Kapela Alabama kdysi zpívala, že pokud chceš hrát v Texasu, musíš mít v kapele housle, protože ať je kytara sebevíc skvělá, na cajunovou pecku Louisiana Man nestačí. Odkazovali tím na autobiografický song Douga Kershawa – svérázného chlapíka, který vyrůstal mezi aligátory v močálech jižní Louisiany, časem se vypracoval na jednu z největších ikon cajunu a jeho Diggy Liggy Lo dnes hraje každá druhá country kapela. Kershaw dnes ve svých 86 letech stále koncertuje a my se s jeho drahou blíže seznámíme ve velkém profilovém článku.
Na úvod tu nejdřív ovšem máme obvyklý přehled novinek za poslední měsíc.
Country zprávy – listopad 2022
Lainey Wilson je nejžhavější country zpěvačkou současnosti, je prakticky všude a nemůžete před ní utéct. Tato mladá dáma z Louisiany se dnes podílí téměř na každé kolaboraci, tribute show a předávání cen, je častým hostem v Grand Ole Opry a teď dokonce ještě hraje v páté řadě populárního seriálu Yellowstone s Kevinem Costnerem. A jen tak mimochodem, na konci října vydala své druhé album nazvané Bell Bottom Country.
Lainey Wilson
U příležitosti 60. výročí od založení kapely The Rolling Stones se chystá countryové tribute album. Největší pecky Stounů v countryovém kabátě si zazpívají např. Brooks & Dunn (Honky Tonk Women), Ashley McBryde ((I Can’t Get No) Satisfaction), Erich Church (Gimme Shelter), Zac Brown Band (Paint It Black) nebo Lainey Wilson (You Can’t Always Get What You Want). Album s názvem Stoned Cold Country vyjde v průběhu příštího roku.
V Nashvillu proběhlo předávání cen CMA Awards a podle reakcí se po hudební stránce jednalo o nejlepší ročník za mnoho let. Mixování žánrů je dávno pryč a dnešnímu mainstreamu opět dominuje tradiční country, které vládne mladá krev v čele s Lukem Combsem, Codym Johnsonem a Lainey Wilson. Zpěvákem roku byl vyhlášen Chris Stapleton, zpěvačkou roku Lainey Wilson a nejvyšší cenu pro umělce roku převzal Luke Combs, který rovněž slavil titul za nejlepší desku roku za kolekci Growin‘ Up. Hořkosladkým zlatým hřebem večera pak byla pocta Alanovi Jacksonovi, který rovněž sám vystoupil a převzal cenu za celoživotní dílo. Bohužel se v podstatě jednalo o jeho rozlučku, jelikož nervová nemoc CMT se na jeho stavu stále očividněji podepisuje, jak bylo patrno i během jeho děkovné řeči.
Ve věku 63 let zemřel Jeff Cook, zakládající člen legendární superkapely Alabama. Hrál na elektrickou kytaru a v country muzice se stal průkopníkem kytar se dvěma krky, a dále na housle, přičemž měl na svědomí všechny ty ikonické houslové koncovky v hitech jako Dixieland Delight, Mountain Music nebo If You’re Gonna Play In Texas (You Gotta Have Fiddle In The Band), kterými se Alabama proslavila. V roce 2012 bylo oznámeno, že trpí Parkinsonem, a následně začal své vystupování s kapelou omezovat až do začátku roku 2018, kdy mu již zdraví nedovolilo dále koncertovat.
Jeff Cook
Garth Brooks oznámil stálé angažmé v Las Vegas, kde bude v příštím roce vystupovat od května do prosince. Show budou probíhat v divadle The Colloseum v Caesarově paláci. Podle svých slov půjde o netradiční formát - má jít o improvizovaný recitál, přičemž celá jeho kapela bude sedět připravená v publiku a kdykoliv bude chtít doprovod na housle nebo perkusní bubínek, tak si někoho z nich vytáhne na podium. A vyloučeno prý ani není, že si na závěr pozve všechny, aby zahráli Friends In Low Places. Brooks právě skončil své tříleté turné po obřích stadionech, které v polovině září vyvrcholilo sérií koncertů v Dublinu.
Garth Brooks
Ray Scott má za sebou velmi těžký rok, během kterého mimo jiné přišel o oba rodiče. Vůči svému trápení však zaujal svérázný postoj, obrněl se humorem a natočil desku vtipných a pochopitelně i velmi nekorektních či dvojsmyslných písní. Album příhodně nazvané Wrong Songs vydá ještě do konce roku a zatím z něj zveřejnil první skladbu. Jedná se o vánoční song pojednávajícím o Santovi, který si natrhl pytel a podle vlastních slov Raye Scotta se nahrávka jistě okamžitě zařadí mezi klasické vánoční koledy.
Už jste viděli poslední novinky na DixieGear.cz? To by v tom byl čert, abyste si mezi desítkama triček a mikin nevybrali to pravý…
Doug Kershaw: Bláznivý král cajunu
Doug Kershaw se narodil v roce 1936 na palubě hausbótu v odlehlé části jihozápadní Louisiany. Jedná se o velmi chudou oblast uprostřed močálů, která kdysi bývala francouzskou kolonií a stejně jako všichni místní domorodci, i Kershawovi doma mluvili francouzsky. Vedli velmi těžký život a smrt byla jeho běžnou součástí – pokud někoho v sousedství sežral aligátor, nejednalo se o nic výjimečného.
Dougův otec se živil jako lovec aligátorů a matka se starala o rodinu. První dítě porodila ve svých třinácti letech a z jejích devítí dětí nakonec přežili jen čtyři chlapci. Doug se ve svých pěti letech naučil sám hrát na housle a postupně ovládl 28 různých nástrojů. V sedmi letech ho potkala velká rána, když jeho otec spáchal sebevraždu a on nalezl jeho tělo. Když mu bylo osm let, již byl nucen vydělávat si vlastní peníze, a tak lidem na ulici leštil boty a přitom se učil anglicky. Kromě toho taky neustále hrál na housle a zpíval, a brzy poznal, že mu za hudební produkce lidé platí víc než za leštění bot. Ve dvanácti letech svého mladšího bratra Rustyho naučil hrát na kytaru a ještě spolu se starším bratrem Nelsonem založili kapelu Continental Playboys.
Rusty a Doug
Začali vystupovat v okolí Louisiany a hráli cajun zpívaný francouzsky, protože jinou muziku ani neznali. Nejstarší bratr Nelson ale po pár letech muziku hodil za hlavu, a tak zbývající bratři dále vystupovali jako duo a říkali si Rusty and Doug. V roce 1955 se dostali do slavné rozhlasové show Louisiana Hayride a krátce na to s nimi začal spolupracovat producent J. D. Miller, který je přesvědčil, aby zpívali anglicky. Pro malý label Hictory Records natočili skladbu So Lovely, Baby, která se roku 1955 vyšplhala na 14. místo country žebříčku. Paradoxní bylo, že raná muzika Rustyho a Douga zněla téměř stejně jako první nahrávky Everly Brothers, kteří se však na scéně objevili až o pár let později.
Sláva Rustyho a Douga prudce stoupala, jejich nahrávky se dobře prodávaly, a roku 1957 bratři poprvé vystoupili v Grand Ole Opry. O rok později se pak stali stálými členy souboru, a jelikož jim bylo pouhých 18 a 21 let, stali se nejmladším duem v historii Opry. Slibně se rozvíjející dráhu však poté nečekaně utnuli tím, že oba současně narukovali do armády. Vojenskou službou strávili plné tři roky, avšak jejich producent po celou dobu postupně uvolňoval do rádií nové a nové nahrávky, takže jejich přítomnost v éteru byla zdánlivě nepřerušená.
Rusty a Doug na pódiu Grand Ole Opry
V roce 1961 vojenskou službu ukončili a jako první píseň natočili autobiografickou skladbu Louisiana Man, kterou Doug napsal o jejich otci, vyrůstání uprostřed močálů a lovení ondater k večeři. Z písně byl velký hit, singlu se prodaly miliony kusů a skladba se časem stala jedním z největších cajunových standardů. V dnešní době je známo více než 800 různých verzí. Jako další píseň pak vydali Diggy Liggy Lo, která se proměnila v další cajunový hit a ještě roku 1961 pak vyšla LP deska Rusty and Doug Sing Louisiana Man.
V roce 1964 se bratři rozešli a Doug Kershaw pokračoval dále jako sólový umělec. Několik let se protloukal, jak se dalo, a v roce 1967 pak získal textařskou smlouvu u vydavatelství BMI. Jeho velká chvíle pak přišla o dva roky později, kdy vystoupil hned v prvním díle nového pořadu Johnny Cash Show. Právě toho vystoupení představilo Douga širšímu publiku a konečně mu otevřelo dveře do showbusinessu. Kershawovo televizní vystoupení tehdy sledoval i osmiletý chlapec jménem Mark O’Connor, který si pak u rodičů vyprosil housle a časem se vypracoval na jednoho z největších houslistů všech dob.
Díky tomuto vystoupení Kershaw získal nahrávací smlouvu s Warner Brothers, a když pak zanedlouho vycházelo Kershawovo první sólové album The Cajun Way, Johnny Cash mu na jeho obal osobně složil báseň. V listopadu 1969 se pak Kershaw zapsal do dějin, když jeho verze Louisiana Man byla vysílána posádkou Apollo 12 z Měsíce na zem. Konec roku 1969 pak Doug Kershaw strávil v New Yorku jako předskokan kapely Erica Claptona. Rockoví a popoví fanoušci zírali na Kershawa jako na zjevení a nechápali, kdo to je a kde se vzal, a ten přitom měl na svém kontě coby polovina dua Rusty and Doug už 18 milionů prodaných nosičů. Profíci však Kershawovy schopnosti ocenit dokázali a ten se brzy stal žádaným studiovým muzikantem.
Když vezme Doug do ruky smyčec, začnou lítat žíně.
Během 70. let Doug Kershaw nahrával jedno album za druhým a během osmi let vydal 11 desek. Všechna alba pochopitelně obsahovala odvázaný cajun, avšak o hitech v běžném slova smyslu nemůže být řeč. Ani jedna z jeho písní neprorazila ani do Top 40 a největším úspěchem bylo, když se jeho osmé album Mama Kershaw’s Boy z roku 1974 dostalo nejvýše na 14. místo albového žebříčku. Skutečná síla Douga Kershawa však spočívala v živých vystoupeních. Jelikož se mu nikdy nedostalo hudebního vzdělání a byl samoukem z močálů, jeho svérázný styl hry na housle, kdy nástroj ani nedrží pod bradou a při hraní divoce mává oběma rukama, vždycky přiváděl ostatní muzikanty k šílenství. Jeho divoký a zuřivý projev mu pak vynesl přezdívku The Ragin‘ Cajun, kterou pak často podepisoval i své desky.
Ačkoliv byla 70. léta pro Douga Kershawa neuvěřitelně plodná, ten sám se většinu tohoto času často potácel v depresích a v závislosti na alkoholu a drogách. Amfetanim pravidelně bral už od svých osmnácti let a s pitím začal během služby v armádě. Nakonec ho zachránilo až třetí manželství. S partnerkou Pam, jež byla o 16 let mladší, se oženil přímo během koncertu v Astrodome v texaském Houstonu před zraky 40 tisíc diváků. Opakovaně pak absolvoval pobyty v protialkoholní léčebně a od roku 1984 je čistý.
V průběhu 80. let začal ohledně vydávání nové muziky zvolňovat. Přišel totiž na to, že ať napíše a natočí sebelepší cajunovou pecku, stejně to nikoho nebude zajímat a publikum bude zase po milionté vyžadovat Diggy Liggy Lo a Louisiana Man. V roce 1985 se přesto dočkal menšího hitu s písní My Toot-Toot, na kterém si s ním zazpívala rokenrolová legenda Fats Domino, a v doprovodném videoklipu si zahrál herec akčních filmů David Carradine. Skladba se pak v závěru 80. let objevila na albu Hot Diggidy Doug, které rovněž obsahovalo duet Cajun Baby s Hankem Williamsem Jr.
Ačkoliv Doug Kershaw nikdy nepřestal vystupovat a vždy platil za velkou koncertní atrakci, do nahrávacího studia se od konce 80. let dostal už jen sporadicky. V roce 1999 natočil francouzsky zpívané taneční album Two Step Affair, v roce 2001 vyšel divoký živák Still Cajun After All These Years a v roce 2003 poslední album nové muziky nazvané Easy. O rok později pak světlo světa spatřilo další nabušené živé album The Ragin‘ Cajun Live In Concert, které bylo vydáno na CD/DVD.
Velmi ambiciózního projektu se Doug Kershaw zúčastnil v roce 2009, kdy nacvičil a odehrál koncert s velkým 74-členným symfonickým orchestrem Univerzity severního Colorada. Záznam tohoto neobvyklého propojení francouzského cajunu a vážné hudby pak vyšel na CD/DVD pod názvem A Classical Cajun Gumbo.
Doug Kershaw navzdory pokročilému věku stále aktivně vystupuje a roku 2019 vydal své knižní paměti pod názvem The Ragin‘ Cajun: Memoir of a Louisiana Man. Ačkoliv je dnes Dougovi Kershawovi úctyhodných 86 let, stále aktivně vystupuje a jeho každoroční koncerty v rámci festivalu Jazz & Heritage Festival v New Orleans vychází jako nezávislé živáky, z nichž poslední vyšel v srpnu 2022.
PLAYLIST:
Lainey Wilson - What’s Up (What’s Going On)
Brothers Osborne - It’s Only Rock ‘N’ Roll (But I Like It) (feat. The War & Treaty)
Cody Johnson - 'Til You Can't
Alabama - If You're Gonna Play In Texas (You Gotta Have A Fiddle In The Band)
Garth Brooks - Standing Outside The Fire (live)
Ray Scott - Santa's Sack
Rusty & Doug - Hey Sheriff
Doug Kershaw - Louisiana Man
Doug Kershaw - Diggy Liggy Lo
Doug Kershaw - Battle Of New Orleans
Doug Kershaw - Cajun Baby (with Hank Williams Jr.)
Doug Kershaw - Louisiana Saturday Night (live)
Doug Kershaw - The Cajun Stripper (with The UNC Symphony Orchestra)
Petr Mečíř
Nejsem hudební kritik, ale hudební chválič, protože píšu jen o tom, co se mi líbí. Za dobrou muzikou pojedu kamkoliv.
