Jinakost je zločin: S Václavem Marhoulem o jeho novém filmu Nabarvené ptáče i o lecčems dalším

Tento rozhovor jsme s Václavem Marhoulem spáchali v létě 2015. Projekt filmu Nabarvené ptáče ještě neměl dořešené financování a nikdo nevěděl, kdy se začne točit. Dnes, kdy tenhle článek znova edituju, se píše 3.9.2019 a do české premiéry filmu zbývá jen pár dní. Včera se odehrála první novinářská projekce Nabarveného ptáčete ne mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a řada lidí (převážně dam) slabší nátury odcházela předčasně ze sálu se slovy "To nedám..." Ti, co vydrželi, spustili při závěrečných titulcích mohutný potlesk. Tak si dejte aspoň trailer a od 12.září můžete vyrazit na Nabarvené ptáče i do vašeho kina. 

Jak je možné, že stíháte všechno, co děláte? Jste scénárista, producent, režisér, angažujete se v armádě v aktivních zálohách, hrajete v Divadle Sklep, sportujete, samozřejmě rodina a tak dále. Jako byste měl dvojníka nebo spíš několik dvojníků…

Je to všechno jenom o naplánování času. Pak si ho najdete na všechno, co chcete. Používám dva diáře. Jeden pracovní a druhý soukromý. Oba v rozměrech A4. V obou je vše naplánováno a rozepsáno do detailu. Někdy třeba i na rok dopředu.

Takže je to všechno o organizaci a o tom, že si člověk musí stanovit nějaké priority a podle toho jet. Co je v současné době vaše hlavní priorita?

Můj nový film jménem Nabarvené ptáče. Dělám na něm už sedm let. A další čtyři roky ještě budu.

Pokud vím, tak scénář filmu je hotov a čeká na realizaci. Takže jste ve fázi producentské. Sháníte peníze. Kdy by se teoreticky mělo začít točit?

Je to tak, jak to říkáte. Z těch sedmi let první dva zabralo jenom vyjednávání  a dohadování podmínek k nákupu licence a posléze i samotných práv k románu od amerického nakladatelství v Chicagu. Beru to jako úspěch, protože do té doby se to nikomu na celém širém světě nepodařilo. Potom jsem tři roky pracoval na scénáři. No a teď už třetím rokem sháním peníze na jeho natočení, což asi vůbec to nejhorší, co v naší branži jenom existuje. Rozpočet je opravdu velký, sto šedesát milionů. Já vím, je to opravdu hodně, ale na druhou stranu to není vlastně český film. Předloha je světová a financování je evropské. Takže skládám dohromady koprodukci ze zemí jako je Polsko, Francie a Německo. Teď to vypadá tak, že by se mi do května 2016 mělo podařit Ptáče dofinancovat. Samotné natáčení by pak začalo v březnu 2017 na Ukrajině. Potom bychom se měli až do června 2018 různě stěhovat po Polsku a po Čechách. 

Lokace budou tedy tam, kde se skutečně ten děj odehrává. To je logické, nedovedu si představit, že by se to točilo jinde.

To by asi opravdu moc nešlo. Nebo šlo, ale nebylo by to asi úplně ono. No, jednoduché to není. Ukrajina je dost složitá země, nic tam moc nefunguje tak, jak jsme zvyklí u nás. Aby se něco podařilo, musíte si nejdříve udělat osobní kontakty a přitom vypít spoustu vodky.  Neříkám, že je mi alkohol úplně cizí, ale stalo se mně, že jsem musel jednou pít tři dny od rána až do noci vodku… Žádná sranda.

Svéráz národního lovu.

Přesně…

Bylo těžké najít v dnešní Ukrajině lokace, které by se daly použít do filmu odehrávajícího se za druhé světové války?

To ano, to tedy bylo. Byl jsem naivní. Původně jsem si myslel, že přijedu na východ Polska a západní Ukrajinu a otevře se mi tam "Mordor."  Jinými slovy - kam se podívám, tam bude záběr. Že všechno bude tak, jak to bývávalo před válkou. A pak jsem za tři týdny ježdění Polskem od běloruské hranice až dolů do Bieszczad neviděl ani jednoho živého koně. Všichni měli traktory, všude byly cedule "Opraveno s pomocí EU". Všude hotely, penziony, rekreační zařízení, super opravené silnice, železnice. Neuvěřitelné.

Když jsme překročili ukrajinskou hranici, tak to bylo samozřejmě na jejich venkově o něčem úplně jiném. Chudoba, zašlost, zchátralost. Jenže i tam se lidi snaží žít nějak líp a něco s tím vším udělat. Takže jsem sice třeba našel nějakou tu stavbu, která by se mně hodila, ale hned vedle stál jinej barák, jehož průčelí zdobila strašlivá luxferová stěna. A hned o deset metrů dál pravoslavný kostel, který se tam vyjímal jak ten pověstný kůl v plotě. Krásně opravený, stříbrné báně svítící do dálky... Zkrátka pro kameru dobré záběry možné jen v jednom úhlu. Točit se s ní dokola, by bylo zkrátka nemožné. Takže jsem propadl těžkým chmurám.

Ale nakonec, po nějakých dalších třech tisících kilometrech najetých po Ukrajině, myšleno Podkarpatskou Rus, Halič a Volyň, jsem nakonec přece jen našel jednu jedinou vesnici, která doslova a do písmene přežila úplně všechno. Je to na severovýchodě Volyně, jenom deset kilometrů od běloruských hranic. Opravdu vypadá jak ty před osmdesáti lety. Jinak tamní krajina samozřejmě funguje, to je až nezaměnitelné. Ale mně šlo hlavně o to, abychom nemuseli stavět. To ale bohužel budeme muset, a jak se ukazuje, tak hodně. 

Kdy by mohla být premiéra filmu?

V září 2019.

Je obdivuhodné, kolik toho vlastně svému filmu obětujete. Zakousnout se a nepustit. Co je ten motor, který vás žene dopředu?

Nabarvené ptáče je knížka, která mě zdrtila, ohnula, zkroutila, dojala, vyždímala. Nečetl jsem nikdy v životě nic silnějšího. Po Tobruku jsem samozřejmě přemýšlel nad tím, co bude mým dalším filmem. Měl jsem v hlavě tři náměty, ale Nabarvené ptáče se neustále vracelo a naráželo mě do hlavy jako bumerang. Co mě žene kupředu? Tvrdohlavá umanutost pramenící z pocitu potřeby, že to zkrátka musím natočit, že to musím ze sebe dostat. 

Je to natolik silné, že prostě nelze jinak?

Já jsem se snažil tomu nejdřív nějak vyhnout a najít si něco jiného, ale prostě to nešlo. To když jednou přečtete, už nezapomenete. Je to jako, když vlezete do vody a chcete zůstat suchej. To prostě není možný. Jste furt mokrej, to neusušíte.

Když člověk něco dělá (a teď myslím Nabarvené ptáče), tak to má někde nějaké kořeny, odněkud ta práce vyrůstá. Často to začíná už v dětství a je to taková lajna, která se pak táhne celým životem. Jaké vy jste měl dětství? Byl jste jako kluk ve skautu, začínalo to třeba někde tam?

Rok 1968 jsem vstoupil do 18. vodního oddílu skauta a ty tři roky mě hluboce poznamenaly.  Rychlé šípy, Jaroslav Foglar, Karel May, Jules Verne … Bylo to opravdu super. Super až do doby, než Skauta komunisti v roce 1970 znovu zakázali. Ale s Nabarveným ptáčetem to nemá nic společného, to vychází z jiných kořenů. Tady se spojuje několik věcí dohromady.

První, a teď je to bez pořadí důležitosti, první je moje osobní zkušenost. Když mi bylo patnáct let, nastoupil jsem na střední průmyslovou filmovou školu do Čimelic a celý ty první tři roky jsem byl vystavenej, stejně jako všichni mý spolužáci, šikaně, která nebyla toho typu, jako dej mi svačinu nebo deset korun. Hodně docházelo k fyzickému týrání, bití a ponižování lidské důstojnosti.

Na filmové škole???

Nebylo to vždycky. Vlastně nikdy před námi. To jen naše generace měla prostě smůlu, že se v jednom období zkrátka na jednom místě sešlo několik jedinců, kteří tyhle praktiky přinesli. A přesně fungovalo, že jedno nakažené jablko zkazí celou ošatku. Ono se to strašně těžce vysvětluje… Zkrátka mě to dost těžce poznamenalo. Jsem rád, že jsem to přežil. Nemyslím fyzicky, o tom to nakonec nebylo, člověk přežije strašnou spoustu vejprasků, ale hlavně psychicky. Člověk se neuvěřitelně zatvrdí. Myslím to tak, že když projdete takovou zkušeností, jste potom jako pes, který se dostane z útulku.  Takovej pes už nikomu nedůvěřuje, bojí se ruky, která ho chce pohladit. Očekává od ní jen ránu. Trvá to dlouho, než ho tomu odnaučíte. A to byl přesně můj případ.

Já jsem pak strašně dlouho hledal zpátky nějakou svoji původní identitu, nedokázal jsem třeba říct svý mámě, že ji mám rád. Protože tam se člověk naučil, stejně jako ve vězení, že citlivost je chyba. Dávat najevo city či emoce, se nenosí. Všechno je vykládaný jako slabost. Takže se z vás stane takový přiblblý tvrďák. A toho se zbavit pak trvalo dlouho. Roky. Takže řekněme, že tohle jen ten první důvod, proč tak rozumím a prožívám příběh toho malýho kluka, který se dostane do neuvěřitelného maléru.  

To máme první důvod. Jaké jsou ty další?

Ten kluk je Žid. Musím zdůraznit, že Ptáče není film o holokaustu, není to válečný film, ale marná sláva, rezonuje to tam. Já sice nejsem Žid, ale židovské předky v rodině máme. Od malička jsem nějakým způsobem cítil, že mám ten jejich baťoh na zádech. Jen jsem netušil proč. My jsme to nevěděli, u nás v rodině se o tom nemluvilo. Dozvěděl jsem se to až ve chvíli, kdy můj dědeček umíral. Čtvrtina naší rodiny byla povražděna plynem a pak spálena. S největší pravděpodobností v Treblince.  Takže to citové sepjetí se všemi lidmi, kterým život přinesl takový tragický a krutý úděl, je prostě tím dalším, co mě vede k empatii a porozumění.

Ten třetí důvod je moje osobní životní zkušenost s utrpením a válkou vůbec. Povedlo se mi (byť  v aktivních zálohách) dostat se do válečných zón. Bosna, Kosovo, Irák, Afghánistán... Všechno to byly fešácký cesty, vždycky jen na pár dnů, nikdy jsem se nedostal do takzvanýho fightu, nikdo po mně naštěstí nikdy nestřílel. Ale viděl jsem válku v jejích důsledcích, viděl jsem mrtvý lidi… To s vámi neuvěřitelně zacvičí. Vidíte na vlastní oči utrpení, bídu… Vidíte, cítíte, jak se těm lidem žije, jak mají strach třeba z Talibanu. Dnes hlavně v Iráku a v Sýrii pak z Islámského státu. Lidé o tom čtou, nebo se dívají na zcenzurované fotky či zkrácené záběry na internetu, aby se stali vzdálenými svědky toho, jak jeho bojovníci lidem uřezávají hlavy, napichují je na kůly nebo na ploty. Jak vraždí lidi po stovkách, další upalují zaživa, jiné házejí ze střech domů… Musím říct zcela otevřeně, že na takové lidi dobré slovo neplatí. Tady platí doslova pořekadlo „na hrubý pytel, hrubá záplata“.

Ale samozřejmě vás to všechno poznamená a nějakým způsobem to musíte v sobě zpracovat.  Zvlášť když to provází právě osobní zážitek. Zároveň vás to nutí k tomu, že o mnoha věcech přemýšlíte. Snažíte se nějak dobrat toho, proč třeba vlastně Bůh stvořil tvora jménem člověk. Zkrátka ten jeho záměr v jistých chvílích nepobíráte. Ve stejných intencích přemýšlíte, když čtete právě Ptáče. 

No a potom je to samozřejmě něco, což je hlavní motto té knížky. Jinakost. Já s tím měl problém vždycky. Kdysi, ještě na bolševické vojně, to vystihnul jeden z mých důstojníků, když říkal: „Marhoule, vy s tím vaším ksichtem, i když stojíte v řadě, tak jste stejně tři metry vepředu“. A to je něco, za co já prostě nemůžu. Něčím se odlišujete, jste jinej a jinakost se trestá. Jakéhokoli charakteru. Máte jiný vlasy, máte jiný názory, jinak se oblíkáte, jinak se chováte, myslíte si něco jiného než většina, věříte v jiného boha, máte jinou barvu kůže…  O tom je ta knížka nejvíc. Proto se to taky nakonec jmenuje Nabarvené ptáče.

Ten název vychází z jedné situace, kdy ten kluk – hlavní hrdina knížky - je u člověka, který se živí chytáním ptáků. Když je v depresi, tak se ten chlápek samozřejmě ožere vodkou, jak je jinak v kraji dobrým zvykem, potom vezme z jedné z těch klecí nějakého ptáčka, dejme tomu skřivana, vyjde před barák, začne ho natírat barvami a pak ho trápit tak, až začne naříkat. Přiletí hejno dalších skřivanů, jemu na pomoc, on ho hodí mezi ně a ti ho po chvíli zabijou. Uklovou. Protože i když je to stejný druh, tak prostě vypadá jinak.  A ten kluk v tom příběhu vypadá jinak než všichni okolo. Má, řekněme opravdu problém. Musí, chce přežít za jakoukoli cenu, je přinucený vést boj o život, čelit všemu a všem okolo. A uvnitř, v jeho duši se vede další zápas, o kterém nemá vlastně ani tušení. Boj dobra a zla.

Až budete mít po Ptáčeti, nepřemýšlíte o tom, že byste natočil třeba nějakej pořádnej western?

Natočit western je můj velký životní sen. Ale nikdy bych ho nesituoval třeba do zasněžených plání někde ve Wyomingu. Z mého pohledu a vnímání se musí odehrávat někde na pomezí Ameriky a Mexika. Vyprahlost, poušť, písek, prach, kaktusy, ty prázdný hory, to je pro mě to pravý prostředí. Pravý nefalšovaný western se dá točit jen tam. Nakonec i Tenkrát na západě, vůbec nejlepší western od Sergia Leoneho, byl nakonec natočený právě v Americe…

Prostě musíte tam dostat tu atmosféru a ta je nepřenosná.

Jednou jsem slyšel Miloše Formana říkat: „Jako patří pyramidy do Egypta, tak v Americe patří filmy do Hollywoodu.“ A já bych k tomu dodal, že tak jak patří pyramidy do Egypta, tak western patří do Ameriky.

Tak se budeme těšit, že jednou, možná...

Já nevím, tak daleko nekoukám. Teď mám před sebou ptáče. Ale jinak je to můj velkej sen. A za předlohu bych si asi vzal nějaký ten román od Jacka Schaefera.

Muž se srdcem kovboje?

Tak zrovna tohle by tedy bylo neuvěřitelně těžký. Muž se srcem kovboje je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih v životě vůbec. Svého času byla pro mě něco jako Bible. Ale pro filmovou adaptaci fakt těžká věc, protože to nemá vlastně příběh, který by se klenul jako klasické antické drama až do závěrečné katarze. Je to vlastně takové leporelo, výseky ze života jednoho člověka. A jeho koně… Ale Jack Schaefer napsal i jiné knihy a povídky, které by se daly rozepsat. Jo, to by mě bavilo…

Jsem pevně přesvědčen, že nejste sám.

Nejaktuálnější rozhovor s Václavem Marhoulem naše povídání krásně doplňuje a dostaneme se tak zpět do reality. Píše se září 2019 a ještě nevíme, jestli Nabarvené ptáče přiveze z Benátek nějakou cenu...

Fotografie: archív Václava Marhoula