Nechme stranou výčet osobností, které do Tønderu dorazily v minulosti a mrkněme se rovnou, co zajímavého z countryového ranku návštěvníky potká letos. Vedle zvučných jmen nabídneme i zatím neznámé muzikanty, kteří jsou teprve na začátku své kariéry. Jenomže je právě tohle na tønderském festivalu fascinující – v mnoha případech se zde setkáte s budoucími nefalšovanými „country heroes“.
Ian Noe
Po třech letech se na festival vrátí písničkář z Kentucky Ian Noe. Ten s sebou letos přiveze i svoji novou desku River Fool & Mountain Saints, tu jsme mimochodem na Rádiu Dixie zmiňovali celkem nedávno ZDE či ZDE. Z talentovaného klučiny vzhlížejícímu k Johnu Prineovi vyrostl během několika let jeho zdatný následovník.
Margo Cilker, písničkářka z východního Oregonu, svoji debutovou desku Pohorylle vydala na podzim 2021 na portlandském labelu Fluff and Gravy. Předcházelo jí sedm let strávených cestováním nejen po Americe, ale třeba i po Španělsku. „Jsem žena rozpolcená mezi místy,“ přiznává Cilker v teskné závěrečné písni svého alba.
Margo Cilker
Margo Cilker často přirovnávají k Lucindě Williams, Townesi Van Zandtovi či Gillian Welch, v případě textů to celkem sedí, muzika je ale malinko jinde. Nemalý podíl na desce Pohorylle má Sera Cahoone, na kterou Cilker narazila někdy v roce 2019. „Přemýšlela jsem, jaký zvuk chci, a narazila jsem na video se Serou a prostě se mi líbilo, jak hraje. Pak jsem si poslechla její poslední studiovou desku a řekla jsem si, že takhle nějak by to mělo znít. Můj kamarád mě s ní zkontaktoval a jí se moje demosnímky líbily natolik, že se ujala produkce alba."
Díky Cahoone na desce hrají prvotřídní muzikanti: Jenny Conlee (The Decemberists) na klávesy, Jason Kardong (Sera Cahoone, Son Volt) na pedal steel, Rebecca Young (Lindsey Fuller, Jesse Sykes) na baskytaru, Mirabai Peart (Joanna Newsom) na smyčce, o mix a řadu dalších nástrojů se postaral John Morgan Askew (Neko Case, Laura Gibson). Na desce nechybí harmonické vokály Sarah Cilker, sestry Margo Cilker. A písničky si tyhle výtečné muzikanty určitě zaslouží. Hned na úvod první písně That River to Margo Cilker zazpívá natvrdo: „That river in the winter, it could fuck me up."
Vincent Neil Emerson
Vincent Neil Emerson je důstojným pokračovatelem texaské písničkářské tradice. Většinu uplynulého desetiletí strávil hraním v barech, honky-toncích a BBQ podnicích v oblasti Fort Worthu. Už jeho debut Fried Chicken and Evil Women z roku 2019 stál za to. Deska vyšla u La Honda Records – labelu, který spoluzaložil a pod který dnes spadají Colter Wall, Local Honeys a Riddy Arman. Důkazem jeho písničkářského růstu a jevištního šarmu jsou třeba písně jako Willie Nelson's Wall a 25 and Wastin' Time, které dovedně kombinují humor a tragiku. Následující deska s prostým názvem Vincent Neil Emerson natočená v produkci Rodneyho Crowella, odvážně vykročila ještě mnohem dál.
Více si o Vincentu Neilu Emersonovi ale povíme v některém z nadcházejících dílů Country Heroes, tenhle chlapík si totiž zaslouží daleko více prostoru.
Eilen Jewell
Eilen Jewell se narodila a vyrůstala v Boise ve státě Idaho, v sedmi letech se začala učit hrát na klavír a ve čtrnácti vzala do ruky kytaru. Mezi jejími prvními idoly nechyběli Bob Dylan a Howlin' Wolf. Během studia na St John's College v Santa Fe začala hrát na místních farmářských trzích i po barech. Krátce pobývala v Los Angeles, počátkem roku 2003 přesídlila do Massachusetts a ještě v témže roce se přestěhovala do Bostonu, kde se vrhla do živé místní hudební scény. V roce 2005 nahrála živé demo album Nowhere in No Time a o rok později si sama vydala studiový projekt Boundary Country.
Ohlasy kritiků na Boundary Country vedly k tomu, že Jewell podepsala smlouvu s vydavatelstvím Signature Sounds a v roce 2007 u něj vyšlo její první celostátní album Letters from Sinners & Strangers. Druhé album od Signature Sounds, Queen of the Minor Key, následovalo v roce 2011. Několik následujících let strávila na turné po USA i po světě, které vyvrcholilo v roce 2014 koncertním dvojalbem Live At the Narrows. Poté, co se Jewell přestěhovala zpět do rodného města Boise, vydala své páté album Sundown Over Ghost Town z roku 2015. Na albu Down Hearted Blues z roku 2017 se Jewell oddala své vášni pro historické blues s coververzemi tuctu svých oblíbených skladeb tohoto žánru. V roce 2019 se vrátila s albem Gypsy, kolekcí původních písní tentokrát i s politickým podtextem.
V její muzice se mísí country a blues se svižností rockabilly. I když bývá často přirovnávána k Lucindě Williams, Gillian Welch či Jolie Holland, nejsilnějšími vlivy Eilen Jewell jako zpěvačky jsou bezesporu klasické nahrávky Bessie Smith a Billie Holiday.
Starej Hank by ze svých následovníků měl určitě radost. Originální triko OLD HANK najdete v našem vidláckém eshopu DixieGear.cz
The Mavericks
Jednou z největších hvězd festivalu bude kapela s více než třicetiletou historií – The Mavericks. V její muzice se tradiční country potkává s bohatou škálou vlivů. The Mavericks se zformovali v Miami na Floridě v roce 1989. Na počátku tehdy stáli Raul Malo (zpěv, kytara), Paul Deakin (bicí), Robert Reynolds (basová kytara) a Ben Peeler (sólová kytara).
Zatímco na svých prvních dvou albech se zpočátku snažili co nejlépe využít svůj talent, uspěli až s albem What a Crying Shame z roku 1994, na němž se skvěle projevil výrazný, emotivní vokál Raula Malo. Z alba vzešly čtyři singly, které se dostaly do country Top 40. Na albu Trampoline z roku 1998 se The Mavericks od country poprvé posunuli k latinskoamerické muzice, a přestože ve Spojených státech nebylo tak komerčně úspěšné jako předchozí desky, ve Velké Británii zaznamenalo velký úspěch a počet fanoušků v Evropě začal strmě narůstat. Nahrávky jako In Time (2013) a Mono (2015) přinesly do písní The Mavericks ještě více latinskoamerických a popových akcentů, nicméně zpěv Raula Malo zůstává zásadním poznávacím prvkem jejich hudby.
Mavericks se patnáctkrát umístili v americké hitparádě Billboard Hot Country Songs, jejich komerčně nejúspěšnější album What a Crying Shame ve Spojených státech získalo platinu. Kromě toho má skupina na kontě jednu Grammy, dvě ceny Country Music Association a tři ocenění Academy of Country Music.
The Small Glories
The Small Glories, duo z Winnipegu, které se na Tønder festivalu představilo už v roce 2017, získává poslední dobou na mezinárodní hudební scéně stále větší ohlas. The Small Glories tvoří Cara Luft (zpěv a banjo) a JD Edwards (zpěv a kytara). Než se v roce 2016 spojili, každý z nich byl samostatnou hvězdou kanadské folkové scény. JD Edwards měl svůj JD Edwards Band a Cara Luft byla do roku 2005 členkou skupiny The Wailin' Jennys. Nakonec se tito dva velmi odlišní umělci dali dohromady.
Na debutovém albu Wondrous Traveler z roku 2016 se naplno ukázala jejich schopnost zvládnout jak folkové či bluegrassové balady, tak dokonce i rockové verze písně Way Over Yonder In the Minor Key od Woodyho Guthrieho a Billyho Bragga. Jejich nejnovějším albem je Assiniboine & The Red z roku 2019. „Luft a Edwards spolu znějí tak skvěle, že se nejspíš brzy připojí k vrcholným duům americany jako jsou Mandolin Orange nebo Shovels & Rope,“ napsal o nich Paste Magazine.
Hogslop String Band
Až na pódiu festivalu Tønder vystoupí Hogslop String Band, bude to zcela jistě hodně divoká jízda. Kvarteto z Nashvillu vás roztančí vysokooktanovou směsí old-time, country a tradiční jižanské hudby. Vyzbrojeni kytarou, banjem, houslemi a baskytarou a spoustou výrazných vokálů se s tím členové Hogslop String Bandu ani trochu nemažou. Kapela vznikla v roce 2009 a záhy začala vyhrávat soutěže stringbandů. V roce 2017 přidali vlastní písně inspirované tradiční old-time hudbou, kapelou The Byrds a houslistou Dougem Kershawem, který se také podílel na albu Hogslop String Band, jež vyšlo v létě 2019.
Del Barber
Country hudba je pro osmatřicetiletého Del Barbera, který vzešel z živé a různorodé hudební scény Winnipegu, přirozeným vyjadřovacím prostředkem. Sám patří k vůdčím osobnostem nové generace kanadských americana a country hudebníků, kteří se inspirovali Townesem Van Zandtem, Johnem Prinem, Bobem Dylanem či Gramem Parsonsem. Del Barber píše písně v klasickém písničkářském stylu a mistrně vypráví o lidech a jejich životech.
O písních na svém albu Easy Keeper z roku 2019 říká: „Chci, aby moje tvorba měla ostrý společenský postřeh, ale zároveň byla přístupná.“ Del Barber zatím vydal pět alb a pětkrát zvítězil v soutěži Western Canadian Music Awards.
The Ghost Of Paul Revere
Kapela ze seveřanského Maine, která si říká The Ghost Of Paul Revere, se na svém třetím řadovém albu Good At Losing Everything probírá životními úspěchy i prohrami prostřednictvím jedinečného mixu folku, country, bluegrassu a rocku. Od svého vzniku v roce 2011 si kapela vytvořila široký okruh příznivců, který ji posunul z lokální na celostátní úroveň a aktuálně třeba na Spotify má měsíčně kolem 500 tisíc posluchačů. Charakteristický styl skupiny se vyvíjel postupně v průběhu natáčení alb Believe (2014), Monarch (2017) a EP Field Notes, Vol. 1 (2015) a Field Notes, Vol. 2 (2019). Uznání od časopisů jako Billboard, Boston Globe, No Depression, Relix na sebe nenechala dlouho čekat. Magazín The Boot jejich muziku označil jako „ani ne bluegrass, ani ne country, rock'n'roll taky ne, ale všechno tak nějak dohromady“.
Kapela vystupovala po boku The Avett Brothers, Jasona Isbella, Bely Flecka a The Infamous Stringdusters, vyprodala bezpočet koncertů a objevila se na velkých festivalech, jako jsou Newport Folk nebo Austin City Limits. The Ghost Of Paul Revere si také dvakrát (v letech 2015 a 2019) odnesli ocenění Best in Maine na New England Music Awards,. V roce 2019 se jejich píseň Ballad Of The 20th Maine stala oficiální státní baladou státu Maine poté, co byla jednomyslně schválena tamním senátem a stvrzena guvernérkou státu.
Tami Neilson
Tami Neilson si na Tønder festivalu v roce 2017 i 2018 získala nové fanoušky nejen díky své extrovertní show, ale i zvláštní staromódní country atmosféře, kterou dokáže vykouzlit. Jeden z hudebních recenzentů označil Tami Neilson za „žhavou honky-tonkerku někde mezi Patsy Cline a Wandou Jackson se sofistikovanou příměsí Peggy Lee“. Jiný hudební kritik pro změnu napsal, že pro změnu „Tami Neilson přinesla do country hudby to, co Amy Winehouse do R&B“.
Je pravda, že Tami Neilson s jistotou ovládá to nejlepší z country 50. let a zároveň tuto hudbu aktualizuje v současném stylu. V mládí byla členkou kanadské rodinné country skupiny The Neilsons, která si v devadesátých letech v Kanadě získala velkou oblibu. V roce 2007 se přestěhovala na Nový Zéland, rozjela sólovou kariéru a záhy zde získala několik hudebních ocenění. Její poslední album Chickaboom! z roku 2020 bylo korunováno titulem Nejlepší country album na Aotearoa Music Awards 2021.
Tønder Festival nabízí ale mnohem víc báječné muziky – vystoupí zde hvězdy americany Allison Russell a Amythyst Kiah, svoje pojetí blues zde předvedou Keb Mo a Cedric Burnside, svérázný mix country a indie folku zahraje Katie Pruitt, za folkařku lze označit i písničkářku Annu Tivel, silné zastoupení zde tradičně má i britská a skandinávská folková scéna. Začít s pátráním a objevováním můžete třeba na oficiálním webu festivalu ZDE.
Playlist
Ian Noe – Tom Barrett
Margo Cilker – That River
Margo Cilker – Brother, Taxman, Preacher
Vincent Neil Emerson – 25 & Wastin’ Time
Vincent Neil Emerson – Willie Nelson’s Wall
Eilen Jewell – Worried Mind
Eilen Jewell – Sea Of Tears
The Mavericks – There Goes My Heart
The Mavericks – Are You Sure Hank Done It This Way
The Small Glories – Sing
Hogslop String Band – Chattahoochee Fool
Hogslop String Band – Makin’ Moonshine
Del Barber – Country Girl
The Ghost Of Paul Revere – This Is The End
The Ghost Of Paul Revere – After Many Miles
Tami Neilson & Willie Nelson – Beyond The Stars
Evžen Müller
Jako dítě mě chytla Dylanova Blowin' In the Wind. V pubertě přišel Johnny Cash, v osmnácti Waylon s Williem a karty byly rozdány.
