Amerika proti pirátům: První zahraniční intervence budoucí globální supervelmoci

„From the halls of Montezuma, to the shores of Tripoli…“ Těmito slovy začíná slavná hymna americké námořní pěchoty. První verš odkazuje k válce s Mexikem (1846–1848), díky níž byl k USA připojen Texas, zatímco ten druhý se vztahuje ke dvojici konfliktů, které lze označit za první americké zámořské intervence. Dokonce se objevilo tvrzení, že dvě tzv. berberské války se dají považovat za jakýsi pravzor boje proti islámskému terorismu. To je sice dost přehnané, protože severoafrickým pirátům se jednalo zejména o peníze a otroky, nikoliv o džihád, ale je nepochybné, že US Navy tehdy položilo základy tradice vojenských operací, které Američané vedou v exotických zemích. Nutno ovšem dodat, že na rozdíl od Vietnamu či Afghánistánu se tyto první intervence setkaly s jednoznačným úspěchem.

Spojené státy americké vyslaly k Tripolisu eskadru válečných plavidel, které velel Edward Preble a která měla tlačit na berberské piráty

Pokrytectví evropských zemí

Nyní se musíme vrátit do konce 18. století, kdy byly Spojené státy americké takřka nováčkem na světové scéně, projevovaly ovšem značné ambice, zejména co se týče námořního obchodu. Právě obchody s Evropou však dosti komplikoval fakt, že na středomořském pobřeží se tehdy nacházely přístavy, odkud operovali berberští piráti. Šlo zejména o Tripolis, Alžír a Tunis, jež nominálně podléhaly osmanské říši (ačkoli v praxi fungovaly z velké části autonomně), a dále o samostatný sultanát Maroko. Berberští piráti přepadali lodě, občas však útočili i na evropské přístavy, každopádně ovšem vždy zejména s cílem získávat otroky. 

Berberští piráti se specializovali především na obchod s křesťanskými otroky, jenž má koneckonců v muslimském světě dlouhou tradici

Prezident Thomas Jefferson se rozhodl, že řádění berberských otrokářů učiní přítrž

Berberští místodržící (tzv. bejové) však paradoxně udržovali vcelku korektní vztahy s většinou evropských mocností, jež zpravidla otroky vykupovaly, popř. platily pirátům tributy, jimiž získávaly bezpečnost pro své lodě. Výsledkem pak byl značně bizarní fakt, že z Evropy znělo hlasité odsuzování otrokářství v Americe, zatímco otrokářství Berberů se prakticky ignorovalo. (Podobnost s pokrytectvím a morálním relativismem v dnešním světě se přímo nabízí.)

Sice se našly i výjimky, neboť mezi kritiky Berberů patřil mj. slavný admirál Horatio Nelson a v roce 1800 se pro ozbrojený odpor rozhodli Švédové, ovšem jinak si severoafričtí piráti žili celkem dobře. Od 80. let 80. století si tudíž troufali i na americké lodě, zajímali je, zotročovali jejich osádky, dožadovali se poplatků a kladli další požadavky. Američané nejprve platili a vyjednávali, ovšem jejich trpělivost byla pouze omezená. V roce 1800 vyhrál prezidentské volby Thomas Jefferson, jenž byl rozhodnut zastavit řádění berberských otrokářů vojenskou silou.

Americká eskadra u Tripolisu

Edward Preble, americký námořní důstojník a velitel během první berberské války

Jak známo, americká pozemní armáda se zpočátku držela miliční tradice „národa ve zbrani“, a nikoli tehdy běžné profesionální koncepce, ale s námořnictvem to bylo jiné, jelikož na kvalitní obsluhu válečných plavidel byli potřeba „profíci“. US Navy již mělo svých prvních šest fregat a řadu menších lodí. Vládce Tripolisu žádal po nové americké vládě nový poplatek za bezpečí pro americké lodě, ale Jefferson postupoval podle svého volebního hesla: „Miliony na obranu, ani cent na výkupné!“ Odmítl platit a místo peněz popsal přes Atlantik eskadru válečných lodí se zadáním chránit americký obchod, a to všemi prostředky. 

Fregata USS Philadelphia během operací u Tripolisu najela na mělčinu a byla zajata i s celou posádkou, kterou Berbeři drželi jako rukojmí

Tripolský paša zareagoval hodně neprozíravě, protože v květnu 1801 vyhlásil Americe válku. Eskadra, jíž velel Edward Preble, se mezitím spojila s již zmíněnými Švédy, dorazila k přístavu Tripolis a zahájila jeho blokádu. Došlo i k několika přímým střetnutím s pirátskými loděmi, v nichž Američané vesměs vítězili, takže Berberům začaly těžké časy. 

Do zajetí padl též William Bainbridge, kapitán americké fregaty USS Philadelphia

V říjnu 1803 ale piráti zaznamenali i velký úspěch, když se jim povedlo zajmout fregatu USS Philadelphia, jež najela na mělčinu. Berbeři se tím zmocnili tehdy moderní válečné lodě a zajali i celou její posádku, jíž velel kapitán William Bainbridge. Američané se stali rukojmími tripolského vládce, zatímco zakotvená fregata poté sloužila jako dělová baterie, která nyní pro změnu komplikovala život eskadře komodora Prebleho.

Naštěstí se ovšem našel jeden mimořádně odvážný americký důstojník, jenž naplánoval a provedl akci, díky které se zařadil mezi největší americké hrdiny.

Námořní důstojník Stephen Decatur se zařadil mezi americké hrdiny.

Decaturova odvážná operace

Odvážný velitel Stephen Decatur se stal největším hrdinou obou berberských válek

Jmenoval se Stephen Decatur a do Středomoří připlul na palubě fregaty USS New York. Díky svým špičkovým schopnostem se stal dočasným velitelem plavidla USS Argus a posléze velel dělovému škuneru USS Enterprise. Dne 23. prosince 1803 se mu povedlo zajmout berberskou loď Mastico, kterou si Američané ponechali jako kořist s novým jménem USS Intrepid. Právě tato loď se proto stala ústředním prvkem Decaturova mimořádně troufalého plánu. Američané ji upravili tak, aby připomínala běžnou britskou obchodní loď, a brzy ráno 16. února 1804 s ní připluli do přístavu Tripolis. Oblékli se jako obchodníci z Malty a na palubě se nacházelo také několik dobrovolníků ze Sicílie, kteří hovořili arabsky, a tudíž byla kamufláž takřka dokonalá. 

Maskovaný Intrepid se dostal do těsné blízkosti zakotvené fregaty USS Philadelphia, načež se ozval Decaturův hromový povel: „Board!“ Šedesát Američanů a Siciliánů se poté vyhrnulo na palubu zajaté lodě, kde pod jejich zbraněmi během několika minut padlo okolo dvaceti pirátů, zatímco zbytek dal přednost útěku. Jen jeden z Decaturových mužů byl lehce zraněn.

Zajisté nejslavnější operací období berberských válek je útok na obsazenou fregatu USS Philadelphia, díky němuž se proslavil Stephen Decatur

Původně se plánovalo s fregatou odplout, avšak stav lodě to již neumožňoval, takže Američané ji raději zapálili a nalodili se zpátky na USS Intrepid. Na ten již samozřejmě střílela berberská děla, ale Decaturovým mužům se podařilo beze ztrát uniknout. Když se o operaci dozvěděl již zmíněný admirál Nelson, označil ji za „nejsmělejší a nejstatečnější čin naší doby“. Američany za jejich boj proti muslimským otrokářům pochválil také papež a Decaturova operace je právem řazena mezi základy tradice dnešních speciálních jednotek.

Mariňáci a žoldnéři u Derny

Válka ovšem trvala dál a američtí rukojmí zůstávali v zajetí tripolského vládce. V létě 1804 se u Tripolisu odehrála další série námořních bojů, ve kterých se ale již Američanům nevedlo tak dobře. Přišli dokonce také o slavný USS Intrepid, který byl zničen s celou posádkou, jíž tehdy velel Richard Somers. Konflikt se dostal takříkajíc do mrtvého bodu, a tak se zlom dostavil až díky americké námořní pěchotě. 

Bitva o Dernu na jaře 1805 v podstatě rozhodla první berberskou válku a vstoupila do historie i do textu hymny americké námořní pěchoty

Presley O’Bannon velel americké námořní pěchotě v bitvě o Dernu, ačkoli fakticky tvořili většinu jeho vojska najatí řečtí a arabští žoldnéři

Na scéně se objevili další dva odvážní velitelé. Prvním z nich byl William Eaton, bývalý konzul v Tunisu a dobrý znalec středomořských poměrů, a druhým byl poručík námořní pěchoty Presley O’Bannon. Eaton dostal od prezidenta Jeffersona značně široké pravomoci, jichž využil, aby najal asi pět stovek řeckých a arabských žoldnéřů, s nimiž se pak v egyptské Alexandrii spojila skupina osmi „mariňáků“ pod velením O’Bannona. 

Dosti nesourodá jednotka, v níž navíc existovalo téměř hmatatelné napětí mezi křesťany a muslimy, se vydala na zhruba 800 km dlouhý pochod pouští k městu Derna v současné Libyi, které bylo hlavním městem osmanské provincie Kyrenaika. Eaton tam požádal vládce Derny o průchod a o zásoby, ale podle očekávání byl odmítnut, a tak 27. dubna 1805 propukla bitva. Derna padla 13. května, kdy byla vítězná vlajka USA poprvé vztyčena na zahraniční půdě. Američané měli silnou vyjednávací páku a dne 10. června 1805 byla uzavřena mírová smlouva. Berbeři potom propustili všechny Američany, byť za ně dostali výkupné, což vadilo zejména Eatonovi, avšak první berberská válka přinesla nesporný triumf USA.

V bitvě u Derny byla americká vítězná vlajka poprvé vztyčena na zahraniční půdě

Bitva o Dernu se dostala i do textu hymny americké námořní pěchoty.

Konec berberských otrokářů

Prokázala to též americká fregata USS Constitution, která v srpnu 1805 dorazila k Tunisu, aby tamního vládce donutila k dodržování týchž podmínek. Křehký mír mezi USA a Berbery však vydržel pouze do roku 1812, kdy se Američané zapletli do další války s Velkou Británií, která skončila faktickou remízou. Britská diplomacie ovšem pobídla Berbery, aby začali opět škodit plavidlům pod hvězdnatou vlajkou, a tudíž námořníci znovu putovali do berberského otroctví.

Dobová rytina zachycuje americké lodě u přístavu Alžír za druhé berberské války

Američané proto na jaře 1815 vypravili k severní Africe další námořní válečnou eskadru, jejíž vlajkovou lodí byla fregata USS Guerriere. V čele celé eskadry tentokrát nestál nikdo jiný než nebojácný a respektovaný Stephen Decatur, který rozhodně hodlal dostát své pověsti. Uštědřil Berberům několik porážek v námořních střetnutích a v polovině června 1805 dorazil k Alžíru, neboť právě odtamtud vyplouvala většina pirátů, kteří začali před několika roky opět přepadat americké lodě. Decatur od alžírského vládce požadoval okamžité propuštění všech Američanů a ukončení pirátských operací, v opačném případě hrozil ostřelováním a zničením města. Jeho pověst zřejmě zapůsobila, jelikož alžírský bej kapituloval. 

Smlouva mezi USA a alžírským bejem přinesla oficiální konec berberských válek, ale piráti řádili ve Středomoří zhruba až do roku 1830

Druhá berberská válka trvala pouze tři dny a skončila přesvědčivým vítězstvím USA, avšak Berbeři si stejně nedali pokoj, protože dále přepadali evropské lodě. Britsko-holandská flotila tedy v srpnu 1816 rozstřílela Alžír, ale piráti definitivně zmizeli ze Středomoří až v roce 1830, kdy Francie ovládla Alžírsko. Začátek konce ale znamenaly právě dvě berberské války, ve kterých Američané poprvé prokázali svou ochotu a schopnost vojensky zasáhnout v zahraničí.