Válka na moři byla důležitou součástí celého konfliktu mezi Severem a Jihem. Novodobí korzáři v barvách Konfederace úspěšně lovili unijní obchodní i válečné lodě a snažili se prorážet seveřanskou námořní blokádu, která měla zardousit hospodářství Jihu. Prvním rebelským korzárem se stal přestavěný parník CSS Sumter, který úspěšně narušoval námořní dopravu Unie v celém Karibiku a osud ho nakonec zavál až do dalekého Gibraltaru. Čtenáři doporučujeme průběžně nahlížet do Google mapy.
Unie je rozpuštěna (The Union is dissolved). Takto informovaly noviny Charleston Mercury 20.prosince 1860 o vystoupení Jižní Karolíny z Unie. Tento krok byl podle některých „prvním výstřelem“ občanské války (Wikipedia.org)
Korzáři proti Anakondě
Když v dubnu 1861 vypuklo otevřené nepřátelství, bylo jedním z prvních kroků prezidenta Lincolna vyhlášení námořní blokády přístavů a celého pobřeží vzbouřených států. Pro námořnictvo Spojených států to představovalo obrovskou výzvu. Ve službě bylo necelých sto válečných lodí, pobřeží Konfederace včetně ústí řek měřilo tisíce kilometrů a nacházelo se zde na 180 přístavů. Okamžitě se sice rozběhl program výstavby lodí a další byly urychleně přestavovány. Je však zřejmé, že zpočátku nemohla být blokáda příliš úspěšná.
Jedním z nápadů vůdců Konfederace, jak narušit převahu Seveřanů, rozptýlit jejich síly a získat zdroje, bylo rozhodnutí provozovat novodobé korzáry. Prezident Jefferson Davis podepsal potřebné listiny a Kongres v Montgomery to vzápětí posvětil. O co šlo? Loď směla napadat obchodní lodě protivníka, zajímat je i s nákladem nebo potápět. Jelikož však velitel takové korzárské lodi měl patent opravňující ho k této činnosti, nesmělo na něho být pohlíženo jako na piráta a zločince. Naopak, měl i se svojí posádkou v případě zajetí stejná práva jako válečný zajatec.
Plán Anaconda, který navrhl náčelník štábu federální armády generál Winfield Scott. Pozemní i námořní síly Unie měly zardousit hospodářství Jihu. Realizace narážela na nedostatek vhodných lodí a ohromnou délku pobřeží, které bylo třeba střežit. Oproti vyobrazení se také Unie soustředila na ovládnutí toku řeky Mississippi (Wikipedie.org)
Prezident Lincoln pohrozil, že tyto činy budou přesto považovány za pirátství a dopadené posádky budou bez milosti věšeny. Jižané odpověděli, že v tom případě budou tedy věšet Seveřany, kteří padnou jim do rukou. Je pravda, že jedním z bodů schváleným tzv. Pařížskou deklarací z roku 1856 bylo ustanovení o zákazu korzárství jako součást námořní války. Spojené státy se zavázaly respektovat ustanoveními dohody, odmítly se však podvolit článku o zákazu korzárství. Obvinily dokonce Velkou Británii a Francii, že těží ze své námořní převahy, nepotřebují provozovat takovou činnost a ze zákazu budou nejvíce profitovat. Spojené státy si tedy vymezily právo využít služeb korzárů v případě války.
Jedním z nejdůležitějších přístavů Jihu byl strategicky položený New Orleans. Město bylo obchodním centrem, kterým před válkou procházela polovina veškerého vývozu bavlny. Navíc byl New Orleans významným vojenským a zásobovacím centrem a v neposlední řadě kontroloval ústí nejdůležitější vnitrozemské dopravní tepny, kterou byla řeka Mississippi. Jelikož pro ovládnutí této klíčové pozice nebylo na začátku války dostatek lodí ani vojáků, museli se Seveřané prozatím smířit pouze s vysláním několika lodí, které se pokoušely strážit přístupy k New Orleansu.
New Orleans podle Adriena Persaca v letech 1858 - 1859. Populace tohoto šestého největšího města v USA tehdy čítala více než 160 tisíc obyvatel (www.64parishes.org)
Námořník, advokát a zase námořník
Nyní je čas seznámit se s důležitou postavou celého příběhu. Tím byl Raphael Semmes. Narodil se 27.září 1809 v Charles County ve státě Maryland jako čtvrté dítě svých rodičů. V deseti letech osiřel, v sedmnácti mu strýc dopomohl nastoupit k námořnictvu. Služba na moři byla těžká, ze zdravotních důvodů byl poslán na pevninu, což mu umožnilo vystudovat práva. Po návratu k aktivní službě vystřídal několik lodí. Důležitým pro něho byl rok 1837. V únoru 1837 byl povýšen na námořního poručíka a ve stejném roce se oženil s Anne Elizabeth Spencerovou. V roce 1845 se Semmes ujal velení brigy USS Somers, se kterou se zúčastnil Americko-mexické války (probíhala 1846 - 1848). V prosinci 1846 se sice jeho loď potopila v prudké bouři, řada mužů utonula, Semmes však byl zproštěn viny. Později se vyznamenal během bojů na pevnině. Po válce se usadil v Mobile v Alabamě, kde provozoval advokátní praxi, publikoval a stal se váženým občanem. Roku 1855 byl jmenován inspektorem nedávno zřízené agentury Lighthouse Service zabývající se dohledem nad pobřežní navigací a pod níž spadaly osvětlovací lodě, bóje a majáky.
USS Somers, první plavidlo na kterém byl Raphael Semmes velitelem (Wikipedia.org)
Dne 8.února 1861 vznikly Konfederované státy a Raphael Semmes požádal o zproštění služby pro Unii. Odcestoval do prvního hlavního města odtrženého soustátí, Montgomery v Alabamě, kde se ucházel o službu. Po vypuknutí války naléhal na Stephena R. Malloryho, sekretáře nově vznikajícího námořnictva (tuto funkci bychom mohli chápat jako ministr námořnictva), aby mu bylo svěřeno velení na lodi, se kterou by škodil námořnímu obchodu Unie. Obdržel souhlas a odcestoval do New Orleansu. Konfederační úřady tam zakoupily parník Habana (někdy lze narazit na název Havana, v American Lloyd’s Register of American and Foreign Shipping 1861 je však loď pod jménem Habana) patřící společnosti New Orleans & Havana Steam Navigation Co. Šlo o dřevěný třístěžňový bark s parním strojem a vybavený lodním šroubem, který dosud konal plavby mezi přístavem toho jména na Kubě a New Orleansem. Byl postaven necelé dva roky předtím u Birely & Lynn ve Filadelfii a nyní měl být vystrojen a vyzbrojen jako korzárský křižník. Když Semmes poprvé spatřil Habanu, kotvící nyní v Algiers naproti přes řeku Mississippi, zaujaly ho její lehké a ladné linie. Později napsal, že se tím otevřela nová kniha jeho života s dosud nepopsanými stránkami.
Raphael Semmes, pravděpodobně rok 1862 (Naval History and Heritage Command)
Od Habany k Sumteru
Habana, na počest prvního konfederačního vítězství přejmenována na Sumter, se měnila v budoucího obávaného korzára. Byla zesilována paluba, aby unesla těžkou výzbroj, v podpalubí byly rozšiřovány uhelné bunkry, zásobníky na vodu, skladiště munice a střelného prachu. Semmes sám na všechno dohlížel a organizoval práce. Starost mu dělala výzbroj lodi. Jižané na tom byli ohledně zbraní nevalně. Oslovená slévárna Phoenix Foudry neměla s výrobou námořních děl zkušenosti. Nabízelo se použití děl z pevností na dolním toku Mississippi, ta však byla stará a od jejich užití bylo upuštěno. Jelikož Semmes věděl, že Jižanům právě padla do rukou velká loděnice a arzenál Gosport v Portsmouthu ve Virginii, požádal o děla odsud. Než však byly přivezeny a nainstalovány, uběhl další čas a tak 27.května připlula k ústí Mississippi první válečná loď Unie, šalupa USS Brooklyn. Během několika dní dorazily další tři parní fregaty (Niagara, Minnesota, Powhatan).
Parník Habana nebo též Havana před přestavbou (www.marinersmuseum.org)
Dne 3.června 1861 byla Sumter připravena a oficiálně zařazena jako válečná loď. Vyzbrojena byla osmipalcovým dělem umístěným na otočné pozici mezi předním a hlavním stěžněm a čtyřmi 32liberními kanony s hladkým vývrtem, po dvou na každém boku. Brzy měl i kompletní posádku - celkem 112 mužů (některé zdroje uvádějí 114). Byl mezi nimi takové profese jako např. lodní tesař, plachtmistr, chirurg, pokladník nebo 20 námořních pěšáků. Původní rychlost této 473 tunové lodě byla až 10 uzlů, úpravy a výzbroj způsobily nepatrné snížení. Na délku měřila 56 metrů, šířka činila 9,1 metrů.
Mapa delty Mississippi za občanské války. Výjezd Pass a L‘outre vpravo dole. (Library of Congress)
Konečně na moři
Dne 18.června 1861 zvedl korzár kotvy a zamířil dolů po proudu Mississippi. Proplížil se až k ústí, které se zde větví do jednotlivých ramen, aby zde čekal na vhodnou příležitost. Před deltou řeky již operovaly lodě námořnictva Unie, které se dále proti proudu bez lodivoda neodvažovaly. Nebylo jich tolik, aby tuto lodní cestu neprodyšně uzavřely, každá z nich však byla silnější a rychlejší než Sumter. Seveřané navíc věděli, že ozbrojená loď Konfederace se chystá na moře a hodlali tomu zabránit. Ačkoli bylo třeba čekat, Semmes věděl, že posádka nesmí setrvat v nečinnosti. Každý den ráno i večer s výjimkou neděle se konal nástup a kontrola posádky. Pravidelně se zkoušela vodní čerpadla a prověřovaly požární hadice. Strojníci a topiči se museli věnovat údržbě. Na břeh se smělo jen na povolení. Navíc Semmes dosáhl toho, že byly zhasnuty majáky v deltě Mississippi, aby nepomáhaly Seveřanům s orientací.
Umělecké ztvárnění průniku lodi Sumter na moře. Šalupa Spojených států Brooklyn stíhá korzára marně. Samozřejmě, že takto blízko se k sobě obě lodě nepřiblížily (Cabocorrubedo.com)
V neděli 30.června 1861 Semmes dostal zprávu, že nepřátelská parní šroubová šalupa USS Brooklyn, která strážila severní rameno ústí zvané Pass a L‘outre opustila pozici a vyrazila za neznámou lodí na obzoru. To byla chvíle, na kterou Semmes čekal. Vsadil vše na jednu kartu, plnou parou a s říčním proudem pod kýlem vyrazil vpřed. Na Brooklynu to samozřejmě zpozorovali a vydali se za vetřelcem. (Je třeba dodat, že žádná loď nemohla vyrazit okamžitě. Bylo třeba zvednout kotvy a roztopit kotle pro dostatečný tlak páry, případně rozvinout plachty. Sumter musela minimálně přes den udržovat oheň pod kotli, aby byla loď připravena k co nejrychlejšímu vyplutí).
USS Brooklyn. Poprvé publikováno v Harper‘sWeekly (NavSource Online)
USS Brooklyn byla takřka o dva uzly rychlejší a mnohem silnější (11,5 uzlu a 21 děl). Honička trvala několik hodin, Brooklyn se zvolna přibližoval a Semmes později přiznal, že začínal pochybovat. Potom USS Brooklyn náhle pronásledování vzdal a otočil se zpět. Na palubě Sumteru zavládlo nadšení, konfederační korzárská loď byla na volném moři.
První kořist
Sumter mířil na jihovýchod a už 3.července mu nedaleko Isla de Pinos zkřížila cestu první kořist. Golden Rocket s unijní vlajkou na stěžni, pro jejíž posádku bylo překvapením, že se jich zmocnil nepřátelský korzár. Loď nevezla žádný náklad, pouze balast, muži museli přestoupit na Sumter a Golden Rocket byla spálena.
Přístav Cienfuegos na Kubě, polovina 19.století. Podle Leonarda Baranana (Mutualart.com)
Semmes se během několika příštích dní zmocnil dalších sedmi plachetnic. Jedna z lodí se mu sice později ztratila a unikla (brigantina Cuba), ale ostatní Sumter doprovodil do přístavu Cienfuegos na jižním pobřeží Kuby. Ta tehdy náležela Španělsku a místní úřady neochotně dovolily vplout lodi Sumter do přístavu i s konvojem zajatých lodí.Byly to Machias, Ben Dunning, Albert Adams, Naiad, Louisa Kilham a West Wind. Došlo ale k potížím. Plachetnice sice patřily rejdařům a obchodníkům ve Spojených státech a byly tedy nepřátelské, vezly však náklad, který podle dokumentů patřil majitelům z neutrálních zemí. Nebylo tedy možné se ho zmocnit. Kapitán Semmes neměl dostatek mužů, aby zajaté plachetnice obsadil a poslal do přístavu v držení Konfederace a vyložit je v Cienfuegos také nepřipadalo v úvahu. Španělé trvali na stanovisku, že válečná loď nesmí umístit kořist v neutrálním přístavu a navrhovali vyčkat několik týdnů na vyjádření vlády v Madridu. Semmes rezignoval a ponechal kořist Španělům „prozatím v úschově“.
Přízrak Malých Antil
Sumter doplnil vodu, potraviny, uhlí a 7.července opustil Cienfuegos. Minul pobřeží Jamajky a mířil ke Curaçau, tehdy i dnes nizozemský ostrov v Malých Antilách v jižní části Karibského moře. Zdejší úřady zprvu neměly pochopení a odmítaly umožnit konfederačnímu korzárovi vstup do přístavu. Teprve když Semmes požadoval, aby jeho loď měla stejná práva jako kterákoli válečná loď Unie, povolili mu Nizozemci zakotvit. Zde kromě uhlí bylo nakoupeno i dřevo a provedeny drobné opravy. Když 24.července Sumter znovu vyplouval na moře, chyběl jeden člen posádky. Dezertoval.
Sumter zachycen v přístavu ostrova Curaçao koncem července 1861. Publikováno ve Frank Leslie's Illustrated Newspaper (NavSource Online)
Hned na druhý den Semmes zadržel škuner Abbey Bradford plující pod unijní vlajkou z New Yorku do venezuelského Puerto Caballo. Obě lodi pokračovaly do zmíněného přístavu a ani zde místní úřady nebyly vstřícné. Vliv konzula Spojených států byl silný a Semmes proto obsadil škuner vlastními muži a poslal plachetnici naloženou potravinami do New Orleansu. Poněkud předběhneme a dodáme, že Abbey Bradford unijní blokádou neproniknul a byl zadržen parní fregatou USS Powhatan. Seveřané měli nyní hmatatelné důkazy o činnosti nepřátelského korzára v Karibském moři.
Sumter vyrazil znovu na moře a ihned zachytil bark Joseph Maxwell. Loď byla obsazena a Semmes ji poslal na Kubu. Tato plachetnice ale před přístavem Cienfuegos najela na mělčinu. Později Semmes obdržel informaci, že všechny lodě ponechané na Kubě v péči tamějších úřadů Španělé propustili. Pochopitelně, že tato informace ho přesvědčila, že zajaté lodě musí být ničeny.
Pohled z moře na Port of Spain na ostrově Trinidad. Autor Michel-Jean Cazabon (Wikipedia.org)
Sumter zatím pokračoval v plavbě na východ se zastávkou v Port of Spain na ostrově Trinidad. Zde se 5.srpna Semmes setkal s kapitánem britské HMS Cadmus. Prý to byl oboustranně příjemný rozhovor. Však také ze všech velmocí byli Britové nejvíce sympatizující s jižanskou rebelií.
Mít cash se vyplatí
Další zastávkou korzára se stalo Cayenne ve Francouzské Guyaně, kam Sumter doplul 15.srpna. Tady čekalo Jižany velké překvapení. Jelikož nemohli předložit potvrzení, že na palubě se nevyskytuje nakažlivá nemoc, požadovali místní úředníci před vstupem na břeh pětidenní karanténu. Navíc oznámili kapitánu Semmesovi, že uhlí jim doplnit nemohou, neboť se jim ho nedostává. Sumter tedy zamířil do přístavu Paramaribo v tehdy nizozemském Surinamu. Ani zde se Jižané nevyhnuli potížím. Konzul Unie se pokusil vykoupit zásoby uhlí. Nabízel ale za něj pouze dluhopisy. Místní obchodníci tak nakonec dali přednost konfederační hotovosti. Když Sumter opustil Paramaribo, plul podél pobřeží na jihovýchod. Dne 4.září překročil rovník a zamířil do brazilského Maranhamu (též Maranhão, dnešní milionový São Luís) ležící na v ústí řeky Mearim. Zde kotvil Sumter celý týden.
Takto viděl Maranhão (São Luís) Ital Joseph Léon Righini v roce 1862 (Wikipedia.org)
Brazilci měli zprvu obavy, jestli prodejem uhlí korzárovi neporuší svoji neutralitu v probíhajícím konfliktu mezi Severem a Jihem. Kapitán Semmes je však výmluvností i šarmem přesvědčil, že rozhodně nic neriskují. Již na předchozí zastávce muži ze Sumteru slyšeli informaci, že došlo k velké bitvě nedaleko Washingtonu. V Maranhamu se nyní dozvěděli, že Konfederace 21.července dosáhla významného vítězství u Bull Runu (Manassasu). Deset dní po opuštění přístavu narazil korzár na další loď s yankeeskou vlajkou. Šlo o škuner Joseph Park z Bostonu. Loď nevezla náklad, ale Jižané se zmocnili částky 1 000 dolarů ve zlatě. O několik dní později, večer 28.září, byl Joseph Park potopen.
Zajetí plachetnice Joseph Park v představách malíře. Sumter pálí varovný výstřel. Publikováno v Harper’s Weekly v roce 1862 (NavSource Online)
Následovala poklidná plavba, kdy k největším událostem patřil vydatný déšť nebo ulovení mečouna. Když jednou byla v dálce spatřena loď, Semmes nařídil roztopit kotle a vyrazit plnou parou. Po třech hodinách byla neznámá loď dostižena a po výzvě k identifikaci vyvěsila britskou vlajku. Zklamání bylo obrovské. Tuny cenného uhlí byly spáleny zbytečně.
V pátek 25.října si Semmes posteskl do deníku, že za posledních 40 dní byly spatřeny jen čtyři lodě. Jedné se zmocnil a tři byly neutrální. Už za dva dny se ale na korzára usmálo štěstí. Podařilo se zadržet yankeeský škuner Daniel Trowbridge plující z New Yorku. Ukořistěná plachetnice vezla maso, šunku, mouku, chléb, ale také živá prasata, ovce a husy. Příští dny tak byly naplněny překládáním nákladu. Dne 30.října byl Daniel Trowbridge zapálen a 9.listopadu, po nepřetržitých a únavných 57 dnech na moři zakotvil Sumter na Martiniku.
Válka nervů na Martiniku
Po zprvu zamítavém stanovisku místních úřadů intervenoval Semmes u guvernéra této francouzské državy a získal svolení k nezbytným opravám lodi, nákupu uhlí a doplnění zásob. Zde také byli propuštěni zadržovaní členové posádek federálních lodí. Během pobytu v přístavu St.Pierre, odpoledne 14.listopadu 1861, se objevila šalupa USS Iroquois a zvolna se blížila k místu, kde kotvil Sumter. Scénu vzrušeně sledovalo celé město. Nábřeží i okna domů byla plná obyvatel. Semmes nepředpokládal, že by Yankeeové zahájili dělostřeleckou palbu, neboť Sumter kotvil v neutrálním přístavu, pokus o abordáž, tj.násilné dobytí korzára, však nebylo možno vyloučit. Byly proto urychleně konány přípravy k boji a mužům byly rozdány tesáky, pistole i píky.
St.Pierre na Martiniku někdy kolem poloviny 19.století. V pozadí sopka Mount Pelée. Obraz od Évremonda de Bérarda (Wikipedie.org)
Iroquois kapitána Jamese Palmera proplul velmi blízko, poté však zamířil dál na moře, kde zvolna křižoval před přístavem. Nezakotvil. Podle mezinárodního práva mohla totiž válečná loď vyplout z neutrálního přístavu teprve čtyřiadvacet hodin poté, co stejný přístav opustila válečná loď nepřítele. Spuštěním kotvy by Seveřané nemohli na vyplutí rebelského korzára nijak reagovat a Francouzi oba znepřátelené kapitány důrazně varovali před jakýmkoli porušením pravidel. V příštích dnech pokračovala alespoň válka nervů, kdy se obě strany nespouštěly z očí. Semmes se snažil urychlit opravy, obával se nejenom napadení ze strany Iroquoise, ale i připlutí další seveřanské lodě. Večer 23.listopadu se Sumter vyplížil z přístavu a unikl na moře. Palmer na Iroquois měl z ostudy kabát.
Parní šroubová šalupaUSS Iroquois vypátrala korzára na Martiniku (Wikipedie.org)
Vzhůru do Evropy
Pozítří, 25.listopadu, korzár zastavil loď Montmorency naloženou kvalitním uhlím z Walesu. Náklad však patřil britské společnosti English Mail Packet. Jižané se tedy spokojili se zaplacením výkupného, požádali o barvy, lana a obchodní loď propustili. Hned na druhý den odpoledne Sumter dopadl malý škuner Arcade s unijní vlajkou na stěžni směřující na Guadeloupe. Šestičlenná posádka přestoupila na Sumter a další oběť korzára byla spálena, stejně jako krásná nová loď Vigilant o týden později. Z novin nalezených na její palubě se Jižané dozvěděli o aféře Trent (zadržení britské lodě válečným plavidlem Spojených států a jejím eskortováním do seveřanského přístavu), která ostře vyhrotila vztahy mezi USA a Velkou Británií a také o tom, že válečné lodě Unie pátrají v Karibském moři po rebelském křižníku Sumter. Tato skutečnost utvrdila Semmese v přesvědčení, že musí zamířit do Evropy, kde podrobí svoji loď důkladným opravám.
Sumter měl ve výzbroji osmipalcové otočné dělo, které získalo v polovině 19.století na válečných lodích velkou oblibu. Zde na palubě HMS Sidon u Sevastopolu během Krymské války (Library of Congress)
Posádka nerada vyměnila příjemné klima Karibiku za nehostinný severní Atlantik s jeho studenými větry a zimními bouřemi. Cestou ukořistila další oběť, Ebenezer Dodge, mířící na lov velryb do Pacifiku. Posádka musela přestoupit a i tentokrát byla federální loď zapálena. Na palubě Sumteru se teď kromě vlastní posádky tísnilo dalších 43 mužů ze seveřanských obchodních lodí.
Korzár se prodíral oceánem jen s obtížemi. Dne 11.prosince za deště a bouřlivého počasí došlo k velkému průniku vody na levém boku. Další den vplul Sumter do silné vichřice a malá loď se ocitla zcela v moci živlů. Oblačnost s deštěm a neklidné moře trvalo i v dalších dvou týdnech a 25.prosince si Semmes postěžoval do deníku, že má děravou loď plnou zajatců. Teprve na samém konci roku se zlepšilo počasí a Sumter zase začal potkávat obchodní lodě. Všechny ale byly neutrální.
Obraz od W.H.Moodyho z roku 1877 aneb Sumter zajímá dvě federální obchodní lodě. Zajímavostí je vyvěšená vlajka Argentiny. Na moři se praxe použití cizí vlajky pro klamání nepřítele běžně používala. Boj však musel být zahájen pouze pod vlastní vlajkou (Naval History and Heritage Command)
Semmes později vzpomínal, že při přiblížení nejprve používal unijní vlajku s hvězdami a pruhy a pouze jedna pruská loď mu vzdala hold, zatímco následně vyvěšenou konfederační vlajku zdravili takřka všichni. Nevlídné zimní počasí a voda neustále pronikající do podpalubí přinutila Semmese, aby vplul do španělského přístavu v Cádizu. Bylo 4.ledna 1862 a nalezl zde mnoho lodí všech zemí a zaznamenal, že jedna vzdorovitě vytáhla na stěžeň The Stars and Stripes. Jižané se těšili, že dají loď konečně do pořádku a také si odpočinou, ale Španělé předložili požadavek, aby Sumter opustil přístav do čtyřiadvaceti hodin. Po protestu kapitána Semmese však povolili doplnění zásob a nejnutnější opravy. Zajatci z potopených obchodních lodí byli předáni konzulovi Spojených států.
Konec v Gibraltaru
Ještě před vyplutím z Cádizu dezertovalo osm mužů z posádky Sumteru. Nechtěli prodělat další strádání a bohatý andaluský přístav byl příliš velkým lákadlem. V Gibraltarském průlivu Sumter zaznamenal 18.ledna své poslední úspěchy proti federálnímu obchodu. Bark Neapolitan plující z Messiny s nákladem ovoce a síry (používala se pro výrobu střelného prachu) nechal Semmes potopit. Loď Investigator však měla na palubě britský náklad. Po zaplacení výkupného (samozřejmě ne v hotovosti, ale formou dlužního úpisu) byla propuštěna. V Cádizu sice byl opraven netěsnící bok korzárské lodi, kotle však potřebovaly nutně výměnu. Semmes se tedy rozhodl přeplout do nedalekého Gibraltaru. Spoléhal na sympatie, které chovali ke Konfederaci Britové. Jenže vláda královny Viktorie po aféře Trent nechtěla další zostřování vztahů s USA a tím méně válku. Sumter tak neměla být opravena a nedostala ani uhlí.
Kapitán Raphael Semmes (sedící uprostřed) s důstojníky křižníku Sumter v Gibraltaru. Povšimněte si napoleonské pozice ruky u stojících důstojníků (www.ibiblio. org)
Mezitím se pod Gibraltarskou skálou objevily federální válečné lodě. Těch bylo nakonec sedm, včetně šalupy USS Kearsarge, která se později proslaví potopením Semmesovy druhé lodě, Alabamy. Tím skončila korzárská plavba křižníku Sumter. Bez uhlí, s poškozenými kotli a uzavřen v přístavu nemohl uniknout. Zatímco Raphael Semmes s důstojníky a vybranými muži odplul do Anglie, posádka lodi byla vyplacena a propuštěna. Několik mužů zůstalo kvůli střežení a údržbě lodi.
Federální lodě na jaře 1862 blokují CSS Sumter v Gibraltaru (NavSource Online)
Sumter za své půlroční činnosti zajal osmnáct unijních obchodních lodí. Sedm z nich zničil, dvě propustil za výkupné. V porovnání s pozdějšími korzáry se to zdá málo. Jenže řádění Sumteru přinášelo jiný významný efekt. Rejdaři a obchodníci Unie v té době převáděli své lodě pod neutrální vlajku, kapitáni volili plavby oklikou, aby se vyhnuli nebezpečné oblasti, zatímco pojišťovny dramaticky zvedaly pojistné sazby na lodě i zboží. Z toho plynuly pro válečné snažení Unie nezanedbatelné finanční ztráty. Navíc po korzárovi pátrala řada válečných lodí, které logicky chyběly při provádění blokády dlouhého pobřeží Konfederace.
Další osudy Raphaela Semmese
Titulní strana knihy sepsané Rafaelem Semmesem o plavbách obou korzárských lodí, kterých byl velitelem. Vyšla poprvé už roku 1864 (www.books.google.cz, digitalizováno Digital Scanning Incorporated, 2001)
V létě 1862 už Raphael Semmes velel nové lodi Alabama, která se stala skutečným postrachem moří. Zajala desítky obchodních lodí Unie a zničila jednu válečnou. Alabama byla potopena 19.června 1864 před Cherbourgem ve známém souboji s USS Kearsarge. Semmes byl zachráněn britskou lodí a převezen do Velké Británie. Odsud se po dobrodružné cestě dokázal vrátit na území Konfederace. V únoru 1865 byl povýšen na kontradmirála a převzal velení jižanské eskadry na James River. Na konci války nechal své lodě zapálit, aby nepadly do rukou Seveřanům.
Samozřejmě, že na Severu byl Semmes vnímán jako veřejný nepřítel a pirát. Soud ho však zprostil obvinění. Vrátil se do Louisiany. Krátce působil na univerzitě, publikoval, věnoval se advokacii a vyučoval. Zemřel 30.srpna 1877 ve věku 67 let v Mobile následkem otravy po požití krevet.
Obávaná CSS Alabama, druhá Semmesova korzárská loď (Naval History and Heritage Command)
A jaké byly další osudy korzárské lodě Sumter?
V prosinci 1862 ji v dražbě za 19 500 dolarů pořídil nový majitel, společnost Fraser, Trenholm and Company sídlící v Liverpoolu. Bývalý korzár byl přejmenován na Gibraltar a pod britskou vlajkou proplul blokádou federálních lodí do Velké Británie. Šlo o podvod, neboť zmíněnou společnost vlastnil Jižan George A.Trenholm, obchodník, plantážník a bankéř, vlastnící flotilu lodí, která vozila z odtržených států bavlnu do Velké Británie a zpět dovážela vše, co Konfederace potřebovala. Samozřejmě, že z těchto obchodů Trenholm pohádkově bohatnul.
Z bývalého Sumteru, nyní Gibraltaru, se teď stal prorážeč blokády. Pod velením kapitána Reida vyplul přes Atlantik a do Wilmingtonu v Severní Karolíně přivezl munici a dvě těžká děla. V opačném směru pronikla loď koncem roku a do Británie přivezla náklad bavlny. V létě 1864 kotvila v Birkenheadu. Rok po válce byl Gibraltar vydražen a nový majitel s ní konal obchodní plavby v Baltském a Severním moři. Parník Gibraltar se potopil 14.února 1867 na Dogger Banku. Posádka byla zachráněna rybáři.
Semmesova socha v Mobile, stát Alabama. Odstraněna byla na pokyn vedení města přes noc v červnu 2020 v souvislosti s vlnou protestů po smrti jakéhosi Floyda…(Wikipedia.org.)
Zdroje:
https://sites.google.com/site/290foundation/history
www.marinersmuseum.org
www.navsource.org/archives
www.ibiblio.org/hyperwar/OnlineLibrary/photos
www.cabocorrubedo.com
www.civilwarmonths.com
www.wikipedia.org
books.google.com: The Cruise of the Alabama and the Sumter
Naval History and Heritage Command: CSS Sumter
Roman Šedivý
Rodák z Jihlavy. Od útlého věku milovník vojenské historie. Načteno mám dost, tak jsem začal psát.
