Bemanova Noční můra 8: Kovbojové z pekla

Pláně Západu jsou nekonečné jako bolest z nevyřčeného. Osmá Noční můra je o mužích, kteří jsou drsní, aniž by se museli nutit do jakékoli pózy. Stačí, když hrábnou do strun.

Ale začněmež od začátku, tedy od Dupárny. Ta bude tentokrát pouze o jedné kapele, ale kapele pravděpodobně nejlepší na světě. Tedy ve zvoleném žánru. The 2nd South Carolina String Band je nejpopulárnější ACW reenactorská kapela a její prestiž stále roste. (Reenactors jsou milovníci vojenské historie a ACW je americká občanská válka) Kapelu založila pětice amatérských muzikantů v roce 1989 s cílem co nejpřesněji napodobit vojenské kapely občanské války, čímž bylo dopředu dáno nejen nástrojové obsazení,(banjo, kytara, housle a buben) ale také repertoár. Ten sestává z lidových a vojenských písní populárních zhruba v rozmezí let 1820-1870. Důraz je kladen na maximální autentičnost včetně kostýmů a pokud možno i nástrojů. Pánové se postupně rozrostli na současných osm členů a mimo již zmiňovaných instrumentů lze v jejich sestavě slyšet také flétnu a pikolu a příležitostně i dudy.

Poslouchejte: Dupárna 5: Konfederační písně z bitevního pole

Kapela hraje zejména na rekonstrukcích bitev jako plukovní muzika a poté na tak oblíbených afterparties, kde okostýmovaní účastníci bojů snadno zapomínají na hranou nenávist mezi severem a jihem. Svoje kvality mohla kapela prokázat i ve filmu Gods and Generals pojednávajícím o bitvě u Gettysburgu, kde si zahráli (jaké to překvapení) vojenskou kapelu a samozřejmě se podíleli i na soundtracku.

Zatím nahráli čtyři alba a v roce 2004 održeli Stephen Collins Foster Award pro nejlepší interprety americké lidové hudby devatenáctého století. Dupárna vám přináší výběr těch nejznámějších skladeb hraných na konfederované straně včetně Dixie´s Land, The Rose of Alabama nebo Bonie Blue Flag. Long live Dixie!

Mohlo by se vám také líbit

Poslouchejte: Bemanova Noční můra 8 - Kovbojové z pekla

Noční můra tentokrát přináší tři jména, pro něž je společná neokázalost, poctivé muzikantství a touha dělat to jinak.

Slackeye Slim - Country pro zpocené děvky

Slackeye Slim, vlastním jménem Joe Frankland, začínal jako basista několika punk a noisových kapel v oblasti Clevelandu a Youngstownu v Ohiu. Postupem času se začal klonit k více zemitější hudbě a v roce 2006 natočil na vlastní náklady album Texas Whore Pleaser. Zběsilá směsice folku a noisu se samply a vokálem přetaženým přes zvukové filtry, které ho deformovaly k nepoznání, plus texty opěvující ty nejupocenější kouty jihu, vrahy a kurvy. Jako speciální hosty si Slim do skladby I wanna be yer zombie přizval duo Those Poor Bastards. Deska nezaznamenala velký ohlas, ale už tehdy začala minimálně hrstka hudebních publicistů tušit rodící se hvězdu.

Dalších pár let strávil Slim na turné. Spousta jiných muzikantů cestování nenávidí, on není výjimkou. Koncerty jsou pro něj jen nutným zlem, kde teče spousta piva a muzikanti místo soustředěných posluchačů najdou jen hučící dav. Cesta ho inspirovala alespoň při psaní nového materiálu a aby dojem nedozírné krajiny vůkol byl perfektní, přesídlil do města Anaconda v Montaně. A byla to právě Montana, kde během roku 2010 natočil ve třech různých studiích své přelomové album El Santo Grail: La Pistola Piadosa. Výrazně mu s ním pomohl Graham Lindsey, jako autor některých aranží a všech partů banja a foukací harmoniky. Album vyšlo u kultovních Farmagedon Records. Oproti debutu výrazně pomalejší deska, konceptuálně pojatá jako meditace o lidství, zbraních a pomstě, byla hudební kritikou vynesena do nebe a psalo se o ní jako o desce roku, nebo o jednom z deseti nejdůležitějších alternativních country alb všech dob.

Desku si neoblíbili pouze kritici, ale hlavně fanoušci a proto bylo následné turné mnohem radostnější. Možná až moc, protože rok 2013 zastihl Slima v dalším dobrovolném exilu, tentokrát na polorozpadlém ranči v západním Coloradu, kde si s pomocí svých dvou bratrů Erica a Dana (oba multiinstumentalisté) vybudoval studio ve stylu DIY (tedy urob si sám). Toulky okolními kaňony a pouštěmi jen se základním campingovým vybavením a hlavně banjem a notebookem a následné zhmotňování inspirace do nahrávek se protáhlo až do roku 2015, kdy vychází jeho Givin My Bones to the Western Lands.

Joe nikdy nedělal dvě věci stejně. Nová deska byla neuvěřitelně vyklidněná pocta zemi, historii a lidem. Ze tří jeho desek má nejblíže k tradiční country, nebo spíše k tomu, čemu dnes říkáme old-time country. Proti Nashvillu se vymezuje v zásadní věci, ve své nekomerčnosti. Deska existuje pouze virtuálně, nevyšla na žádném nosiči a stojí přesně tolik, kolik se za její stažení rozhodnete zaplatit. V době, kdy nicneříkající krákorové vydělávají miliony od reklamou zblblých idiotů, to působí jako z jiného světa. A možná i je. Ze světa kde se lidé za slabost nestydí a strach nemaskují a o to lépe se jim žije s vědomím o poznání sebe sama. Hodně štěstí Slime!

Poslouchejte: Bemanova Noční můra 8 - Kovbojové z pekla

Chuck Ragan - Když pankáč přijde do let

Americký skladatel a kytarysta Chuck Ragan působil jako frontman punkové skupiny The Hot Water Music. Po jejím rozpadu se začal věnovat folku, pod kterýmžto pojmem si nesmíme představovat jeho tuzemskou sluníčkovou odrůdu, ale v podstatě pokračování punkové úderky, ovšem v podobě jednočlenného komanda se španělkou. Chuckovy písně jsou plné splínu, alkoholu a vystřílené munice. Neradostné iniciace mezi muže, krvavé jako z románů Cormaca McCarthyho. Kromě solových alb, které vydal zatím čtyři, rád spolupracuje na deskách s někým jiným. Jak sám uvedl v jednom z rozhovorů, vybírá si takové spolupracovníky, kteří mohou rozšířit jeho instrumentální nebo žánrové obzory. Tak tomu bylo například v případě Austina Lucase a jeho skupiny Bristle Ridge s kterými vyprodukoval skvělé moderně-bluegrassové album Hometown Caravan, nebo u desky Stowaway Sound s podobně orientovanými Anderson Family Bluegrass.

V roce 2005 stál Chuck u zrodu Revival Tour, projektu spojujícího na jednom podiu to nejlepší z folk-puku, alternativní country a bluegrassu. Tour se postupně přesunulo z USA a Kanady do Evropy i Austrálie a Chuck se ho kromě sezon 2010 a 2014 účastnil vždy. Zahrál si tu mimo jiné s Johnem Snodgrassem ze skupiny Drag the River, Jessem Malinem z D Generation nebo Chrisem McCaughanem z Lawrance Arms.

Rok 2014 pomohl dostat Chuckovu hudbu i do podvědomí posluchačů, kteří by jinak o nezávislý folk ani nezavadili, a to prostřednictvím soundtracku ke skvělé počítačové hře The Flame in the Flood. Úžasně graficky zpracovaná hra o putování po rozvodněné řece v kulisách postapokalyptické Ameriky získala melancholickou hudbou další rozměr a stala se právem jedním z herních hitů loňské sezony.

Letos si Chuck ke čtyřicátinám nadělil první dítko, synka a nechal se slyšet, že z pochopitelných důvodů hodlá trochu zvolnit, což ovšem v případě někoho tak vytíženého jako on znamená pouze zařazení rychlosti běžnější pro většinu ostatních smrtelníků.

Salter Cane - Kovbojové od La Manche

Skupina Salter Cane pochází z britského Brightonu a dnešní kovbojskou stylizaci lehce narušuje svou genderovou vyvážeností, co se nástrojového obsazení týče. Hrají ve složení: Jessica Spengler - basa, Chris Askew - kytara a zpěv, Emily Powell - bicí a Jeremy Keith - bouzouki. Zatím vydali tři alba a čtvrté je na spadnutí. O své hudbě hovoří jako o chladné a temné a to je dle mého názoru maximálně výstižné. Tahle britská čtveřice se rozhodně nesnaží znít jako Američané, přesto by spoustu svých zaoceánských souputníků hravě strčila do kapsy svým pochmurným zvukem a tesknými texty, jakýmsi univerzálními poznávacími znaky moderního folku. Skupina vystupuje na britských ostrovech převážně v malých klubech a venkovských hospodách, což z ní činí ideálního adepta na miniaturní evropské turné, které by ji mohlo zavát i do hospod našich. Doufejme.

Planiny Západu se táhnou do nekonečna, ale tato Noční můra svůj konec má a to právě teď. Zpoza obzoru se už vynořují další podivně deformovaní jezdci a na vyprahlých rtech si nesou nové písně o vzteku a surovosti, o zapomnění a zatracení a o světle ohňů, které spálí vše vůkol na popel. Některé z nich uslyšíte příště a do té doby spěte klidně.