Nejen o inspiraci, válečných lodích a knižním průmyslu s Honzou Kotoučem

Alternativně-historický román Nad českými zeměmi slunce nezapadá vzbudil obrovský zájem, takže se chystá nejen druhý dotisk (což je v České republice veliký úspěch), ale i pokračování jménem Ofenziva českých zemí. Ti, kdo jej četli, si jistě kladli otázky jako: Kde vzal autor pro tyhle nápady inspiraci? Jak svou alternativní historii vytváří? A je monarchista? Na tyto a jiné otázky nám Honza Kotouč ochotně odpověděl a také přidal pár střípků o tom, na co dalšího se můžeme z jeho pera (resp. klávesnice) brzy těšit.

Začneme asi obligátní otázkou, na kterou jsi určitě už mockrát odpovídal: Co Tě vlastně přivedlo k psaní románů? Jak jsi vůbec začínal?

V nakladatelství Brokilon vychází 14.11. román Ofenziva českých zemí

Vždycky jsem si rád přehrával a vymýšlel příběhy. Ještě než jsem uměl psát, tak jsem si hrál na své oblíbené filmy a často jsem děj vylepšoval. I když nejsem jedináček, nejradši jsem si hrál sám, nikdo mi nekecal do stavby příběhu. S psaním příběhů jako takovým jsem začínal asi ve čtrnácti letech, když jsem psal fanfikce ze světa Star Wars. Tehdy tomu v Čechách nikdo neříkal fanfikce, byly to prostě povídky ze světa Star Wars… Ano, povídky, i když moje nejdelší „povídka“ v té době měla 600 normostran. Objevil jsem web jménem Jediland, kam lidé zveřejňovali fanfikce ze Star Wars, překlady i původní českou tvorbu. Pár se mi jich hodně líbilo, ale pár jich bylo tak špatných, že se ve mně asi něco zlomilo a řekl jsem si, že bych to napsal líp.

Tak jsem začal psát fanfikci, bylo to v roce 2001. Bylo to o čtyřech rytířích Jedi, kteří letí zajmout vůdce gangů na zdevastované planetě. Bylo to příšerně špatné, ale z nějakého důvodu to tam vzali. Jediland totiž nebyl jako jiné fanfikční weby, kam si prostě každý mohl nahrát jakoukoliv povídku. Na Jedilandu jste museli projít schvalováním. No a moje povídka prošla, což mě dodnes nepřestalo udivovat. Tak jsem dosáhl svého prvního literárního „úspěchu“, byť na tu povídku bych nejradši zapomněl. Fanfikce jsem psal asi šest nebo sedm let. A potom jsem si jednou řekl, že bych si mohl poskládat dohromady vlastní svět, a začal jsem psát originální tvorbu.

V románech Honzy Kotouče samozřejmě není nouze o obrovské kosmické bitvy

Čtenáři Tě znají hlavně jako autora žánru „space opery“. Kde jsi získal inspiraci? Které knihy, filmy, seriály nebo hry Tě nejvíce ovlivnily?

Zrovna nedávno jsem někde mluvil o tom fenoménu „inspirace“. Je to asi nejčastější otázka, co autoři dostávají, většinou na ni odpoví nějakým vtipem. Já se nad tím zamýšlel a uvědomil si, že inspirace je něco, čemu nejde úplně poručit, ale inspirace jde ruku v ruce se zvědavostí. Mě prostě zajímá tak trochu všechno. Stalo se ti někdy, že si jdeš něco ověřit nebo najít na Wikipedii, pak klikneš na jeden hyperlink, druhý, třetí a najednou si čteš o anglickém králi Jiřím I., i když sis šel na Wiki hledat informace o Argentině? Já jsem takový případ, sbírám informace. Takže inspiraci na své „space opery“ jsem bral odevšad.

Největší úspěch přinesly Janu Kotoučovi „vesmírné opery“ z řady Sektor Hirano

Kdo mě čte, určitě vidí inspiraci v Honor Harringtonové a dalších dílech Davida Webera, tím jsem se nikdy netajil. Je tam i spousta dalších autorů, Timothy Zahn, Aaron Allston, William Forstchen a k tomu seriály jako Battlestar Galactica, Babylon 5 nebo Star Trek (hlavně můj nejoblíbenější, Deep Space Nine). Je to taková směska. K tomu jsem také sledoval válečné filmy a četl vojenskou historii. Hodně mě oslovil například Miloš Hubáček nebo knihy jako Bratrstvo neohrožených od Stephena Ambrose nebo Černý jestřáb sestřelen od Marka Bowdena. Pro autora je dobré, když čte i věci mimo svůj žánr. Hodně lidí dělá tu chybu, že si řekne „chci psát tolkienovskou fantasy“, a tak čtou pouze tolkienovskou fantasy. Jenže Tolkien nikdy nečetl tolkienovskou fantasy, on četl třeba knihy o finské filologii. Když čtete i jiné žánry, často vás napadne způsob, jak nějaké ověřené téma popsat novým způsobem.

Americký spisovatel David Weber křtí Nad českými zeměmi slunce nezapadá

Po úspěchu svých vesmírných sci-fi jsi ale dost překvapil, když ses pustil do alternativní historie a napsal jsi velmi chválený román Nad českými zeměmi slunce nezapadá. Jak ses od „vesmírných oper“ dostal k tomuto žánru?

Pro mě to vlastně tak odlišné nebylo. Jak jsem řekl, Hubáčka jsem četl už dávno, z pohledu autora se zas tak neliší, jestli ti hrdinové pilotují vesmírné stíhačky nebo střemhlavé bombardéry. Vždycky jsem měl v hlavě i jiné žánry, chtěl jsem si třeba napsat příběh z II. světové války (což se mi potom povedlo s knihou JFK: Invaze).

Nápad na České země přišel ze dvou hlavních zdrojů, byť trochu divných. V roce 2012 jsem začal pracovat v logistické firmě, kontroloval jsem dokumenty ke kontejnerům na zaoceánských nákladních lodích. Byla to nudná a občas deprimující práce, vlastně šlo o kancelářský ekvivalent dětí v Bangladéši, co šijí trička, protože jsme tu dělali primitivní práci, za kterou firma nechtěla platit lidi v západní Evropě. No, nicméně trochu mě ovlivnilo, že jsem pořád v hlavě plul někam s lodičkami a na pracovním stole bylo velké prostírání ve tvaru mapy světa. A tak jsem si tam nějak jezdil s loděmi a říkal jsem si „co kdyby?“ a „co potom?“

Druhý zdroj byla hra Civilization V, kde jsem si nejraději hrál na mapě plné malých ostrůvků, kde jsem si mohl vytvořit námořní velmoc. A v tomto prostředí a s těmito nápady jsem si prostě nějak začal vymýšlet příběh Českých zemí. Co kdyby po zatopení světa měli Češi námořnictvo? Co kdyby tam probíhaly velké bitvy letadlových lodí? Co kdyby protivníkem bylo carské Rusko? Co by mohlo způsobit takovou katastrofu?

Román Nad českými zeměmi slunce nezapadá poslal československé námořní bombardéry proti bitevním lodím carského Ruska

Teď podobná otázka jako u sci-fi: Které knížky nebo filmy o vojenské historii Tě nejvíce ovlivňovaly při vymýšlení a psaní Českých zemí?

Mraky. Mám ale rád staré námořní filmy z II. světové války, v současnosti jich moc nevzniká. Ano, máme Pearl Harbor, což je krásný film na vypnutí mozku, i když trvá o hodinu déle než samotný nálet na Pearl Harbor, ale co už. Všichni asi znají filmy jako Bitva o Midway nebo Tora! Tora! Tora!, méně známý je třeba úžasný britský film The Battle of the River Plate (česky Bitva u Rio de la Plata) o souboji tří britských křižníků s kapesní bitevní lodí Graf Spee. Výborný film z roku 1957, kde prostě natáčeli reálné lodě plující na moři, nebylo CGI, tak si od námořnictva půjčili ty skutečné. Dalším takovým oblíbeným filmem je třeba The Gallant Hours, nevím, jestli se tohle vůbec kdy dávalo u nás v televizi, ale jde o výborný film o admirálu Halseym a o kritické závěrečné fázi bojů na Guadalcanalu a kolem něj. Film je vlastně komorní konverzačka, skupina důstojníků sedí u stolu a řeší, co dál. Do toho je výborně zakomponován vypravěč, který například naprosto mimochodem sdělí divákovi, že tenhle důstojník bude zítra postřelen a ochrne.

Plakát k britskému filmu The Battle of the River Plate o jednom střetnutí, v němž se Britové i Němci projevili jako gentlemani

Z modernějších filmů mě i hodně inspirovaly japonské filmy jako Yamato nebo Admiral Yamamoto, byť oba jsou hodně tendenční. A když jsme u té tendenčnosti, tak mám i hodně rád ruský film Admirál o Kolčakovi, který má krásné námořní bitvy a scény, druhá polovina už je míň zajímavá a složité vojensko-ekonomické a ideologické problémy jsou tam zjednodušené na „Kolčak by vyhrál, kdyby ho nezradili Francouzi, Ukrajinci a ti zlí Češi“. Je toho prostě hodně.

Předlohou pro románový letoun Urgant Ur-12 carské flotily byla slavná japonská námořní stíhačka A6M Zero (kresba: Václav Maděra)

Alternativní historie pořád není v Česku moc silný žánr, kromě „žabí“ řady Jana Drnka zde není zase tolik úspěšné domácí tvorby. Měl jsi strach, jak čtenáři tento Tvůj „pokus“ vůbec přijmou, nebo sis byl opravdu jistý úspěchem?

Nevím, jestli to byl „strach“, ale kniha byla odmítnuta dvěma nakladatelstvími a druhou polovinu jsem vlastně dopisoval s tím, že o to stejně nebude mít nikdo zájem. Byl to příběh, který jsem chtěl vyprávět, který jsem chtěl napsat, protože to bavilo mě. Ale hodně lidí mi naprosto upřímně říkalo, že se to neprodá, protože námořní fantastika v ČR prostě netáhne (a citovali spoustu špatných zkušeností s jinými námořními tituly). Nakladatelství Brokilon se rozhodlo to risknout, výsledek předčil všechna očekávání a první náklad knihy se rozebral hrozně rychle. Následoval druhý náklad, který je už taky pryč, a teď s druhým dílem vyjde i druhý dotisk prvního. Na české poměry a v rámci fantastiky to jsou výborné prodeje.

Rád bych tvrdil, že to byla nějaká má geniální vize nebo že komerční nakladatelství nechápala mou tvůrčí vizi, ale tak to opravdu nebylo. Já si chtěl napsat ten příběh, protože mě to prostě bavilo. A nakladatelský trh je složitý, Robert Pilch z Brokilonu to se mnou risknul a vyplatilo se mu to. Jenže zrovna tak se my mohli mýlit a jinde mohli mít pravdu. Já si samozřejmě nestěžuju, že to dopadlo takhle, ale jistý jsem si nebyl nikdy. Stejně jako si nejsem jistý, jak se bude prodávat druhý díl, uvidíme za pár měsíců.

Na obálce Ofenzivy českých zemí se prohání i čs. stíhačka L-14 Lasička, která je založena na typu F4U Corsair (kresba: Václav Maděra)

Honza Drnek říká, že Čechům se moc nechce do nějaké historické sebereflexe, takže zde alternativní historie získává pozice poměrně pomalu, zatímco jiné národy už to dokážou lépe. Vidíš to stejně, nebo máš jiné vysvětlení?

Já nevím, co si přesně pod „historickou sebereflexí“ představit. V USA jsou samozřejmě mraky románů z alternativní historie, ale jestli jí mají Češi víc než třeba Poláci a Němci, to nevím. Nemyslím si ale, že to je nějakou povahou Čechů jako celku. Čechů je deset milionů, moje nebo Drnkovy romány si koupí kolik z nich, pár tisíc? A to budou vesměs historičtí nadšenci, kteří rádi probírají různá historická kdyby: „Co kdybychom se v roce 1938 bránili?“ „Co kdybychom po 1. světové zůstali součástí Rakousko-Uherska jako rovnoprávný člen?“ „Co kdyby na Bílé hoře vyhrály české stavy?“ Já myslím, že různých kdyby a lidí ochotných o nich diskutovat je u nás hodně. Možná se alternativní historie málo prodává, protože ji málo autorů píše nebo ji nakladatelé chtějí málo vydávat. A to se změní prostě tím, jak to bude pozvolna růst.

Románové letadlové lodě ruského carského námořnictva třídy Strjela vycházejí ze skutečné třídy japonských letadlových lodí Soryu

V Tvých románech jsou České země královstvím a jsou světovou námořní mocností. Jak jsi k tomu dospěl? Označil by ses za monarchistu?

Obecně je velice ošemetné snažit se odhadnout autorovy politické názory z jeho knih. Kdo četl Heinleinovu Hvězdnou pěchotu, mohl usoudit, že autor je fašista. Kdo četl Cizince v cizí zemi, usoudil, že Heinlein je hipík. V knize Nad českými zeměmi slunce nezapadá se někdo už snažil hledat paralelu mezi uprchlickou krizí (i když jsem knihu psal v roce 2013, tehdy nějaké uprchlíky neměl nikdo ani v malíčku) nebo mi vynadal, že moc hraju na nebezpečné nacionalistické tendence. Asi bych mohl připomenout, že je rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem a že českoslovenští piloti sloužící za války v RAF neměli nic společného s vyholeným idiotem, který „brání národ“ tím, že vymlátí výlohu prodavači kebabu. Za monarchistu se nepovažuju, ale pro ten příběh mi to prostě sedlo. České království znělo dobře, a navíc jsem ho mohl spojit se Slovenskem tím pradávným způsobem, přes sňatek. Navíc tam je trochu ta paralela s britským impériem, hlavně v éře královny Viktorie.

Nebylo od věci vyzkoušet si, jak velký (resp. malý) byl ve skutečnosti kokpit americké kosmické lodi Mercury

Jak vlastně konstruuješ události a dějové linie v alternativní historii? Máš pro to exaktní vědeckou metodu, nebo používáš spíš uměleckou intuici?

Jsem spíš řemeslník než umělec, ale ono se to nikdy nevylučuje. Prvotní nápady – jako nápad na celý tenhle svět – přicházejí postupně a samovolně. Ale když chci vytvořit konkrétní zápletku nebo detaily světa, beru to takovou kombinací systematického uvažování a výkřiků typu „tohle by bylo super“. Tom Clancy říkal, že zápletku románu vytvoříme opakováním dvou otázek: „Co kdyby…?“ a „Co potom?“ Tím nakonec dostaneme příběh.

Co kdyby byl zatopený svět a Česko a Slovensko měly království a byly námořní velmoc? Co potom? Co kdyby o něco bojovaly na moři? S kým? Co tam dát Rusko? Ale ne to klasické stereotypní komunistické nebo post-komunistické Rusko. Co tam dát carské Rusko? A co kdyby Rusové měli velké bitevní lodě a přesilu a Češi museli nasadit námořní letectvo? Co kdyby to byla technologická úroveň II. světové války? Co kdyby bojovali o suroviny? Ale těch má Rusko výrazně víc než Česko, co budou mít Češi? Co kdyby měli zdroje potravin, Rusko nemá Ukrajinu jako hlavní obilnici, v 70. letech si musel SSSR koupit od USA obilí, takže máme logickou možnost, proč potřebují potraviny. A co se stalo se světem? Zvednutí hladiny oceánů by nevytvořilo moře mezi námi a Ruskem. Co kdyby nějaká neznámá vesmírná síla vymazala části kontinentů včetně kusu Karpat a pevniny mezi námi a Ruskem? A tak dále a tak dále. Nakonec tak postavím celou zápletku.

Takhle nějak vypadá Evropa v roce 1947 v románové časové linii Českých zemí od Jana Kotouče (mapa: Tereza Kovanicová)

Tvoje romány se samozřejmě nejvíce točí okolo válečných lodí a letadel. Jaký máš vůbec vztah ke zbraním, ať historickým, nebo moderním?

Je to vztah přátelského teoretika s občasnými záchvěvy praxe. Sám zbraň nevlastním, ale chodím s přáteli na střelnice. Když jsem byl v Jižní Karolíně, na střelnici jsem měl možnost vystřelit si ze všeho možného, AK-47, AR-15, československé kopie Mauseru (neptej se mě, kde to majitel vzal), byl tam tuším taky Lee-Enfield a největší zážitek byl výstřel z padesátky, konkrétně Bushmaster 50. Terč jsem netrefil, ale s tou padesátkou jsem ani moc nemusel. Jsem spíš moderní člověk, ale střílel jsem i z muškety se vším všudy, včetně nabíjení.

Zbraně je občas potřeba si vyzkoušet, pro což se hodí střelnice v Jižní Karolíně

V polovině listopadu vyjde druhý díl Tvé alternativní historie, román Ofenziva českých zemí. Co nám můžeš v této chvíli prozradit o jeho ději?

Děj začíná pár měsíců po skončení prvního románu. Lukáš Berg a jeho kamarádi se opíjejí v Jižní Africe, ale jsou povoláni zpět do Evropy. Česko-slovenské království chystá ofenzivu proti Ruskem okupovanému Švédsku, Skandinávie se po Velké bouři stala ostrovem, takže půjde o složitější vyloďovací operace. Rusko se ale také vzpamatovává. I když nové ruské letadlové lodě jsou teprve ve výstavbě, mají jiný plán. Admirál Nikitin dostává velení nad všemi letadlovými loděmi, které Rusko má, a musí vést zastírací manévr. Objevuje se nová postava lehce šílené ruské plánovačky operací jménem Světlana Kozlova. Ta vymyslí způsob, jak Česko-slovenské království odříznout od zdrojů ropy a tím ho ochromit. K tomu potřebují obsadit letiště na Islandu. Na tomto severním ostrově se už pustí do díla ruští žoldáci, česká rozvědka ale něco větří a pošle na Island Pavla Grecka a jeho milenku Taťánu Timurovou, které také známe z prvního dílu.

Předlohou pro čs. románový hydroplán Avia 30-C byl legendární americký stroj Consolidated PBY Catalina (foto: Marek Vanžura)

Mohou čtenáři očekávat i další tvorbu od Tebe, ať už z oboru čisté sci-fi, nebo ze soudku alternativní historie? Nebo něco úplně jiného?

Ještě letos by měl vyjít Cíl: Kasimir, poslední román z mé sci-fi série Sektor Hirano. Tam máme opět „námořní“ boje ve vesmíru a všechno spěje ke konci války a k velké konfrontaci. Inspirací mi byly mimo jiné takové ty slavné předvečery velkých bitev, mám tam i ples, který je inspirovaný slavným plesem vévodkyně z Richmondu před bitvou u Waterloo. Když jsem to před pár týdny odevzdával po posledních korekturách, měl jsem z toho divný pocit, po deseti letech jsem opouštěl ten svět. Také píšu novou sérii, zatím nazvanou Centrální impérium, což bude nová „space opera“, trochu uvolněnější než Hirano (ve smyslu, že když se chci dostat do nálady na Hirano, sleduju Battlestar Galacticu a čtu Webera, a když se chci dostat do nálady na tohle, koukám na Star Wars a hraju Mass Effect). Letos také vyjde antologie Ve stínu Říše, kde bude moje povídka Argentinské probuzení, tam je jen lehký nádech fantastiky. Je to příběh o skupině agentů Mossadu, kteří v Argentině v roce 1951 pátrají po nacistickém zločinci, který vyrábí biologickou zbraň.

Povídková sbírka Ve stínu Říše obsahuje i jednu novou povídku Honzy Kotouče

Na závěr ještě pár otázek pro odlehčení… Kdyby sis mohl vybrat nějaký fiktivní svět, ať už vymyšlený Tebou, nebo někým jiným, ve kterém bys mohl strávit třeba den, případně třeba prožít celý život, čemu bys dal asi přednost?

Toho je spousta, ve většině světů z filmů nebo knih bych chtěl někdy žít… možná kromě knih, které psal John Ringo, tam by žít nechtěl nikdo. Namátkou bych se určitě rád podíval do světa Star Wars, do nějaké klidné kantýny. Nebo navštívit restauraci U Kosma v Honorverse. Je toho spousta, ale asi bych se po pár dnech zase vrátil. Jsem v tomhle světě spokojený, a když píšu, můžu se do jiných světů vypravovat pravidelně.

Hromadné darování krve fanoušků knih o Honor Harringtonové probíhá od roku 2009 každé tři měsíce

Který typ vojenské techniky by sis chtěl vyzkoušet? Vystřelit si, řídit, pilotovat?

HMS Victory nedaleko od místa, kde v roce 1805 padl admirál Horatio Nelson

Určitě bych se rád proletěl v nějaké stíhačce nebo bombardéru, ale není to žádný můj největší sen nebo tak něco. Víc jsem asi ten námořník, takže bych rád strávil alespoň pár dní na palubě válečné lodi v aktivní službě. Takový ten korespondent, co všechno pozoruje a nikomu do toho nekecá. Zatím se musím spokojit s loděmi, ze kterých se stala muzea. V Americe jsem takhle třeba navštívil letadlové lodě USS Yorktown nebo USS Hornet či bitevní loď USS New Jersey. V Evropě jsem šel víc do historie a kromě lehkého křižníku HMS Belfast jsem navštívil i obrněnce HMS Warrior (1860) nebo Nelsonovu vlajkovou loď HMS Victory.

U které historické otázky nebo velké záhady bys nejraději znal odpověď?

Není to asi jedna konkrétní věc, ale zajímá mě, co si lidé pomyslí v těch klíčových historických situacích, když se musí rozhodnout. Tím, že to jsou normální lidé, si asi jejich rozhodnutí dovedeme představit, stačí se vžít do jejich situace. I tak si říkám, co se muselo honit hlavou Eisenhowerovi ve chvíli, kdy musel vydat rozkaz, jestli vylodění v Normandii proběhne podle plánu za špatného počasí, nebo ho odloží o měsíc. Mluvil o tom všude možně, ale i tak by mě zajímalo, co přesně mu v té době blesklo hlavou. Co si myslel Napoleon, když táhl do Ruska? Co si mysleli američtí otcové zakladatelé, když se postavili tehdy nejmocnější velmoci na světě? Je ve mně pořád kus psychologa a zajímá mě, co se lidem honí hlavou.

A úplně na konec: Jak vidíš budoucnost románů a knih vůbec? Ozývá se totiž i názor, že lidé stále méně čtou, že už nekupují knihy, že spisovatelé jsou skoro ohrožený druh… Já tedy takový pocit zatím nemám. Co si o tom myslíš?

Ten názor se ozývá neustále, ale nevím, jak moc je podložený reálnými čísly. Můžeme říkat, že děti nečtou, ale co si budeme povídat, jejich rodiče taky často nečtou a faktorů jsou mraky. Kdybych chtěl ukazovat na něco prsten, určitě řeknu, že povinná četba „literatury“ na základní a střední školy dětem jakoukoliv četbu spolehlivě znechutí. Je hezké, že musejí číst klasiku, ale knihy jako Stařec a moře nebo Farma zvířat holt oceníte víc ve třiceti než ve třinácti, takže bych v první řadě vedl mladé lidi k tomu, ať si čtou, co je bude bavit. Obecně se fňuká, že lidi nečtou, ale přitom se v České republice uživí cca 8000 nakladatelství, takže ten průmysl asi nekrachuje.

Raketoplán Discovery bohužel hlídají moc dobře, takže si ho nejde odvézt domů

A k tomu jsou na vzestupu e-booky, knižní trh se mění. V ČR to není patrné, ale v anglicky mluvících zemích představuje možnost nezávislého vydávání knih buďto revoluci, nebo apokalypsu (přijde na to, koho se zeptáš). Autor si může napsat knihu, hodí jí na Amazon za pár dolarů jako e-book a to je všechno. Samozřejmě, 99 % toho, co se tam objeví, jsou nepoužitelné slátaniny a není to reálná konkurence, ale je spousta autorů, co mají skrz nezávislé vydávání velmi dobré prodeje (např. Joanna Penn, Chris Kennedy a další). A kdo nemá rád elektronické knihy, tyhle služby už běžně nabízí i koupi knihy na objednávku, takže se vytiskne kniha, co je už prodaná, což samozřejmě zvýší cenu, ale podle prodejů to za to čtenářům stojí.

Za deset let američtí nakladatelé nebudou muset vůbec riskovat s novým autorem. Prostě se mrknou na Amazon (nebo podobné stránky) a podívají se, co se nejlépe prodává a potom autorovi navrhnou smlouvu na lepší vydání a lepší distribuci. Odpadne tak to procházení rukopisů od nadějných autorů, prostě se budou dívat, kdo je úspěšný nezávisle. Zní to jako sci-fi? Ale tak přesně se dostal na trh Andy Weir s Marťanem nebo E. L. Jamesová s Padesáti odstíny šedi nebo před rozšířením e-booků i Christopher Paoliny s Eragonem. Ať už se vám ty knihy líbí nebo se, tenhle úspěch jim upřít nelze.