Další den ve Vietnamu: Vzpomínka Lovce Lebek od první jízdní

Ozbrojený konflikt probíhající na půdě dnešního Vietnamu trval od roku 1964 do roku 1975. Příčiny války můžeme vysledovat již v roce 1945, kdy se po vyhnání japonských okupantů moci nad Vietnamem ujal komunistický vůdce  Ho Či Min (1890 - 1969) se svou skupinou Viet Minh.

Francie se ale nechtěla své předválečné kolonie vzdát. Takzvaná Indočínská válka trvala osm let a jejím výsledkem bylo rozdělení země po linii 17.rovnoběžky. Severní část země ovládl Sovětským svazem a Čínou podporovaný Ho Či Minův režim usazený v Hanoji, v jižní části vznikla prozápadně orientovaná Vietnamská republika, jejímž hlavním městem se stal přístav Saigon. Obdobná situace jako v Koreji včetně bolševických zvěrstev páchaných na vlastním národě, znárodňování, vyvražďování nepohodlných odpůrců, násilné kolektivizace doposud soukromého zemědělství a usilovné snahy komunistického severu o expanzi na jih. Od roku 1956 se na území jižního Vietnamu začaly objevovat skupiny komunistických guerill – Vietkong. Jejich úkolem bylo připravit půdu pro ovládnutí území Ho Či Minem a převzetí moci nad jižním Vietnamem.

Ani režim v jižní části země nebyl bez chyby a nešťastný Vietnam se brzy stal dalším hřištěm studené války, místem, kde se střetla agresivní komunistická ideologie se silami bránícími demokracii a právo člověka na svobodný a důstojný život. V životě však je málo co čistě černé nebo bílé a válku ve Vietnamu můžeme směle zařadit mezi konflikty, kde hranice mezi tmavými a světlými odstíny šedi byla rozpoznatelná velmi obtížně. Dost často to nešlo vůbec.

Od poloviny padesátých let přicházejí na pomoc Jihu američtí odborníci a pozorovatelé, kteří se prozatím bojů neúčastnili. Záminkou pro zapojení USA do bojů se nakonec stal incident v Tonkinském zálivu (2. – 4. srpna 1964), kdy se Američané nechali vyprovokovat a potopili čluny blížící se v bojovných útočných formacích k jejich torpédoborci Maddox. Podle Američanů následovaly další útoky na jejich torpédoborce, což ospravedlnilo oficiální vstup Američanů do války. Boje na pomoc Jižnímu Vietnamu proti komunistickému Severu nakonec trvaly až do roku 1975. Válka, kterou tehdejší američtí politici nedovolili svým vojákům vyhrát, rozdělila společnost USA tak, jako naposled předtím občanská válka Severu proti Jihu. To v naších očích ale nikterak nesnižuje hrdinství mužů, kteří v této válce neváhali nasadit život pro svou vlast i pro své kamarády a spolubojovníky. Jedním z nich byl i George Kalergis.

1. jízdní divize (First Team) je jednou z jednotek s nejvyšším počtem vyznamenání v armádě Spojených států . Má základnu ve Fort Hood v Texasu, vznikla v roce 1921 a sloužila během druhé světové války, v Koreji, Vietnamu, Perském zálivu, Bosně a Hercegovině, ve válce v Iráku a v Afghánistánu (2001-současnost) . Od roku 2013 je 1. jízdní divize podřízena III. sboru a velí jí brigádní generál Michael Bills.
Velmi slavnou částí bojové cesty této divize byla válka ve Vietnamu, kde se zrodila nová bojová koncepce založená na mobilitě vrtulníků. Toto téma je výborně zpracováno ve filmu Údolí stínů (We Were Soldiers, 2002, režie: Randall Wallace) s Melem Gibsonem v hlavní roli.
Samostatně operující dvojice vrtulníků UH-1C a OH6-Loach dostaly ve Vietnamu jméno Skull Hunters (Lovci lebek). Velmi hezky jsou jejich příběhy prezentovány v knize Matthewa Brennana- LOVCI LEBEK (Příběhy mužů 1.squadrony 9. kavalerie, Vietnam, 1965 – 1971, nakladatelství REVI).

JEN DALŠÍ DEN VE VIETNAMU (PŘÍBĚH GEORGE KALERGISE, PŘÍSLUŠNÍKA 1. JÍZDNÍ DIVIZE, KTERÝ PATŘIL K LOVCŮM LEBEK)

Když jsem přiletěl do Vietnamu, měl jsem sice strach, ale zároveň jsem se těšil na svou první bojovou misi. Poté co jsem přistoupil k boku vrtulníku, uviděl jsem velkou lebku se zkříženými hnáty a nápisem „smrtka", namalované na obou stranách trupu. Ten krám vypadá jako spící obr nebo dravý pták, pomyslel jsem si pro sebe.

Vrtulník UH–1C zvaný „Gun Ship“ byl létající arzenál. Od nosu po ocasní rotor byl smrtící. Vyzbrojený kombinací systémů M5 (granátomet M75 ve věžičce na čumáku stroje) a XM21 (dva kulomety M60 + dva sedmihlavňové raketomety na bočních podvěsech). Pilot nastartoval výkonný turbohřídelový motor, jenž postupně s hlasitým kvílením roztočil rotor, jehož obří čepele se točily stále rychleji. Spící pták se probudil a mohl letět na lov. Seděl jsem připraven na sedadle u otevřených bočních dveří. Díval jsem se, jak stoupáme prudce vzhůru, pak pilot sklonil nos vrtulníku a vyrazili jsme prudce vpřed do údolí Lao An vypátrat a zničit Vietkong.
U nohou jsem měl velkou dřevěnou bednu s tisíci náboji ráže 7,62 mm. Smrtící kulomet M60 visel přede mnou z "bungee cord" (kurtový závěs na kulomet) a byl připraven k lovu. Dosud jsem z tohoto kulometu nikdy nestřílel a ve skutečnosti to byla první M60, kterou jsem viděl. Střelec u protějších dveří mi naštěstí rychle ukázal, jak ji ovládat. Přemýšlel jsem, kolik vojáků Vietkongu dokážu zabít, když vystřelí 600 ran za minutu.

O chvilku později mi došlo, že Vietkong bude také určitě střílet na mě. Měl jsem sice strach, jistě, ale kupodivu jsem cítil daleko více nadšení než strachu. Při mé první bojové zkušenosti jsem cítil stejné vzrušení jako při první jízdě na horské dráze. Obrovský rozdíl byl v tom, že náš vrtulník letěl nízko nad stromy a kopíroval terén po klikaté dráze, až jsem měl chvílemi srdce skoro v krku.
Do prdele, pomyslel jsem si s nádechem paniky, nikdy jsem nebyl ve vrtulníku, teď jsem tady a letím do boje jenom s pitomým kulometem, z něhož jsem navíc nikdy nevystřelil. Sakra! Asi jsem se měl na vysoké škole víc učit!

Zdálo se mi, jako by to bylo včera, co jsem otevřel dopis od strýčka Sama, který mi laskavě sdělil, abych se hlásil k základnímu výcviku ve Fort Gordon v Georgii. Po základním výcviku jsem se přihlásil do důstojnické školy ve Fort Sill v Oklahomě a  po šesti náročných měsících jsem absolvoval jako podporučík polního dělostřelectva. Nyní - jen o pár měsíců později - je leden 1967, slunce právě svítí na zem a já sedím ve vrtulníku První jízdní a kochám se pohledem na plochý vrchol vysokého kopce s výhledem na Bong Song a údolí Lao. Slyšíme dělostřeleckou palbu na podporu misí „Search and Destroy“ (Najdi a znič), které jsou vedené manévrujícími malými jednotkami v okolní džungli a rýžových polích vietnamské centrální vysočiny. Ještě chvíli hlídkujeme a nakonec se vracíme zpět na základnu.

NOVÝ POZOROVATEL

Vzduch je horký, prašný a vůně stanového plátna prostupuje celý vnitřek stanu, v němž čekám s dvaceti piloty vrtulníků na pplk. A. T. Pumphreyho, velitele 1/9 Squadrony, aby začal večerní briefing. Když vstoupil do stanu, vstali jsme. Posaďte se chlapi, řekl, zvedl ukazovátko a šel k mapě. Začala instruktáž, během které mě velitel seznámil s ostatními důstojníky. Pumphrey byl vysoký, fit, sebevědomý a velký vůdce. Každý pilot, který létal v  1/9 Sq., byl ve formě, nejlepší z nejlepších, skvěle vyškolen a vycvičen.

Jejich osmaosmdesát helikoptér mělo na svědomí více než polovinu zabitých nepřátel 1. jízdní divize a čtyři piloti obdrželi nejvyšší americké vyznamenání – Medaili cti. Velitel řekl:

„To je poručík Kalergis, náš nový pozorovatel. Zítra poletí s rotou Charlie a bude na místě dveřního střelce s červeným týmem. Bude k dispozici pro přivolání dělostřelectva a vyžádání leteckého úderu. Vítejte v Namu, Kalergisi. Máte už na zítřek připravené mapy a rádiové frekvence?“
„Ano, pane, jsem připraven.“
„OK, to je vše.“

HORKÝ DOTEK JE TADY

Jak se potom ukázalo, první týden byl docela náročný. Další den bylo perfektní počasí, takže jsme letěli nízko těsně nad vrcholky stromů, přímo do zóny volného lovu v údolí Lao An. Můj vrtulník byl z červeného týmu Lovců-Zabijáků a já si pomyslel: "Člověče, to je skvělá jízda."Při pohledu dolů mě udivilo, jaká krása a klid z džungle v údolí vyzařuje. Kopce tyčící se vysoko nad námi na obou stranách pokrývala zelená džungle a křišťálově čistá řeka se táhla středem údolí." 

"Létáli jsme tak nízko, že jsem rozeznal ryby ve vodě."

Údolí vypadalo, jako by v něm ještě bydleli jeho obyvatelé, ale všichni byli evakuováni. Přesto rýžová pole vypadala čistě a upraveně. Táhla se v geometricky přesných řadách a v postupných výškách až na okraj hory. Vesničané využili každý čtvereční centimetr terénu pro pěstování potravin. Byla to skvělá jízda, krásné údolí, velký den a já byl rád, že jsem naživu. Klid však neměl trvat dlouho. Udělali jsme ostrou zatáčku a zamířil do velké rokle, stoupající po úbočí hory. Přímo pod námi jsme spatřili četu nepřátelských vojáků běžících v řadě po stezce v džungli. Pilot zakřičel do interkomu „Červená jedna má horký dotek!"

LÉČKA

Náš vrtulník sklonil nos dolů jako dravý pták a rychle se vrhl k prchající skupině Vietkongu. Pilot zmáčkl spoušť a proud 40 mm granátů se rozběhl po stezce vstříc nepřátelským vojákům. Poslední se ohlédl přes rameno na vybuchující granáty běžící k němu po stezce. Najednou mu explodovala hruď a úder ráže 40 mm s ním prudce mrštil na zem. Střelec v protějších dveřích vrtulníku na vojáky střílel ze svého kulometu, tak jsem udělal to samé. K mému překvapení na mě pilot zařval přes interkom:

„Kalergisi, nestřílej! Ještě nemáš dostatek zkušeností na střelbu z kulometu ze vzduchu."
„Nekecej, vždyť je to vůbec poprvé, kdy jsem z toho posranýho kulometu vystřelil.“
„Roger. Kalergisi, řeknu ti, kdy máš střílet, jasný?“
„Jo, jasný!“
Krátce nato, když jsme doletěli hlouběji do údolí, jsem zahlédl muže středního věku v šortkách, jak pracuje sám na vyschlém rýžovišti u malé opuštěné vesnice. Byl viditelně nervózní a pořád se ohlížel. Byl jsem ještě vyděšený z předchozího střetu, ale přesto jsem byl ve střehu. Nikdy jsem nebyl tak nadupaný adrenalinem, všechno bylo skoro jako ve zpomaleném filmu. Vedoucí vrtulník přistál u muže v rýžovišti. Sledoval jsem, jak boční střelec vyskočil ven s pistolí v ruce a vzal muže do zajetí. Najednou začala všude kolem vrtulníku odletovat hlína. Nejdřív jsem si neuvědomil, co se děje, přes hluk vrtulníku jsem neslyšel žádnou střelbu. Proč sakra všude kolem vrtulníku lítá hlína?

V tom mi došlo, že to byla léčka. Vietkong potřeboval náš vrtulník dostat na zem, aby na něj z úkrytů ve vesnici mohl spustit těžkou palbu. Uviděl jsem, jak boční střelec z vrtulníku stojícího v rýžovišti padl na obličej a zůstal nehybně ležet. Vrtulník ihned vyskočil do vzduchu jako obří pták a boční střelec zůstal ležet v rýžovém poli. Můj pilot zařval do interkomu:

„Červená jedna má horký dotyk!“ a vzápětí odpálil rakety na vesnici. Potom řval na mě:
„Sakra proč nestřílíš?“
„Před chvílí jsi mi řekl, že nemám střílet.“
„Kurva, střílej, ty blbče!“
„K čertu! Přál bych si, aby sis, kurva, rozmyslel, co vlastně chceš!“ zamumlal jsem, ale hned jsem začal střílet ze svého kulometu na vesnici.

OŽIVLÝ STŘELEC

Točili jsme ostře doleva na další nálet a najednou se ozvalo WHHAAM. Střela právě zasáhla náš vrtulník! Podíval jsem se dolů a uviděl zubatý otvor, kde kulka prostřelila podlahu vrtulníku kousek od mé boty a pak vylétla stropem blízko mé hlavy. Ten pohled mnou otřásl, uvědomil jsem si, jak smrt prošla blízko kolem mě! Během chvíle nám přiletěl na pomoc „Modrý tým“ a hned zaútočil na vesnici.
K mé velké úlevě boční střelec, kterého jsem pokládal za mrtvého, najednou obživl, vyskočil z rýžoviště a běžel vstříc přistávajícímu vrtulníku. Hrál po celou dobu mrtvého a díky tomu se zachránil, ale myslel jsem si, že až se vrátí na základnu, bude si potřebovat vyměnit kalhoty. Ve vrtulníku už nám docházela munice a pilot řekl:

„Kalergisi, dej dělostřelectvu souřadnice na vesnici, vracíme se.“

MYŠLENKY NA MRTVÉ

Adrenalin mi došel a cítil jsem unavený a vyčerpaný. Sakra, vždyť je to můj první bojový let. Když jsme se začali vzdalovat od vesnice, začaly do ní dopadat první 105 mm granáty,vzápětí vlna plamene a výbuchů vymazala vesnici z tváře světa! Sakra! To byla dělostřelecká podpora, která by proměnila půlku New Yorku v trosky! Večer nám Pumphrey popsal svůj plán návratu do vesnice. Začal brífink slovy:

„Kalergisi, dnes to s tím dělostřelectvem byla dobrá práce. Myslím, že náš nový dělostřelecký pozorovatel bude dobrý.“
Ukázal na mapu: „Kalergisi, zítra ráno vás chci mít ve vzduchu a budete navádět na cíl naše dělostřelectvo. Chci tu vesnici pořádně přeorat dřív, než tam přiletí „Modrý tým“.“
Nikdo si nemyslel, že by po dnešní nakládačce zůstal Vietkong ve vesnici, ale velitel nehodlal nic riskovat.

„Ano, pane, zařídím to!“
Tu noc jsem ležel na svém lůžku a myslel na lidi, které jsem možná ten den zabil. Zkoumal jsem svou mysl, jako zkoumá zubař bolavý zub. Nemohl jsem najít žádné emoce. Zdálo se mi to jako film, který jsem viděl, nebo jako kdybych byl jenom postava ve hře.
Skutečnost, že jsem asi někoho zabil a sám málem zemřel, jakoby se mě netýkala. Přemítání mě ukolébalo do hlubokého spánku. Mé poslední myšlenky patřily vzpomínce na domov a tomu, jak tady dokážu přežít rok.

KŘUPAJÍCÍ GRANÁTY

Druhý den jsem skončil na palubě vrtulníku H-13 z „Bílého týmu“. H–13 byl vrtulník s bublinou kokpitu z plexiskla a místem pro dva muže (stejný jako používal M*A*S*H). Pilotoval kapitán ostříhaný na ježka, který vypadal a choval se jako by přišel z „Top Gunu“, pozdravil mě a zeptal se:

„Připraven vyhodit do povětří tu vesnici, Kalergisi?“
„Jdeme na to.“
H-13 nemá žádné zbraně, takže jsem nesl svou M-16 a pár náhradních zásobníků. Zamířili jsme do údolí splnit svoji misi. Vypadalo to tam krásně a klidně, ale teď už jsem věděl, že idylka může být nepřátelská léčka. Když jsem nahlásil souřadnice dělostřelectvu, letěli jsme přímo do vesnice. Nezdálo se, že by tady nepřítel zůstal, ale držel jsem se plánu a díval se, jak granáty vybuchují s hlasitým křupavým zvukem v jasně červených záblescích, které doprovázel černý kouř.
Velitel dělostřelecké baterie mi zavolal vysílačkou:

„Dochází nám munice, pokud nemáte živé cíle, musíme přestat střílet.“
Můj pilot řekl: „Končíme misi, Kalergisi. Pojďme dolů, ať vidíme, jaké škody naše dělostřelectvo nadělalo.“

KLID?

Byl jsem jenom cestující, takže jsem neměl na vybranou. Dolů jsme šli do výšky telefonního sloupu. Najednou jsem uviděl vojáka Vietkongu s puškou, jak se běží schovat do díry v zemi. „Zastřelte ho!“ řekl kapitán. Měl jsem M-16 na klíně, přepnul páčku voliče na plně automatický režim a střílel na něj, dokud nezmizel v díře v zemi. „Myslím, že jsem ho dostal,“ řekl jsem.

Jak jsem se snažil znovu nabít, další Vietkong vyskočil z krytu a vypálil dávku ze svého AK–47 do kokpitu naší helikoptéry. Plexisklo se roztříštilo a v kokpitu se objevila krev. Měl jsem krev na rukou, ale nevěděl jsem, čí je. Ohromeně a zmateně jsem se podíval na pilota a viděl, že krvácí. Díval se na mě a vypadalo to, jako by se snažil zeptat „Jak je to zlé?“ Nemohl jsem říct jak na tom je, ale měl hodně krve na přední straně uniformy a vůbec to nevypadalo dobře.

„Sakra kapitáne, máte pocit závratě?“
„Ne, myslím, že jsem v pořádku.“
Rozhodně to neznělo jako v pořádku, ale zdálo se, že má vrtulník pod kontrolou, tak jsem zavolal znovu dělostřelectvo a naléhavě řekl:

„Palebná podpora čtverec 231, automatická palba, palte na cíl TEĎ!“
Chvilku se zdráhali, protože před pár minutami palbu ukončili.

Velitel baterie se zeptal: „Je to živý cíl?“
„Jasně, sakra! Právě jsme byli zasaženi a můj pitomý pilot krvácí jako prase. Je to pro vás, do prdele, dost živý cíl?“

ŠŤASTNÝ NÁVRAT NA ZÁKLADNU

Vzápětí přilétla na určené místo salva granátů! Neměl jsem čas se bát, ale moje koleno si myslelo něco jiného, skákalo mi nahoru a dolů a ten pitomý třas nešel zastavit. Byl jsem tak plný adrenalinu, že jsem mohl sotva dýchat. Pořád jsem se ptal pilota:

„Kapitáne, máte pocit závratě?“
Nakonec mi odpověděl: „Dobře, Kalergisi, začínám trochu slábnout.“
Jeho hlas zněl divně a sotva jsem rozuměl tomu, co říká.

„Sakra! Jestli odpadneš, já s touhle věcí neumím lítat. Musíme se vrátit!“
K mému údivu se mnou souhlasil velmi neochotně. Piloti z 1/9 jsou opravdu pitomý blázni! Jakmile dělostřelectvo vypálilo poslední ránu, „Modrý tým“ zametl zbytek. Setkali se jenom s malým odporem a brzy zjistili, že ve vesnici byla ženijní četa Vietkongu.

Jednomu z granátů se zpožděnou pojistkou se podařil přímý zásah jejich bunkru. Pronikl střechou krytu a explodoval uvnitř, kde vše živé zabil. Sekundární exploze rozmetaly bunkr do širokého okolí. Není to špatný výsledek na moji druhou bojovou misi, pomyslel jsem si. Se stále krvácejícím pilotem jsme se konečně vydali domů.

Celou cestu jsem se ho úzkostlivě ptal, jak se cítí. Někdy odpověděl, někdy ne. Měl ponurý výraz ve tváři, jak se soustředil na udržení poškozeného vrtulníku ve vzduchu. Nakonec se mu podařilo přistát zpět na LZ Pony (LZ - Landing Zone - přistávací zóna).

„Zatraceně dobrý přistání, pane,“ řekl jsem s úlevou, když k nám spěchali zdravotníci.
„Dobrá práce, Kalergisi,“ zašeptal.
Později jsem se dozvěděl, že krátce na to omdlel. Sklo z rozbitého kokpitu mu poranilo krk a hlasivky. V nemocnici se zotavil a vrátil se znovu k létání. Když jsem odcházel z přistávací dráhy, šel jsem kolem vrtulníku, jenž právě přistál. K mému velkému překvapení jsem uslyšel někoho vyslovit mé jméno. Otočil jsem se a spatřil mé dva bývalé spolužáky z důstojnické školy, kteří právě přiletěli do Namu. Dívali se s úžasem na mou krví potřísněnou uniformu.

„Georgi, co se sakra stalo?“
Klidným hlasem jsem odpověděl: „Nic moc chlapi, jen další den ve Vietnamu.“