V první části reportáže z našeho roadtripu po západě USA jsme se z Las Vegas dostali až do Údolí monumentů v Nevadě a k přehradě Glen Canyon. Takže pokud jste ji ještě nečetli, klikněte ZDE a pak se vraťte zpátky a můžete číst dál. Mimo jiné se dozvíte i to, na kolik nás tenhle výlet a splněný sen přišel.
30.05.2018: Zion park, Utah
V sobotu jsme Zion nedali kvůli lidem, teď se však oklikou vracíme zpět a panuje jasná shoda, že by byla škoda jej minout. Cesta toho dne probíhá velmi příjemně, projíždíme mj. i Kanab, kde budeme nocovat a tudíž se sem i vracet. Po příjezdu do Zionu je to klasika, stačí ukázat kartičky ke vstupu, které opravdu platí všude, a žádné jiné vstupné jsme tady za celou dobu platit nemuseli.
Koncentrace více jak čtyř vozidel je spíše ojedinělá, snad jen po příjezdu k parku se logicky zhušťuje, nicméně ani zde nejde o žádné zácpy.
Provoz je zde opět v pohodě, i přes vyšší koncentraci vozidel se netvoří žádné kolony a podobně. Jedině snad před jedním z tunelů s kyvadlovým provozem musíme chvilku počkat, než na nás přijde řada. Silnice je zde z kopce a ještě nakloněná doleva, takže se mi podaří vzbudit menší veselí díky tomu, že když svou motorku odstavím na stojan, nemám již sílu ji díky naklonění vozovky sám postavit zpět. Pomáhá mi však Štěpán, který mimochodem nechal svou motorku před parkem a jede spolu s Davidem jako fotograf.
Vítejte v Zion National Parku
Samotný průjezd parkem do jeho centra je taky zážitek. Především samozřejmě co se týče výhledů, ale současně i jízdně je to fajn. Jsme rádi, že jsme se s motorkami už dobře sžili, je to tu samá klikatice včetně vraceček o 180 °, což už dáváme na pohodu, ale první dny bychom (třeba) z toho mohli být trochu nervózní.
Park nepark, jízdu si užíváme, když je při pohodové jízdě ještě na co koukat, tak to nemá chybu.
Následná prohlídka parku se koná v lenivém a pohodovém - či spíše pohodlném - stylu. Jakmile zjišťujeme, že zde jezdí kyvadlový bus z jednoho konce na druhý (samozřejmě zadarmo), využíváme této služby s tím, že dle potřeby vystupujeme a nastupujeme na jednotlivých, nikoli však všech, zastávkách. Nejvíce se zdržíme na konci, kde se dají dělat pěkné procházky kaňonem nebo si třeba jen ochladit nohy v řece. Fotíme všechno možné, krajinu, floru i faunu, kterou zde zastupují nejen všudypřítomné veverky, ale například též jeleni.
Bus je v ceně, jezdit můžete celý den, nastoupit i vystoupit lze taky dle libosti.
Park si samozřejmě též zaslouží obligátní stručný popisek z wiki, kterýžto je zde: „Národní park Zion (čti zajən, též Zionský národní park, anglicky Zion National Park) se nachází poblíž města Springdale v Utahu na jihozápadě Spojených států amerických. Pro svou jedinečnou polohu na rozhraní tří geografických oblastí (Colorado Plateau, Great Basin a Mojave Desert) patří tento národní park k vyhledávaným turistickým cílům jak pro pozoruhodné geologické útvary, tak pro neobvykle pestrou paletu rostlin a živočichů“.
Zion je opravdu velmi fotogenický park, vybrat jen pár ilustračních fotek je docela problém.
Po návratu k motorkám Štěpán s Davidem odjíždějí, zatímco Honza řeší za Jirkovy pomoci závadu na hledí své přilby. Já na ně chvíli čekám, ale nakonec vyrážím do Kanabu sám. Podvečerní osamocená projížďka, kdy zapadající slunce zrovna zlomyslně nepálí od ksichtu, ale do zad, je pro mě zážitkem, na který doposud rád vzpomínám.
Parádních vozidel samozřejmě člověk cestou vidí spoustu, tenhle krasavec stál u našeho motelu v Kanabu.
Večer se všichni bez problémů scházíme v motelu a vyrážíme na večeři. Tentokrát to nejsou burgery, ale ésteaky, respektive v mém a Honzově případě quesadilas.
Na počítadle tohoto dne přibylo 265 km.
31.05.2018: Grand Canyon, Arizona
Ráno nám nabízejí poněkud skromnější snídani, za což se personálu motelu Jirka mstí tím, že vylévá (samozřejmě nechtíc) džus mezi pečivo. Posléze opět beze spěchu vyrážíme na cestu, která i tentokrát probíhá v klidu a pohodě. Během dne zastavujeme za účelem občerstvení, které je protentokrát zastoupeno mexickou zeleninovou polévkou a skvělými buffalo wings. Poté pokračujeme v cestě, a na ní nás zastihuje vedro, před kterým jsme byli před cestou opakovaně varováni. Z tohoto důvodu si ani zastávku u Navajo Bridge, což je mimochodem zcela parádní most přes Colorado, neužíváme tak, jak by bylo záhodno.
Navajo Bridges. Prvý z roku 1929 slouží pro chodce a také pro jízdu na koni (na foto napravo), druhý z roku 1995 je určen pro běžnou dopravu.
Následně již vjíždíme do oblasti Grand Canyonu, kde se zastavujeme na několika krásných vyhlídkách. S ohledem na určitou únavu i pokročilou hodinu část vyhlídek vynecháváme a vydáváme se hledat zamluvené ubytování. To je nakonec celkem skromné, hlavně tedy prostorově, ale na přespání to holt musí stačit.
Vyhlídky na Grand Canyon jsme si užívali večer i následující ráno. Obojí bylo skvělé.
Poté se s Honzou a Davidem vydáváme koupit obligátní pivo na večerní posezení, které se (po vsuvce se skromnou večeří v turistické občerstvovně) poněkud protahuje. Důkazem budiž fakt, že ráno jsou prakticky všechny volné plochy v našem miniaturním pokoji obloženy prázdnými plechovkami od piva.
Najeto cca 350 km.
01.06.2018: Route 66 - Seligman, Arizona
Máme sice před sebou Route 66, nicméně Grand Canyon si taky zasluhuje své a tak dopoledne dokončujeme prohlídku místa, o němž wiki říká toto: „Grand Canyon, česky Velký kaňon, je druhý nejdelší kaňon na světě. Byl vytvořen řekou Colorado v severní Arizoně ve Spojených státech amerických. Tvoří podstatnou část národního parku Grand Canyon, jednoho z prvních národních parků založených v USA. Kaňon, který tok řeky Colorado modeloval milióny let, je téměř 446 kilometrů dlouhý, se šířkou od 500 metrů do 29 kilometrů. Největší hloubka je okolo 1 600 metrů. Řeka Colorado a její přítoky se téměř dva milióny let zařezávají vrstvu po vrstvě sedimenty coloradské plošiny“.
Ranní prohlídka Grand Canyonu
Pak už nezbývá, než vyrazit na další kus naší cesty. Ta opět probíhá příjemně a bez problémů, pouze ve větru ztrácím CZ vlajku z motorky, čímž završuji kvarteto ztrát (klíče od moto, triko Dixie, kšiltovku Utah a CZ vlajku – jako by mi někdo chtěl naznačit, abych se na ty symboly už vykašlal…).
No když už jsme u těch symbolů, tak záhy najíždíme na Route 66, což samozřejmě také patří k cílům naší cesty a jde beze sporu o víc než symbol. Jo, prostě matka cest, resp. The Mother Road, či The Road of Flight, jak ji nazval John Steinbeck v Hroznech hněvu.
Just Route 66
Brzy najíždíme do města, jehož názvem si nejsem jist, za to jeho zakotvení právě na Route 66 je zcela bez pochyb. Všude to vypadá, jako byste se vrátili o několik desetiletí zpět a celkově to působí jako mix města duchů, skanzenu a ryzího pouťového kýče. Ostatně jak následně zjistíme, je to naprosto běžný zjev zdejších měst a městeček. Kotvíme v motorestu, který zcela zapadá do vzhledu města. Koženkové pohovky zbarvené do červena, letité otočné barové stoličky a především všudypřítomná dvojice Elvis & Marilyn. Ti dva jsou prostě všude a zcela evidentně jsou zcela nesmrtelní.
Nejen Elvis & Marilyn, ale i James Dean na vás vykukují na každém rohu.
Po občerstvení se vydáváme na zbytek dnešní cesty s cílem v Seligmanu, což je oblíbená zastávka cestovatelů po Route 66. Ubytování hledáme až na místě a po chvíli bez problémů vybíráme naprosto stylový motel s cenou 90 USD za pokoj, tj. v našem případě pro nás pět. Patří se doplnit, že každý pokoj má jiné zaměření, např. již už zmíněnou nerozlučnou dvojici Elvis a Marilyn (každý z nich má cudně svůj vlastní pokoj), Route 66 či v našem případě HD.
Po celém dni na harleyi si prostě stylovější pokoj nemůžete přát
Majitel, což je postarší Němec, nás na večeři posílá do spřízněné restaurace s příslibem, že po ukázání klíčů od našeho motelu dostaneme slevu 10 %. No, proč ne. Večeře nakonec klapla, poté se pomalu procházíme městem a pozorujeme tu koncentraci podivnosti. Směs sentimentu a harampádí. Všude vraky aut i motorek, mezi nimiž dokonce nechybí ani Babetta. Kromě toho však samozřejmě též i velká koncentrace nových HD, a pokud říkám nových, myslím to doslova. Většina part a partiček co jsme na HD potkali, jela na posledních modelech, přičemž se zpravidla jednalo o kusy z řady Touring zastoupené variacemi na modely Road King a Road Glide.
Vkus je zjevně subjektivní záležitost. Takhle je například vyzdobena hlavní ulice Seligmanu.
Večer sedíme u piva a z hotelové terasy si to ještě jednou všechno v klidu prohlížíme. Kilometrů bylo onoho dne cca 192.
02.06.2018: Route 66 - Laughlin, Nevada
Ráno opět žádný kvalt, takže po snídani ještě sám vyrážím na cold coffe do vedlejšího bistra, kde si v klidu užívám výhled na město i silnici, kterou jen občas projede nějaký ten Dodge Ram či Ford 150, případě skupinka maníků na harleyích. Před odjezdem ještě s Honzou a Davidem zajdeme do místního obchodu se zbraněmi, kde nám majitel bez problémů půjčuje jednu z pušek za účelem nějaké té momentky.
Pohled od našeho motelu v Seligmanu. Znalci jistě ocení poměrně raritní vozidlo dávno zaniklé značky Edsel
Poté už je ale čas vyrazit, takže po Route 66 pokračujeme k dnešnímu cíli. Oproti předchozím dnům by měla proběhnout určitá změna v tom, že nemáme během dne nic extra naplánováno, čili cíl je jediný, a to rovnou místo, kde budeme další dva dny nocovat. Laughlin v Nevadě. Po cestě si uvědomuji, že je sobota, tedy jsme na cestě už devátý den a za pouhé dva dny budeme vracet motorky. Docela mě to mrzí, ale těžko s tím něco udělám, tak se aspoň snažím užít si každý kilometr.
Cestou narazíte opravdu na ledacos, třeba i na Jawu, resp. tuto verzi Babetty, zvanou Supreme. Zřejmě jde o docela unikát, u nás pravděpodobně prodejný za slušný peníz.
V tomto ohledu je mi dnešní den nakloněn, cesta je zase pohodová, zpestřením je např. zastávka u pumpy, kde se člověk vrátí o 50, 60 let zpět. Motorkářů je všude dost, na oné pumpě poněkud posměšně pozorujeme skupinku německých kolegů, rovněž cestujících na půjčených HD. Je jich asi 10 a samozřejmě se neobjedou bez svého führera, který je diriguje do dokonalého parkovacího pořádku. Pěkný kontrast s našimi pěti motorkami, rozmístěnými naprosto chaoticky na různých místech benzinky. Prostě ordnung über alles.
Na benzince se vám občas dostane i nečekaného kulturního vyžití.
V další fázi cesty zjišťujeme, že Jirka má defekt na zadním kole. Naštěstí je to u benzinky, takže máme aspoň bezpečný prostor pro likvidaci závady. Za pomoci pěny je motorka během krátké chvíle opět provozuschopná.
Logo Rádia Dixie jsme poctivě rozmísťovali, kdykoli to bylo možné.
Poté již bez větších zdržování jedeme až do Laughlinu, kde máme ubytování v hotelu Colorado Belle. Tento se ukazuje jako těžký protipól našich dosavadních motelů a hotýlků. Nachází se na břehu Colorada a jde o jakousi podivnou repliku kolesového parníku z 19. století. Již z tohoto popisku by mělo být zřejmé, že jde o značný kýč, k dokreslení je pak třeba již jen dodat, že hotel je současně též kasinem, což navíc v kontextu probíhajícího víkendu implikuje opravdu značné množství lidí.
Hotel s kasinem v jednom. Oproti předchozím motelům radikální změna.
Pokoje jsou ok, ovšem procházení hotelem připomíná bludiště, což ale v situaci, kdy hotel nabízí 1.168 pokojů, nemůže překvapit.
Na večeři nakonec zůstáváme v hotelu, k čemuž nám napomáhá zjištění, že kromě herních automatů a dalších obludností se zde také nachází minipivovar spojený s vlastní restaurací. Zde si dáváme společný ohromný talíř, zahrnující vše možné, buffalími wings počínaje a krevetami konče. To vše zapíjíme místním, celkem povedeným, pivem, podávaným v obligátních džbánech. Pak už jdeme relaxovat na pokoj, jen Jirka s Davidem jdou ještě omrknout hotelový bar s živou kapelou. Kilometrů jsme toho dne najeli cca 175.
Naštěstí byl v hotelu minipivovar, jehož návštěva večerní pohoda spolehlivě zachránila. Stojí za zmínku, že na fotce se každý z nás věnuje své oblíbené činnosti, což platí i v případě „neviditelného“ Štěpána, který to fotil.
03.06.2018: Laughlin, Nevada
Ráno máme v plánu vyrazit k Lake Mohave, což je vodní nádrž na Coloradu, nacházející se mezi Hooverovou a Davisovou přehradou. Nádrž mimochodem také tvoří část hranice mezi Nevadou a Arizonou, přičemž se současně jedná o poměrně známou a vyhledávanou turistickou oblast s třemi hlavními resorty. Jedním z nich je Katherine Landing, kam máme namířeno. Pokud jsem v úvodu odstavce užil slovo „plán“, pak je to zcela na místě. Po příchodu k motorkám jsme totiž zjistili, že Jirkova motorka má ono opravované kolo opět prázdné, takže se naše představy musely patřičně uzpůsobit nastalé situaci.
Na fotografii od hotelu je vidět, jak se reálie za jediný den cesty změnily.
Věc se nakonec vyřešila po domluvě s půjčovnou celkem rozumně a to tak, že s ohledem na malou vzdálenost od Las Vegas si pro motorku dojeli s pickupem s tím, že my ten poslední (tj. následující) den dáme na čtyřech motorkách. Po této domluvě už nic nebrání vyrazit k vodě, kde si po kratším dohadování půjčujeme na část odpoledne docela obstojnou a především prostornou loď. Ještě rychle nakoupit piva, nějakou tu vodu a led a vše nafutrovat do lednice. Takto vybaveni vyrážíme, a přestože s Honzou nejsme oproti zbytku výpravy zrovna velcí vodomilové, jedná se opravdu povedenou akci.
Přes počáteční nedůvěru některých jedinců se výlet na lodi povedl. Fotky z akce samotné jsou pohříchu převáženě nepublikovatelné.
Po návratu zrovna relaxujeme na lůžku, když tu přichází Štěpán s informací, že v hotelu se kromě hospody, kterou jsme navštívili včera, nachází i jiná, kde je za 16 dolarů možno sníst, co se do člověka vejde, tedy eat all you can. Tato informace u některých jedinců vyvolává značné nadšení a tak vyrážíme to okusit. Mno, výsledek je celkem předvídatelný, totiž absolutní přežrání, z čehož je některým, včetně mě, ještě druhý den dost těžko. Každopádně program onoho dne je završen, neboť s nabyvším obsahem žaludku se prostě už nic podnikat nedá. Pokud jde o nájezd, tak se tento den jednalo toliko o marginální výlet od hotelu k jezeru.
Kilometrů jsme tohoto dne najeli zanedbatelně, ale i tak jsem se přiučil, že jízda ve vedru na HD s rozpáleným motorem není v kraťasech nic moc.
04.06.2018: Hoover Dam – Las Vegas
Tak je to tady. Zatímco prvé použití této fráze bylo radostné, tentokrát implikuje méně veselou skutečnost, a sice konec našeho výletu. Zbývá totiž jen dojet do Las Vegas a finito. Alespoň že cestou nás ještě čeká zpestření v podobě Hooverovy přehrady.
Před námi je poslední část cesty. Na fotce je u pravé lajny vidět frézování, které je běžně i u středové čáry a slouží jako upozornění proti nechtěnému vybočení z pruhu.
Před odjezdem od hotelu ještě Jirka řeší nedopatřením vybitou baterku na Dyně, kterou převzal po Štěpánovi, jenž se pro změnu veze coby spolujezdec za Davidem. Kolem poledne je již vše připraveno k odjezdu a tak vyrážíme na poslední etapu. Opět je hrozný vedro, zřejmě nejhorší co jsme zažili. Cestou se navíc trháme a tak dojíždím na přehradu pouze s Honzou. Jsme opravdu dosti upečení, což se při teplotě 42 stupňů ve stínu nejeví velkým překvapením. Vedro je takové, že si nedokážeme ani užít prohlídku přehrady, na kterou jsme se přitom docela dost těšili.
Hoover Dam je vskutku velkolepá záležitost, nicméně díky pekelnému vedru jsme prohlídku místa museli zkrátit na minimum.
V rámci prohlídky se opětovně scházíme, nicméně záhy po odjezdu se nám skupina opětovně rozpadne, takže zatímco vepředu jede osamoceně David se spolujezdcem Štěpánem, my zbylí tři jedeme někde za nimi. Vedro je fakt děsivý, mně osobně je z toho i docela zle. V rámci akutní potřeby ochlazení několikrát zastavujeme na pumpě, kde v chládku klimatizovaného prostoru do sebe lijeme studené nápoje.
Hoover Dam z jiného záběru.
Finální část dojezdu je také zážitkem, neb se musíme k půjčovně promotat podvečerním, rozpáleným Las Vegas, kde se na minimálně čtyřproudé silnici valí mraky aut, mezi nimiž se celkem unavení a přehřátí snažíme neztratit a nevybourat.
Nakonec však dojíždíme bez úhony k půjčovně, kde motorky bez vážnější újmy vracíme. Vlastně vyjma Jirkova defektu na zadním kole lze mezi újmu počítat pouze drobné šrámy na Štěpánově Dyně, která mu jednou spadla ze stojanu.
Večer jsme už trávili ve zcela jiném světě než předchozí dny. Za mě osobně musím přiznat, že ten svět předchozích dní mi byl nejen sympatičtější, ale i bližší.
Takový výsledek s ohledem na celkem ujetých 2.850 km beru jako příznivý. Když už jsme u těch kilometrů, tak nájezd posledního dne jsem nezaznamenal a stejně tak jsem se ani nepokoušel sečíst nájezdy jednotlivých dní, zda mi to dá onen finální výsledek. Je klidně možné, že nájezdy u některých dnů nebudou zcela přesné, jde o orientační údaj tak, jak jsem si jej během cesty zapsal do notesu. Výsledné kilometry však sedí, neb odpovídají stavu počitadla kilometrů na začátku a konci a výletu.
Epilog
Náš výlet sice ještě pokračoval dál, nicméně už autem, takže se jednalo o výrazně konvenčnější cestování, přičemž jeho popisem by se už tak dost dlouhé povídání dostalo do neúměrných rozměrů.
Dlužno ovšem dodat, že náš Dodge Caravan měl velmi sympatickou značku. Docela jsem si ji oblíbil, takže jsem následně objednal skoro stejnou z ebay.
Zbývá tedy dodat, že za mě se jednalo o splněný sen a dovolím se domnívat, že i pro ostatní to byl super zážitek. Mě to však vzalo natolik, že bych podobnu akci velice rád někdy v budoucnu zopakoval. V tomhle ohledu se logicky nabízí možnost cestování autem, což by akci zejména třeba při obsazení auta dvěma dvojicemi značně zlevnilo. Přiznám se bez mučení, že jde o variantu, která mě osobně absolutně neláká. U ostatních to tak nejspíše nebylo, ale pro mě byla samotná jízda minimálně polovinou celého zážitku. Takhle jsem to vnímal už během cestování na motorkách a definitivně se mi to potvrdilo během posledního týdne, kdy mi cestování autem přišlo jen jako dost fádní přesouvání od jednoho místa zájmu ke druhému.
Jo, tohle mi prostě chybí, takže bude-li to jen trochu možný, tak je repríza naprosto nezbytná.
Závěrem požádám o toleranci k různým faktografickým údajům, které jsem se sice pokoušel ověřovat, nicméně riziko určité chybovosti je nepochybně více než reálné. Ostatně toto povídání je více popisem jednoho splněného snu, než pokusem o pregnantní faktografický cestopis.
Tak tenhle pán žádné faktografické popisky nepotřebuje.
Sluší se snad ještě poděkovat kamarádům za fajn společnost, firmě Hellride a panu Procházkovi za půjčení motorek, které nás ony bezmála tři tisíce kilometrů bez závady vozily a konečně Radiu Dixie a Martinovi jednak za trička, jednak za možnost publikace toho mého výtvoru. Extra poděkování pak zaslouží čtenářům, kteří se dočetli až k tomuto finále.
Celá parta mým prostřednictvím děkuje za pozornost.
A na kolik to teda přišlo?
Závěrem ještě přikládám slíbenou kalkulaci. Tuto položku prosím berte velmi orientačně, protože původně jsem si žádnou přesnou evidenci nevedl a propočet jsem tedy dělal dodatečně na základě Martinovy žádosti.
Tož tedy: letenky Praha – Vídeň, Vídeň – Los Angeles, Los Angeles – Las Vegas, Los Angeles – Zurich, Zurich – Praha cca 17.000 Kč celkem.
Motorky 110 USD/den včetně pojištění, přibližně tedy v závislosti na kurzu dolaru 26.000 Kč.
S sebou jsem měl rovný jeden tisíc dolarů cash, kartou jsem prakticky neplatil, maximálně nějaké pozornosti donů, takže to nezapočítávám. Opět dle kurzu, v našem případě 21.500 Kč. Podotýkám, že z toho jsem v USA pokryl veškerou běžnou útratu vč. benzinu + část ubytování.
Po návratu jsem doplácel klukům dohromady cca 12.000 Kč, což reprezentovalo zbytek ubytování + na mě připadající část týdenního půjčovného za auto.
Celkem to tedy vychází na konečných 76.500 Kč. Připomínám, že to zahrnuje nejen oněch 11 dní na motorkách, ale i další týden strávený cestováním autem. Zda je to hodně či málo, je věcí úvahy každého. Za mě můžu pouze říci, že nelituju jediné koruny a rád si tenhle výlet (samozřejmě po jiné trase) třeba napřesrok zopakuju.
