Americký výsadkář v ruském tanku v bitvě o Berlín: Neuvěřitelný příběh seržanta Josepha Beyrleho.

Deštivého 17. září roku 1944 se v kostele Svatého Josefa v Muskegonu ve státě Michigan konala pohřební mše za výsadkáře Josepha R. Beyrleho, který padl kdesi v Normandii. Rodiče i přátelé byli zdrceni. Nikdo z přítomných pozůstalých netušil, že Beyrle není mrtvý, ale nemá k tomu rozhodně daleko.  Nacházel se právě v jedné z cel gestapa, kde ho mlátili do bezvědomí a ptali se ho stále dokola na tu samou věc. „Jak jste se dostal do Berlína?“ 

Sergeant Joseph R.Beyrle, 506th Parachute Infantry Regiment, 101st Airborne Division

Beyrle byl výsadkář tělem i duší. Říkalo se mu Jumpin´ Joe, protože jeho obliba skákání z výšek s padákem byla neobvyklá dokonce i na měřítka 506. výsadkářského pluku. Beyrle také miloval výbušniny, takže jeho specializace byla jasná – demolice. Dvakrát v noci z malé výšky seskočil do okupované Francie, aby hnutí odporu doručil zásilku zlata. Kurýrní mise splňovaly jeho představy o válce jen částečně. Skákalo se, ale nebojovalo. To se při jeho třetí misi v noci na 6. června 1944 mělo změnit.

Smrt Johna Beyrleho

První vlna Dakot C-47, které měly vysadit v den D za pláží Utah, se dostala do silné palby německého flaku. Beyrleho  letadlo dostalo zásah, začalo klesat a Beyrle nakonec z poškozeného letadla ve výšce 120 metrů vyskočil. Dopadl na střechu kostela v St. Côme-du- Mont. Němci stříleli všude kolem, Beyrle se skutálel po střeše rovnou na hřbitov a ukrytý mezi hroby čekal až do rána. Nikoho dalšího ze své jednotky neviděl. Netušil, že je více než míli východně od zóny seskoku své jednotky.

Následující tři dny vedl válku jednoho muže, protože jeho jednotka parašutistů se nedokázala k St. Côme-du- Mont probít. Sám dokázal vyhodit do povětří dva mosty a jednu elektrárnu. Pak se vplížil přes živý plot rovnou do německého kulometného hnízda. Nezbývalo, než se vzdát. O chvíli později ho a několik dalších zajatců vedli po cestě do provizorního zajateckého tábora. Jenže na skupinu zaútočil americký stíhač a nastal zmatek. Beyrle dostal šrapnel do nohy, ale podařilo se mu zmizet. Bohužel ne na dlouho. O pár hodin později padl do rukou jiné německé jednotce. Jeden z vojáků, kteří ho zajali, mu sebral z krku psí známku. Později si ten samý voják dokonce od dalšího zajatce opatřil americkou uniformu a pokusil se přejít frontu k Američanům. Jenže se něco zvrtlo a dezertér to při svém útěku koupil. Když jeho tělo objevili Američani, našli na jeho krku psí známku se jménem Joseph R. Beyrle. Vzápětí už do Muskegonu odesílalo Ministerstvo války kondolenční telegram.

Příslušníci 101.výsadkové divize před seskokem v Normandii, červen 1944

Američan v Berlíně

Beyrle byl stále živ, byť nikoliv zdráv. Měl několik zranění a putoval z jednoho zajateckého tábora do druhého. Celkem třikrát se pokusil o útěk. Při druhém pokusu se mu a několika dalším podařilo dostat z tábora a nasednout do vlaku do Polska. Tam už byla šance přejít frontu a dostat se k postupující Rudé armádě. Jaké však bylo Beyrleho překvapení, když vlak místo v Polsku zastavil na berlínském hlavním nádraží. Rychle si uvědomil, že nastoupili do špatného vlaku, ale už bylo pozdě. Jakýsi muž na skupinu podezřele vypadajících mužů upozornil gestapáky, kteří je rychle zatkli.

Následovaly dny tvrdých výslechů a mučení. Gestapáci odmítali uvěřit, že Beyrle a jeho kumpáni utekli ze zajateckého tábora a měli je za špiony, kteří z letadla seskočili rovnou do Berlína. Čekala je smrt zastřelením, když se do věci vložily armádní úřady. Armáda tvrdila, že nad zajatci nemá Gestapo pravomoc a spadají pod vojenskou jurisdikci. Třenice o kompetence Beyrlemu nakonec zachránily život. Gestapo zajatce neochotně předalo armádě a ta je umístila zase do dalšího tábora, tentokrát to byl STALAG III C v Alt Drewitzu (dnes Drzewice v Polsku). Odtud se Beyrlemu konečně podařilo v půlce ledna 1945 utéct.

Jumpin´ Joe Beyrle na fotografii z německého zajateckého tábora

Kulometčík Joe a velitelka Saša

Mířil na východ a doufal, že se mu podaří přejít frontu a spojit se s Rudou armádou. To se skutečně povedlo, když narazil po dvou dnech putování na sovětskou tankovou brigádu. Vyskočil ze svého úkrytu v křoví u cesty a s rukama nad hlavou volal na Rusy: Amerikanski tovarišč! Rusové nejprve mysleli, že vidí nějakého obecního blázna, ale nakonec předali Beyrleho svému veliteli. Tedy přesněji velitelce. Byla to pravděpodobně legendární Alexandra Samušenková, hrdinka z bitvy u Kurska a jediná důstojnice v 1. gardové tankové armádě. Poslechla si Beyrleho příběh a po chvíli přemýšlení ho jednoduše zařadila do své jednotky jako kulometčíka. Beyrle se tím stal prvním a jediným Američanem, který bojoval v řadách Rudé armády.

kpt.Alexandra Samušenková, 1.gardová tanková armáda SSSR, 1943

Rusové byli podle Beyrleho vzpomínek velmi nedisciplinovaní a věčně hladoví. Jednou prý obsadili jakousi farmu, kterou vedl starý muž s manželkou. Oba je Rusové zastřelili a hodili prasatům. O pár dní později pak snědli ty prasata. Poklidné hodování na farmě však rychle skončilo. Jednotka se zapojila do bojů o německou pevnost Küstrin (dnes Kostřín) na Odře. Boje byly nesmírně tvrdé, od Kostřína je to do Berlína jen 80 kilometrů a Němci nasadili do obrany vše, co mohli. Beyrle bojoval na východní frontě asi tři týdny, osvobodil s Rusy dokonce „svůj“ Stalag v Alt Drewitzu,  pak ho ale při jednom náletu Stuk zranila střepina bomby a byl evakuován do polní nemocnice v Landsbergu. Válka pro něj skončila, se Samušenkovou se ani nestihl rozloučit (slavná velitelka zemřela nedlouho po jeho odchodu, když ji v noci omylem přejel ruský tank).

Na návštěvu přijel polní maršál

Pro Beyrleho se rýsovaly nadějné vyhlídky. V nemocnici ho dali rychle dohromady a vypadalo to, že by mohl jet domů. Předtím však ještě zažil nečekanou a zcela zásadní návštěvu. Maršál Georgij Konstantinovič Žukov se doslechl, že v jeho polní nemocnici mají podivného pacienta, vypadá to, že je to Američan v ruské uniformě. Maršál ho chtěl vidět na vlastní oči a poslechnout si jeho příběh. Když mu Beyrle za pomoci tlumočníka vyprávěl, jak se dostal až sem, možná ani sám netušil, jak vysoko jsou sázky. Mohlo to s ním dopadnout všelijak, ale Žukova výsadkář doslova fascinoval. Nechal mu promptně vystavit všechna potřebná povolení a poslal ho vlakem rovnou na americkou ambasádu do Moskvy.

Seržant Beyrle se svými rodiči po návratu domů

Jenže na ambasádě z něho měli těžkou hlavu. Beyrle byl podle záznamů mrtev, dokonce proběhl pohřeb a psalo se o tom i v novinách. Místo cesty domů ho tak raději pracovníci velvyslanectví zavřeli do hotelu Metropol a jeho pokoj hlídali ve dne v noci mariňáci. Z domácího vězení ho pustili teprve, až otisky prstů prokázaly jeho totožnost.

Zmrtvýchvstání Johna Beyrleho

Beyrle přiletěl do Michiganu 21. dubna 1945. Oslavy jeho zmrtvýchvstání nebraly konce. Beyrle byl národní hrdina.  Později se oženil a svatba se konala ve stejném kostele, kde byl jeho pohřeb. Oddával ho dokonce stejný kněz, který vedl pohřební mši. V roce 1994 ho na oslavách Dne vítězství vyznamenali společně Boris Jelcin a Bill Clinton. Beyrle se tak stal jediným Američanem, který měl za svou službu vyznamenání i ze sovětské strany. Mladší Beyrleho syn se stal velvyslancem na americké ambasádě v Moskvě. Beyrleho podivuhodný život se završil při návštěvě svého bývalého výcvikového tábora v Toccoa v 12. prosince 2004. Zemřel zde ve spánku na srdeční selhání. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami na Arlingtonském hřbitově.

Joseph R.Beyrle se svým synem Johnem, velvyslancem USA v Rusku