V polovině 80. let byli Johnny Cash, Waylon Jennings a Kris Kristofferson již považováni za staré legendy a rádia je nechtěla hrát. Oni však spojili síly s Williem Nelsonem, založili superskupinu a nakonec všem vytřeli zrak. Na dráhu legendárních The Highwaymen se podíváme v dnešním profilovém článku.
Nejprve nás čeká přehled těch nejzajímavějších novinek za poslední měsíc.
Country zprávy – duben 2022
Garth Brooks nemohl zůstat pozadu a i on nakonec otevře svůj vlastní bar na nashvillské Broadway. Podnik ponese symbolický název Friends In Low Places a bude situován jen pár metrů od nedávno uzavřeného Ernest Tubb Record Shopu, na jehož místě rovněž vyroste nový bar. Podle neoficiálních informací se na provozu Brooksova podniku bude nějakým způsobem zřejmě podílet i jeho žena Trisha Yearwood, která má již roky svůj úspěšný kulinářský TV program Trisha’s Southern Kitchen a určitá forma propojení se tedy přímo nabízí.
Garth Brooks
Ve věku 66 let zemřel zpívající komik Johnny Counterfit, který byl častým hostem Grand Ole Opry i televizních speciálů Country‘s Family Reunion. Counterfit desítky let vystupoval jako imitátor country hvězd, kde nejvíc proslul dokonale zvládnutým hlasem Johnnyho Cashe, avšak ve svém repertoáru měl i mraky dalších hlasů od Martyho Robbinse po Vince Gilla.
Johnny Counterfit
Zpívající houslistka Megan Mullins měla v posledních deseti letech velkou smůlu, když u tří společností natočila tři různé desky a vydání alba bylo vždy na poslední chvíli zrušeno. Megan se před pár lety vdala za synovce Randyho Owena z Alabamy, kterou od jejich comebacku v roce 2012 doprovází na housle, a nyní konečně pracuje na své první nezávislé sólové desce, která by měla vyjít letos v létě.
Deacon Frey, syn zesnulého Glenna Freye, zpíval posledních pět let na koncertech Eagles písně svého otce, avšak nyní se rozhodl z kapely odejít a vydat se na vlastní dráhu. Eagles již nebudou hledat další náhradu a čtyři písně, které mladý Frey na koncertech zpíval sólově, byly rozděleny mezi Vince Gilla, který se stal regulerním členem Eagles v roce 2017 stejně jako Frey Jr., a basáka Timothyho B. Schmita.
Deacon Frey
Hailey Whitters se v Nashvillu nejprve uvedla jako autorka hitů pro Little Big Town či Alana Jacksona, avšak svou předloňskou úspěšnou deskou Living The Dream posléze předvedla i své pěvecké kvality. Na konci března nyní vydala své dlouho očekávané nové album nazvané Raised. Pro získání inspirace se vrátila do své rodné vesničky ve státě Iowa, kde napsala 16 ze 17 skladeb na desce. Pokud vás již nudí mladičké country zpěvačky, které všechny vypadají i znějí stejně, pak svěží muzika Hailey Whitters je přesně pro vás.
Hailey Whitters
William Lee Golden, ikonický vousáč z The Oak Ridge Boys, má jako postranní projekt rodinnou kapelu spolu se svými syny, kteří si říkají The Goldens. Nyní vydali tří-diskový komplet Golden Classics, kde jsou na jednom disku countryové covery, na druhém rockové covery a na třetím gospelové covery. Prvním singlem je předělávka Take It Easy od Eagles, ke které vznikl i zdařilý klip.
Mezi nežhavějšími novinkami našeho vidláckého eshopu DixieGear.cz se určitě najde i něco právě pro vás. Koukněte třeba SEM.
The Highwaymen: Superkapela hvězdných staříků
Založení společné kapely, ve které byli Johnny Cash, Willie Nelson, Waylon Jennings a Kris Kristofferson, se v country muzice stalo jednou z největších událostí poloviny 80. let. A jak už to u podobných hudebních kolaborací bývá, její počátky byly čistě spontánní.
Johnny Cash začátkem 80. let natáčel pravidelné vánoční televizní speciály ve švýcarském Montreaux a roku 1984 si jako své hosty pozval právě Nelsona, Jenningse a Kristoffersona. Když si slavná čtveřice jen tak jamovala na hotelovém pokoji, někdo nadhodil, že by mohli natočit společnou desku. Ačkoliv podobné řeči většinou následujícího dne vyšumí, v tomto případě však nápad na společný projekt dával smysl. Všem čtyřem bylo v té době kolem padesáti let a v country hudbě již byli považováni za legendy. Většina z nich měla svou komerční dráhu již za zenitem a jediným relevantním umělcem byl v tehdejším mainstreamu Willie Nelson, který byl tehdy naopak na samém vrcholu své slávy.
Willie Nelson byl z ikonické čtveřice jediným, koho ještě mainstreamová country rádia hrála
Jeho megahit Always On My Mind vyšel o pouhé dva roky dříve a kultovní pecka On The Road Again z roku 1980 byla také stále ještě aktuální. Cash, Jennings a Kristofferson však v té době platili za uznávané veterány a rádia už je příliš nehrála, a jak správně předpokládali, spojením sil by přitáhli spoustu pozornosti. Takzvané „package shows“ byly koneckonců osvědčeným modelem již desítky let – na koncerty, na kterých společně vystoupí několik zvučných jmen a hrají pouze své největší hity, se vždy prodalo více vstupenek než na samostatná vystoupení jednotlivých umělců.
Legendární formace The Highwaymen se zrodila během natáčení vánočního speciálu pro švýcarskou televizi.
Zanedlouho po návratu do Ameriky se čtyři slavní veteráni sešli v nahrávacím studiu. Všichni čtyři měli dlouhou vzájemnou historii, a tak spolupráce šla jako po drátkách. Cash a Jennings byli koncem 60. let spolubydlícími, než si Cash roku 1968 vzal June Carter a odstěhoval se. Ve stejném době také navázal spolupráci s Kristoffersonem, jehož skladbu Sunday Morning Coming Down proměnil v ohromný hit.
Společné soužití (tehdy) intenzivně kalících a smažících hvězd Cashe a Jeningse v pronajatém nashvillském bytě, to je námět na samostatný román…
Nelson, Jennings a částečně i Kristofferson byli zase v polovině 70. let hlavními protagonisty hnutí outlaws, a jediným neutuženým článkem tak byli jen Cash a Nelson, kteří se do té doby vzájemně téměř neznali. Jelikož však byli oba profíci, tato drobnost spolupráci nijak nebránila. Možná by se jednalo o tuctové kolaborativní album, kdyby Cashův tehdejší zeťák Marty Stuart, který na tomto projektu nahrával kytary, nepřišel s nápadem na dokonalou píseň, která by celý projekt zastřešila, dala název jejich debutovému albu a později i celé kapele: Highwayman.
Zleva Willie, Kris, Johnny a Waylon – kdyby to někdo náhodou nevěděl…
Píseň Highwayman napsal Jimmy Webb, dvorní textař Glena Campbella, který pro něj dříve napsal řadu kultovních fláků jako By The Time I Get To Phoenix, Wichita Lineman nebo Galveston. Jak by se mohlo nesprávně zdát, anglické slovo „highwayman“ nepředstavuje nějakého řidiče kamionů křižujícího dálnice, ale lupiče či banditu z dávných dob. Podle legendy byl Webb zrovnal v Londýně, kde se opil, usnul a pak se mu zdál živý sen, že je banditou uhánějícím před vojáky na koních, kteří po něm střílejí. Celý zpocený se probudil, usedl ke klavíru a do rána měl složenou první sloku.
Celou skladbu poté pojal jako píseň o reinkarnaci, která je pozoruhodná i svojí strukturou – nemá totiž žádný refrén a její čtyři sloky navazují jedna na druhou. Duše v nich vypráví o svých minulých životech, kdy jednou byla loupežníkem přepadávajícím dostavníky na Divokém západě, kterého nakonec pověsí, v dalším životě byla námořníkem, který zahynul na moři, a v dalším pak dělníkem na stavbě přehrady Hoover Dam, který uklouzl, zřítil se dolů a pohřben byl přímo do mokrého betonu obřího kolosu. Ve čtvrté sloce pak prorokuje, že jednou bude kosmonautem v raketě putující napříč vesmírem a poté se opět vrátí zpět na Zem, možná znovu jako bandita nebo snad v podobě kapek deště.
Původní verze Highwayman – zde ji hraje Glen Campbell v roce 1979.
Sám Webb tuto píseň nahrál na své vlastní album v roce 1977 a poté ji nabídl Glenu Campbellovi, který z ní udělal titulní skladbu své desky Highwayman z roku 1979. Ačkoliv byl Campbell z písně nadšený a chtěl jí vydat jako první singl z alba, vedení Capitolu údajně v nahrávce nevidělo žádný potenciál a postupně z jeho alba do rádií vypustilo tři jiné písně. Webb cítil, že si píseň stále zaslouží stát se hitem, a když jí label Capitol nedal šanci, Webb ji pak nabídl Waylonu Jenningsovi, ale ani ten v ní tehdy neviděl nic mimořádného.
Nehynoucí zásluhu o to, že se z písně Highwayman stal celosvětový hit, má Marty Stuart, tehdejší manžel Cashovy dcery Cindy
Teprve v roce 1984, když Cash, Jennings, Nelson a Kristofferson pracovali na společném projektu, Marty Stuart si na tuto píseň vzpomněl a následně oslovili Glena Campbella, který ji pro čtveřici umělců zahrál ve studiu. Ti si pak rozdělili jednotlivé sloky a jejich společná nahrávka byla vydána jako první singl z chystaného projektu. Zároveň vznikl i umělecky ztvárněný černobílý videoklip, které znázorňuje osudy čtyř životů, o nichž píseň pojednává, spolu s jednotlivými interprety promlouvajícími jakoby z nebe.
Píseň Highwayman měla v jejich podání ohromný úspěch a v polovině roku 1985 vyhrála hitparádu. Její autor Jimmy Webb za ní o rok později - tedy téměř 10 let po jejím prvním vydání - dostal cenu Grammy. (V polovině 90. let pak vznikly hned dvě české verze: jednu s názvem Desperát nazpívali Michal Tučný, Pavel Bobek, Zdeněk Rytíř a Wabi Ryvola, a druhou pod názvem Poslední soud natočili Tomáš Linka, Pavel Brümer, Jindra Malík a Pepa Vojtek. Ani jedna však neodpovídá originálnímu pojetí o reinkarnaci – Desperát je o prožívání čtyř různých životů ve snu a Poslední soud o zpovídání se z pozemských hříchů při vstupu do nebe.)
A ještě jedna česká verze Desperáta v podání pánů Pavla Bobka, Míši Leichta, Wabiho Daňka a Roberta Kresťana. Najdete ji na skvělé Bobkově desce Víc nehledám – poctě písním Johnnyho Cashe.
V květnu 1985 vyšlo stejnojmenné album Highwayman s deseti písněmi, na jehož obalu byli Cash, Nelson, Jennings a Kristofferson ztvárnění jako duchové na obloze, tedy stejně jako ve videoklipu. Jejich vizuální stylizace přitom zároveň důmyslně připomínala Mount Rushmore, slavnou skálu v Jižní Dakotě se čtyřmi vytesanými prezidenty, v tomto případě ztvárňující čtyři ikony country music. Málokdo si dnes už pamatuje, že zažitý název této superskupiny - The Highwaymen – se začal používat až v průběhu devadesátých let. Když album Highwayman vyšlo roku 1985, interpreti na něm byli oficiálně uvedeni jako „Nelson, Jennings, Cash, Kristofferson“.
Na albu se dále objevila skladba Desperados Waiting For The Train od Guye Clarka, která se v jejich podání dostala do Top 20. Za zmínku pak stojí také Cashova stará skladba Big River, která zde obsahuje ztracenou sloku, kterou se Cash při prvním nahrávání této písně v roce 1958 rozhodl vypustit. Spojení těchto čtyř legend mělo velký ohlas. Hvězdná čtveřice vyjela na společné turné a v roce 1986 si společně zahráli ve westernu Stagecoach.
Ukázka z filmu Stagecoach, ve kterém si tito staří pardálové roku 1986 společně zahráli.
V druhé polovině 80. let všichni čtyři umělci opět vystupovali a nahrávali samostatně, avšak stále s menším úspěchem. Na country scéně stále přibývali mladší a mladší zpěváci, a když Cashova nová deska Boom Chicka Boom a Jenningsova nová deska Full Circle zcela zapadly, rozhodli se tito veteráni svolat starou partu znovu. Na jaře 1989 se proto všichni čtyři vrátili do studia, kde natočili deset nových písní, ze kterých vzešla deska Highwayman 2. Do rádií byla vyslána píseň Silver Stallion, která se dostala nejvýše na 25. místo hitparády. Úspěch prvního společného alba se již zopakovat nepodařilo, ačkoliv společné turné na jeho podporu mělo velký ohlas. Živá vystoupení čtyř legend byla totiž především postavena na jejich největších hitech spíše než na nových nahrávkách a jejich vzájemná chemie na podiu dokonale fungovala.
Ačkoliv jejich turné z roku 1990 bylo velmi úspěšné, faktem je, že se několikrát málem rozpadlo. Příčinou byl Kristofferson, který měl během koncertů neustálou potřebu ventilovat své politické názory a zejména kritizovat zahraniční politiku USA. Tyto jeho soukromé výlevy nejvíce dopalovaly Jenningse, který nemohl vystát, že se při vystoupení prezentují politické postoje, které přitom tři ze čtyř účinkujících nesdílí. A zdaleka přitom nešlo jen o nesouhlas zbývajících tří umělců – kauza nakonec zašla tak daleko, že si někteří doprovodní muzikanti a bedňáci vyrobili transparenty a kdykoliv pak Kristofferson začal na podiu rozebírat politiku, vztyčovali cedule s nápisem „Já nesouhlasím“.
Poslední společné album pak natočili roku 1995 pod producentskou taktovkou Dona Wase, nyní již oficiálně označené jako The Highwaymen. Deska se jmenovala The Road Goes On Forever a jeho titulní píseň si vypůjčili z katalogu Roberta Earla Keena, Jr. U příležitosti desátého výročí tohoto alba pak vyšla jeho reedice doplněná o šest dříve nepoužitých skladeb a bonusovým DVD s dokumentem o vzniku desky.
Cash, Nelson, Jennings a Kristofferson pak ještě příležitostně společně koncertovali až do konce 90. let, než se Cashovi a Jenningsovi začalo zhoršovat zdraví a projekt The Highwaymen tak byl definitivně ukončen.
Během dalších let vyšly od The Highwaymen nejrůznější kompilace a výběrovky, avšak skutečná lahůdka vyšla až roku 2016 pod názvem The Highwaymen Live: American Outlaws. Box set skládající se ze 3 CD a 1 DVD (či BluRay disku v alternativní verzi) obsahuje dva audio disky se zremasterovaným záznamem koncertu z Nassau Coliseum v New Yorku z 14. března 1990, který je zde též v nezkrácené verzi na DVD, a třetí audio disk pak zahrnuje živé skladby z různých festivalů Farm Aid, kde The Highwaymen během let vystoupili. Bonusovou skladbou na třetím disku je novinka One Too Many Mornings, kterou Cash a Jennings původně natočili jako duet v roce 1986 a na kterou při přípravě tohoto kompletu v roce 2014 Nelson a Kristofferson nově dotočili své vokály, čímž vznikla úplně poslední skladba pod hlavičkou The Highwaymen a dráha této superskupiny tím byla symbolicky završena.
PLAYLIST:
Garth Brooks - Dive Bar (with Blake Shelton)
George Jones - It Don't Get Any Better Than This
Megan Mullins Owen - Trampoline
Eagles - Already Gone (live 2018)
Hailey Whitters - College Town
William Lee Golden & The Goldens - Take It Easy
Glen Campbell - Highwayman
The Highwaymen - Highwayman
The Highwaymen - Big River
The Highwaymen - Born And Raised In Black And White
The Highwaymen - Live Forever
The Highwaymen - Are You Sure Hank Done It This Way (live)
The Highwaymen - City Of New Orleans (live)
The Highwaymen - One Too Many Mornings
Petr Mečíř
Nejsem hudební kritik, ale hudební chválič, protože píšu jen o tom, co se mi líbí. Za dobrou muzikou pojedu kamkoliv.
