Je mnoho vojáků, kteří si zaslouží být zmíněni dějinami. Rozhodli jsme se vás v tomto článku seznámit s příběhem jednoho, který si svými činy vysloužil vděčnost své země a svými kořeny patří minimálně jednou polovinou do Čech (respektive Moravy). Druhá polovina míří s krví jeho otce na Slovensko. Ani jedné z vlastí svých rodičů svými činy rozhodně neudělal ostudu.
Jediná fotografie, kterou se nám podařilo najít – Kpt.Otto Masny je na ní čtvrtý zleva
„Prezident Spojených států s potěšením uděluje Záslužný kříž Ottovi Masnymu (O-1283639), kapitánovi (pěchoty) U.S.Army za mimořádné hrdinství při vojenských operacích proti ozbrojenému nepříteli, které projevil jako velitel roty F 2. pěšího praporu Rangers v boji proti nepřátelským silám 6. června 1944 ve Francii.“ (část prezidentské citace k udělení druhého nejvyššího amerického vyznamenání Kpt. Otto Masnymu)
Otto Masny spatřil světlo světa 15.8.1917 v městečku Wheeling nedaleko Chicaga. Jeho otec Matej Masny pocházel z Horních Uher (později Slovenska) a v Americe začal pracovat na chicagských jatkách. V pozdějších letech se mu stalo osudovým setkání s Cecílií Tomáškovou, rodačkou ze Zábřehu na Moravě. Jejich láska byla celoživotní a z tohoto svazku vzešel Otto Masny. Budoucí voják Otto vystudoval střední školu a 5.3.1941 narukoval jako dobrovolník do Národní gardy státu Illinois.
Po základním výcviku byl povýšen na seržanta a následně vybrán do důstojnické školy, kterou v květnu 1942 úspěšně absolvoval a stal se ze seržanta poručíkem. Jako důstojník pak sloužil ve Fort Dix, kde učinil rozhodnutí, které mu navždy změnilo život. Přihlásil se do nově vznikajících jednotek Rangers. S neuvěřitelným štěstím prošel celou francouzskou kampaní rangerů, od normandských útesů až do Hürtgenského lesa. Tam Kpt. Masnému štěstí došlo. Ale o tom se dozvíte později. Teď se vrátíme do dne D - 6.června 1944.
Rangeři překonávají hranu krvavého útesu – vděčný námět pro malíře historických bitevních výjevů
Krvavý útes
Jednotky 2. batalionu (dále jen Bn.) Rangers byly spolu s 5.Bn. pod názvem Provisional Ranger Group začleněny do vyloďovacího plánu operace Overlord a přiděleny dočasně ke 116.pluku 29.pěší divize. Rota F pod velením Kpt.Masnyho byla spolu s rotami D a E a velitelskou četou součástí úkolového seskupení A. Jejich úkolem bylo dobýt a zničit německé dělostřelecké postavení na Pointe du Hoc. Čas vylodění: 06:30 hod.
Lana, žebříky a pod palbou vzhůru…
Naneštěstí vedoucí člun ztratil směr, když se blížil k čáře pobřeží, a zamířil rovně k Pointe de la Percée. To ale byl výběžek tři míle východně od plánovaného cíle. Rangeři si chybu uvědomili, ale bylo jasné, že místo vylodění poněkud minou. Tato škatulata hejbejte se posunula kpt.Otto Masnyho s jeho muži na vyloďovacích člunech LCA 883, LCA 884 a LCA 887 na východ, o 300 metrů vlevo mimo oblast, která jim byla původně přidělena. LCA 884 se navíc při plavbě k cíli dostal pod silnou nepřátelskou palbu, která měla za následek první tři raněné.
Rangers se kryjí před německou palbou v kráteru na vrcholku útesu
Dvěma zbývajícím člunům roty F se podařilo dostat ke břehu bez ztrát a za použití kotev a žebříků začaly jejich osádky zdolávat 30 metrů vysoký útes Pointe du Hoc. Nepředstavujte si to jako nedělní selanku, lana nacucaná mořskou vodou klouzala a muži na nich jezdili jako na špagetách. K tomu je Němci začali obšťastňovat sprchou ručních granátů a palbou z ručních zbraní. Raněných a padlých začalo přibývat. Bylo jasné, že nahoru se musí stůj co stůj dostat všichni co nejdříve, protože dole čekala jenom smrt.
Američtí vojáci odpočívají na vrcholu útesu Pointe du Hoc
S heroickým úsilím se dostali první rangeři přes hranu útesu, za kterým je ovšem čekalo vřelé přivítání ve formě ocelové smršti z německého 20 mm děla. Kpt. Masny, který byl při vylodění zraněn, si nechal své zranění provizorně ošetřit a podařilo se mu zdolat nástrahy útesu spolu se svými muži. Nahoře se zapojil do úporného boje mezi roztroušenými skupinami rangerů a německými obránci.
V roce 2014 se na útes Pointe du Hoc podívala i naše redakční výprava
Masnyho rota se dostala pod těžkou kulometnou palbu z krytého postavení. Nevěděli kde se kulomet nalézá, což 1St.Lt Hill nakonec vyřešil velmi prostě. Vztyčil se a zařval: „Vy zmrdi zkurvený, netrefíte ani hovno, i kdybyste stříleli granátama jak kolo od vozu!“ Na spršku střel, která přilétla jeho směrem, odpověděl granátem, který obsluhu německého kulometu zneškodnil. Toto byla předehra kolotoče smrti, který pokračoval i následující den.
Druhému batalionu Rangers se podařilo odrazit čtyři útoky, ale docházelo jim vše - voda, jídlo i střelivo. Rota F Kpt. Masnyho měla minimální ztráty, oproti tomu z roty E zůstalo jen pár mužů, z roty D nikdo. Z 225 mužů, kteří se vylodili 6. června, zbylo pouhých 90 vojáků (nikoli nezraněných), kteří udrželi zbraň v ruce. Přesto byl Pointe du Hoc dobyt a zajištěn. V rukách Spojenců už tento kousek krvavé francouzské půdy zůstal. Kpt.Masny a jeho rota F se vydali dál do nitra Evropy.
Jeden za zničených německých bunkrů na vrcholku Pointe du Hoc
Hürtgenský les
Je to trojúhelník o rozloze zhruba 130 km² mezi německými městy Cáchy, Monschau a Düren. Krajina rozbrázděná hlubokými zalesněnými údolími, které ji činí téměř neprůjezdnou. Na mapách toto místo najdete pod názvem Hürtgenský les. Američtí vojáci, kteří zde bojovali od září 1944 do února 1945, ho nazvali Green Hell – Zelené peklo.
Ačkoli bitva v Hürtgenském lese oficiálně skončila v únoru posledního roku války, nejdůležitější boje byly vybojovány během tří vlhkých a chladných měsíců od poloviny září do poloviny prosince 1944 a stály Američany 24 000 padlých, zajatých a zraněných. Dalších 9000 vojáků utrpělo tzv. nebojová zranění jako např. onemocnění dýchacích cest či nemoc zákopové nohy.Do bojů v této oblasti se postupně zapojilo téměř 120 000 amerických vojáků, zařazených do jednotek 1., 4., 8., 9., 28., 78. a 83. pěší divize. Okovanou pěst tvořila 3. a 5. obrněná divize.
Posily na pochodu
Jeden z vojáků, kteří postupovali vpřed na linii dotyku s nepřítelem vystřídat své kolegy, později napsal: „Šílená cesta plná bahna, které jsme říkali muddy - bažina, vedla rovně mezi hromadami zpřerážených stromů a ulámaných větví. To ale nebylo nejhorší, strašný byl ten neustávající konvoj jeepů jedoucích proti nám. Každý jeep byl obalen raněnými vojáky, kteří seděli, kde se dalo. Skrz bílé obvazy jim prosakovala krev, ale byli na tom lépe než ti, kteří byli vezeni na nosítkách a přikrytí dekami až po bradu“.
Muddy Road
Rota F z 2. praporu Rangers pod velením kpt.Masnyho zatím odpočívala po namáhavé cestě severní Francií, při které se zúčastnila bitvy o přístav Brest bráněný mimo jiné 2. divizí Fallschirmjägerů, ale to se mělo brzy změnit.
Nedobytný kopec
Dobytím a vyčištěním Hürtgenského lesa byla pověřena americká První armáda, která by tím zároveň zajistila pravý bok postupujícího VII. sboru. Američanům stála v cestě „drobnost“ - opevnění zvané Siegfriedova linie. Terénu v oblasti dominoval kopec v blízkosti obce Bergstein. Ve třináctém století na něm stál hrad Burgeberg a teď tady Němci měli skvělou pozorovatelnu. Svah měl sklon 45° a byl hustě zalesněn, mimo místa, ze kterého si Němci užívali nerušený výhled na jakýkoliv pohyb Američanů, který byl vzápětí potrestán dělostřeleckým granátem. Byl to základní kámen německé obranné linie. Jeho americké kódové označení Hill 400 mělo vejít do dějin druhé světové války.
Cesty připomínaly spíš bahnitá jezera
Útok na Hill 400 byl svěřen 9. americké pěší divizi. Té se podařilo za měsíc a půl (od září do poloviny října) postoupit o tři kilometry při ztrátě 4500 mužů. Začátkem listopadu ji vystřídala 28.pěší, nepostoupila nikam a stálo jí to téměř 6200 mužů. Na konci měsíce ji v mlýnku na maso vystřídala 4.pěší divize. Ta do konce prosince odepsala 6100 mužů a předala štafetu 8. US pěší divizi. Charles MacDonald ve své knize pojmenoval Hürtgenský les „Argonne druhé světové války“. Válečný korespondent a slavný autor Ernest Hemingway byl stručnější: „Passchendaele s výbuchy v korunách stromů“ (Bitva u Passchendale nebo Třetí bitva u Ypry probíhala od 31. července – 6. listopadu 1917).
Vojáci 28.pěší divize v Hürtgenském lese
Nejhorší sračka, jakou jsi v životě viděl
Veterán. Jak suprově to zní co? Tihle nosili nášivku 2. batalionu Rangers a byli to veteráni dne D, kteří přistáli na pláži Omaha a dobyli útes Pointe-du-Hoc. Teď měli sloužit jako obyčejní pěšáci. Jejich specializace nikoho nezajímala, snad jenom jejich motivovanost. Dne 14. listopadu se rangers 2. pluku včetně roty F kpt.Masnyho připojili k 28. pěší divizi. Její velitel generál Norman Cota, který osobně viděl rangers v boji na Omaha Beach, poslal 2. prapor, aby vystřídal v zákopech 112. pěší pluk. Velitel čety A poručík Bob Edlin prošel se svými muži přes sněhem pokryté hluboké bahno do vesnice Geremeter. Tam se rangeři setkali s pěchotou ze 112. pluku. Por.Edlin později vzpomínal, že vojáci ze 112. při ústupu zahazovali pěchotní výstroj, aby mohli utíkat rychleji. Přítel, kterého měl v této jednotce, kapitán Preston Jackson, mu řekl: „Bobe, to je ta nejhorší sračka jakou jsi v životě viděl. Přeju si, abys tam nešel“.
Ani s podporou tanků nedokázali Američané německé linie v Zeleném pekle prorazit
Rangeři pokračovali v pochodu. Netrvalo dlouho a neunikli pozornosti německé hlídky z Hill 400. Během okamžiku byla celá jednotka pod těžkou dělostřeleckou palbou. Bob Edlin později vzpomínal: „Najednou začaly dopadat dělostřelecké granáty. Bylo to to nejčistší peklo, jaké jsem kdy prožil. Kvílivý zvuk dopadajících granátů, země, která už vám najednou nedrží pevně pod nohama, strašný hluk, buší do vás hroudy a odštěpky kamene, na hrudi vás tlačí tak, až máte strach, že už se nikdy nenadechnete, to všechno a víc a víc, až už si myslíte, že to prostě nemůžete vydržet“.
Německá dělostřelecká a minometná palba byla k nevydržení
To co ale překvapilo rangery nejvíc, nebyl nepřítel, ale Američané. Rangeři z roty B byli překvapeni množstvím opuštěných zbraní, vozidel, děl a výstroje, odhozených či ponechaných zde Američany, kteří odsud ustoupili. Nejhorší bylo, když rangeři zjistili, že 112. pluk opustil svoje raněné a nechal je tady. Lékař 2. praporu Frank South na to později vzpomínal: „Přesunuli jsme se do krytu, opuštěného Němci na křižovatce u Vossenacku. Když jsme vstoupili do přístřešku, byli jsme šokováni, když jsme v něm našli několik zraněných Američanů. Kromě toho, že 112. pěší pluk opustil své vybavení a výzbroj, opustil i své vlastní raněné! Samozřejmě jsme se o ně postarali a okamžitě je evakuovali“.
Rangers v obsazených německých pozicích
Co se týká zimního vybavení, měli rangeři velké štěstí, protože je před útokem navštívil generál Dwight D. Eisenhower. Celý prapor se shromáždil kolem něj a on se najednou zeptal, zda mu někdo může říct, proč nemají nové boty. Jeden z mužů vykřikl: „Kurva, generále, nevíme, víme jen to, že všichni na velitelství je dostali“. Jeden z veteránů na to po letech vzpomíná: „Všichni na velitelství armády, sboru a divize měli na sobě nové boty, parky a teplé oblečení, jenže tahle výstroj se nikdy nedostala do předních linií. Pořád jsme měli letní šaty a na nohách staré třicítky. Generál Eisenhower řekl, že se o to postará a za pár dní jsme dostali nové boty, oblečení a dokonce i náramkové hodinky. Musel nakopat do prdele celé zatracené velitelství, aby dostal dost výstroje pro jeden prapor Rangerů.“
Když všichni selžou, nastoupí rangers
V závěru listopadu byla 28. divize stažena do zálohy a v přední linii ji nahradila 8. pěší divize. Rangeři (včetně Masnyho roty F) zůstali a dál seděli v zákopech, drželi obranné pozice a nadávali. Měli na co, z vysoce motivované a speciálně vycvičené jednotky složené z dobrovolníků, byli najednou obyčejní pěšáci.
Na americké straně se do bojů v Hürtgenském lese zapojily i raketomety
Tři americké pěší divize (9., 28. a 8.) se postupně jedna po druhé pokoušely dobýt Hill 400, ale neúspěšně. V prvním prosincovém týdnu se o totéž snažila 5. obrněná divize, ale byla se ztrátami odražena. Tanky 47. obrněného praporu s vypětím všech sil udržely Bergstein proti německému protiútoku a do dalšího útoku na Hill 400 se nebyly schopny zapojit. V této bezvýchodné chvíli asi osvítil duch svatý velitele 8.divize gen. Waltera Weavera, který si osobně vyžádal u velitele V.sboru gen. Gerowa jednotku rangers a pověřil ji útokem na Hill 400. Plán i provedení nechal zcela v kompetenci jednotky, s důvěrou v její speciální dovednosti a mimořádnou motivovanost.
Americké stíhač tanků M10 Wolwerine kdesi v lesích na německé hranici
Všechny roty batalionu byly svezeny náklaďáky do Kleinhau a odtud už po svých vyrazily k Bergsteinu. Rangeři usilovně šlapali tmou, blátem a chladem, aby se dostali do Bergsteinu před svítáním. To se jim podařilo, ale čekalo je nemilé překvapení. Kpt.Slater kontaktoval velení 47.obrněného praporu na západním okraji města a žádal průvodce, aby se roty A,B a C dostaly do obranných pozic na západ a na jih od Bergsteinu. Žádné však nedostal. Vojáci 47.obrněného zůstali zalezlí ve sklepech a za pancíři svých tanků! Vlastními silami se praporu podařilo přesunout do svých pozic do 03:00 hodin a roty A, B a C si vykopaly zákopy na okraji lesa nedaleko kopce. Mezi třetí a pátou hodinou ranní pak roty D, E a F obsadily pozice v Bergsteinu.
Bitvu v Zeleném pekle můžete zprostředkovaně zažít i v prostředí počítačové hry Call Of Duty
Rudderův plán
Pplk.Rudder navrhl takový plán útoku, který dovednostem jeho mužů nejvíc vyhovoval. V kostce spočíval v tom, že roty D a F (kpt.Masny) zaútočí na Hill 400, zatímco roty A, B a C zajistí nedaleké hřebeny, vytvoří zátarasy a zajistí palebnou podporu. Rota E a tanky 47. praporu zůstanou v Bergsteinu jako rezerva na podporu útoku a zároveň jako záloha pro případ očekávaného německého protiútoku. Průzkumná hlídka složená z členů roty D a F pod velením por.Lena Lomella provedla obhlídku terénu a s informacemi o odhalených bunkrech a opevněných střeleckých postaveních se vrátila na velitelství praporu. Roty D a F (celkem 65 mužů) se shromáždily k útoku u zdi kostela a čekaly na povel. Útok začal v 07:30 salvou amerických děl a minometů.
Takových padlých měl Hürtgen na svědomí mnoho
Palebný přepad Němce překvapil a obě roty vyrazily do útoku. Němečtí vojáci 272. divize volksgrenadierů ale reagovali jako veteráni. I když byli pod těžkou americkou dělostřeleckou palbou, netrvalo dlouho a z jejich pozic vylétla červená světlice. Tu během chvíle následovala přehradná palba z německých minometů, 88 mm a 120 mm děl, která udeřila do řad útočících rangerů se zničující silou. K dělostřelecké baráži se navíc připojily německé kulomety, které způsobily oběma útočícím rotám další ztráty.
Rota D zaútočila přes 100 metrů otevřeného terénu, který bičovala smršť kulek z německého kulometu, zatím co jí rota C poskytla krycí palbu. Rangeři z Déčka vyrazili jako sprinteři přes otevřený terén a při běhu kličkovali, aby nepříteli ztížili míření. Přesto se dříve, než dosáhli úkrytu u základny kopce, stal obětí německé střelby jejich velitel roty. Bez ohledu na tuto ztrátu zbývající muži roty D vyrazili vzhůru do kopce.
Rangers se museli kromě nepřátelské palby vypořádat i s neschůdným lesním terénem
Rota F jde do útoku
Rota F pod velením kpt.Masnyho se po překonání pole vrhla vzhůru do prudkého kopce. Nebyla to žádná sranda, celý kopec byl z břidlice a mráz a sníh dokonal zbytek. Rangeři lezli do kopce jako píďalky, komu uklouzla noha, sjel jako na skluzavce zpátky z kopce dolů. Do toho samozřejmě pokračovala německá dělostřelecká palba a střelba z ručních zbraní, která si vybírala další a další oběti.
V přírodním zářezu nedaleko vrcholku kopce nalezla rota F dočasný úkryt před německou palbou. Kpt.Masny zavelel: „Vztyčit bodáky a vpřed chlapi!“, ale jeho muži už měli všeho dost. Ranger Mike Sharik už to nevydržel. Vztyčil se a s výkřikem „Tak pojďte, vy bezbožní bastardi!" vyrazil kupředu. Jeho kamarádi ho následovali.
Po cestě stříleli do zákopů, házeli granáty do kulometných hnízd, klouzali, padali, ale nezadržitelně postupovali blíž a blíž k vrcholu. Někteří Němci seběhli dolů z kopce, aby se vyhnuli smrti z rukou rangerů, jiní se prostě postavili se zvednutýma rukama a vzdali se. Ti, co nezvolili první ani druhou možnost, zemřeli.
Krysí díry, jediný úkryt před dělostřeleckou palbou.
Voj.Cloise Manning byl prvním mužem roty F, který dosáhl vrcholu Hill 400. Na hřebeni uviděl nepřátelský bunkr s ocelovými dveřmi. Sgt.Petty vystřílel celý dvacetihranný zásobník svojí automatické pušky Browning (BAR) do otvoru střílny a vojín Anderson vhodil do otvoru několik granátů. Vzápětí za ním explodoval nepřátelský granát, který přilétl bůhví odkud a zabil ho. Kpt.Masny doběhl na místo s dalšími vojáky a společným náporem bunkr dobyli.
Sgt. Harvey Koenig naháněl v zápalu boje zbývající Němce po plošině jako ovce, až byl v 8:35 kopec čistý a opanoval ho 2.pluk Rangers. Tam kde si postupně vylámaly zuby čtyři americké divize, stačil jeden útok rangerů. Samozřejmě nešlo odpočívat na vavřínech, vojáci věděli moc dobře, jak je toto místo důležité a ihned začali zabezpečovat obranu proti očekávanému německému protiútoku.
Němečtí parašutisté v Hurtgenském lese
Souboj parašutistů
Němci potřebovali Hill 400 dostat zpátky pod svojí kontrolu, proto svěřili protiútok těm nejlepším, které měli - 6. výsadkovému pluku, obávaným fallschirmjägrům. Podle dochovaných německých záznamů polní maršál Walter Model nabídl Železné kříže a dvoutýdenní dovolenou všem Němcům, kterým se podaří dobýt kopec se středověkým hradem zpátky. Rangeři se nemohli zakopat - na tvrdou břidlici polní lopatka nestačí, takže jediný úkryt jim poskytovaly bunkry, kam se ale nemohli vejít všichni. Většina rangerů byla nekrytá na volném prostranství, když mezi ně začaly dopadat německé dělostřelecké granáty. Během chvilky se vršek kopce zahalil do kouře, ze kterého se ozývalo jenom sténání a křik raněných prosících o pomoc.
Obsluha minometu z 272.granátnické divize wehrmachtu
Jeden nováček uviděl utrženou hlavu svého kolegy rangera, která se válela kousek od něj. Strašně ho štvalo, že si nemůže vzpomenout na jeho jméno a nezjistí ho, protože k hlavě chybělo celé tělo roztrhané výbuchem. Přemýšlení nad touto neřešitelnou hádankou ho stálo zdravý rozum. Byl z kopce evakuován a skončil v psychiatrické léčebně.
Bitvu v Zeleném pekle dobře zachycuje film When Trumpets Fade
První z pěti německých protiútoků, které proběhly během následujících dvou dnů, narazil na obranné pozice Rangers v 09:30 a do každého útoku Němci poslali 100 až 150 mužů. Většina útoků byla vedena z jihu a východu, kde bylo zalesnění v těsné blízkosti základny a umožnilo útočícím německým parašutistům krytí. Major Williams popsal jeden z protiútoků: „Němci byli u bunkru na kopci dřív, než si rangers uvědomili jejich přítomnost. Rozpoutal se boj na krátkou vzdálenost, ve kterém se Němci promíchali s Američany. Brutální a surová rvačka za použití kulometů, pušek, granátů a tam, kde došlo na těsnou blízkost, nastoupily bajonety a útočné nože“.
Leonard Lomell
Rangers se drželi zuby nehty a Němce odrazili. Nepřátelské dělostřelectvo neustále pokračovalo v „naklepávání“ Hill 400. V poledne dokázaly rota D a F shromáždit pouze 32 mužů, rota D ztratila svého i svého velitele. Kpt.Masny viděl, že nutně potřebuje posily. Vyrazil proto sám dolů z kopce, aby je přivedl. Klouzal dolů od výmolu k výmolu a snažil se, aby ho Němci neobjevili. Marně. Když skočil do hlubokého vývratu, vylétla proti jeho tváři pažba německé pušky a poslala ho do bezvědomí. Ke svým mužům už se kpt.Masny nevrátil.
Por. Len Lomell byl jediným důstojníkem roty D, který byl ještě naživu, ale byl také zraněn. Levý ukazováček měl téměř utržený a krvácel z uší následkem otřesů z dělostřeleckého ostřelování. General Weaver nebyl schopen dostat na kopec žádné posily, aby rangerům pomohl. Byli v tom sami.
Deset na jednoho
Němečtí parašutisté zahájili druhý protiútok v polovině odpoledne. Por.Lomell vzpomínal: „Byli jsme přečísleni deset na jednoho a neměli jsme žádnou zálohu. Jako by to nestačilo, nepřetržitě do našich pozic dopadaly granáty“. Němcům protiútok málem vyšel, ale jeden jediný muž vše zvrátil. Sgt.Ed Secor byl velmi tichý muž, ze zbraní mu zůstal pouze bajonet, o pušku někde přišel. Najednou se zvedl, sebral dvě pistole odebrané německým zajatcům a s řevem a střelbou se vrhl proti postupující německé hlídce. Když to viděli rangeři v jeho okolí, vyrazili za ním a zahnali Němce zpátky. Do 16:00 hodin měli Američané na vrcholu Hill 400 jen 25 mužů. „Zastavili jsme další protiútok, ale kdyby Němci věděli, kolik mužů nahoře zůstalo, dorazili by nás" dodává Lomell.
Postavení amerického kulometu Browning .30
Zoufalá situace nastala i na základně Rangers v Bergsteinu. Maj. Williams poslal naléhavou žádost o posily gen. Weaverovi, ale žádné nedostal. Williamsovi se v Bergsteinu podařilo vyškrábat četu 10 mužů z roty E a poslal je, aby posílili obranu na kopci. Jednotka dorazila právě v okamžiku, kdy nastal třetí protiútok. Němci udeřili s dvěma reorganizovanými rotami a nebýt poručíka Howard K.Kettlehuta z 56. polního dělostřeleckého praporu, který měl ze své pozorovatelny skvělý výhled na Hill 400, zřejmě by se jim ho povedlo dobýt. Takhle smetla útočící Němce v poslední chvíli americká dělostřelecká palba.
A takhle vypadá Hill 400 dnes
Poslední protiútoky
Za rozbřesku 8. prosince zjistila předsunutá hlídka roty E, že od severu z obce Obermaubach postupují němečtí parašutisté. Za pár okamžiků se do postupujících řad německých vojáků zakousla ocel z amerických děl a protiútok zadusila v zárodku. Nejtěžší německý nápor pak přišel v 15:00. Ze všech stran kopce zaútočilo cca 150 mužů najednou ve frontálním útoku podporováno palbou z 88 mm děl a minometů. Němcům se podařilo dostat až pod vrchol, ale díky americkému dělostřelectvu nakonec ustoupili.
Oběti amerických děl
Během noci se Němci pokoušeli vklouznout rangerům do bunkru a do zákopů. Ti eliminovali pronikající Němce krátkými dávkami z BAR, střelbou z pušek nebo granáty. Závěrečná dvacetiminutová dělostřelecká baráž z amerických hlavní definitivně zlomila ostří pátého německého protiútoku a vyhnala Němce z kopce. Přes to, že fallschirmjägři způsobili rangerům vážné ztráty, z Hill 400 je nedostali.
Rangeři odcházejí
V noci 8. prosince vystřídal Rangery v jejich pozicích 13.pěší pluk. Konečně si mohli vydechnout. Během 40 hodin intenzivních bojů ztratil druhý prapor 107 zraněných, 19 mrtvých a čtyři nezvěstné, což byla čtvrtina jeho původní síly. Mezi těmi co při nástupu chyběli, byl i kpt. Otto Masny. Rangers byli ve čtyřměsíční bitvě jedinou americkou jednotkou, které se podařilo dobýt Hill 400. Bohužel o devět dní později se Němci vrátili a 13. pluk smetli z vrcholku kopce. Americké armádě se Hill 400 podařilo dobýt znovu až v únoru 1945. Dlužno dodat, že to bylo podruhé, co se Rangers střetli s jednotkou stejně elitní, jako byli oni sami, německými fallschirmjägery (poprvé to bylo při boji o přístav Brest). Z obou setkání vyšli rangeři se nemalými ztrátami, ale vítězně.
Práce amerického snipera
Další osudy kpt.Masnyho
Zdálo by se, že cesta Kpt.Masnyho skončila na Hill 400, ale není tomu tak. Otto Masny byl zajat vojáky 272.granátnické divize, kde po dvou týdnech výslechů, bití a týrání přišel díky úderu německé pěsti o všechny přední zuby. Mimo osobní údaje Němcům nic neřekl a po nějaké době byl transportován přes Frankfurt nad Mohanem do zajateckého tábora pro důstojníky Oflag 64 v Schubinu (Szubin v dnešním Polsku).
Zde zůstal „ubytovaný“ do 21.1.1945. Velení tábora se pak rozhodlo evakuovat zajatce před postupující Rudou armádou do zajateckého tábora Hammelburg, vzdáleného 600 Km. V ledovém vichru a kruté zimě to byl pochod smrti, proto na místě nechali zhruba 100 nemocných zajatců. Otto Masnému se s ještě několika dalšími vězni podařilo z transportu utéct a vrátili se zpět do Oflagu 64, kde se chtěli dočkat osvobození od Rudé armády.
Dobový záběr ze zajateckého tábora Oflag 64, vojáci právě hrají baseball. Ovšem idylka měla brzy skončit…
Dne 23.01.1945 obsadila Szubin a zajatecký tábor Oflag 64 vojska 61.armády pod velením genplk. Bělova. Velitel spojenecké zajatecké samosprávy plk. Frederick Drury žádal Bělova o okamžitou repatriaci amerických zajatců, ale ejhle – bylo mu suše sděleno, že repatriace se nekoná, zajatci dál zůstanou zavřeni za ostnatými dráty a pokud se pokusí utéct, budou se spojeneckou srdečností zastřeleni. Důvod této sviňárny byl prostý.
Pomník na památku zajatých spojeneckých letců v dnešním polském Szubinu. Budova školy vlevo vzadu je jediným objektem, který se z bývalého tábora Oflag 64 zachoval.
Sověti všechny americké zajatce použili jako rukojmí a jejich propuštění podmiňovali splněním řady požadavků, které v mnoha případech odporovaly mezinárodnímu právu. Šlo především o předání všech sovětských občanů zajatých Američany (smutný konec pro vlasovce a další podobné skupiny), neomezený přístup do všech koncentračních a zajateckých táborů osvobozených americkou armádou, vydání občanů všech států násilně připojených Ruskem před vypuknutím války nebo během ní. Třešničkou na dortu byl pak ještě požadavek „přiměřeného“ finančního narovnání.
Zajatecký tábor Oflag 64 v modelu. Doporučujeme zavítat na stránky http://oflag64altburgund.blogspot.cz/ , kde o tomto táboře najdete kompletní informace
K tomu nelze než citovat slova Gen.G.S.Pattona ze stejnojmenného filmu režiséra Franklina J. Schaffnera. „Ať jdou do hajzlu, ty mongoloidní Rusáci. Dali jsme jim Berlín, dali jsme jim Prahu a bůhví co dalšího. Ještě si od nich necháme diktovat, jakou máme dělat politiku? Tahle válka skončit neměla, na Rusy se mělo jít pěkně zostra. Stejně s nima budeme válčit, tak proč to neuděláme hned, když tu na to máme armádu. Stačí jenom říct a já je dokopu zpátky do Ruska, kam patří“.
Ale zpátky k Otto Masnému. Čekat za ostnatým drátem nevydržel, v okamžiku, kdy do tábora přijel kurýrní džíp, využil odchodu jeho řidiče, naskočil do džípu a doprovázen dávkami z ruských špaginů prolétl táborovou bránou vstříc svobodě. Podařilo se mu dostat se chaosem poválečné Evropy až do černomořského přístavu Oděsa (procházka na skoro 1500 km) a odtud byl 7.3.1945 transportován na palubě australské lodi SS Moreton Bay do americké vojenské nemocnice v Port Saidu v Egyptě. Po svém uzdravení a návratu do služby byl 19.10.1945. Kpt. Otto Masny náležitě a se všemi poctami propuštěn z americké armády.
Cesta ke svobodě zavedla Kpt.Otto Masnyho i na palubu transportní lodě SS Moreton Bay
Tento Američan s moravsko-slovenskými kořeny obdržel za hrdinství na Pointe du Hoc Záslužný kříž a nebýt jeho zajetí v „Zeleném pekle“, jistě by nebyl poslední. Otto Masny zemřel v lednu 1991 ve věku 73 let. Je pohřben ve Wisconsinu, Waukesha County, na hřbitově St. Charles.
Místo posledního odpočinku moravsko-slovenského amerického rangera
Jan Korbel
Mám rád military a vojenskou historii. Nemám rád soudruhy odkudkoli a magory z ISIS. Jsem mladej kluk, jenom už trochu dlouho.
