psaní. Maluji složitý obraz na velké plátno. Musí to mít figuru a pozadí, nějakou vyváženost, těžiště a perspektivu, musí to zaujmout barevností a plastičností. Ale každý si v takovém obraze najde, co on hledá. Ten obraz sděluje každému, co jeho jest. Důležité je i to, co na obraze nenajdeš, ale musí to existovat, jinak by obraz nemohl být namalován právě takhle.

Já jsem se o Mnichov zajímal původně jen jako o příklad kapitulace, protože jsem právě řešil nějakou osobní kapitulaci a rezonovalo mi to s národem a dějinami. No, a v ten moment se mi do ruky dostala mystifikace Kennetha Mackseye o německé invazi do Anglie v roce 1940. On se také vykašlal na hlasy, které říkaly, že je to hloupost, že se to Němcům nikdy nemohlo povést. Jak to, že nemohlo? Stačilo ignorovat Londýn a zničit letiště RAF a situace by byla úplně jiná. Jedno velitelské rozhodnutí a všechno mohlo být jinak. Pochopil jsem, že Mnichov je domácí látka a touhle formou by se o ní dalo spekulovat, což by doma působilo jako bomba, protože je v tom ten náboj nesmíření se s vlastní kapitulační mentalitou, to vytěsňované selhání, za které se stydíme, a tak chceme slyšet jen to, že to nešlo, že by nás převálcovali. Jenže data, počty a analýzy říkaly něco jiného. A já jsem vychovatel a prudič. Nesnáším tahle pohodlná sebeobelhávání, která vedou k historickým neurózám.

Honza Drnek (úplně vpravo) na cvičení fandů vojenské historie, z nichž se téměř každý může pochlubit jiným typem pušky.

Většina českých historiků pořád jen papouškuje frázi „historie nezná kdyby“, kdežto ve světě už je kontrafaktuální nebo alternativní historie naprosto běžná metoda. Proč podle Tebe česká historiografie tak výrazně zaostala za tímto trendem?

Vlastně jsem to právě řekl. Jiné národy mají možná větší odvahu říznout do vředu nebo mají větší odstup od vlastní historie a neberou ji tak zoufale vážně. Alternativní historie je podle mne jistý druh národní psychoterapie. Je to v důsledku očistné a vede to ke smíření, ale trochu to bolí.

Teď z trochu jiného soudku. Je známo, že jsi křesťanský konzervativní monarchista, což dnes není moc rozšířené přesvědčení. Jak ses k němu dostal?

To je na dlouhé povídání a musel bych rozebrat hodně aspektů. Ale přece jen… Jako kluci jsme hrávali hru „Na krále“. To si parta vybrala hromadu štěrku a na povel se všichni drali nahoru. Při tom se navzájem shazovali, podráželi si nohy a strhávali se zpátky. Kdo obsadil vrchol, byl král, jenže jen na chvíli, než dostali jiní jeho. Při tom jsme vždycky úplně zdevastovali tu původně úhlednou hromadu. Ti kluci vyrostli a vyměnili kraťasy a tepláky za kvádra, jenže tu hru hrají dál a namísto hromady devastují tuhle zemi. Tak mě napadlo, že kdyby vrchol té hromady moci byl trvale obsazen a privilegován, kdyby se pro ostatní rváče stal nedosažitelným, hodně by to oslabilo jejich motivaci. Já osobně bych se nepral za to, abych se potom mohl posadit do půlky svahu. To je motivační hledisko. K tomu by bylo třeba rozebrat, co je demokracie, právo, spravedlnost, všeobecné volby, majestát, kastovní systém, arbitráž nad stranami a podobně. Křesťanské hledisko ti k tomu dává netušené možnosti, protože tě osvobozuje od zavedených klišé a můžeš analyzovat věci, které se jiným jeví jako již dané a nezpochybnitelné.

Já osobně cítím, že žádná rvačka ani vítězství mne ničím nenaplňuje. Je to marnost a prázdnota. Důsledek prvotního a dědičného hříchu. Jako Adam chtít nahradit Boha sám sebou. Proto je moc tak svůdná a každý chce být nad ostatními, ovládat, manipulovat a kontrolovat. Prachy nic neznamenají. Lidi, kteří jdou po penězích, po nich jdou kvůli moci. Král ale ví, že má nad sebou Boha, že ho nikdy nemůže nahradit, a to ho odlišuje od diktátora. Král je prvním služebníkem a spravuje lid i zemi pro Boha, který je absolutně dobrý. A mně potom nevadí sloužit králi. Není nad dobrou službu, protože, jak jsem už citoval Exupéryho, člověk nežije z chleba, ale z toho, co chlebu dává. Já jsem služebník a žádnou moc nechci. Přesto a právě proto se cítím být spokojený, naplněný, můj život má jasný smysl, žiji smířený se světem a těm vítězům a pracháčům vůbec nezávidím. Já bych jejich život žít nechtěl.

Kytara, táborák a dobří kamarádi, to k životu trampa prostě neodmyslitelně patří.

Také Rádio Dixie má konzervativní orientaci, ale samozřejmě ve stylu amerického Jihu. Jaký je podle Tebe vztah těchto „dvou konzervatismů“?

Americký Jih čerpal z tradice aristokratů, kteří přišli jako kolonisté ve službách krále. Úplně jiná tradice, než jakou měli bostonští finanční dravci a nenažranci. Jih měl monarchistickou tradici a tamní vzbouřenci při zakládání USA si vůbec neuvědomili, že pomáhají zakládat něco jako postátněnou akciovou společnost. Také na to v občanské válce doplatili a Sever je sežral. Jih nemohl zůstat stejný. Buďto se musel těch aristokratických genů zbavit, nebo se vrátit k monarchistické formě státnosti. Oni byli na půli cesty mezi tím a to nemohlo vydržet.

Na Jihu ale zůstalo jakési zbytkové vědomí kastovní společnosti, která ví, že žádná lidská rovnost neexistuje, že Bůh stvořil lidi sobě nerovné, aby se museli doplňovat do vyšších celků, to znamená sloužit něčemu vyššímu, než jsou sami – národu, obci, státu apod. Přežívá tam nedůvěra v moc peněz, které všechno rozleptávají a nesjednocují. Tamní konzervativci ještě možná tuší, že zákony, právo, spravedlnost a vůbec ty důležité pojmy a hodnoty musí být zakotveny v té nejvyšší myslitelné dobré moci a v nejhlubších kořenech civilizace, ne v systému na bázi peněz, protože prachy si mohou zákony kupovat a potom nic neplatí, jen síla většího dravce. Kde vládnou peníze, není civilizace, ale prales.

S rozsáhlými články Honzy Drnka, které rozvíjejí a doplňují děj knihy Žáby v mlíku, se můžete setkat na webu Radiodixie.cz

Dnes můžeme takřka „v přímém přenosu“ sledovat krizi Evropské unie a Západu vůbec. Řada lidí se proto obrací k Rusku jako možné záchraně. Co si o tom myslíš? Jak by se v této situaci mělo zachovat Česko? S kým nebo proti komu se spojit?

Proto jsem napsal „Žáby“ ve čtyřech tlustých dílech, abych se s tímhle popasoval. Je to jednoduché. Češi sami neobstojí a v Evropě si sami nevystačí. Musíme někam patřit. Musíme mít nějakého garanta bezpečnosti. Západ za Mnichova zklamal a dost snadno nás obětoval. Žádný garant to není. Dnes se ze Západu šíří ideologie multikulturalismu, která má mocenské ambice, a to zase zavání civilizačním rozkladem a potom diktátem. Německo se tehdy garantem stát nemohlo, protože by nás sežralo, a dnes ztratilo identitu, stalo se nástrojem té nové ideologie. Rusko nás chtělo sežrat vždycky. Panslavisté to nechápali a vyzkoušel to až Beneš, víme, s jakým výsledkem. Jsme Středoevropané a patříme do kulturního okruhu jablečného štrúdlu. Máme kulturně mnohem víc společného s Maďary a Poláky než s Francouzi nebo Rusy. Naše neštěstí tkví v tom, že jsme si v roce 1918 jediného přijatelného garanta naší bezpečnosti pomáhali rozbít a zničit.

Žlutočerné prapory nepřipouštějí prostor pro pochybnosti, že si Jan Drnek přeje návrat hodnot a stability v podobě Habsburské monarchie.

Takže větší integrace střední Evropy? Spojenectví se Slováky, Poláky a Maďary, nebo i s někým dalším? Myslíš si, že na bázi Visegrádské čtyřky vznikne něco pevnějšího, co vlastně naváže na říši Habsburků v Podunají?

Myslím, že obnova Podunají v nějaké podobě je pro nás nutná. Visegrád není špatný projekt, a kdyby se přidalo Rakousko, Chorvatsko apod., měl by ten blok dost silnou pozici i v rámci EU a NATO. Poté, co jsem se vyrovnal s Mnichovem, jsem „žabí“ sérii využil k tomu, abych prozkoumal právě tuhle možnost. Vytvořit si z Malé dohody silného garanta vlastní bezpečnosti a tak trochu ho sami ovládat. Místo multietnickému Československu vládnout multietnickému Podunají. Příběh sám mne dovedl nakonec k paradoxu této myšlenky. Když nás má něco chránit, musí to být větší než my, a nemůžeme to tedy ovládat a kontrolovat. Bude to žít vlastním životem a my na tom můžeme jen spolupracovat.

Jsem pro budování a rozšiřování Visegrádu na bázi myšlenek Panevropy. To znamená zachovat národní identitu i odlišnost členů a spojit je nikoliv likvidací jejich kultury, státnosti a národnosti, ale nalezením principu, který je hlubší a který mohou přijmout všichni. Na bázi kultury, která se odvíjí od kultu, od toho, čemu se společně klaníme. Tedy na bázi víry a hodnot, které kdysi postátnily kmeny, spojily je do jednotné evropské civilizace a položily základ evropské kultury. Pokud tohle neuděláme, je pro nás nebezpečné Rusko, ale i Západ, Německo, dokonce i Amerika.

V nabídce našeho eshopu DixieGear najdete i limitovanou sérii 50ks originálních triček "Věrni zůstaneme 1938".

Na závěr se ještě vrátím k Tvé spisovatelské tvorbě. Co dalšího od Tebe můžeme čekat? Tvůj „žabí“ cyklus se po devíti letech uzavřel, ale zaručeně máš hodně dalších nápadů. Můžeme se tedy těšit na nějaké Tvé další „historické mystifikace“?

Mám rozpracovaného Maxmiliána. To je příběh o tom, jak se v roce 1853 podařil atentát na mladého Františka Josefa I. a na trůn nastupuje jeho bratr Maxmilián I. Ten byl před tím tak trochu vyhnán ode dvora k rakouské maríně a stal se z něho světák, který se s tím nepáře a kterému mu to také nekonvenčně myslí. Je to o zápase s mocí peněz a finančníků, o zápase o civilizační hodnoty s nacionalismem a liberalismem v době, kdy to ještě šlo. Bude tam krymská válka, Solferino i válka s Pruskem a bitva u Sadové. Ale samozřejmě trochu jinak. Zakončím to velkolepou evropskou konzervativní platformou – Deklarací závislosti.

Kromě toho mám spoustu nevydaných skutečných historických studií, které by už vydaly na tlustou knihu, a v šuplíku asi deset nevydaných detektivek. Živím se tím, že dělám na zakázku velké a výpravné knihy o skutečné historii obcí a městských obvodů tady na Plzeňsku, což mne dost zaměstnává a vytěžuje. Začínám být zajatcem povinného psaní a to se mi nelíbí. Ale důchod se blíží.