Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se v coloradském Denveru začala formovat zajímavá lokální scéna, ovlivněná mimo jiné country a tradičním folkem. Některé z projektů, které se řadí do tzv. Denver soundu, si představíme v následujících dvou můrách.
Ještě než se ponoříme do neveselých tonů ovlivněných coloradskou pustinou kraje i duší, je tu Dupárna. Čeká vás druhá část lineupu letošního Muddy Roots festivalu a je stejně, nebo možná více vyvoněná, než ta první. Uslyšíte mimo jiné skočné Henhouse Prowlers, The Booty Hunters, kteří svému stylu říkají chernobilly(a podle toho to taky zní), nebo Jamese Hunnicatta, u něhož označení písničkář ztrácí svůj pejorativní nádech.
Nikdy jsem v Denveru nebyl a ani se tam nechystám. Z vyprávění vím, že to není nic zvláštního. Westernové městečko, ve kterém v průběhu dvou století vyrostly mrakodrapy a místní fotbalový tým dosáhl značné popularity (míněn je samozřejmě fotbal americký). Stejně jako můžeme filosofovat třeba nad tím, proč všechny nebo skoro všechny zajímavé rockové kapely devadesátých let vznikly v Seattlu, i tvůrčí klima Středozápadu je tak trochu záhadou.
David Eugene Edwards
Hudební publicisté se obvykle shodují na dvou zásadních jménech, která měla největší vliv na současnou podobu denverské hudební scény. Jednak temný dramatik a vypravěč moderních verzí apalačských mortiátů Jay Munly a druhak hudební solitér a zuřivý šiřitel evangelia David Eugen Edwards. První ,,denverskou“ Noční můru věnujeme tomu druhému.
Prvním významnějším představitelem tzv. Denver soundu byla skupina Denver Gentlemen. Na konci osmdesátých let se v ní sešli kromě kapelníka Jeffrey-Paula Norlander a Jeana-Yvese Tola také David Eugen Edwards a Slim Cessna, Munlyho pozdější spoluhráč v kultovních Slim Cessna´s Auto Club, ale o těch až příště. Jako mnoha jiným skvělým kapelám se i Denver Gentlemen podařilo předběhnout dobu a svou fůzí folku jazzu a kabaretu se vysloveně minuli s dobovým vkusem nakloněným spíš výše zmiňovanému alternativnímu rocku ála grunge.
Jediná deska skupiny v původní sestavě vyšla až v roce 1995 (tedy pět let poté byla nahrána) v době, kdy oficiálně už skupina neexistovala a všichni zakládající členové se věnovali svým hudebním projektům. Album Introducing Denver Gentlemen zaznamenalo nečekaný ohlas, což Jeffrey-Paula inspirovalo k jejímu obnovení, samozřejmě v nové sestavě. Kapela hraje s menšími přestávkami a po průběžných personálních rošádách dodnes. V roce 2005 vydali album Denver Gentlemen a o dva roky později Goodnight with.. spolu s reedicí svého debutu.
16 Horsepower nevznikli paradoxně v Denveru, ale v kalifornském Los Angeles. Edwads a Pascal Humbert přibrali ještě Tolu jako bubeníka s jazzovými zkušenostmi a pod názvem Horsepower se pokoušeli pokořit mekku hudebního průmyslu. Kalifornská epizoda nicméně neměla dlouhého trvání a trio se přesunulo do Edwardsova rodného Denveru. Zde sestavu posílil Keven Soll a název byl kvůli slangovému výrazu pro heroin (horsepower) upraven na 16 Horsepower, odkazující na pohřební povozy. Skupina se považovala za rockovou, ale folkové prvky byly v její tvorbě patrné vždycky a postupně se začaly prosazovat stále výrazněji. Od čtvrtého alba Hoarse (2000) se dá dokonce mluvit o změně stylu.
Posun k folku se také stal jablkem sváru mezi jednotlivými členy. Po úspěšném, rok trvajícím turné k této desce se část muzikantů rozhodla pro časově neomezenou pauzu, celkem logicky zdůvodněnou potřebou osobního života. Humbert v té době realizoval svůj projekt Lilium a na hudbě existenčně i spirituálně závislý Edwards začal vystupovat se svým projektem Woven Hand. Rozdrobení tvůrčích sil ovšem neznamenalo automaticky rozpad 16 Horsepower, i když jisté náznaky tu byly. Následující deska Folklore (2002) je vlastně album coververzí lidovek amerického Středozápadu a originálního materiálu z dílny 16H je na ní pomálu. Následující deska Olden je pro změnu kompilací nikdy nevydaného materiálu a rarit a zároveň holubičí písní 16 Horsepower. Skupina i její vedlejšáky koexistovaly ještě čtyři roky, než se členové 16H v dubnu 2005 dohodli na rozchodu.
To už měl ovšem pan Edwards slušně rozjetou náhradu v podobě projektu Woven Hand, později upraveno na Wovenhand. Na začátku pracoval hlavně s materiálem, který neupotřebil ve své domovské kapele. Z one man bandu bylo vzápětí duo (multiinstumentalista Daniel McMahon), které během nahrávání prvního, eponymního (2002) alba ještě znásobilo svůj počet na čtyři (bubeník Ordy Garrison a cellista Paul Fontara). Tak tedy vypadala první sestava Wovenhand. Hudebně by se jejich produkce dala charakterizovat jako temný lo-fi folk s biblickými odkazy. Děd D.E.Edwardse byl kazatel Jeruzalemské církve (to je název, ne sídlo) a vnuk zdědil jeho duchovní zápal, aby ho přetavil do svých textů plných viny, trestu, smrti, sem tam odpuštění a hovorů s Pánem.
Protože v době vydání první desky byl Edwards plně etablovanou hudební personou, nejednalo se o žádné amatérské začátky. Debut byl vyzrálou hudební výpovědí hluboce věřícího člověka, který v současné společnosti občas marně hledá vyšší hodnoty. To se ostatně dá říci o všech osmi albech Wovenhand. Typické jsou nejenom občasné změny sestavy, ale zejména nekonečná chuť experimentovat, bez ohledu na to co očekávají fanouškové. Hudba Wovenhand tak postupně zhutněla, na desce Ten Stones (2008) se dá hovořit o návratu k rockovým kořenům, zatímco Refractory Obdurate (2014) koketuje s prvky world music. Edwardsův rukopis je ale stále zřetelný, a je to právě zvuková nepředvídatelnost, která z něj udělala legendu.
Na měsíc Colorado opustíme, abychom se do něj za měsíc vrátili a blíže se seznámili s tvorbou pánů Cessny a Munlyho. Šťastnou cestu.
Mr. Beman
Jsem fanatickým příznivcem všeho, co se týká Ameriky devatenáctého století. Mám rád parní stroje, perkusní zbraně a hluboké lesy.
