Minulý film, který jsme vám na tomto místě představili, působí na první pohled jako sled bezobsažných automobilových honiček, ale za řvoucím motorem bílého Challengeru a pouštními exteriéry se skrývá hlubší myšlenka.
Film, na který se podíváme dnes, vypadá jako prostá vidlácká zábava plná spáleného benzínu, vypálené moonshine, řízné muziky a spoře oděných děv. A pod tím vším... se neskrývá vůbec nic dalšího. Tedy pokud nepovažujete upřímnou a politické korektnosti zbavenou zábavu jižanských vidláků za něco hodného zkoumání a následování. V tom případě jsou totiž Dukes of Hazzard velmi zásadním dílem.
A jde také o jeden z mála případů, kdy je remake lepší originálu. Původní seriál ze sedmdesátých let se proslavil zejména množstvím zdemolovaných Chargerů a titulním songem od Waylona Jenningse, ale dívat se na něj, upřímně řečeno, moc nedá. Dva roztomilí uličníci, bratranci Bo a Luke Dukeové, provádí své více či méně nevinné rošťárny, palí se svým strejdou Jessem nejlepší moonshine v okolí, prachají ve svém oranžovém závoďáku před zákonem a ze všech svých rošťáren nakonec vyváznou bez následků (často za pomoci své vnadné sestřenice Daisy) a nejsou popotahováni za všechna zničená policejní auta.
Remake staví na stejném základě, ale převádí ho do podoby stravitelnější modernímu divákovi. Charger jménem General Lee zůstal stejný, ale místo uhlazených slušňáků Toma Wopata a Johna Schneidera tu máme oblíbence rozjívených puberťáků Johnnyho Knoxvilla (známého ze série Jackass) a Seana Williama Scotta (známého z teenagerské komedie American Pie, jejímž stupidním českým překladem odmítáme potřísnit tyto stránky). Namísto „holky od vedle“ v podání Catherine Bach se sestřenka Daisy změnila v blonďatou sexbombu Jessiku Simpson. Strejdu Jesseho hraje neodolatelný Willie Nelson, který taky nazpíval úvodní song, a záporáka Bosse Hoga ztvárnil neméně šarmantní Burt Reynolds.
Film má samozřejmě také děj. Bratranci Dukeové se zase dostali do průšvihu a tentokrát přitom odhalili rozsáhlou sviňárnu, která hrozí zničit celé městečko. Aby překonali všechna nebezpečenství, musí jezdit rychle, spojit se s podivínem v přilbě z pásovce, obětovat pálenku a zase jezdit rychle. A jejich sestřenice se musí ukazovat v bikinách.
Pokud vám to připadá jako nepříliš intelektuální způsob, jak strávit 106 minut svého života, máte nejspíš pravdu. Ale abychom sem vpravili taky trochu toho filosofického zamyšlení – není někdy tou nejlepší myšlenkou jedoduše na chvíli přestat myslet, přestat se zabývat hloubkami a složitostmi moderního světa a jednoduše se bavit?
A pokud by vám sonda do politické nekorektnosti a krásně primitivní zábavy poctivých Jižanů nestačila, dostanete jako bonus skvělý soundtrack. Kromě nepříliš objeveného zjištění, že se na Jihu pije nelegální chlast a hnusné pivo, a že se tam jezdí velkými osmiválci, totiž zjistíte, co se tam poslouchá. Soundtrack z Dukes of Hazzard je totiž úhledným průřezem světa country a jižanského rocku. Takovou první ochutnávkou pro člověka, který by chtěl do hudby amerického Jihu proniknout nebo kterého k ní chcete přivést.
Začíná to samozřejmě legendárními „Good Ol' Boys“ od Waylona Jenningse, přezpívanými jeho kolegou Willie Nelsonem. A pokračuje to směskou spousty z toho nejlepšího, co vám jižanský rock může nabídnout. Přijdou velká jména jako The Allman Brothers Band nebo Lynyrd Skynyrd, následována modernějšími kolegy, zastoupenými třeba Charlie Daniels Band, Molly Hatchet nebo Montgomery Gentry. A zapomenout samozřejmě nemůžeme také na Jessiku Simpson a její verzi písně o botách "These Boots Are Made For Walkin´".
Na Dukes of Hazzard se můžete dívat jako na jednoduchou a nenáročnou zábavu pro líné nedělní odpoledne, nebo jako na první vzorek jižanské kultury pro někoho, kdo do ní chce proniknout blíže. Ať zvolíte kteroukoliv cestu, nebude to zrovna oslnivý intelektuální zážitek, ale nejspíš se budete vážně skvěle bavit. A to stačí, ne?
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
